Pod čarou: poznámka k významu estetického přístupu k (dějinám) filmu

Na stránkách OBSERVATIONS ON FILM ART si můžete přečíst podnětný blog Davida Bordwella o filmařských monografiích a rétorických rejstřících auteurského psaní. Právě od něj se chci odrazit ke krátké úvaze o jevu, jenž si podle mě zejména v tuzemském prostředí zaslouží pozornost a kterému se budu mnohem soustavněji i zaostřeněji  věnovat v rozsáhlém článku, který brzy vyjde v ILUMINACI/1. [Aktualizace: Už vyšel.] K roli estetického uvažování o podobě a dějinách (české) kinematografie.

Kateřina Svatoňová: MEZI-OBRAZY (Praha: NFA, 2016)

Pod čarou: CHICAGSKÝ TRIBUNÁL (The Trial of the Chicago 7, 2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený standupový monolog jedné z postav. A jaký je film...?

 

 

Pod čarou: KRÁLOVÉ VIDEA (2020)

Řekl bych vám, ať všichni okamžitě zamíříte do nejbližšího kina na dokument KRÁLOVÉ VIDEA (2020), který je strhující, zapálený, poučný a hlavně vtipný. Lepší dokument o filmu v našich kinech nebyl od... Vlastně mám dojem, že lepší dokument o filmu v našich kinech snad ani nebyl. S velkým vhledem i humorem přitom vypráví ne jeden fascinující příběh, nýbrž hned tři: příběh videokazet a jejich českého amatérského rychlodabingu, příběh porevolučního filmového pirátství - a nakonec i příběh, jehož hrdinou je rovněž film samotný, příběh současného druhého života těchto bizarních nahrávek.

Poznámka k odchodu Jiřího Menzela (1938-2020)

Může znít chladně, řeknu-li, že odchod Jiřího Menzela nevnímám lidsky ani umělecky tak silně jako řada mých přátel a kolegů. Na jedné straně to byl velmi starý pán a na druhé straně umělec, jehož poetika mě nikdy neoslovila, protože traktovala hodnoty, které jsem nesdílel, způsobem, který mi nepřipadal esteticky pozoruhodný. Ano, podobný komentář sám o sobě nestojí za zveřejnění a taky bych jej sám o sobě nepublikoval. Proč o tom píšu, je ono setkání tuzemského a světového pohledu, již tato smutná událost (soudě nejen podle mé facebookové zdi) vyvolává. Neodešel jen český filmař. Odešel i světový filmař. 

Pod čarou: GREYHOUND (2020)

GREYHOUND (2020, Aaron Schneider). Naháněčka někoho někým, která je postavená na rozvíjení bezprostřední zkušenosti s děním v extrémních podmínkách? Důraz na opakování, variace a jemné paralely? Silný rytmus? Tenhle film mě měl zákonitě fascinovat! Popravdě, dost dlouho se mu to dařilo. Film nás počátkem čtyřicátých let dostává na otevřené moře, přičemž působivě demonstruje malichernost velkolepých lodí v porovnání se silou vodních mas. Odhaluje taktické možnosti spojeneckých lodí v konfrontaci s německými ponorkami, taktické možnosti ponorek v konfrotnaci s lodí i neopominutelnou sílu psychologické války. Navozuje paradoxní stav souběžné agorafobie z otevřeného moře i klaustrofobie lodní paluby. A pak přijde působivý střet. Jenže...

Pod čarou: READY PLAYER ONE (2018)

Na READY PLAYER ONE mě fascinuje spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých analytických poznámek. 

Pod čarou: (první?) soupis recenzí na Rozbor filmu

Když po třech měsících od vydání udělám krátké resumé toho, co kdo rozsáhlejšího napsal o Rozboru filmu, pak vyšla recenze Kateřiny Nechvílové v Literárních novinách, Jana Jaroše v Kultuře 21 a naposledy předevčírem od Kamila Fily v Respektu, již níže linkuji i jako obrázek. Děkuji vřele za komentáře e-mailovou formou, z nichž nejrozsáhlejší a nejpečlivější jsem dostal od Martina Šrajera, jehož blog najdete zde a rozmanité zápisky pak zde. Recenze by měly vyjít i na dalších místech, takže za čas možná nabídnu ještě jeden podobný soupis. Za jakékoli komentáře, podněty, kritické připomínky budu vděčen na e-mailu.

Mám popravdě upřímnou radost, že Rozbor filmu se na akademickou knížku překvapivě prodává, byť ne všude je k dostání - jako odpověď na množící se dotazy, kde Rozbor filmu ještě sehnat, najdete stručný soupis zde.

Pod čarou: prazvláštní Fantastická čtyřka

Právě jsem se vrátil z Fantastické čtyřky (2015), na níž jsme v kině seděli nakonec (příznačně) čtyři a na kterou se snesla nevídaná vlna nenávistné kritiky. I ti zpravidla vstřícní kolegové dávají demonstrativní jednu hvězdičku. Budu proto jeden z mála, kdo Fantastickou čtyřku neodsoudí - a to nejen proto, že alarmujícím způsobem z týdne na týden klesl počet lidí, kteří se rozhodli na film do kina vydat. Moje důvody budou pro leckoho podivné, neb kladu do popředí jiné nároky, než by se nabízelo klást: Fantastická čtyřka totiž takříkajíc nešlape nejen jako hollywoodský trhák, ale vlastně ani obecně jako tvar, jenž si představujeme pod dobře vyprávěným příběhem. Ovšem právě z možných důvodů, proč tomu tak je a před jaké estetické uspořádání jsem byl nečekaně postaven, mě Fantastická čtyřka zaujala. 

Post-ritrovato plus dva rozhovory

Minulý týden jsem se vrátil z nejlepšího filmového festivalu, jakého jsem se kdy účastnil - a určitě pojedu i za rok: Cinema Ritrovato v Boloni. Momentálně dávám dohromady analyticky pojatou reportáž sem na blog [EDIT: najdete ji zde], prozatím se zájemci o cinemetriku mohou podívat na nějaká ta čísla tady. Uznávám, že sama o sobě moc neřeknou, ale přinejmenším vás může překvapit, nakolik se střihová skladba na rozdíl ode dneška v rámci jednotlivého roku lišila.