sobota 4. července 2020

Hry s vyprávěcím těžištěm ve filmu NEŽ SKONČÍ LÉTO (Babyteeth, 2019)

Australský snímek NEŽ SKONČÍ LÉTO (Babyteeth, 2019) včera zahájil festivalovou přehlídku TADY VARY, takříkajíc stínovou verzi zrušeného 54. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jde o devítidenní akci o šestnácti neopakujících se projekcích, která se koná souběžně v šestadevadesáti kinech. Soudě z překvapivě zaplněného hlediště Univerzitního kina Scala během včerejší projekce by přitom mohlo jít o onen napjatě očekávaný cinefilní impuls, který lidi motivuje začít zase chodit do kin.

Mimo ostatních filmů z nabídky TADY VARY mohou ostatně (znovu) zamířit i na snímek NEŽ SKONČÍ LÉTO, který od čtvrtka pod hlavičkou Aerofilms zamíří i do běžné distribuce – a tak se mu budu věnovat o něco pečlivěji. Ve své lehce analytické kritice bych přitom rád ukázal, že ačkoli v řadě ohledů následuje osvědčený vzorec „indie“ festivalového dojáku, s jeho konvencemi si překvapivě inovativními způsoby pohrává: až do úplného závěru posouvá vyprávěcí těžiště a namísto osvobozující síly lehkých drog preferuje osvobozující sílu detoxu.



O jakém vzorci mluvím? Předně, je dvougenerační. Na jedné straně vypráví o bolestivém hledání cesty mezi dětstvím a dospělostí, jež se děje prostřednictvím rodícího se milostného vztahu mladých lidí s odlišnými životními přístupy a kulturním zázemím. Na druhé straně vypráví o lehce vyhořelém manželství vzdělaných lidí se značným symbolickým kapitálem, kteří se rádi popisují, jejich mládí je pryč a stáří daleko. Nechybí moudrý kamarád s přízvukem, načrtnutí dávných traumat a okouzlení rebelstvím lehké kriminality, které má podráždit naši maloburžoazní morálku. Vše podáno v mozaikovitě-epizodickém vyprávění s trochou každodennosti v kombinaci s osudovým vyvrcholením, které všechny změní.

S lehkou nadsázkou jde o kostru vyhledávaného vyprávěcího vzorce, který bývá mnoha různými způsoby inscenačně interpretován a inovován. Okouzlujícím předobrazem je film HAROLD A MAUDE (Harold and Maude, 1972), v němž tím duševně nejmladším rebelem je devětasedmdesátiletá Maude. Za snadno přístupnou syntézu motivů z mnohem provokativnějších nezávislých filmů lze považovat AMERICKOU KRÁSU (American Beauty, 1999). Nechyběla v ní dvougenerační perspektiva, střety životních přístupů, osudové vyvrcholení a nebývalá koncentrace na kost ohlodaných šablon (feťák, rebel, pozér, hysterická žena s krizí středního věku, chlap chytající druhou mízu, homofobní latentní gay) na minimální počet metrů čtverečních fikčního světa.

Jestli však AMERICKÁ KRÁSA nacházela jedno z východisek v drogách, NEŽ SKONČÍ LÉTO vypráví o síle detoxu. Na konci dětství (reprezentovaného mlíčným zubem) a na prahu dospělosti nacházející se Milla umírá na rakovinu. Její milující rodiče se pod tlakem situace uzavírají do sebe nebo sjíždějí léky. Milla volí vlastní cestu úniku: bláznivě se zamiluje do rebelujícího mladíka Mosese, který se nenechává svazovat konvencemi. Rodiče nicméně v Mosesovi vidí spíše nezodpovědného třiadvacetiletého grázla, na ulici žijícího zloděje a dealera drog. Mosesovi je dívka sympatická, ovšem ještě sympatičtější je mu dům jejích rodičů napěchovaný drogami, protože Millin otec je psychiatr… jenž únik nenachází ani tak v morfiu jako ve skrytých sympatiích k těhotné, intelektuálně poněkud nesmělé sousedce.

Tato struktura vazeb, v níž ještě chybí Millin učitel hudby, se v souladu se vzorcem výše rozvíjí zhruba v první půlhodině filmu – a jestli je na NEŽ SKONČÍ LÉTO něco pozoruhodného, je to (a) míra nenásledování některých načrtnutých konvencí až do úplného konce (např. linie se sousedkou), (b) postupné přesouvání narativního těžiště z postavy na postavy. Vlastně by se dalo říct, že film vede pozornost a vytváří kontinuitu právě tímto přesouváním těžiště. V rovině dějové kauzality totiž záměrně ponechává časové a prostorové mezery mezi obrazy. Ba co víc, struktura kapitol se více a více ukazuje být nástrojem právě oněch přesunů těžiště než vedení vyprávěného příběhu (či sítě příběhů). Ty totiž plní řadu různých funkcí: občas nás zakotvují v prostoru, občas v čase, občas v kauzalitě fikčního světa, občas komentují nezúčastněně a občas ironicky, občas jsou překvapivě subjektivizující.

Ještě více film mate prací s psychologií postav: Otec a matka se jako lidé příliš nezmění, jsou celou dobu vůči své dceři stejně milující, stejně oddaní – a načrtnuté otázky minulosti jejich vztahu zůstávají nezodpovězené. Vysloveně typizované postavy jsou bodrá sousedka Betty a moudrý imigrant Gidon. Oproti tomu Moses se psychologicky mění skoro scénu od scénu, protože víceméně slouží filmu jako nástroj, na který mohou reagovat Milla a její rodina. Občas rebel, jindy obyčejný sobecký parchant, pak starostlivý kamarád, do toho nedotažená rovina s jeho zázemím. Snad má být objektem proměňujícího se těžiště: Vidíme a interpretujeme ho tak, jak ho v daný okamžik vidí a interpretují různé postavy (otec, matka, Milla).

Zatímco během prvního sledování Milla působí jako pubertálně naivní oběť Mosesova pochybného charismatu, ze zpětného pohledu lze naopak odvíjející se události chápat jako svého druhu projekt umírající dívky – s nápravou Mosese v jeho centru. Ještě jinak, definitivním klíčem k podivně unikavé struktuře filmu je podle mě poslední scéna. Zaprvé, je pojatá nečekaně jako flashback a ač oproti emocionálně přepjatým předcházejícím scénám působí civilně. Vystačí si s několika málo pohledy, dvěma jako by mimoděk pronesenými větami, definitivním pochopením – a přesto jde o emocionální vrchol filmu. Tatáž závěrečná scéna na pláži je ale především, zadruhé, intelektuální vrchol filmu.

Neustálé posouvání narativního těžiště nás neustále nutilo se ptát: O jakém vztahu NEŽ SKONČÍ LÉTO vlastně vypráví? Vztah mezi rodiči je příliš zakotvený v bezprostřední i dávné minulosti, která nám zůstává v plné míře utajená. Možná naplněný, možná nenaplněný vztah mezi matkou a Gidonem setrvá v rovině náznaků. Rozvíjení vztah mezi otcem a Betty je nečekaně ukončeno. A nakonec, vztah mezi Milly a Mosesem je příliš artificiální, nesený spíše konvencemi nezávislého filmu a silou osobnosti obou mladých herců než dějovou kontinuitou. Tomu nasvědčuje i samotné jeho vyvrcholení, které chytře v opačném pořadí následuje obě možné konvenční trajektorie podobného vztahu v nezávislém filmu. ("Původní" pořadí najdete třeba v HAROLDOVI A MAUDE.)

Tak o jakém vztahu NEŽ SKONČÍ LÉTO vypráví? Odpověď nalézáme až v samotném flashbacku v závěru, který zároveň reinterpretuje celek filmu v souladu s mou tezí výše: Je to vztah mezi otcem a dcerou. Vztah nejméně akcentovaný, dokonce spolu promluví během filmu naprosté minimum vět, a přitom na konci dokonale logický… díky scéně činící z dosud citově těžko proniknutelné postavy otce definitivní emocionální těžiště filmu jako celku a z city zmítané Milly postavu naopak nejracionálnější a nejpragmatičtější, jíž byl pro změnu dosud právě otec. Vrátím-li se k motivu detoxu, právě onen nakonec na různých úrovních řídí dopředný vývoj filmu, který v závěru zaklapne.

Matka a Moses se poddávají drogám ve strachu z reálného prožívání světa, ale díky Mille oba bolestně vystřízliví. Oproti tomu otec i Milly k drogám sahají výhradně v okamžiku nejhoršího osobního kolapsu, kdy přestanou věřit sami v sebe: otec se sjede morfiem, Milla vodkou. Jejich drogou je iluze pragmatičnosti: Otec celý svět kolem zfetovává, aby držel jeho emoce pod kontrolou, ale tím je nutí lhát. Milla svět kolem sebe motivuje k emocím, aby ho držela pod kontrolou, ale i tím jej nutí lhát. V klíčových (před)závěrečných scénách ale dochází k nečekaným reakcím těchto dvou postav: věcná Milla v noci, plačící otec po ránu… a nakonec závěrečný flashback, který nejen tyto scény a tyto postavy postaví do úplně nových souvislostí.

Pokusil jsem se z analyticko-interpretační perspektivy vysvětlit, v čem snímek NEŽ SKONČÍ LÉTO inovativně posouvá a pozměňuje schémata ve vzorci, který jinak velmi důsledně následuje. Na druhou stranu, osobně mě tento vzorec hluboce irituje a film jej musí překročit mnohem výrazněji, aby mi přišel nejen čistě analyticky, nýbrž i obecněji esteticky pozoruhodný. A to se v případě NEŽ SKONČÍ LÉTO nestalo a nejsem si ani příliš jist jeho dramaturgickou funkčností i distribučním potenciálem. Zaprvé bych jej čekal spíše na závěr festivalu, kdy po všech těch depresivních filmech návrat k osvědčenému „alternativnímu“ modelu potěší mnohem víc. Zadruhé si nejsem jistý, komu je vlastně určen.

Třebaže totiž NEŽ SKONČÍ LÉTO volí v rámci vzorce překvapivě inovativní cesty jeho realizace, jeho (snad soustavně následovaná) psychologická inkonzistence mu z hlediska působení na publikum prostě podráží nohy. Co mi říkal kamarád sedící o pár řad dál, úplný závěr na diváky emocionálně fungoval, ale neumím si popravdě představit, že se kolem filmu vytvoří šeptanda filmu, který je třeba vidět. Film sice v Benátkách získal i cenu za nejlepší filmový pár, ale to připisuji spíše hercům než postavám, jimž vzájemnou afinitu diktovaly spíše stránky scénáře než příběhová logika. Ještě problematičtější je, že totéž lze říct i o hrdinčině nemoci… o jejíž progresi postavy mluví, ale na Mille samotné se prostě nijak neprojevuje.

Co naopak hovoří ve prospěch Aerofilms: NEŽ SKONČÍ LÉTO je jako celek film nejen relativně slušný (a pro milovníky estetiky nezávislé kinematografie možná i velmi dobrý), ale především odlišný od standardní netflixové nabídky. Díky tomu může v současném distribučním suchu představovat silnou motivaci zajít si do kina. A proč by ne? Já osobně ale doufám, že mi TADY VARY ve zbývajících patnácti bodech svého programu nabídnou i cinefilně inspirativnější filmy.

PS: Film pracuje s řadou stylistických rysů, které by rovněž stály za další prozkoumání: náhlé devadesátistupňové střihy z frontálních či zadních záběrů na záběry z profilu v kombinaci s odpoutanou kamerou; střety plochých planimetrických kompozic s kompozicemi velmi hlubokými; rozvíjející se způsoby snímání obýváku u Milly doma; značná proměnlivost barevné škály v mizanscéně a funkce konkrétních barev; atp. Nemám však dostatečně analyzovanou současnou festivalovou produkci, abych si dovolil tyto postupy zobecňovat - a zároveň není možné za nimi přesvědčivě najít systém na základě pouhé jedné projekce.