Il Cinema Ritrovato: analytické postřehy z první řady

Zpětně psaná festivalová reportáž zpravidla čelí coby publicistický žánr stěží přehlédnutelným úskalím. Reportáž se rozvášněně rozepisuje o již uplynulých událostech (takže si čtenář může vyčítat, že u nich nebyl, což je pohříchu depresivní účinek autorova snažení) a již odpromítaných filmech. Ty (a) půjdou do distribuce a vyjdou na DVD, čímž psaní o nich jistě nabývá smyslu, leč častější je druhá možnost, kdy (b) čtenáři se zřejmě nenaskytne možnost tyto filmy nikdy vidět. U některých je to podle autora reportáže dobře, čímž se staví do role mučedníka, jenž pro diváka obětoval drahocenné minuty svého života, aby ho varoval. Ovšem varování čtenáře před filmem, který by tento stejně jen stěží kdy mohl mimo již odestáté festivalové dění vidět, činí tuto oběť dost zbytečnou. U jiných filmů je naopak podle autora škoda, že je čtenář nikdy nevidí, což však v důsledku někdy hraničí s výsměchem: cha, viděl jsem skvělý film, jenž zřejmě nikdy neuvidíš, a tak čekáš, že ti ho nějak přiblížím, ale já ti sdělím jen prázdné fráze, že je virtuózně natočený, zdůrazňuje širokou dostupnost filmu jako mediální reprezentace, je prodchnutý tóny palčivě současného realismu a zanechává za sebou jemný citrónový buket, z čehož se sice nic nedozvíš, ale pochopíš, že já jsem se esteticky dojal – a navíc umím být za intelektuála; ale když jinak nedáš, sdělím ti nádavkem, že pokračuje v nastoleném trendu předchozích děl tohoto mimo festivaly zcela neznámého režiséra, byť protentokrát drobátko posiluje motivy spojené se stářím a kritikou maloměstské buržoazie. Abych se nestal obětí vlastního sarkasmu a zároveň sepsal svého druhu zprávu z boloňského festivalu Il Cinema Ritrovato, z něhož jsem se před pár dny pln nadšení vrátil, zkusím zvolit dosud nezmíněnou variantu: jednotlivé filmy slouží jako argumenty v obecnější debatě o určitém kinematografickém jevu, takže se čtenář skrze filmy, jež zřejmě nikdy neuvidí, dozví něco o filmové historii a jejích specifičtějších oblastech.

Úsvit planety opic: o nepůvodnosti druhů

Zrození planety opic představovalo před několika lety překvapivě novátorské uchopení látky, jež by se po slavné knize, původní sérii filmů, televizní seriál a relativně nedávném novém zpracování původního snímku mohla jevit poněkud vytěženou. Výstavba vyprávění ve Zrození planety opic postupně přenášela důraz z lidských postav na opičí, přičemž každá změna narativního těžiště reprezentovala i změnu dominujícího prostředí a změnu klíčového cíle. Tyto důmyslné shluky motivů pak byly paralelně doprovázeny zápletkou o nežádoucích vedlejších efektech vědeckého výzkumu, jejichž hrůzné důsledky si nikdo až do samého finále neuvědomoval. Snímek sice zcela vědomě čerpal z řady žánrových předobrazů a zavedených kompozičních postupů, ale tyto v něm byly natolik důmyslně seskládány, že ani v akčním finále vyprávění neuhnulo z dosavadních ambicí. Destrukce tak úzce významově komunikovala s vývojem jednoho sympatického, ale nebezpečně naivního vědce, a jednoho sympatického, ovšem nebezpečně inteligentního opičáka Cézara. Prozřevší opice utekly na konci snímku do lesů za San Franciscem a prozřevší lidé už nedokázali zabránit pro ně smrtonosnému šíření téhož virového kmenu, jenž opicím signifikantně zvýšil kvocient. 

Záběr Cézarových očí film otevírá i uzavírá

X-Men: Budoucí minulost, nebo minulá budoucnost?

Bryan Singer se naplno vrací k X-Men, tedy k filmové sérii, která z něho po vynikajících snímcích Obvyklí podezřelí a Nadaný žák udělala režisérskou hvězdu, a zároveň z komiksových filmů v očích kritiky i veřejnosti příslib seriózní podívané s velkou budoucností. Singer v prvním filmu neváhal věnovat tři čtvrtiny projekce pečlivé expozici členitého a značně zalidněného fikčního světa, což mu posléze umožnilo v druhém filmu pokročit o úroveň výš a udělat z komiksového fikčního světa alegorický obraz.

Godzilla: o monstrech a lidech

Godzilla boří nejen města, ale i divácká očekávání spojená na jedné straně s tajuplnou reklamní kampaní a na druhé straně s hollywoodským trikovým velkofilmem.

Vypráví o nejméně jednom radioaktivním obřím monstru, které pustoší lidská obydlí, přičemž neskrývaná hloupost námětu je vyvažována překvapivou promyšleností výstavby díla. Jde tak podle mého nejen o dobrý film, ale dokonce o výborný film – a to ne v onom přezíravém smyslu „zábavně špatný či pokleslý“, nýbrž prostě o výborný film. (Pro jistotu: Godzilla z roku 1998 jím fakt není.)

Transcendence: sci-fi ze staré (literární) školy

Největší pozitivum filmu Transcendence je současně jeho největší slabinou: zatímco klamání tělem během vyprávění připravuje půdu pro silný závěr, pak totéž klamání tělem během reklamní kampaně připravuje půdu pro silné divácké rozčarování. Transcendence totiž rozhodně není post/apokalyptické drama, akční sci-fi nebo napínavý thriller. Jde o starosvětskou sci-fi v podobě i intenzitě, s nimiž se na kinematografickém poli setkáváme jen zřídka… a Transcendence na tom žel nic moc zásadního nezmění. Východiskem je jednoduchý narativní nápad, který se v cyklické podobě vrací do hry a rozvíjí představu fikčního světa. Narážíme zde ovšem na jisté úskalí střetu uměleckých forem. V literatuře se lze soustřeďovat jen na drobné nápady a nebrat ohled na spousty detailů narušujících čistotu samotného výchozího nápadu, kdežto ve filmu je prostě každý detail součástí sítě mnoha dalších detailů – a ty mohou značně destruovat účinnost hry s několika málo motivy.

Kapitán Amerika 2: skaut v tajných službách

Komiksový gigant Marvel už dávno není v nejvyšších úrovních filmové branže nováčkem. Přesněji, nacházíme se v polovině druhé fáze jeho postupného ovládání blockbusterové nabídky. Po druhém Thorovi přichází druhý Kapitán Amerika… a před očekávanými druhými Avengers už nás čekají jen první Strážci Galaxie. (Zatímco v televizi běží čím dál lepší marvelovský seriál Agents of S.H.I.E.L.D.; ten po spíše lacinější první půlce překvapivě přehodil výhybku, z epizodního modelu vyprávění přešel na kontinuálnější postupy a postavy se jeví čím dál složitějšími.) Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že druhý Kapitán Amerika bude velký hit. A to navzdory zdánlivému Kapitánovu „otloukánkovství“ v avengerské partě, kde se jeho skautíkovský přístup jeví coby poněkud vyšlý z módy. Nabízí se ovšem otázka: je to i dobrý film? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: ačkoli na první díl koncepčně navazuje, je v tolika ohledech odlišný, že by jej mohli ocenit i lidé, kteří první Kapitánovo dobrodružství zamítli. Nejsložitější odpověď: následující odstavce.

Robocopova střelba na příliš mnoho cílů

Na nového Robocopa se čekalo s jistým skepticismem, a to ze dvou důvodů. Za prvé jde o předělávku slavné akční satiry Paula Verhoevena z roku 1987. Za druhé po tomto filmu následovala dvě značně nablblá filmová pokračování a dva ještě mnohem nablblejší televizní seriály. Nelze se tedy divit, že ve smysluplnost dalšího Robocopa se příliš nevěřilo, a to i s ohledem na nedávný nešťastný remake jiného Verhoevenova filmu: Total Recall. (Když už jsou v tom, dočkáme se i nových Showgirls?!) A jak to nakonec dopadlo? Nový Robocop je v řadě rysů dost odlišný od svého předobrazu, což je dobře, a zároveň se pokouší naplňovat značně různorodé ambice, což už moc dobře není.

Poznámky k druhým Hunger Games

Přiznám se bez mučení a nuceného pobytu ve vražedné aréně, že tak zásadní kvalitativní skok mezi prvním a druhým dílem filmových Hunger Games jsem nečekal. Podobná věta obvykle znamená kvalitativní sešup a tradiční skuhrání nad kvalitou filmových pokračování. Ovšem v tomto případě ji překvapivě míním přesně obráceně: druhé Hunger Games jsou mnohem, ale fakt mnohem lepší než jejich první díl, který šel i do našich kin předminulý rok na jaře.

A to navzdory tomu, že opět mají hodně přes dvě hodiny a opět vyprávějí příběh lukostřelkyně Katniss Everdeenové v dystopickém světě budoucnosti. Ten jeho bizarně se odívající smetánka v hlavním městě Kapitolu (nomen omen) ovládá skrze pravidelné Hunger Games. Tak se nazývá soutěž náhodně vybraných mužů a žen ze všech tzv. Krajů, kteří se musí navzájem před kamerami v džungli povraždit. (Prostě takový drsnější Survivor. Bez Marka Vašuta.)

Tentokrát ovšem nejde o variaci na japonský snímek Battle Royale, ve které se o struktuře fikčního světa i o klíčových postavách dozvíme jen málo a finální dění v aréně Hunger Games je chaotické. Nevím, jestli je to zlepšující se kvalitou předlohy (již jsem nečetl), zlepšujícím se scénářem (jenž jsem nečetl) nebo radikální změnou režiséra (Francis Lawrence, který stál mimo jiné za vynikajícím Constantinem). Možná jde o kombinace všeho a ještě dalšího­…

Thor 2: doctorovské paralely a provinilá potěšení

Kdyby mi někdo přiložil pistoli k hlavě a nutil mě pod vyhrůžkou vystřelení mého nejoblíbenějšího orgánu říci jednu věc, v níž spočívá zásadní proměna hollywoodského velkofilmu během posledního tuctu let, pravděpodobně bych odpověděl, že v ustavení komiksového filmu jako stabilního modelu produkčního plánování. Zatímco v devadesátých letech se „komiks“ přidružoval coby doplňující adjektivum k již ustaveným žánrovým kategoriím, přinejmenším od nástupu prvního Spider-mana, druhých X-Men a Batman lze hovořit o postupném posilování „komiksu“ jako zcela samostatné substantivní škatulky.

S plnohodnotným nástupem komiksového giganta Marvel do filmově-televizní branže pak nabrala komiksová audiovizuální produkce na obrátkách s dosud nevídanou energií: Fáze I, Avengers a Fáze II, reprezentovaná dosud třetím Iron-Manem, televizní seriál Agents of SHIELD a momentálně druhý Thor: Temný svět. Není zřejmé, jak dlouho jim to tempo vydrží a jestli monumentální úspěch Avengers a Iron-Mana 3 nebyl jen důsledkem natěšení na týmovou akci a natěšení na … Roberta Downeyho jr. Druhý Thor je tak nyní v nezáviděníhodné funkci lakmusového papírku, protože s ním nebyla spojena velká očekávání, první díl byl přijat rozporuplně a za režisérem nestojí fandovská základna.

Enderova hra: překvapivě odvážná adaptace

Letošní rok očividně přeje milovníkům filmové science fiction, kteří dostávají svou oblíbenou žánrovou kategorii v řadě pojetí. Poslední dva uvedené filmy pak dokonce představují v jistých aspektech alternativu vyprávěcích modelů vysokorozpočtové sci-fi. Na jedné straně je to Gravitace, na druhé pak Enderova hra. Oba tak činí zejména svým extrémním soustřeďováním se na de facto komorní příběh jedince testujícího hranice svých psychických a fyzických možností, stíhaného rodinným traumatem a nuceného čelit značně náročným výzvám neadekvátním dosavadnímu společenskému postavení.

Doctor Who má 50: moje přednáška na WHOCONu

Legendární britský sci-fi seriál Doctor Who slaví obdivuhodné padesáté výročí svého vzniku, což koneckonců zaregistroval snad každý, kdo dění v televizním světě aspoň po očku sleduje. BBC nás už řadu měsíců bombarduje obrázky, plakáty, sestřihy, bonusovými materiály a samozřejmě si mimo mnohého dalšího připravila i výroční speciál (ve kterém se jedenáctý Doctor setká s desátým... plus ještě s jedním) a dokudrama o vzniku seriálu (na něž se těším snad víc než na ten speciál). Čeští fanoušci Doctora Who se přitom rozhodli oslavit padesátku hrdiny, jemuž je ve fikčním světě momentálně kolem tisíce let, po svém a uspořádat v brněnském hotelu Slovan obrovský WHOCON.

U Konce světa: jistá úskalí s žánrovým rámcem, částmi a celkem

Britská tvůrčí trojice Wright, Pegg a Frost stojí už za filmy Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení. Oba snímky chytře propojovaly téma krize středního věku s ironizací žánrových modelů zombie hororů nebo akčních filmů, kdy psychický vývoj ústředních hrdinů úzce souvisel s vývojem vyprávění a stylu od parodie k propracovanému pastiši. V nejnovějším U Konce světa zkouší do třetice uplatnit srovnatelný model. Wright, Pegg i Frost přitom stejně jako jejich hrdinové opět o něco zestárli a s věkem se lehce pozměnilo i téma sociálního statusu postav, které je v řadě ohledů depresivnější než v předchozích dvou snímcích.

Gravitace: opojné ozvláštňování v mantinelech hollywoodských norem

Snad s výjimkou Stevena Spielberga nebo Martina Scorseseho nenajdete mezi současnými hollywoodskými tvůrci takové, kteří by testovali možnosti dlouhého záběru s podobným nadšením jako režisér Alfonso Cuarón a jeho dvorní kameraman Emmanuel Lubezki. Gravitace jde v tomto ohledu ještě mnohem dál, protože (a) dlouhé záběry vznikly digitálně a zrušení technických omezení daných mantinely fyzického pohybu kamery učinilo z dlouhých záběrů striktně kompoziční prostředek, (b) se odehrává ve vesmíru, kde pohyb kamery není omezen vztahováním se směrově k pevně daným „nahoře“ a „dole“. Práce s postupem dlouhého záběru je přitom v Gravitaci vskutku virtuózní, ale zároveň nejde o žádnou revoltu (ani) v hollywoodské kinematografii.

Elysium mezi klasickou a historicko-materialistickou poetikou

Původem jihoafrický filmový režisér Neill Blomkamp se před pár lety nečekaně zjevil s mimořádně dravým sci-fi District 9. Nenápadný film za třicet milionů dolarů vydělal slušné peníze, posbíral skvělé kritiky a Blomkamp dostal větší rozpočet i hollywoodské hvězdy, aby mohl natočit svoje Elysium. A zatímco z hlediska propracovanosti fikčního světa jako materiální časoprostorové entity a z hlediska dravosti stylistických postupů zůstává Blomkamp věren své pověsti, se zbytkem je to hypoteticky komplikovanější. Tím zbytkem myslím průzračné poselství, eliptické vyprávění, přímočarý příběh a sémanticky dvojdomý svět rozdělený prostě na nahoře/dole, zlé/hodné, bohaté/chudé. Na Elysium se pro to druhé snáší hodně kritiky a z perspektivy hodnotících vzorců uplatňovaných na hollywoodské normy je to oprávněné. Někdy ale prostě stačí posunout perspektivu…

Pacific Rim v pasti kaiju eiga

Některým postačí samotná anotace: Naši planetu sužují už mnoho let obrovská monstra z jiné dimenze, která se k nám dostávají dimenzionální trhlinou v oceánu. Dlouhou dobu se lidstvu dařilo monstrům čelit pomocí obrovských robotů ovládaných dvěma piloty, kteří v tomto kolosu příšeře rozbili hubu a promptně ji zlikvidovali. Monstra ovšem objevila jejich slabiny, řadu jich zničila, a tak program obřích robotů selhává, dostává se do odbojové fáze a lidstvo se upíná k falešné iluzi obrovských zdí. (Třetí výskyt adjektiva obrovský není náhodný.) Hlavní hrdina má trauma, a když je po pěti letech znovu povolán jako pilot do akce, musí všem kolem i sám sobě dokázat, že na to má. Respektive, musí se spojit ještě s jiným vyděděncem, a tito musí společně dokázat, že na to mají… zatímco dva věčně se hádající vědátoři hledají odpovědi na otázku, jak to celé definitivně zastavit. Tolik východiska. Kdo z vás se nemůže dočkat návštěvy kina? A kdo má dojem, že je na to celé trochu starý? Upřímně, já před návštěvou kina přesně ten dojem měl, ale úskalí nakonec není ve věku.

Světová válka Z: soudržné v nesoudržném a nesoudržné v soudržném

Pokud iracionálně věříte v aktuální možnost jevů označovaných jako zázraky, pak lze snad shledat zázrakem skutečnost, že Světová válka Z přes opakované přepisování a zásadní přetáčení nakonec představuje víceméně soudržný svět. Způsob uspořádání vyprávěných událostí a vůbec výběr těch, které se nakonec vypráví, totiž soudržné nejsou a teoreticky by měla jejich organizace diváka hrozně štvát. Proč tomu tak nakonec není, a to navzdory okázalé turistice napříč různými stylistickými tradicemi, vyprávěcími vzorci a žánrovými modely? Film totiž ve svém celku reprezentuje soubor fikaně zvolených rozdílných uměleckých postupů i přístupů k tématu. A tak nakonec zase nejde o žádný zázrak, nýbrž o příklad toho, jak lze udělat skvělý film z materiálu, který by se asi leckomu beznadějně rozpadl pod rukama.

Po zániku Země: koncept, řešení a doktrína

Málokterý tvůrce zažil v hollywoodském filmu z hlediska estetického hodnocení tak strmý pád jako M. Night Shyamalan. Na konci devadesátých let zazářil Šestým smyslem, krátce poté formálně vytříbeným Vyvoleným a stále velmi dobře přijímanými Znameními. Hodnocení Vesnice a Ženy ve vodě byla značně rozporuplná, filmu Stalo se už se víceméně diváci i kritici svorně vysmáli a po Posledním vládci větru už byli vlastně všichni přesvědčeni, že se Shyamalan – vždy hrdě přesvědčený o své genialitě – definitivně zbláznil. Ironické je, že poté napsal a produkoval nízkorozpočtový horor Ďábel, který i přes brakový rámec představuje svého druhu návrat k žánrově-formálním hrám z počátku kariéry, a to včetně překvapivého narativního zvratu na závěr. Co se jeho filmům ovšem nedá upřít, je určitá vychýlenost z dobových norem – nikdy zcela neodpovídají tomu, jak se v tom kterém období a v té které kinematografii obvykle vyprávějí a stylisticky pojímají žánrové příběhy. A jeho nejnovější dobrodružná science fiction Po zániku Země vlastně není výjimkou, byť to žel opět není dobrý film.

Přemotivovaný Star Trek: Do temnoty

Star Trek: Do temnoty je mimořádně zábavný velkofilm, a pokud už jste viděli Iron Mana 3 a nechce se vám čekat na Supermana, nemůžete nejnovějším Star Trekem nic zkazit. Do jisté míry ale pozoruji očividný posun až ke karnevalové povrchnosti. První film spojoval na jedné straně chytrou hru s tradicemi fenoménu Star Trek, tradicemi dobrodružné sci-fi a tradicemi seriálového vyprávění a na druhé straně tragický příběh hlavního padoucha a příběh hlavních hrdinů hledajících svou pozici ve světě. Druhý film pak zůstává spíše jen na té první straně, zatímco všechno potenciálně tragické je do takové míry nástrojem oné hry, že to adekvátně působí snad jen za předpokladu, že jste v životě neviděli Star Trek, nikdy jste neslyšeli o Khanovi (ano, je to Khan… a nepovažuji to za nijak zásadní spoiler) a vlastně jste v posledních letech nebyli v kině, protože ve Star Trek: Do temnoty je snad všechno, co se za (zdaleka nejen) posledních patnáct let osvědčilo. Je to parádně vystavěné, každý narativní či stylistický trik zapadne do celkového vzorce jako sedací část lidského těla na plechovou nádobu k přípravě jídla, všichni herci jsou skvělí a někteří přímo brilantní, ale celková míra ozvláštnění je poněkud diskutabilní. Dosud jsem zůstával na abstraktní úrovni, tak se pojďme přesunout na úroveň konkrétnějšího.

Resident Evil: Odplata coby "primitivní" kinematografie atrakcí

Resident Evil: Odplata je pátý díl pravděpodobně nekonečné série filmů o zombie apokalypse. Původně vznikala na motivy řady počítačových her, vůči níž je teď ale podle všeho spíše paralelní. Počítačové hry jsem nikdy nehrál, a tak je veškeré mé povědomí o nich čistě zprostředkované, nicméně právě Resident Evil pravděpodobně nejvýrazněji naplňuje moji představu o nich.

Protože však nemá valného významu argumentovat něčím, co osobně příliš neznám, chci se soustředit na filmově založenou hypotézu: poslední Resident Evil je jedním z nejčistších představitelů kinematografie atrakcí, s jakými jsem se měl kdy možnost ve zvukovém „dějovém" filmu setkat. Abych to vysvětlil, kinematografie atrakcí je původně historický pojem pro ranou éru kinematografie.

Avengers: svět s předponou super

Jelikož Iron Man 3 právě celosvětově válcuje kina, ještě před americkou premiérou dosáhl třísetmilionových dolarových tržeb a spekuluje se o americkém "otvíráku" čítajícím 170 milionů dolarů, Marvel očividně opět prokázal neotřesitelnost své vybudované pozice (jakkoli už dnes patří pod Disneyho). A protože o Iron Manovi 3 jsem psal včera (viz tady), připadá mi vhodné připomenout si film, který ukončil tzv. Fázi I, jehož divácký i kritický úspěch zastínil všechny ostatní velkofilmy loňského roku a na něhož Iron Man 3 přímo navazuje - Avengers.

Už nikdy se nedovíme, jak by to dopadlo, kdyby se divácky neprosadily filmové série jako X-men, Spider-man či znovuoživený (nolanovský) Batman. Každopádně komiksový gigant Marvel vstoupil do filmového průmyslu a v závislosti na neutuchajícím boomu komiksového filmu přišel s nestandardním konceptem - tedy ve filmu, protože v "obrázkovém" médiu patří mezi ty nejstandardnější uplatňované: předložit sérii samostatných velkofilmů se superhrdiny, kteří se pak potkají v týmovém blockbusteru.

Ironické je, že marvelovský trhák Nezničitelný Hulk (2008) nijak nadšené reakce ani tržby nevykázal, nicméně jejich Iron Man ze stejného roku podobný problém neměl a definitivně znovuoživil kariéru Roberta Downeyho jr. Následovaly filmy Iron Man 2 (2010), Thor (2011) a Captain America: První Avenger (2011) - a všichni jen čekali, jak to dopadne s týmovkou Avengers, kde se měli potkat všichni předcházející titulní superhrdinové plus dva ve vedlejších rolích: Black Widow (Iron Man 2) a Hawkeye (Thor).

Z hlediska Marvelu šlo o dost riskantní, ale zároveň značně promyšlený tah, kdy už nespoléhali jen na komiksovou franšízu, ale vybudovali si postupně silnou cílovou skupinu diváků i mezi "neuživateli" komiksů. Ne každému se nutně líbily všechny zmíněné filmy, ale všechny (s výjimkou Hulka) utržily značné peníze a všechny měly docela příznivé kritické i divácké ohlasy, takže na Avengers pravděpodobně půjdou i ti, kdo třeba nijak nezbožňují Kapa Ameriku, ale zamilovali si Iron Mana či Thora - a chtějí je vidět znovu.

Podobným riskem i podobně promyšleným tahem pak bylo v případě Avengers angažování scenáristy a režiséra Josse Whedona, jehož televizní seriály Buffy, přemožitelka upírů nebo Firefly si vybudovaly obrovskou fanouškovskou základnu a Whedonovo jméno má v geekovské komunitě podobně silný zvuk jako třeba Kevin Smith. (Nehledě na to, že pro Marvel napsal jednu z nejúspěšnějších komiksových řad dekády: Astonishing X-Men.) Whedon je známý svým talentem vytvářet komplexní příběhy, pohrávat si s žánrovými konvencemi (zejména spousta epizod Buffy) a psát neuvěřitelně svižné a chytré dialogy.

Toliko k plánům, konceptům, riskům a předpokladům, ale jak to nakonec dopadlo? Avengers jsou snad s výjimkou prvních dvou nolanovských Batmanů či druhých X-men nejlepší film o superhrdinech v barevných kostýmech, který jsem viděl. Zatímco zmíněné série vlastně původní komiksové světy v rovině jejich fungování zcivilňovaly, metaforizovaly a přibližovaly fungování světa našeho, Avengers na to zvysoka... Jsou o superhrdinech a se superhrdiny, superpadouchy a transdimenzionálními bitvami. Civilnost? Ale jděte.

Civilové bez kostýmů hrají v Avengers přinejlepším druhé housle, dojemně umírají či prostě jen tvoří masu k destrukci, pardon ochraňování. Jednoduše přebírají klasický vzorec superhrdinských týmovek: 1) superhrdinové se potkávají a na potkání si rozbíjejí tlamy, 2) superhrdinové se snaží domluvit a učí se fungovat jako jeden tým, zatímco superpadouchové posilují svou moc, 3) superhrdinové se spolčí a rozbijou tlamy (či hračky) superpadouchům. Jednoduchý vzorec, ale zatraceně těžko realizovatelný.

Je totiž složité napsat podobný příběh na ploše celovečerního filmu tak, aby někteří ze superhrdinů co do pozornosti neválcovali ty ostatní, kteří jsou spíše do počtu (to byl trochu problém filmu X-men: První třída). Joss Whedon očividně využil televizní zkušenosti, kde souběžně budoval jednotlivé dílčí linie, které se shlukují s pomocí volně rozvíjených a souběžně udržovaných motivů v pozadí do větších a větších celků. V Avengers není žádný člen týmu nadbytečný, každý plní ve vyprávění klíčovou úlohu a každý je bezesporu super.

Stark/Iron Man je vědec a svobodomyslný cynik, Bruce/Hulk vědec a tragický hrdina, Thor aristokrat, Kapitán Amerika morální opora a zdatný přirozený vůdce, Black Widow lstivý špionážní mozek, Hawkeye zarputilý poctivec s osobními důvody, Nick Fury manipulativní „motivátor". Co z toho plyne? Iron Man si bude rozumět s vědcem Brucem a bude se nesnášet s Thorem (protože jsou oba alfasamci) a s Kapitánem Amerikou (protože se nutně nemůže slučovat s jeho citem pro morálku a řád), Kapitán Amerika si bude rozumět s Brucem, protože jsou oba vyděděnci apod.

Zkažený lotr Loki je pak mocichtivý aristokratický übermensch bez morálních skrupulí, takže vlastně musí štvát úplně všechny a je přirozeným superpadouchem, aniž by se musel zvlášť snažit. Aby se v příběhu uplatnil co do schopností "nedochůdče" Hawkeye, udělá se z něj hned v první scéně padouchova pravá ruka, čímž se nemusí prát o sympatie a nabude pozici skrze vyprávění místo superschopností. A to všechno je řízeno skvěle napsanými dialogickými výměnami či konflikty a zapojením všeho, co by mohlo trčet, do toku vyprávění.

To otevřeně zohledňuje a využívá Kapitánovu úsměvnou staromódnost, Hulkovu bum-bác-znič jednoduchost, Thorův "shakespearovský" patos či Hawkeyho "legolasovitost". Ty pomocí řízných a úderných vtipků během chvíle učiní přirozenou součástí přepáleného světa, ve kterém je za jistých podmínek možné úplně vše, aniž by to bylo hloupé - je to jen účelně stylizované. Joss Whedon jednoduše sází na chytře vymyšlený (nikoli křečovitě významově přemyšlený) scénář, který se od "epizody" k "epizodě" sune k bombastickému finále.

To by samozřejmě nefungovalo, kdyby všichni herci nebyli přesní ve svých rolích systematicky využívaje různých hereckých modů: Downey je přezíravý cynik, Hemsworth hraje s "branaghovskou" sveřepostí, Evans naopak důstojně podehrává, Johanssonová je v duchu špionážních filmů neproniknutelná a Ruffalo konečně nehraje Bannera jako přecitlivého chudáčka (Bana) nebo zneuznalého frajírka (Norton), nýbrž coby hyper-inteligentního sympaťáka, který se snaží racionálně srovnat se svými změnami do zeleného tupouna.

Samozřejmě, že se ozývají hlasy, že na blockbuster je v Avengers první dvě třetiny filmu relativně málo akce (úvodní destrukce, rvačka v lese, akce na bitevní lodi) a většinou si spolu jen několik postav v divných hadrech více či méně sarkasticky povídá. Tuto výtku ale považuji za absurdní, pokud na filmu chválím vše, co jsem popisoval v předchozích odstavcích a díky čemu jsou Avengers vskutku „superfilm" o superhrdinech coby plnohodnotných postavách, nikoli jen ksichtech zastupujících spoustu prachů vyhozených za počítačové efekty.

Pokud chce někdo vidět tři hodiny destrukcí, ať si zajde na v tomto ohledu až úmorné Transformers II-III, kde lidské figury skutečně slouží jen jako nástroj, jak se posunout od "akce-všechno-zničit" s číslem 1 k "akci-všechno-zničit" 2 až k finální "akci-zničit-vše-co-jsme-dosud-zničit-nestihli-ba-i-víc". A to vše nejlépe tak, aby epileptici z kina mazali do nemocnice a nikdo se v tom nevyznal. Whedon je očividně silnější v dialozích než v akci, kde film sice taky občas ztrácí na přehlednosti, ale za opojný několikaminutový záběr postihující všechny hrdiny v akci mu to jistě rádi odpustíme, že?

Avengers ze stylistického hlediska nicméně vykazují podobnou míru promyšleného spojování různých postupů jako u herectví, zvláště když odkazují na styl filmů předchozích (detaily Starkovy hlavy v kostýmu, divadelně stylizované scény Thora s Lokim...) či každého z hrdinů snímají v akci trochu jinak (u lučištníka Hawkeye třeba otevřeně odkazuje na způsoby snímání Legolase z Pána prstenů). Film je ale logicky vystavěný především na přehledném uspořádání prostoru a promyšleném inscenování, což opět posiluje roli herců a dialogických výměn. 

Když si navíc vezmeme, že každý z hrdinů má přinejmenším jednu "boží" scénu vybudovanou jako parádní gag (Kapitánovo vybudování si reputace před přihlížejícími policisty nebo likvidaci padoucha v duchu Asterixe asi dlouho nikdo, co do sebeironické nadsázky, nepřekoná), neumím si představit, jak mohli Avengers dopadnout líp.

Jistě, ideologicky jsou možná potvrzením všech amerických stereotypů, rezignují na společenský přesah a jsou natočeni pro čistě únikovou potěchu ze zábavného vyprávění. To všechno beru, ale nějak mě ani na vteřinu nenapadlo se na ně za to zlobit.