Co si myslím o filmu TENET od Christophera Nolana? Na rozdíl od některých kolegů se obávám, že k hlubšímu analytickému pochopení stylu a vyprávění tohoto neobvyklého snímku jej budu muset vidět ještě několikrát - a dokonce jsem se k němu do té doby nechtěl vůbec vyjadřovat. Množí se ale osobní dotazy z řad přátel a odkazovat je k určitému okamžiku v budoucnosti, kdy jako orákulum promluvím, je nejen neomalené a povýšené, ale hlavně směšné. Sepsal jsem proto něco svých cinefilních poznámek, z nichž některé se mi podařilo precizovat až díky inspirativním debatám o filmu s Ondrou Pavlíkem, na jehož recenzi do Cinepuru se upřímně těším.
Odrazím se od funkčního srovnání s POČÁTKEM, ke kterému se TENET má trochu jako zrcadlový obraz. Ano, na první pohled jsou si dost podobné: ustavení hrdiny v akci, vržení do nových souvislostí, vytváření týmu, "podfukářské" sekvence, druhá půlka jako kontinuální propojení misí. Oba filmy mají precizní časové rozložení událostí v osnově filmové projekce - a jednoduchý klíč, jímž je POČÁTKU matrijoška a ve filmu TENET palindrom (a scéna s kamionem vskutku začíná přesně v polovině filmu). Jenže zároveň jsou hodně odlišné a některé rysy TENETU lze dobře ukázat právě na paralele s POČÁTKEM. Klíčová slova mého vysvětlení jsou: paradox, sen a počitek.
V obou dvou filmech je právě paradox klíčový motiv a považuji za chybu soustřeďovat se při snaze pochopit vyprávění na onu větu s "chápáním vs. cítěním", protože mnohem důležitější je věta "ne, nemá to řešení, jde o paradox". V POČÁTKU najdeme paradox na úrovni prostorově ne/možného, paradox v duchu hravých obrazů M. C. Eschera. Ovšem ve filmu TENET jde o paradox mnohem komplexnější povahy, o paradox na úrovni časoprostorově ne/možného. A malířem, jehož film sugeruje čím dál silněji, až vyvrcholí v bitevní scéně komplexní analogií jeho poetiky, je podle mě Salvador Dalí. Zatímco totiž POČÁTEK je film o snech, TENET je film snový.
POČÁTEK před námi konstruuje svět, který může být kdykoli interpretován jako architektura snu. Působí nepřirozeně, snově a unikavě, ale je plně logický a racionální, ve všech jeho detailech je řád: v odpočítávání času, v jednotlivých úrovních, v barevných kódech jednotlivých pater, v rozvrstvení narativních motivů. Ovšem TENET svůj svět dekonstruuje, když zprvu působí zcela přirozeně, bděle a uchopitelně, ovšem snaze o zpětnou racionalizaci uniká. Jeho vrstvy se překrývají, přepisují - a jsou paradoxní. Je nemožné je rozklíčovat, protože jsou tak i onak zároveň... je reálný i surreálný, když důvěrně známé věci a jevy ukazuje coby cizorodé a zneklidňující.
Ba co víc, jeho snová unikavost tkví i ve vlastní nezastavitelnosti, protože TENET na rozdíl od POČÁTKU nenabízí žádný ikonický výjev či výstižný okamžik. Ve chvíli, kdy se snu snažíte porozumět, probudíte se, skončí a jste odkázání jen na zpětnou, nevyhnutelně unikavou rekonstrukci. Ve chvíli, kdy TENET zastavíte, vytratí se z něj vše, čím je jeho zkušenost s fikčním světem unikátní, protože - jak bylo řečeno -, jeho paradoxnost není prostorová, nýbrž časoprostorová. Tolik rámcující koncept, ona umělecká výzva, již si Christoper Nolan (možná) stanovil a kolem níž (možná) začal stavět film. A tady se dostáváme k tomu, že i film sám je paradox: Nelze zároveň následovat tento koncept a zároveň vyprávět podle pravidel.
Jenže podle pravidel vypráví všichni, zatímco TENET je konceptuální film. Nolan jako obvykle pro dosažení srozumitelnosti vytěžuje etablovaná schémata: nejdříve schéma hrdiny pronikajícího do sehraného světa probíhajícího konfliktu (od prvních X-MEN až po většinu moderních fantasy variací na klasické mýty), následně věrně následované narativní schéma bondovky z éry sedmdesátých až devadesátých let - a mezitím klasický heist film a moderní špionážní příběhy. Jsou to pochopitelně nástroje, pomocí nichž uskutečňuje koncept, stejně jako celý příběh o hrozící apokalypse a jednoduché dilema matky usilující o syna, kterého ve filmu skoro neuvidíme.
Pro snovou povahu světa je přitom nejen funkční, ale vlastně nezbytné, aby žádná postava nebyla psychologicky komplexní. Co pozoruji, diváci si stěžují, že necítí žádné jiskření mezi Protagonistou a Kat. Jenže mezi nimi žádné jiskření být nemá, nic spolu nemají a neplánují mít, prostě se využívají a následují každý své cíle. (On v určitou chvíli někoho zachrání, ona v určitou chvíli někoho zabije... a oba v tom okamžiku jdou proti cílům toho druhého.) Domnívám se, že kdyby film průběžně vyprávěl o skutečných emocích, popře tím svou unikavost, stane se racionálně uchopitelným - stejně jako je uchopitelný POČÁTEK, jehož celý svět se sice během vyvrcholení rozpadá, ale psychologické motivace postav jsou kontinuální a pečlivě rozvíjené.
Ne, TENET dosahuje nebo přinejmenším usiluje dosahovat účinku na jiných úrovních, v obou případech v souladu s konstrukcí snu:
Zaprvé tak činí přesunem důrazu z rozumového na smyslové. Ono "chápání vs. cítění" není alibistickým klíčem k pochopení příběhu, nýbrž jedním z klíčů k filmu jako systému, který je vystavěn kolem vjemových a asociativních počitků. Matení na úrovni textury šedivého obrazu a agresivního zvuku, kognitivní matení skrze efekt tísnivého na úrovni viděného (pohyby zpět i vpřed, neuchopitelnost chování objektů) i slyšeného (nenávodnost hudby, věty pozpátku). TENET je a chce být nepříjemný - a prostota bondovského příběhu i jeho postav umožňuje se na tyto vjemy soustředit, zatímco v případě psychologicky plnohodnotných (následovatelných) postav bychom texturu přestali vnímat.
Zadruhé je ve filmu i silný emocionální rozměr, ovšem budovaný... ano... nelineárně: mezilidský vztah se jako pevný a silný nerozvíjí, mezilidský vztah se jako pevný a silný odhalí. Tím centrálním vztahem, o němž film opravdu vypráví, není ani manželský konflikt ani onen příslib milostného kontaktu mezi Protagonistou a Kat, který ve filmu leckdo vidí či vidět chce. E-e, TENET vypráví silný příběh pevného a silného mužského přátelství. Je to okouzlující paradox: film, který se do poslední scény jeví jako vyprávějící o začátku přátelství v lineární budoucnosti, je v poslední scéně odhalen jako příběh o smutném, leč logicky nevyhnutelném závěru přátelství v minulosti (nelineární budoucnosti).
Rozumím, proč řadě lidí nebude TENET po chuti. Někteří ho shledají emocionálně odtažitým, jiní ve vyprávění poněkud předimenzovaným, další v příběhu příliš prostým. Ve svém příspěvku jsem se pokusil načrtnout, proč všechny tyto možné nedostatky považuji za důležitou součást jeho umělecké výjimečnosti. Ach, jistě, nakolik je Nolan vlastně umělec? Inu... Dokáže každým svým dalším dílem vášnivě rozdělovat napříč vzděláním, společenskými třídami, generacemi i jinak vkusově stejnorodými skupinami cinefilů. Napříč všemi těmito publiky provokuje, rozčiluje a vede k vášnvým diskuzím, a to ne kvůli svému postoji k společensko-politickým otázkám, nýbrž svým přístupem ke kinematografii jako umělecké formě. Kdo jiný by měl být umělec?
