V televizi dnes běžel Souboj Titánů a já si znovu uvědomil, jak je ten film z mnoha důvodů pořád inspirativní... Vznikl sice až čtyři roky po Star Wars, ale když se někoho zeptáte na rok vzniku, bez rozmyslu odpoví nějaké datum ze šedesátých let. Snímek je přes své relativní mládí zahalen oparem nostalgie, který vychází z jeho netradiční estetiky, v níž se spojují okénkové animace a výrazné zadní i přední projekce Raye Harryhausena s moderním způsobem vyprávění. Ačkoliv se snímek nikdy nezařadil do žebříčků kanonizovaných děl, patří mezi tituly vyvolávané z našeho diváckého podvědomí podněty a momenty, které se de facto osamostatnily i mimo diskurz filmu (zejména pak vítězné gesto s hlavou Medusy a věta: "Vypusťte Krakena!").
Ostatně celý Perseův příběh je motivován spíše jednotlivými "mytologickými" zastaveními. Nesnaží se o pečlivý dramatický oblouk, ale v průběhu filmu si vytyčuje cíle, kterých chce dosáhnout a od nichž dohlédne na další. Epizodický film je tvořen dvěma polovinami, přičemž během první Perseus objeví Andromedu a chce získat její srdce, zatímco v druhé sice Andromedino srdce získal, ale musí zachránit její život.
Lidské postavy jsou víceméně jen načrtnuty, skutečné charaktery filmu tvoří bohové, kteří jimi manipulují a řeší si své soukromé problémy. Perseus nemá na vybranou, je obětí svého hrdinského úkolu a nezbývá mu, než se s nastalou situací nějak vyrovnat. A tak musí zkrotit Pegase, uhodnout hádanku, najít čarodějnice, projet se na lodi s Cháronem, porazit Medusu, vyrovnat se s nástrahami nepřítele a utkat se s Krakenem.
Třebaže je film z roku 1981, producent, šéf speciálních efektů a legenda trikových filmů Ray Harryhausen nehodlal vyjít nové "hladší" kinematografii vstříc a všechny triky nesou punc jeho nezaměnitelného technického rukopisu. Ačkoliv by v době vzniku snímku nebyl problém udělat je nenápadnější a "dokonalejší", ony na sebe naopak upozorňují a chtějí, abyste přistoupili na jejich hru a přijali je jako součást světa, ve kterém je možné úplně všechno.
Vyčítat Souboji Titánů znatelné triky je pouze důsledkem určité filmové ignorace a divácké lenosti - neschopnosti vidět propracovanost jednotlivých scén. Okamžiky geniální, byť nenápadné práce s rytmem. Například když film graduje rychlou akční scénu boje s Kerberem prostřihy na Perseovu zoufale pomalou snahu vymanit svůj "božský" meč ze zajetí nebezpečného hada, případně když hrdina přilétá ve finále bez nějaké snahy popohnat čas, a tak zvedá napětí k prasknutí.
Skutečnou ukázkou práce s časem, prostorem, střihem a barvami je však v Souboji Titánů scéna u Medusy, ve které stejně jako hrdina i monstrum nikdy nemáte přesnou představu o prostoru, film vás neustále mate (odrazy ve štítech, stínohra na zdi) a nutí každý okamžik přehodnocovat povědomí o dění na obrazovce. Ke všemu film scénu nenechá doznít do smířlivého dialogu, ale prostřednictvím prolínačky ji ještě klíčovou následující sekvencí umocní.
Je třeba odhodit nostalgické brýle a podívat se na Souboj Titánů jako na moderní autotematický film, ve kterém svět řecké mytologie neplní jen úlohu rámce samostatného příběhu, ale naopak příběh sám vytváří. Používání překonaných trikových technologií není naivitou tvůrců a filmu, nýbrž uvědomělým ohlédnutím za jednou kinematografickou érou, ve které byl Ray Harryhausen králem a triky lidskou fantazii stimulovaly, nepokoušely se ji nahrazovat. Závěrečný dialog bohů tak lze interpretovat jako loučení nejen samotného Harryhausena, ale i všech Jásonů, Sindibádů a Perseů.
