Ano, včera se toho stalo hodně, přičemž nejméně jedna událost rezonovala napříč celou zemí a jedna napříč řadou zemí. Já chci ovšem věnovat krátkou pozornost odchodu nenápadnějšímu, a přesto z mé (dávné) klukovské perspektivy velmi důležitému, protože včera v pětadevadesáti letech zemřel i spisovatel Miloš Zapletal, autor románů jako SEDMIČKA (1976), STEZKA ODVAHY (1982), OSTROV PŘÁTELSTVÍ (1983) nebo SOVÍ JESKYNĚ (1989).
Samozřejmě, že "spisovatel" jeho význam zdaleka nevystihuje, neb byl zároveň šéf/redaktor, vychovatel, učitel, překladatel, skautský vedoucí - a hlavně editor řady knih her v přírodě, v klubovně, na hřišti, ve městě, na venkově a vůbec všude, ve všech ročních obdobích a na řadu způsobů. Knih, které vytrhly trn z paty bezpočtu vychovatelů, oddílových vůdců a družinových rádců.
Pro mě ale Zapletal zůstává především spisovatelem parádních klukovských knih, které podle mě zestárly mnohem méně než romány Jaroslava Foglara, k nimž bývávají přirovnávány. Foglara jsem ovšem vždycky vnímal spíše jako vychovatele, který působivě používal literaturu coby účinný edukativní nástroj komunikace s mládeží. Zapletal byl oproti tomu strhující vypravěč obyčejnosti a každodennosti.
Strávil jsem ve skautském oddíle deset let, a během nich pochopitelně absolvoval hodně schůzek v klubovně, výprav a táborů. Inu, jen pramálo z nich i z jejich účastníků se podobalo čemukoli z Foglarových románů, od těch civilnějších až po ty žánrově stylizované. Zato mnohé události, vzorce a jedince z nich snadno rozeznávat v Zapletalových románech, ať už z vodáckého prostředí Sedmičky - nebo třeba z fascinující STEZKY ODVAHY.
Ačkoli Zapletalovi hrdinové dospívali během sedmdesátých a raných osmdesátých let, bylo strašně snadné se na ně napojit i v devadesátých letech (a věřím, že i dnes): v jejich radostech a snech na jedné straně, v jejich pochybnostech, omylech a průserech na straně druhé - a především v každodenní školní, oddílové i rodinné komunikaci na straně třetí. V Hoších od Bobří řeky by je nevzali, naštěstí...
Pajda alias Jonáš ze SEDMIČKY, OSTROVA PŘÁTELSTVÍ (a mnohem později z CVOKŮ) toho mnohem víc podělá, než udělá správně. Je sebestředný, sobecký, společensky neobratný... leč strašně toužící být někým lepším a hledajícím kolkolem mužské vzory, které nicméně častěji nepochopí a následuje nešťastným způsobem. Všechny jeho omyly jsou ovšem z těch povědomých, představitelných či důvěrně známých.
Není horší než ostatní kolem něj, ač tak jeho trapnost, přešlapy a průšvihy vnímáme. Zapletal nás totiž ponechává jeho hledisku, a tak se holt tyto jeví být pro fikční svět důležitější, než se asi v delší perspektivě jeví jiným jeho obyvatelům. U Zapletala se nicméně každé druhé "šmarja, to je blbec!" snadno pojí s něčím, co asi sami známe - a Jonášem se tak možná nechceme stát, leč je velmi snadné se jím (čas od času) cítit být.
O to raději jej pak nicméně lze mít, když se konečně hecne, přestane utíkat, postaví se důsledkům, spolkne hrdost, přijme trapnost - a nakonec uspěje (aby za chvíli podělal zase něco jiného, jak to tak chodí). Jsou to spíš "bildungsromány" než klukovská četba, ať už se životní posuny odehrávají v plynutí každodennosti (SEDMIČKA), během skautského tábora (OSTROV PŘÁTELSTVÍ) nebo při extrémní zkušenosti (STEZKA ODVAHY).
STEZKA ODVAHY, Zapletalův román s nejklasičtější zápletkou, se dá prakticky prožívat s prstem na mapě a stopkami v ruce, kdy je Ježkova extrémní zkušenost během běžné skautské výzvy (den a noc o samotě v horách) nedílně spojena s podobou Jizerských hor, s jejich reáliemi, vzdálenostmi, úskalími i možnostmi. Vím to, protože jsem Jizerské hory procházel jednou... a sice se STEZKOU ODVAHY v ruce.
A stejně tak mám ověřeno, že se k Zapletalovi dá vracet a funguje pořád stejně dobře. Ne jako nostalgická vzpomínka na mládí, ale jako připomenutí si perspektivy, kdy něco z Jonáše i něco z Ježka ve skutečnosti nepomíjí - a naštěstí nepomíjí ani ta vzrušující radost z každodennosti, když člověk vstoupí do přírody nebo podobně jako Jonáš najde radostné vysvobození v přijetí, a tedy (dočasném) překlenutí vlastní trapnosti.
To funguje i proto, jaký měl Zapletal cit pro funkční lexikum i celkový rámec vnímání i vypovídání, čímž se v jeho románech odlišují věkové kategorie, sociální prostředí i životní perspektivy - a žádná z nich není tupě paternalistická. V jeho stylu je cosi neposedného, překotného a uhánějícího vpřed, sugerujícího spíše mluvený než psaný způsob vyprávění, když se bojíte, že vám posluchači přestanou věnovat pozornost.
A protože jsem při příležitosti psaní tohoto textíku zjistil, že jsem hned poslední dvě Zapletalovy knihy nečetl a soudě podle reakcí mu věk neubral na talentu, mohu na jeho odchodu v úctyhodných pětadevadesáti letech s fascinující kariérou za sebou vidět i něco pozitivního. A kdo ho neznáte, doporučuji sehnat si STEZKU ODVAHY a vydat se do Jizerských hor. Ať už skrze ní... nebo s ní.
