úterý 20. ledna 2015

Hacker, Michael Mann a pár poznámek k dobru



Nejnovější film Michaela Manna se v češtině jmenuje prostě Hacker, což možná tomuto vynikajícímu snímku škodí více než nulová kampaň a rozpačité recenze. Podobně jako kampaň a recenze totiž české pojmenování podporuje dojem, že jde o tuctové béčko – a přitom jednoduchý kriminální příběh je především nástrojem dalšího Mannova experimentu s pomalostí vědomě zastavovaného vyprávění, členitostí zprostředkovávaného světa a možnostmi filmového média. Mann je jedním z nejosobitějších amerických tvůrců posledních desetiletí, který podobně jako třeba Scorsese nebo Fincher využívá k rozvíjení filmařských vizí zpravidla kriminálního žánrového pozadí. Ze všech věcí, o nichž by se dalo mluvit, se zaměřím jen na několik, jež snad alespoň orientačně načrtnou, kterak může stát Hacker za pozornost.

Určitým „neštěstím“ Hackera je, že se v něm Mann vrátil k vyprávění příběhu s jedním určujícím protagonistou, který má profesionální parťáky a oddanou schopnou ženu, nicméně jeho pomalu plynoucí osudy jdoucí napříč světem nemají očekávaný protipól. Hlavní hrdina jednoduchého příběhu o tom, jak čínské a americké tajné služby souží zákeřný hacker, a tak tyto musejí z vězení vytáhnout vlastního špičkového hackera, zcela záměrně nemá svůj protipól v silném padouchovi – ba co víc, padouch je zcela upozaděn a vyprázdněn na natolik nečitelnou figuru, že si (přiznaně) nerozumí ani ona sama. 

Mannův Nelítostný souboj proti sobě stavěl gangstera a policistu, Collateral vraha a taxikáře, Miami Vice kladlo paralelu mezi dva policisty a psychotického drogového dealera atp. Naproti tomu Hacker se vrací k postupům, jež uplatnil Mann v debutu Zloděj, v podobně jednoduchém příběhu o profesionálním zloději, který se vrací z vězení, nachází silnou ženu a prochází léty provařeným žánrovým schématem o posledním džobu. Ovšem právě tento béčkový rámec očividně láme Hackerovi v očích publika vaz, protože na rozdíl Zloděje v osmdesátých letech kráčí Hacker proti dnešním normám stanovujícím mantinely „kvalitního kriminálního dramatu“: postavy jsou pouze načrtnuté, plány padouchů překombinované, motivace padouchů nejasné, žánrové posuvníky zcela přiznané. 

Ironické přitom je, že v lecčem se Hacker hodně podobá ceněným kriminálním filmům Alfreda Hitchcocka: i ty kladly složitě vystavěné vyprávění nad jednoduchý příběh, sofistikovaně pracovaly s dávkováním informací a jejich cílem bylo záběr za záběrem promyšleně manipulovat s diváckou pozorností. Ač se tedy můžete rámcujícímu příběhu Hackera pochechtávat, jeho vyprávěcí strategie jsou vysloveně obdivuhodné. Sleduje dvě základní strategie práce s informacemi. Zaprvé omezuje informace na znalosti hlavních hrdinů, zadruhé toto omezení krátce přerušuje náhlým přesunem perspektivy k padouchům, které posiluje divácké napětí: divák najednou ví, že sledovaný ví, že je sledovaný; divák najednou ví, že hrdinové jsou sledovaní, ač oni to neví atp. Pokaždé je ale dlouze oddělena příčina a následek, takže tyto přesuny na jedné straně zpevňují soudržnost a na druhé straně posilují účinek. 

Podobně film pracuje (a) s nečekanými návraty ke zdánlivě nepodstatným či už „dějově odestátým“ prvkům jako přenášení určitých virů na flashce (které se po scéně na burze vrací v bance), nebo (b) s dlouhými nemluvnými pasážemi, kdy sledujeme dlouhé série jednacích kroků postav a až zpětně pochopíme, k čemu vedly. V druhém případě jde třeba o pasáže s „parkováním automobilu“ nebo „politými materiály“, kdy až posléze doceníme důmyslnost právě naplněného plánu postav. Film má navíc precizní časovou strukturu posunů cílů hrdinů… což je pro hollywoodskou kinematografii zcela standardní model vývoje, ovšem v Hackerovi je to v jistých ohledech mnohem komplikovanější. 

Snímek totiž připomíná sice Hitchcockovy filmy v důsledné práci s vyprávěním coby nástrojem manipulace diváckou pozorností, ale zároveň se od nich významně liší mírou tzv. umělecké motivace. Tím míním, že určité prostředky a postupy jsou ve filmu právě proto, aby upozorňovaly na vytvořenost díla, na jeho uměleckou bázi a uplatňované postupy. To na jedné straně zintenzivňuje napojení na nitro postav (meditativní pasáže dlouhých pohledů) a na druhé straně nutí vnímat žánrové vzorce ozvláštňujícím způsobem: zviditelňují se abstraktní procesy (útok viru na počítačový systém) a naopak se činí v rovině obrazu i zvuku unikavými, až abstraktními velmi konkrétní události (přestřelky, honičky, průniky do uzavřených objektů, vztahy mezi postavami). Tuto rovinu navíc posiluje láska Michaela Manna k extrémně dlouhým objektivům a minimu zaostřených plánů, což celou zkušenost s filmovou texturou činí nepříjemnou, zneklidňující – a zároveň esteticky opojnou.

Je však pravděpodobné, že Hacker vyžaduje tolik proměn diváckého rámcování toho omšelého (logicky děravého příběhu), toho ozvláštňovaného (nenápadně sofistikované vyprávění plné odboček a zdržovacích prostředků) i toho převážně ozvláštňujícího (stylové postupy), pročež ho lze jen s obtížemi doporučit každému. Mohu-li si však dovolit cinefilní poznámku na závěr: osobně jsem v kině za poslední rok neviděl impozantnější film.