Na to, že se film Expendables propaguje jako "osmdesátkové retro", má neuvěřitelně rychlý střih, který dalece předčí nejen akční filmy zmíněných osmdesátých let, ale i většinu současných. Průměrná délka záběru Expendables je 1,9 sekundy, tj. podle mého a kamarádova souběžného měření v kině ca. 2900 záběrů na 93 minut a 50 sekund bez závěrečných titulků.
Výmluvné srovnání průměrných délek záběru:
Komando (1985) - 2,8
Predátor (1987) - 4
Smrtonosná past (1988) - 4,7
Hard Boiled (1990) - 2,6
Terminátor 2 (1991) - 3,6
Zastav a nepřežiješ (2006) - 2,7
Bourneovo ultimátum (2007) - 2,2
Transformers (2007) - 3
Gamer (2009) - 2
Paradoxně se však Expendables nejeví jako nijak zvlášť matoucí co do orientace v prostoru, respektive snímek není tak nepřehledný, jak bych čekal. Je toho dosaženo tím, že celistvost "vyšších významových celků" se v nejrychlejších částech neodvíjí jen od návaznosti událostí v čase a prostoru: vždycky se to odehrává na stejném místě. Je závislá spíše na jednotlivých aktérech, kdy každý má vlastní linii akce, odlišenou stylem boje. Navíc Stallone používá nečekané množství detailů, což je v tomto typu "tělesného" akčního filmu podobně nestandardní postup jako kulometný střih - spousty detailů obličejů či dokonce jen očí.
Se zmatenostmi typu Gamera nebo Zastav a nepřežiješ nemá film (kromě Stathama) skoro nic společného, i když by se to z výše uvedeného mohlo zdát. Zapojuje totiž souběžně spoustu tradičních postupů. Často místo prostřihu výrazně přeostřuje v hloubce pole nebo konstruuje vyprávění v podobě uzavřených scén s některými otevřenými motivy, které se opakovaně vrací a rozvíjejí. Jsem rád, že jsem to viděl - a nejen proto, že mám pro americké akční filmy osmdesátých let jistou slabost, i když asi zdaleka ne takovou jako například většina hodnotících uživatelů Čsfd.
Ostatně, největší radost jsem měl v Expendables z Jeta Liho, který mě v "-nácti" jako akční hrdina ovlivnil výrazně víc než Willis, Schwarzenegger nebo Stallone.
