Během října a listopadu roku 1945 můžeme v českém mediálním diskurzu pozorovat rozsáhlou diskuzi o problematické distribuci amerických filmů v poválečném Československu, během níž se postupně posouvalo tematické centrum debaty a přepracovávaly argumenty. Jednotlivé oblasti sporu tak de facto netvořily primární problém, ale spíš sekundární katalyzátor k samotné diskuzi a snah pravicové a levicové frakce sebe-definovat se. Posuny můžeme pozorovat na dvou rovinách: na rovině tématu a na rovině argumentu...
Zpočátku se jako dominantní téma tvářilo vymezení se vůči rozšiřovanému cyklostylovému letáku vybízejícím k bojkotu současné kinematografické situace a (i z něj vyplývajícím) paranoidním vizím o ovlivňování českého kulturního prostředí Sovětským svazem. V této části debaty dominovala levicová strana, která víceméně reagovala na zmínky posledních měsíců. Pravice reagovala minimálně a do diskuze vstoupila až ve druhé polovině října, kdy však téma postupně přesunula, takže se každá strana de facto bavila o něčem jiném.
Pravice totiž cyklostylové letáky ignorovala. Upozornila sice na akutní nedostatek amerických filmů (přičemž obvinění je obsaženo už v nadpisu inkriminovaného textu Jsou americké filmy na indexu?), ale hlavní pozornost soustředila na prezentaci svého systematického souboru výtek vůči smlouvě s Ruskem. Levice se naopak soustředila na problematičnost komunikace s USA a vyvrácení vlivu Ruska, o čemž paradoxně pravice už nemluvila.
Jako parciální, ale opakované téma se v průběhu roku pravidelně vracela kauza Věčné Evy, jejíž argumentační úloha se ale v rukou obou stran výrazně lišila.
1.) Pravicová frakce využila na ještě před začátkem analyzované diskuze kauzu jako další z důkazů o vlivu Ruska a neschopnosti české strany s tím něco dělat.
2.) Levicová frakce využívala kauzu Věčné Evy jako argument o chamtivosti USA a jako poukázání na problematičnost komunikace se Spojenými státy, které jsou příliš zaujaté čistě hospodářskými cíly.
Krátkodobé červencové uvedení Věčné Evy ale v říjnovo-listopadové debatě nevydrželo jako argument dlouho a s definitivním přestupem na téma okolo smluv se SSSR (jak dokazuje například článek Jednání o filmový dovoz z 9. čísla Obzorů) z diskuze mizí. Následující podrobná rekonstrukce dobové debaty dokazuje, jak se evidentní posuny v argumentaci jednotlivých stran ponechávaly bez povšimnutí a smyslem debaty se nakonec stala samotná debata, implicitně obsazující urputnou snahu pravice a levice dát najevo své postoje, i když na sebe vlastně ve skutečnosti reagují jen velmi vágně.
Počátek dobové diskuze můžeme nalézt v levicovém periodiku Kulturní politika z 5. – 12. října 1945 v článku Film a politická agitace, který otevřeně reaguje na spekulace okolo smluv s USA a obvinění z cyklostylového letáku: „Tisk zaznamenává podrobně postoj našeho státního filmového podnikání k americkým producentům. Ukázalo se, že jsme učinili všechny kroky, jednali taktně a slušně a že nám nezbývá než zaujmout vyčkávací stanovisko. Dolézat nebudeme. Tyto skutečnosti snad tedy dostačí, aby už zmlkla šeptanda (i ta z jistých revuí a anonymních rozmnožovacích letáků), vytrubující lži o našem poměru k sovětskému, stejně jako k západnímu filmu. Také je na čase, aby se této otázky nepoužívalo tam, kam vůbec nepatří: v kampaních stranické politiky“
Rovněž levicový Svět práce se v Chotkově textu Kolem tak zvané aféry s americkými filmy u nás pokouší rekapitulovat stav smluv s USA a jako hlavní argumenty si bere poválečný stav smluv se zahraničními distributory a kauzu Věčné Evy, přičemž text implicitně obsahuje obvinění americké strany z hospodářské arogance. Chotek píše, že diváci čekali na americké filmy celou válku, ale jen Sovětský svaz vyšel vstříc. Věčná Eva byla chápána jako dar americké vlády (společně s filmem Tom, Dick a Harry), ale šlo o nedorozumění a musela být stažena, třebaže byla promítána tři týdny s neobyčejným úspěchem (ještě na další týden bylo podle Chotka beznadějně vyprodáno). Zplnomocněnec podle Chotka dlouho váhal informovat obecenstvo o skutečném důvodu (Chotek neříká proč, ale jednou z možných interpretací je, že nechtěl poškodit americkou stranu), a tak byla v tisku událost čtena jako neschopnost těch, kdo měli organizovat českou distribuci.
Podobně argumentoval Vladimír Bor v článku Americké filmy v Mladé frontě z 12. října, ačkoli jeho text je psán ostřejší rétorikou a implicitně obsažené teze o americké aroganci lze pozorovat mnohem zřetelněji. Vymezuje se k bojkotnímu cyklostylovému letáku, k poválečným smlouvám i ke kauze Věčná Eva. Důležitá je jeho ojedinělá reakce na možnost podepsání smlouvy se Spojenými státy hned po válce, kdy nám Amerika nabídla znovuobnovení předválečné smlouvy. Zatímco oni ji chápali jako nevýhodnou (byla sestavená na základě předválečných podmínek: snahy zabránit německému filmu, aby ovládl trh) a nabídku opětovného podepsání jako vstřícný krok, Jindřich Elbl ji odmítl jako nevýhodnou.
Stejně ji v článku Americké filmy vnímá i Vladimír Bor, podle něhož jsme byli upřímní a nemohli jsme přijmout předválečné podmínky, když se zestátněním všechny předpoklady změnily. Jako další důkaz americké politiky zmiňuje Bor znemožnění dohody ve Francii a kauzu Věčná Eva. Píše, že zplnomocněnec, který žil šest let v New Yorku (a znal tedy americké metody, pozn. aut.), se nad filmovým darem hned podivoval. Bor popisuje, jak byl film stažen a na rozdíl od Chotka zmiňuje i fakt, že Universal si vzal padesát procent z příjmu.
Po stažení se podle Bora roznesla šeptanda, že film byl stažen z politických důvodů, protože Rusko si nepřálo možnou konkurenci vlastním filmu. Tuto skutečnost Bor nijak dál nekomentuje, ale upozorňuje, že „americké kruhy by si měly uvědomit, že v poválečné Evropě není místo pro kapitálové tahy a princip dumpingu.“ Bor si ale přítomnost amerických filmů na trhu přeje, což naznačuje jak závěr článku: „Nemůžeme se domáhat ničeho, co se nám nenabízí. Ale přesto byl v těchto dnech odeslán z Prahy do Ameriky telegram, že jsme hotovi ke každému rozumnému a pro náš stát přijatelnému jednání. Tak si držme všichni palce!“
Zatímco však dosavadní články měly spíš deskriptivní charakter, článek Proč u nás nejsou dosud americké filmy v Rudém právu přechází z defenzivní první části (popisující existenci cyklostylového letáku, na který navázala periodika jako Obzory nebo Svobodné slovo) velmi rychle do ostré ofenzivy a aplikuje velmi agresivní rétoriku. Na tvrzení, že za nepřítomnost US filmů můžou komunisté a SSSR, reaguje text proti-tvrzením, že „nám naopak říkali, že filmové záležitosti si máme vyřešit sami.“ „V červenci měl odletět náš zástupce do Paříže dojednat smlouvu s Američany. Jejich přislíbené letadlo však nepřiletělo,“ tvrdí text a uzavírá svůj útok podobně jako Bor informací o zaslaném telegramu do USA. Pokud však Bor informaci mínil v optimistickém modu jako možnost pozitivní změnu, Rudé právo otevřeně postuluje, že „pokud neodpoví, bude všem jasno, že US filmy u nás si nepřeje nikoli SSSR, ale sami američtí producenti.“
I levicová Národní obroda de facto celou první část diskuze uzavírá textem Proč se u nás nehrají americké filmy?, v němž otevřeně obviňuje americkou stranu z nekomunikativnosti a bojkotu. Nejdříve rekapituluje pozitivní zkušenosti se Sovětským svazem, který „vyšel tak moc vstříc, jak je to možné jen u Slovanů.“ Dodal podle textu filmový materiál, pronajal si naše ateliéry a pomohl při rozběhu výroby. Naopak Amerika podle textu navzdory opravdovému zájmu „ze strany určitých osob“ nekomunikuje a jako příklad uvádí kauzu Věčné Evy.
Píše, že „ačkoliv bylo několikrát z americké strany naznačeno, že američtí výrobci mají zájem o dovoz svých filmů do Československa, nebylo možno nikdy tento zájem realizovat, poněvadž do dneška kromě uvedeného tykadlového navázání styků se strany Američanů všechny pokusy o konkrétní jednání nesetkaly se zatím nesetkaly s nejmenším porozuměním.“ Jako komparaci článek nabízí úspěšná Elblova jednání s Francií a Anglií (nejen o dovozu filmů, ale i v rovině dodávek filmového materiálu a pronájmu barrandovských ateliérů), zatímco americké filmové společnosti v Paříži a Londýně neprojevili zájem.
Minoritnější pravicová frakce je v této části debaty zastoupena především článkem Jsou americké filmy na Indexu? z periodika Zdar!, který názvem reaguje na možná politická omezení, ale v textu samotném to nenaznačuje a spíše upozorňuje na akutní nedostatek amerických filmů, které český trh potřebuje. Zmiňuje, že americký film představoval vrchol dovednosti. Důležitá je zejména pasáž: „I když žijeme v době, kdy vlna socializmu jde celým světem, přece by to neměl být důvod, abychom na plátně biografů neměli vidět nic jiného než filmy onu práci opěvující, anebo filmy tendenční.“ Podle Zdar! se musíme od Američanů učit, a protože fronty před biografy zmizely, je evidentní, že „hlad po jakémkoliv filmu je ukojen a že nastalo období, kdy obecenstvo dychtivě čeká na hodnotné filmy, jimiž může být jeho touha ukojena.“
Zdar! de facto nereaguje na levicí rozpoutanou diskuzi, ale spíše navazuje na texty, které tuto diskuzi rozpoutaly, jak ostatně napovídá i název textu. Pravice však v podobě periodika do debaty poměrně radikálně vstoupila – ale nereagovala přitom na levicové argumenty, nýbrž zcela změnila téma. Donutila dokonce levicovou frakci v osobě Jindřicha Elbla vyjádřit se k tématu, který levicová strana považovala za nedotknutelný – (ne)výhodnost smluv se Sovětským svazem. Obzory do diskuze vstoupily 20. října v článku Jednání o filmový dovoz, kde se de nepřímo vyjádřily k celé diskuzi, ale výrazně přepracovaly předchozí pravicové argumenty, když do centra debaty postavily česko-sovětské smlouvy, přičemž ale neopustily tezi o cenzuře, jen ji zaostřily na jeden konkrétní důkaz.
Jako interpretační rámec svého textu Obzory využívají právě základní argument protistrany: Američané nejsou ochotni vyjednávat, na rozdíl od Sovětského svazu. Tento argument ale převrací na: Američané nejsou ochotni vyjednávat kvůli Sovětskému svazu, respektive kvůli podepsané smlouvě se Sovětským svazem. Nejdříve opakují už dříve zmíněnou tezi, že „američtí producenti nemají mnoho chutí sjednávat obchodní smlouvy se státním filmovým monopolem,“ ale vzápětí přecházejí do protiútoku tvrzením, že „pan Elbl ani kdokoli jiný [se] nezmínil o druhé překážce, která stojí v cestě americkým filmům do našich biografů a o kterou jsme se přičinili my. Je jí dosud nepublikovaná dohoda sovětsko-československá, která stanoví, že z promítaných filmů ČSR bude 60 % sovětských a zbylých 40 % ostatných „cizích“, čítaje v to i produkci ostatních slovanských národů.“
Podle Obzorů „se tu ignoruje doložka o nejvyšších výhodách při dovozu do ČSR, na kterou Spojené státy mají nárok už z doby předválečné. Z toho je zřejmo, že vinu na dosavadní situaci nemají výlučně Američané.“ Následně citují dopis kvantifikačního charakteru od „čtenáře dr. K. K. z Prahy“. Ten mimo jiné zmiňuje levicové Svobodné noviny a noticku o sovětským zástupci, který „prohlásil, že tuto smlouvu [míněna česko-sovětská smlouva] nepotřebuje ani čísti, jsa přesvědčen o její správnosti.“ K. K. z toho vyvozuje, „že tento neobyčejně tíživý a dosud jedinečný závazek nebyl požadavkem sovětským, ale vyplynul ze služebníčkování nebo neznalosti našich zástupců.“
Obzory tak nepřímo obvinily českou stranu a navázaly na argument o neschopnosti české strany, který se soudě podle výše zmíněných textů tak nelíbil levicovým novinám. Zároveň ho ale ukryly do citace, na kterou už jen volně poznamenávají, „že už opravdu nadešel čas, aby ministerstvo informací zveřejnilo filmovou smlouvu, uzavřenou mezi SSSR a ČSR.“ Vyvozují, že kdyby Elbl ve své zprávě otevřeně mluvil i o nesnázích s dovozem amerických filmů, „výpady některých listů proti americkým producentům [by] byly o stupeň mírnější.“ Paradoxně tím ale argumentace Obzorů nekončí a otevírají nové téma: cenzuru. Nemluví však o cenzuře obecně, ale poukazují na konkrétní případ Weissova filmu Věrni zůstaneme, jehož původní konec byl „z příkazu ministerstva informací vypuštěn. Jde tu zřejmě o censurní zásah, který si nelze jinak vysvětlit, než hledisky politickými (...).“
Tento výpad zdánlivě reaguje na probíhající debatu, ale místo v dokazování původních pravicových postojů, na něž reagovala levicová část debaty, přenesly argumenty na úplně jiné pole. Zároveň se však některými poznámkami snažily budit dojem, že jde o relevantní reakci a pokračování původní debaty. Důraz ze sovětské strany (která by neměla chtít, aby by byly její filmy konfrontovány v distribuční praxi s těmi americkými) přenáší na českou, což de facto činí i u americké strany (je neochotná hlavně proto, protože Češi uzavřeli nesmyslnou smlouvu se Sověty). Zmiňuje sice cenzuru, ale i tu nepoužívá jako argument o tendenčnosti vládního aparátu, nýbrž staví ji jako důkaz, že „pravda vyjde vždy na světlo“, a proto by měl pan Elbl odhalit detaily česko-sovětských smluv.
Jindřich Elbl odpověděl prostřednictvím periodika Filmová práce mnohem agresivněji, přičemž nepřistoupil na model „Obzory citují pana K. K.“, ale přestože občas odpovídal přímo K. K., celý text směřoval redaktorovi, zodpovědnému za text. Rekapituloval všechny dosud uzavřené smlouvy, ale pro nás je důležitější spíše následující část jeho rozsáhlého třístránkového textu, ve kterém popisuje přímo jednání s Američany a vymezuje se vůči článku v Obzorech. Nejdříve útočí přímo na redaktora, protože se nedostavil ani na jedno ze dvou poznání, ale brzy přechází k vyvracení hlavních argumentů textu v Obzorech.
Zejména se pak soustředí na tezi, že smlouva se Sojuzintorgkinem (tj. zmiňovaná sovětsko-česká smlouva) ovlivnila rozhodnutí Američanů nepřistoupit na distribuci svých filmů u nás. Elbl ale dokazuje, že s Američany jednal dříve, než k podpisu smlouvy se Sojuzintorgkinem došlo. Měl totiž odletět z Plzně na jednání s Američany, nicméně americké letadlo nikdy nepřistálo a on tentýž den šel podepisovat smlouvu se Sojuzintorgkinem. Doslova tvrdí, že „kdyby byli páni, kteří mne k cestě pozvali, vskutku dodrželi své pozvání, nebyl bych se býval v Praze sešel s panem Ivanem Bolšakovem a naše třetí smlouva se Sojuzintorgkinem byla přinejmenším odložena až do skončení jednání s Američany.“
Ve své argumentaci pokračuje níže, když píše: „Nikdo mi s (sic!) americké strany dodnes nevysvětlil, co se vlastně tehdy v červenci stalo (upozorňuji, že smlouvu s Rusy jsme tehdy ještě neměli) [pozn. aut. – zvýrazněno Elblem], za to jsem se však dověděl, že se nedávno v Paříži divil pan Smith, že jsem byl v Paříži a ani jsem se u něho nezastavil (...).“ Elbl dále podrobně popisuje dosavadní jednání s Američany nejen ze čtyřicátých, ale i z třicátých let, přičemž se snaží dokázat, že nikdy nebyla snadná a tvrzení v Obzorech jen potvrzují, že redaktor ani pan K. K. netuší, o čem mluví. To ostatně nakonec explicitně zdůrazní i v několika zesměšňujících metaforách v závěru textu.
Obzory odpověděly a de facto celou diskuzi uzavřely naprostým úkrokem stranou v článku Odpověď na otevřený dopis zplnomocněnce pro dovoz a vývoz filmu J. Elbla, který vyšel v 11. čísle 7. listopadu 1945. Za prvé de facto zcela přešly rozsáhlou Elblovu argumentaci, proč je teze, že americké filmy nejsou uváděny kvůli smlouvě se Sojuzintorgkinem, neobhajitelná. Na rozdíl od Elbla implicitně pokračovaly ve hře, že dlouhý dopis K. K. byl opravdu jen názor čtenáře, a tak stanoviska postulovaná zmíněnými hypotézami Obzory nemusejí dále zastávat.
Obzory se tak v odpovědi soustředí i nadále pouze na česko-sovětskou smlouvu a ocitují celou Elblovu pasáž, v níž se jí věnoval. Americký film se tak bez výraznějšího komentáře paradoxně odsouvá mimo oblast hlavní diskuze a centrem se definitivně stává inkriminovaná smlouva se Sojuzintorgkinem. Obzory vyžadují její plné zveřejnění a vypisují několik problematických bodů se závazky ohledně zastoupení sovětských filmů v programu (60%) a každoroční zvyšování počtu sovětských filmů po dobu deseti let (5%). Pokračují: „(...) jde nám dále ještě o řadu detailů ze smlouvy vyplývajících, jež nám Vámi uvedenou citací nejsou ještě plně objasněny. Jelikož na těchto smlouvách, jak jste sám prohlásil, není nic tajného, byli bychom vám povděčni, kdybyste uveřejnit doslovné znění smlouvy (...).“
V další části textu Obzory přijímají personální rétoriku vzájemných invektiv a ironicky komentují Elblovu snahu dokázat, že má v oblasti dojednávání mezinárodních smluv rozsáhlé zkušenosti. Ty však nakonec stejně dovedou ke konstatování, že na nich nezáleží a podstatný je jen budoucí počet sovětských filmů v kinech.
Obzory tímto příspěvkem de facto uzavřely diskuzi. Definitivně přenesly centrum diskuze od toho levicového tak daleko, že už debata nemohla pokračovat ani na stávající bázi vágního reagování, kdy se jednotlivé argumenty průkazně na jednotlivých stranách zcela proměňovaly, jak dokazuje následující grafické znázornění:
Věčná Eva (L + P)
↓
cyklostylový leták (L)
↓
nekomunikativnost US x komunikativnost SSSR (L)
↓
nesmyslnost pravicové teze o ovlivňování Ruskem (L)
↓
americké filmy jsou potřeba a chybí (P)
↓
smlouva se Sojuzintorgkinem jako důvod americké pasivity, přičemž za neuváděním amerických filmů nestojí Rusové, ale české poklonkování (P – nepřímo)
↓
absurdita podmínek vyjednaných smlouvou se Sojuzintorgkinem (P) -> nejasnosti kolem smlouvy jsou důvod postojů levicových periodik
↓
smlouva se Sojuzintorgkinem byla podepsaná až po neúspěšných jednáních s Američany (L – Elbl)
↓
absurdita podmínek vyjednaných smlouvou se Sojuzintorgkinem (P) – vypuštění amerického filmu z diskuze o sovětsko-české smlouvě
Ve dvou rozsáhlejších textech totiž Obzory zdánlivě reagovaly na všechny poznámky levicové opozice a vyvolávaly dojem plnohodnotné reakce, ale závěrečný veletoč „Obzory –> Elbl ve Filmové práci –> Obzory“ definitivně dokázal, že nešlo o konkrétní argumenty, ale „zneužívání“ mediální debaty a tématu distribuce amerického filmu k určování vlastních pozic ve vztahu ke kinematografii a dobové kinematografické situaci.
