Wolverine jistě patří mezi
nejoblíbenější a největší frajery z X-Men, protože na rozdíl od jiných
mutantů otevřeně navazuje na velmi starou tradici pre-superhrdinů, kterým
se říkávalo prostě hrdinové. Měli vysoce rozvinutý určitý typ myšlení nebo
alespoň intuice, uměli dát přes hubu a naopak dost často přes hubu dostali,
nebáli se nebezpečí a ve své povaze kombinovali zdravě sobecký cynismus se tendencí
zničehonic propadnout romantickému poblouznění, ať už šlo o ženu nebo o boj za
správnou věc. V hledání těchto hrdinů můžeme doputovat až k antickým
drsňákům typu Odysea, Herkula, Achilla nebo Persea. A napříč několika
tisíciletími literární i ústní tradice (např. Beowulf, artušovské legendy a později
tradice rytířského románu, z níž si tak utahoval Miguel de Cervantes) se pak
zas dostaneme až do předminulého a minulého století, kde nám nebude stačit
jmenný seznam: Ivanhoe, Robin Hood, D’Artagnan, Alan Quatermain, Sherlock
Holmes, Tarzan, John Carter, Nick Carter, Tintin, Flash Gordon, Phil Marlowe,
Rick Blaine, James Bond, Indiana Jones a další.
Nezranitelný mutant Logan
alias Wolverine s dlouhými kovovými drápy sice spadá do škatulky
komiksových superhrdinů, ale své parťáky v kostýmech zrovna nebaští a
svojským přístupem ke světu patří spíše do staré školy obývané výše uvedenou
bandou sardonických dobrodruhů. Není divu, že mnohá jeho non-x-menovská
dobrodružství mají blízko k dobrodružné, špionážní, válečné nebo
westernové fikci. Koneckonců slavný „pilotní“ komiks wolverinovské samotářské
řady mimo tradiční komiksové týmové série otevřeně kombinoval právě
dobrodružnou fikci (lovecká výprava za medvědem v horách), western
(potyčka v aljašském saloonu), městskou krimi (noirové pátrání a rvačky
v ulicích) a tehdy v sedmdesátých letech čím dál populárnější
japonské samurajsko-nindžovské motivy (velká část komiksu se odehrává
v Japonsku, najdeme tu souboje na samurajské meče a útoky nindžů). A o
něco takového by se rád pokusil i nejnovější filmový Wolverine, žel nepříliš
uspěl a jeho žánrová mnoho-perspektivnost je soudržná jen čistě iluzivně.
Snímek Wolverine právě ze
zmíněné komiksové knihy (která nedávno vyšla i česky v Ultimátním
komiksovém kompletu) volně vychází, nicméně až příliš volně. Z členité de facto
seriálové předlohy ignoruje právě ty motivy, jež z ní činily soudržné a
v některých aspektech tragické dílo o vyděděncích a o životě na pomezí
různých kulturních tradic. Zároveň se do vyprávění snaží vnést tragičnost. Ta ale
nevyplývá z představovaných příběhových souvislostí a Wolverine si ji má
nést z předchozího dobrodružství X-Men: Poslední vzdor, kde zabil
milovanou Jean Greyovou alias Dark Phoenix. Současně se snaží zavést nové
padouchy. Z nich jeden je směšná karikatura a objevuje se na začátku a na
konci. Další nemá možnost se rozvinout, působí spíš jako poskok – to je ta hadí
žena. Třetí do party má na ploše tří sekvencí projít zásadní proměnou
z tajemného přes záporného až k romantickému hrdinovi, což dost
blokuje možnost se na něj nějak napojit. Dva dílčí padouchy ani nemá smysl
řešit, protože mají už vysloveně funkci tmelu, který má celou splácaninu držet
pohromadě.
Pokud bychom měli přistoupit
na bazální motivace záporných postav, tak jedna z nich je magor, druhá
skrznaskrz zlá, třetí naivka, čtvrtá chamtivý blbec, pátá jenom blbec atp. Ve filmu
není žádný logický vývoj a vyprávění se pohybuje dost obskurními přískoky po
velkých blocích, jež lze rozdělit podle ženských postav. První samotářsky-sebelítostivé
části vládne japonská dívka Jukio, přičemž příběhová struktura této pasáže připomíná
nějakého Ramba. V druhé akčně-romantické části sledujeme variaci na Osobního
strážce, v níž Logan mimo jiné ztratí své schopnosti léčit se, ale zase ne
natolik, aby mu okamžitě nezarůstaly rány po vytažených drápech a aby nepřežil
de facto cokoli. Jednou omdlí, ach... V třetí části se pak objevují dívky obě
(jedna je parťák, za druhou se jede) a story variuje něco mezi Americkým ninjou
a bondovkami. Postavy se náhodně rozhodují, náhodně objevují, náhodně mizí, žádná
linie úzce nevyplývá z řady rozvíjených souvislostí, spíše se prostě
odkáže na nějaký globální motiv a tadááá, po sexu je posunout děj dál, a tak se
objeví lumpové (jak je našli? proč ne dřív? a pokud slečna Y věděla, že muž X o
tom místě ví, proč byla tak klidná?).
Jinými slovy, ve filmu není žádný
dlouhodobě rozvíjený konflikt (nepočítáme-li Loganovo sebemrskačství, které ale
stejně vzápětí pomine, když je třeba jednat), v komiksu okázale přítomný střet
japonských rodinných a západních spíše solipsistních tradic v podobě střetu
zájmů dcery a otce ustoupí do pozadí (snad aby to západní náctileté diváky
nerozhodilo) a snové sekvence s Jean Greyovou slouží jako nechtěně komická
berlička, kterak otevřeně verbalizovat Loganovy emoční pochyby (samozřejmě se
musí odehrávat v posteli s Jean Greyovou v nedbalkách). A pokud
se těšíte na akční scény, i ty mají obskurní podobu, protože jsou zvláštním
způsobem umělé a nerytmické – film je stříhaný na současné konvence průměrně rychle
(průměrná délka záběru je 3,2 sekundy), ale střihy přicházejí vždy o chvíli
později nebo dřív, než by člověk v souladu s normami střihu čekal. A nepovažuji
to za promyšlené ozvláštnění, protože funkce takových střihů je spíše
retardační a rušivá než produktivní, nenapomáhá větší přehlednosti ani
dynamičnosti. Tragický moment s nindža-bojovníky je pak nesmyslně protahovaný,
nehledě i na jeho významovou nesmyslnost – šípy nemají problém pronikat neprůstřelnou
adamantiovou kostrou (je fakt, že v X2 kulka taky pronikla Loganovou
lebkou, ale to byl jen dílčí žert).
To není hledání nelogičností v porovnání
s naším světem, ale jde o vyslovené rozpory v rámci řádu fikčního
světa, kde právě adamantium a jeho vlastnosti jsou důležitými motivy. Jakkoli
člověk po téhle scéně už tak nějak nemá důvod skousnout, že zdrojem mutantské síly
je zřejmě jejich morek či co podobně jako v biblické mytologii Samsonovy
vlasy a v řecké mytologii Achillova pata. Jen by to mohl někdo aspoň
naznačit, aby to nebylo tak… inu, okázale dementní. Celý snímek působí ještě smutněji,
když Logan sám o sobě je pořád sympaťák, který se jen ocitl v poněkud nepatřičném
světě a poněkud nepatřičném příběhu. Díky němu se sice vyrovnal s psychickým
traumatem, ale toto trauma se jakožto trauma objevilo až v tomto příběhu, a
tak nebylo žádnou nezbytnou překážkou, aby se prostě vrátil v dalších X-Men
coby stejně sarkastický cynik jako dřív. (Tedy pokud v nich nebude hrát
roli dívka, s níž se tu dal dohromady, což podle obsazení nebude. Jukio
taky ne.) Nic z toho by tolik nevadilo, kdyby byl Wolverine aspoň za mák
inspirativní film, ale není. A přečtení komiksu Wolverine vám přinese mnohem
větší požitek než celý tenhle podivně slátaný parazit na komiksovém boomu.
