Soudě podle jeho intelektuálního nadšení, pracovní
produktivity a badatelských plánů člověk snadno propadal dojmu, že prof.
Lubomír Doležel nás všechny přežije. Sám ostatně před necelými pěti lety při
příležitosti svých devadesátin suše prohlásil, že se necítí starý, nýbrž
dlouhověký, přičemž stáří úspěšně přežil. Lubomír Doležel měl zkrátka život,
literární vědu a vlastně i sám sebe rád natolik, že nenacházel důvod, proč se s nimi
loučit, a ze všeho nejvíc se bál, že nestačí dokončit svou knihu.
Snad i proto
nás před několika týdny všechny tak zaskočila zpráva, že 28. ledna 2017 Lubomír
Doležel před čtvrtou hodinou ranní zesnul na selhání srdce. Příznačně pár hodin
poté, co odevzdal do nakladatelství rukopis i text na obálku své definitivně
poslední monografie Heterocosmica III: Fikční světy protomoderní české prózy.
Kdo v tom hledá osud, symboliku či smířený odchod, nemůže se více plést,
protože Lubomír Doležel poslední týdny žil v nadšení ze svého objevu dosud
nepopsaných vyprávěcích způsobů v homérovských eposech a navázal kvůli
tomu korespondenci s odborníky ze zámoří. Lze si snadno představit, jak ho
muselo ve veronské nemocnici po sérii infarktů štvát, že se o svůj objev už
nepodělí.
