Nevědomí bylo pro mnohé milovníky sci-fi očekávaným filmem, vyvolává nicméně spíše rozpačité reakce. Ty jsou dílem oprávněné a dílem nespravedlivé, zejména v inspirování se u starších děl. Jinak velmi dobré Nevědomí zkrátka reprezentuje mnohé z problémů, kterým sci-fi díla obvykle čelí, přebírá některá úskalí rozvíjených tradic, a zároveň jejich kombinováním nabízí ozvláštňující žánrové dílo.
Fantasy se málokdy vyčítá, že mají v důsledku relativně danou strukturu mýtu, monarchické uspořádání společnosti, ustálený soubor rekvizit i typově-funkčních profilů postav, přičemž nezřídka důležitou roli hraje osud, věštba či vyšší moc. Tvůrci sci-fi příběhů to mají složitější, protože na rozdíl od „kdysi dávno kdesi v jiném světě kouzel, zvláštních bytostí a podivných zvyků“ jako by intenzivněji vybízely k (naivnímu) srovnávání se světem aktuální současnosti: staví totiž dominantně nikoli na alternativě světa jako celku, nýbrž spíše (a) na alternativě uspořádání událostí (co by se stalo, kdyby se něco stalo jinak?), (b) na posunu společenských, technických a/nebo vědeckých možností.
Obvykle se proto příjemci nepokoušejí přemýšlet nad fyzikální povahou fantasy světů, zato zarputile testují možnosti, zákony a soudržnost sci-fi, což se týká jak těchto světů, tak příběhů o těchto světech vyprávějících. Obvykle nestačí, že „to tak prostě je“ (což u Gandalfových kouzel, Voldemortových viteálů či světlé a tmavé strany Síly stačívá), ale následuje „proč to tak je“ a „proč to není jinak“, resp. „proč to není tak, jak bychom si představovali, že by to být mělo“. To je jedna strana úskalí hodnocení sci-fi, tou druhou je požadavek originality – když není originální fantasy, nebývá to důvodem zamítnutí kvalit díla, protože ani pohádky či mýty originální nebývají a variují soubor ustálených vzorců. U sci-fi to tak snadné není.
Je ironické, že diváci vyčítají sci-fi dílům jejich neoriginálnost, ale současně k tomu používají taková díla, jimž byla neoriginálnost vyčítána zase v době jejich uvedení. Nevědomí je negativně vnímáno jako variace Matrixu, ovšem už ten sám byl reflektován coby neoriginální kombinace Ghost in the Shell a řady dalších inspiračních zdrojů (mj. Star Wars, které pro změnu kombinovaly jiné vzorce a motivické trsy, příp. románu Neuromancer, což byla zase technofilní – jakkoli jazykově i tematicky progresivní – variace na dějové vzorce fikaného okrádání zlých mocných lidí). Takhle bychom mohli pokračovat, vytvářet sítě citací i u údajně citovaných děl, a nikam bychom se nedostali…
Zkusme tedy Nevědomí vnímat jako autonomní dílo bez hledání hodnotících (!) vztahů k dílům jiným, a to jako dílo utvářející si vlastní pravidla a normy, jakkoli se nám mohou jevit některé z těchto norem jako anti-intuitivní. Hlavním hrdinou je Jack Harper, který se svou kolegyní sídlí vysoko nad zemí ve speciálním komplexu, přičemž Jack každé ráno vylétá ve speciálním létajícím stroji na povrch planety Země – kde je podle všeho jediným člověkem. Zemi totiž před několika desítkami let napadli mimozemšťané a svedli s lidstvem nelítostnou bitvu o planetu, během níž například rozstřelili Měsíc, což způsobilo řadu fatálních katastrof.
Lidé sice v boji zvítězili, ale za cenu radioaktivní likvidace planety, po níž se přesunuli na Titan a na planetě zanechali pouze Jacka s kolegyní jako správce (přičemž jim oběma vymazali paměť), kteří jsou v neustálém spojení s vesmírnou základnou Tet. Jack musí strážit hydrověže vyrábějící energii z mořské vody a opravovat létající roboty Hlídače, přičemž na povrchu zůstává ještě hrstka Vetřelců, kteří ohrožují Jacka, Hlídače i hydrověže. Jack se přitom musí držet dál od tzv. radiační zóny, kde by jako člověk okamžitě zemřel. Jack i kolegyně jsou na Zemi už pět let, za dva týdny jim šichta končí a za odměnu poletí na Titan, kam se Jackovi moc nechce. Začnou se však dít nepředvídatelné věci.
Tady je dobré v synopsi děje skončit a zejména vám nedoporučuji příliš koukat na trailery, které z příběhu prozrazují více, než by možná měly. Úskalí Nevědomí spočívá v tom, že rozvíjí příběhovou strukturu postapokalyptického světa s jedním dominantním hrdinou, což je sice skvělé východisko vyprávění, ale jen obtížně se v něm pokračuje. I Robinson Crusoe nakonec potkal Pátka a lidojedy, Robert Neville objevil přeživší (Já, legenda) a VALL-I zase Eve. A vždycky to tvoří rupturu v nastavených pravidlech vyprávění, vždycky to působí jako výsledek bezradnosti a pokaždé to nějak nastane. Nemá proto smysl vyčítat Nevědomí, že i to uhne z vlastních pravidel a všechno převrátí.
Nebudu vám prozrazovat, jak přesně se to stane, co z toho plyne a do jaké míry je či není jednání některých postav logické. Jakkoli jsem ale naštěstí neznal detaily zápletky, už z první třetiny filmu mi na základě znalostí fikčních světů (převážně) s jedním hrdinou bylo jasné, že podobné vyprávění musí nutně směřovat k radikálnímu zlomu. Vyprávěný příběh – který si můžete v úplnosti a s flashbacky dobrých sedmdesát let zpátky sestavit až v závěru filmu – šlo samozřejmě odvyprávět mnoha různými způsoby, přičemž v některých z nich by naopak bylo doslova přelidněno. Osobně oceňuji, že Nevědomí zvolilo ten způsob nechronologické a eliptické struktury, který zvolilo.
Vyčítat, že někdo jednal či nejednal logicky, je solipsistním syndromem „generála po bitvě“ – když bych tak jednal já, měly by tak jednat i postavy. Jistě by tak jednat mohly, ale taky by mohly jednat tisíci různými jinými možnými způsoby, přičemž film si holt vybral vždy jen jedno z nich, bez něhož by jaksi toto vyprávění v této podobě nemohlo existovat. (Navíc já se nikdy neocitnul v situaci jen vzdáleně podobné stavu věcí v tomto filmu, takže vím naprosto kulové o tom, jak bych jednal, stejně jako vůbec netuším, jak bych skutečně jednal třeba v ohrožení krvežíznivými upíry v podzemní jeskyni nebo jako přeživší ztroskotání letadla v Himálaji. Asi bych umřel.)
Tvůrci Nevědomí si řadu těchto věcí zřejmě dobře uvědomovali, a tak si pohrávají především s věděním postavy – kdy fikaně v určitých okamžicích záměrně opustí vlastní normy, aby diváka překvapili. Vyplyne to hlavně v závěrečné pasáži, kdy divák dosud sdílející s Jackem veškeré informace najednou nedostane jednu podstatnou, již si Jack schovává jako překvapení, jehož objektem není jen adresát ve fikčním světě, ale zároveň divák sám. Výborně finále pracuje i s paralelně organizovaným zprostředkováváním informací – divák sleduje motivicky víceméně identickou situaci nyní a před sedmdesáti lety (skrze černou skříňku, již Jack poslouchá).
Pravdou je, že ve vztahu k celému předcházejícímu filmu je poměrně retardovaný úplný konec (velmi podobně jako třeba úplný konec Minority Report), ale připadá mi nespravedlivé na základě několika posledních minut zavrhovat celek příběhu. Podobně iritující je i citace z antické literatury, kdy hrdina sice do svého úkrytu u jezera z trosek odnese řadu knih, ale v zobrazeném vyprávění si přečte jen jednu stránku jedné konkrétní knihy, přičemž právě tato kniha a tato citace se zázračně připomíná několikrát potom a v závěru vhodně poslouží jako velkohubá citace vmetená do „ksichtu“ nepříteli. Ale to už je daň za kompozičně sevřenou strukturu hollywoodského filmu… jakkoli otravná.
Filmu se vyčítá, že je dost dlouho neotřelým a inteligentním sci-fi, zatímco posléze se zvrtne v otřelé a neinteligentní sci-fi. Jenže jak jsem napsal výše, s tou neotřelostí je to vždycky na štíru. I to, co je v Nevědomí označované jako neotřelé, je koneckonců společné všem dílům jak výše zmíněným (Robinson Crusoe – respektive části od chvíle, kdy Robinson ztroskotá; Já, legenda; VALL-I), tak mnoha jiným. A naopak to, co se mu vyčítá jako soubor klišé, jsem z určité velmi důležité části v takovéto podobě zatím nikde nečetl ani neviděl – a to jsem relativně oddaný scifista –, tak nevím… (Ok, úplné finále je á la jeden devadesátkový blockbuster, ale to je fakt jen finále.)
Leckomu vskutku může vadit Tom Cruise v hlavní roli (a to ve více hlavní roli než v jakékoli jiné ze svých hlavních rolí), ale ten odvádí standardní velmi dobrý herecký výkon a jestli vás provokuje jeho hvězdná persona, máte holt smůlu, nicméně o kvalitách filmu to nevypovídá nic konkrétního. Neviděl jsem navíc na rozdíl od jiných jeho filmů Toma Cruise, nýbrž Jacka Harpera, který koneckonců má být výrazně charismatická postava, jak posléze vyplyne. Ulpívání kamery na Cruisově (nejen) tváři tak na rozdíl od Jacka Reachera (kde se stylizuje do typu postavy, která mu úplně neodpovídá) nijak neruší a na čem jiném taky ulpívat, když je většinu filmu na plátně prostě jen Jack Harper?
Snímek navíc oplývá spoustou fascinujících obrazů, které ale zároveň představují především funkčně odůvodněné prostory, takže v druhé půli už se především vrací k těm představeným dříve a síla zobrazovaného postapokalyptického světa je přímo úměrně potřebám vyprávění potlačena. Obrazy navíc důmyslně staví na výrazných kontrastech: designově vyleštěná základna Jacka a kolegyně, pustá planeta s pozůstatky lidské civilizace, kousek idylického zeleného ráje u jezera (který je v ironickém rozporu s ranním pozdravem z Tetu „Vítejte v ráji“) a zcela zpustošené ošklivé interiéry dávných budov teď už v podzemí.
Lze si samozřejmě nad spoustou věcí odplivnout, většinou právě nad až absurdní posedlostí kompozičně motivovat funkcí všech prvků, kdy se každá jakkoli detailní blbost musí nějak dál ve vyprávění objevit a využít (od společné fotky na základně přes plyšového medvídka až ke zmíněné citaci z antické literatury). Ale jak jsem napsal výše, to je daň hollywoodskému vyprávění a Nevědomí prostě je hollywoodské vyprávění a hollywoodský film, kdy vyčítat mu to je podobně neúčinné jako vyčítat Solaris od Tarkovského, že v něm nejsou laserové zbraně, komičtí roboti a prďácké akční scény nad planetou.
Nevědomí navazuje na tradice science fiction motivů či motivických trsů, na tradice fikčních světů s jedním hrdinou i na tradice postapokalyptických příběhů. Tato trojice zdrojů poměrně racionálně vysvětluje různé třecí plochy v jeho uspořádání, a dává jim současně logický rámec. Není to filozofická science fiction (fakt, že je hrdina sám a kouká zamyšleně na zpustošený svět, není nic filozofického), nenavozuje závažné otázky (pokus o přesah s láskou nelze brát vážně) a síla jeho působivosti je v postupném objevování představovaného světa a skládání nechronologicky vyprávěného příběhu, jakkoli tento je ve výsledku tradiční. To však platí pro většinu komplikovaně vyprávěných příběhů.
Jinak řečeno, dlouho jsem v kinech nic podobně vystavěného neviděl a kde jiní hledají neoriginálnost, já nacházím střídmé rozvíjení dlouhodobých tradic. Zcela jinou cestou se pravděpodobně vydá Elysium a neb jsem vděčný za každou dobrou sci-fi v kině, nemám potřebu z toho dělat souboj a s dobrým pocitem z Nevědomí se budu těšit i na Elysium.
