čtvrtek 1. října 2020

Pod čarou: LAST HURRAH FOR CHIVALRY (1979)

Z Eureky mi dneska dorazil BD dvoudisk dvou sedmdesátkových kung-fu filmů Johna Woo, které jsem navíc dodnes neviděl - a tak jsem si LAST HURRAH FOR CHIVALRY (Hao Xia, 1979) hned večer pustil na plátně. A... je to jeden z nejlepších filmů, co jsem za dlouhou dobu viděl! Vzápětí po zhlédnutí mě napadají přinejmenším tři balíky důvodů, proč tento žel spíše neznámý snímek rozhodně stojí za pozornost.

Je z něho strašně cítit (a) jeho cit pro inovativní práci s rytmem a designem. Na rozdíl od svých pozdějších filmů tu nejenže velmi málo stříhá (desetkrát za minutu, zatímco třeba v KILLEROVI třiadvacetkrát za minutu), ale docela preferuje komplexní inscenování v hloubce prostoru před složitými pohyby kamery, kterými posiluje atmosféru před souboji (a že jich tu je), ale během akce jimi šetří, případně mají jen laterální povahu či zeširoka krouží kolem akce.

Jestli se o jeho pozdějších filmech mluvívalo (pak už to bylo trochu žurnalistické klišé) jako o krvavém baletu, v LAST HURRAH FOR CHIVALRY to několikanásobně: hodně krve, nebývale členité přesuny figur v prostoru v komplexní choreografii, rezignace na realističnost souboje, leč nikoli v tradičním smyslu wuxia filmů, kdy postavy dělají nadpřirozené věci, nýbrž ve smyslu extrémní stylizovanosti pěstních a šermířských výměn. Ovšem důležitý je právě až muzikálový rytmus, který kupodivu nedodává hudba (jako tomu bylo při přestřelkách v pozdějších filmech, kde hudba byla navíc silně rytmická), nýbrž výrazné zvonění zbraní a ostré výdechy postav. Podstatné ovšem je, že během soubojů Woo překvapivě málo stříhá na detaily a preferuje rámování v celcích či polocelcích.

Současně se film neustále dovedně variuje, vrací do hry staré motivy v nových souvislostech, ale zároveň přichází se stále novými nápady - a v hodině filmu přichází opulentní variace na to, čeho chtěl dosáhnout Bruce Lee v GAME OF DEATH a co by dneska někteří pitomci jistě označili za videoherní postup, když hrdinové pronikají do sídla hlavního padoucha a musí se k němu probojovávat přes překážky a různé typy protivníků. Utkají se s velkým množstvím bojovníků, se silným spícím bojovníkem, s dvojicí nebezpečných akrobatických bojovníků v náhle spadlé kluci atd. Stejně tak je ovšem nehorázně chytře vyprávěný, sleduje několik motivických řad, pracuje s hravými falešnými flashforwardy - a nebojí se i působivých zvratů, triků s rozsahem vědění a posuny v pojetí hlavního padoucha.


V rámci toho všeho vidíme (b) soustavně rozvíjený dominující motiv, který Wooa později proslaví v jeho gangsterkách a který si Woo nepokrytě vypůjčil z Peckinpahových westernů. Motiv silného mužského přátelství mezi dvěma zabijáky, kteří by snadno mohli být největší nepřátelé... a kdoví, třeba nakonec i budou. Motiv cti, osudový vztah mezi hrdiny a osudová žena spíše jako katalyzátor jednání než jako skutečná romantická postava v příběhu, kde pro ženy není místo. Fikané ovšem je, že stejně jako se posouvá pojetí padoucha, Woo jen nenápadně a skoro až líně posouvá do popředí dvojici hrdinů, protože zpočátku se jeví být protagonistou někdo úplně jiný.

A nakonec film (c) zejména v rovině stylu ukazuje, že Woo je jedním z nejeklektičtějších či chcete-li nejaluzivnějších filmařů své generace hongkongských režisérů. Když Patrick Tam kombinoval godardovské postupy s kung-fu filmem a gangsterkou, bylo to pozoruhodné... leč v celkové podobě překvapivě koncizní. Když Jackie Chan vytěžoval tradice Bustera Keatona na jedné straně a americkou kriminálku na straně druhé, bylo to podobně jako u Lamových variací na francouzskou delonovskou kriminálku rovněž velmi soudržné. A dokonce i proměny stylu Tsuie Harka projekt od projektu (srovnejte jeho filmy BLADE a TENKRÁT V ČÍNĚ) působí méně excesivně než postupy Johna Woo, který nepokrytě kradl, kde mohl... a dosahoval stylistické nezaměnitelnosti skrze excesivitu nejen výrazu, nýbrž i různorodosti stylistických zdrojů.
 

LAST HURRAH FOR CHIVALRY je sice hongkongský kung-fu film v duchu wuxia, který rozvíjí tradice Čen Čenga, ale... ale vlastně vůbec ne, protože ze všeho nejvíce jako celek vychází z norem japonského dekorativního stylu čanbará filmů. Pečlivé zasvícení hlubokých dekorací s postupně odkrývanými vrstvami prostoru, taneční pojetí šermířských soubojů založené spíše na kontinuitě pohybu hrdiny prostorem než na tam-zpět-tam-zpět výměnách v kung-fu filmech - nemluvě o vysloveně japonské zahradě rozkoší (viz obrázek), kde se postavy setkávají. Jestliže ale celkový styl těží z japonských filmů, v partikulárních řešeních variuje mnohem více melvillovské kriminálky a hlavně leoneovské westerny. Dlouhé pauzy před střetem, detaily tváří, přeostřování z detailu jílce meče protivníka v pozadí na detail jílce hrdiny v popředí (viz obrázky) či opakování stejných schémat snímání obou dvou - a samozřejmě obsedantně geometrické kompozice rámování (viz nahoře). A nakonec, v řadě ohledů je samozřejmě plně věrný konvencím hongkongských filmů: rychlé transfokace či rychlé stranové strhy s dlouhými objektivy.

Jak říkám, jeden z nejlepších filmů, co jsem za dlouhou dobu viděl!

PS: Potěšilo mě, že když jsem se teď po dopsání podíval na bonusový rozhovor s Johnem Woo, většinu mých dohadů o inspiračních zdrojích otevřeně potvrdil (zejm. japonské samurajské filmy a snímání u Sergia Leoneho). Jen mě rozesmálo, že v mezinárodním názvu svého filmu snad ani jednou nepoužil správnou předložku. :)