(Nejen) filmový eskamotér Georges Meliés

Filmař, malíř a eskamotér Georges Meliés (1861 – 1938) byl představitel tzv. kinematografie atrakcí. Tímto pojmem filmoví historici označují období rané kinematografie, kdy filmy neměly primárně vyprávět, ale především fascinovat vlastní mediální specifičností: sledování jako jízda na horské dráze. Meliés nezřídka diváky přímo do kamery oslovoval a předváděl jim film jako kouzelnické představení. Dokázal vyprávět, ale i jeho nejlepší narativní filmy s větším množstvím střihů stejně pracují na základě propojení řetězce triků.

Dlouhou dobu byl Meliés zneužíván jako poněkud nesmyslná metodická pomůcka k rozdělování kinematografie na dva tábory: realisticko-dokumentární (bratři Lumiérové) vs. fikčně-úniková (Meliés). Jednoho bláznivého dne jsem ránem počínaje a večerem konče nakoukal s poznámkovým blokem vše, co se od tohoto neuvěřitelného tvůrce zachovalo (a pak se bál, že se mi vzbouří postel a mým známým začnou mizet hlavy). Definitivně jsem se přesvědčil, jak je toto dělení kinematografie nefunkční a absurdní. Meliés totiž dokázal nabídnout hned několik odlišných uměleckých poloh, k jejichž pracovnímu rozdělení se ještě vrátím.

Navždy zůstal věrný své vizi filmového představení jako feérie točené statickou kamerou v dlouhých záběrech. Viditelný montážní střih po sobě jdoucích záběrů (změny úhlu snímání, pozice kamery) používal minimálně, především k nezbytnému rozlišení časoprostorových celků: nyní jsme jindy a jinde, případně se postavy přesunují z jednoho staticky snímaného obrazu do jiného. Ještě méně využíval mezititulky. V Cestě na Měsíc (1902) dokonce po jednom střihu částečně zopakoval, co už ukázal předtím – což dnešních konvencí znalý divák vnímá jako rušivé, ale tyto normy tehdy neexistovaly. Zato vnitrozáběrovou montáž dotáhl k dokonalosti.

Dokázal s obdivuhodnou virtuozitou souběžně zapojovat neuvěřitelné množství triků – stoptriky, dvojexpozice, perspektivní hry, vykrývačky. Běžně pracoval s několika plány trikové akce, kdy každá musela být točena zvlášť a společně spojeny v jeden fikční časoprostor (třeba Astronomův sen z roku 1898, viz výše). Dlouho se mělo zato, že všechny triky dělal v kameře, ale nedávné výzkumy prokázaly, že ačkoli skutečně v kameře realizoval řadu triků, některé byly nutně vytvořeny až postprodukčně. V letech 1896-1904 (budu-li brát ohled na neobvykle realisticky pojaté Paliče, pak 1906) objevil a zavedl většinu charakteristických postupů a vzorců, které později spíše prohluboval a rozvíjel na větší časové ploše (také zvyšoval počet střihů).

Meliésovo dílo lze rozdělit do několika kategorií. Za prvé jde o filmy rozvíjející jeden gag či nápad, který může být narativní (astronom usne a chce ho pohltit Měsíc), trikový (co kdyby si hrdina sundal hlavu), případně oboje. Například se ztratí noty na osnově, a tak si muž několikrát sundá hlavu, která mu vždy „doroste“ a tyto použije jako noty, podle nichž diriguje sbor ve filmu Milovník hudby (1903):

Druhý oblíbený vzorec tvořila konfrontace postav(y) s časoprostorem, kde věci nefungují, jak mají: předměty se bouří, mizí nebo se přemísťují, pevné se stává prostupným atp. Meliés tyto události často motivoval postavami škodolibých „ďáblíků“. Často tyto události motivoval postavami zákeřných škodolibých „ďáblíků“. Jde například o následující film L’Auberge du bon repos (1903):

Třetí kategorií jsou ony slavné uhrančivé „podívané“, postavené na množství triků navěšených na jednoduchý narativ (Cesta na Měsíc – 1902, Království víl – 1903, Cesta do nemožna – 1904). Poslední skupinu pak představují možná trochu překvapivě dokumentaristické či „realistické“ filmy jako (falešná předkonstrukce) Korunovace krále Edwarda VII. (1902), několikadílná dramatizace tehdy dost aktuální Dreyfusovy aféry (1899) nebo aktualita s prezidentem Rooseveltem (1905). Pokud se v nich triky objevují, nefungují jako atrakce, ale mají posílit pocit „autentičnosti“ fikce. Jde zejména o závěrečné setnutí hlavy na gilotině v mrazivě distancované rekonstrukci jedné popravy v Paličích (1906), což je bohužel jen vynikající fragment nedochovaného realistického dramatu.

Právě poslední jmenované dílo dokazuje, že Meliés zdaleka nebyl jen vynalézavý trikový filmař s neuvěřitelně obskurními nápady.

(Rozšířená verze textu napsaného pro Listy Festivalu nad řekou.)