úterý 16. července 2013

Kniha Než film promluvil: strastiplný výlet do dějin českého filmu

Stručně řečeno, na sklonku loňského roku vydaná publikace Kateřiny Boušové Než film promluvil: němý film 1896-1930, jejíž obálka láká na „vzrušující výlet do počátků české kinematografie“, bezesporu patří mezi nejobskurnější knihy o filmu, které se mi kdy dostaly do rukou.

Ačkoli za ní stojí rozsáhlá rešeršní práce, více než 360 stránkový výsledek nakonec není právě ničím jiným než (pravděpodobně) narychlo a (bezpochyby) nesystematicky pospojovanou excerpcí různorodých materiálů. Prvních 229 stran má charakter jakéhosi historického přehledu v podobě velkého příběhu o průkopnících, kteří na své cestě museli překonat mnohá protivenství, byli tak trochu ve svém nadšení blázni, realizovali kuriózní nápady a někdy se jim dařilo lépe, jindy hůře. Boušová nejdříve poskytuje příběh kinematografistů a kinomajitelů, načež se přesouvá k prvním i pozdějším filmařům, jejichž filmy – i ty dochované – velmi pravděpodobně vůbec neviděla a čerpá v lepším případě z dobových reklam, tiskových zpráv, recenzí či ze vzpomínek účastníků (nic z toho není zdrojováno, případně jen velmi vágně), v horším pak z Branaldovy spíše beletristické knihy My od filmu.


Kniha Než film promluvil není v žádném seriózním smyslu slova historická, ale nutno přiznat, že o to se ani nesnaží. Mnohem větší problém ale vidím v tom, že pokud má i třeba laickému čtenáři předat alespoň nějaký obraz o dějinách české kinematografie, bude to obraz palčivě zkreslený, v lepším případě mytický, v horším vysloveně lživý. Nevím, do jaké míry to vychází z lajdáctví, do jaké z naivity a do jaké z diletantismu. Publikace každopádně neprošla žádnou odbornou redakcí a její struktura sama o sobě působí jako vtip, protože jen necelé dvě třetiny tvoří souvislý text, zatímco zbytek je doplněn o různé doprovodné materiály bez jakékoli vypovídací hodnoty (třeba proto, že u kapitoly tvořené dopisy čtenářů někdo zapomněl napsat, do jakého periodika vlastně tito své listy psali).

Není v silách mých ani čtenářových, abych procházel kontinuálně celou knihu a uváděl na pravou míru desítky a desítky faktických nepřesností, vyslovených nesmyslů či redakčních prohřešků. Abych ale ukázal koncentrovanost těchto nedostatků, zaměřím se na několik málo z těch, které jsem našel na pouhých deseti stranách 32-42.

Dočteme se, že „Antonín Pech a Jan Kříženecký začali v roce 1910 natáčet film Sen starého mládence“ (s. 32), přičemž o dvě stránky dál autorka píše, že „titulní role starého mládence Tobiáše se ujal sám autor námětu a režisér filmu. Dlouhá léta byl za tohoto muže označován architekt Jan Kříženecký […], později se ukázalo, že jím byl Josef Křičenský, moravský fotograf a ochotník. […] Chybný údaj opravil spisovatel Adolf Branald v knize My od filmu. […] Dodejme, že i Berta Friedrichová v roce 1935 vzpomínala na Kříženeckého jako na představitele starého mládence Tobiáše“ (s. 34; svědectví Friedrichové je samozřejmě nezdrojováno).

Za prvé z textu nevyplývá, kterým mužem byl Kříženecký označován a nebyl jím. Představitelem starého mládence? Autorem námětu? Režisérem? Za druhé, pokud budeme na základě textu předpokládat třeba to, že Kříženecký nebyl autorem námětu a režisérem tohoto filmu, proč potom Boušová o dvě stránky dřív mluví o filmu od Kříženeckého a Pecha (dobře, oba se podíleli na výrobě), ale Křičenského zamlčuje, a tak čtenáře vysloveně mate? A za třetí, proč by mělo být svědectví spisovatele Branalda historicky věrohodnější než vzpomínka přímé účastnice natáčení, ať už ji autorka knihy převzala odkudkoli?

Hned na následující straně Boušová píše o sérii Pechových filmů o mládenci Rudim: „Filmové materiály se většinou [?] nezachovaly, takže si představu o obsahu můžeme udělat jen podle názvů, které výstižně pojmenovávají situaci, v níž se hlavní hrdina vyskytuje. Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení, Rudi sportsman“ (s. 35). Jelikož jsem Rudiho na záletech i Rudiho sportsmanem viděl, nemohu souhlasit. Zvláště mi pak zůstává utajen smysl věty na další stránce: „Natočilo se jen několik scén a veselý pražský mládenec Rudi se na plátně kin vůbec neobjevil“ (s. 36). Jakkoli je pravda, že na plátna kin se nedostaly, prokazatelně vznikly dva celé filmy – tak proč jen několik scén?


Dva záběry z filmu Rudi na záletech (1911)

A nakonec se dozvíme, že „na konci února vstoupila ASUM do kin se snímkem Dáma s barzojem […]. Krásný ruský chrt se však premiéry nedočkal a svým nečekaným skonem tvůrcům zřejmě [zvýraznil RDK] způsobil problémy před dokončením filmu“ (s. 41-42, zdroj chybí). V knize Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích (Orbis, 1958) se ale píše, že pes „před dokončením zahynul, a tak film nevyšel“ (s. 52). V Českém hraném filmu I (NFA, 1995) se sice premiéra 28. února 1913 uvádí (s. 45), ovšem jakékoli další informace chybí. A na základě – jakkoli nevěrohodné – Branaldovy knihy My od filmu (Mladá fronta, 1988) se lze domnívat, že ještě v roce 1914 nebyla Dáma s barzojem dokončená (např. strany 347 a 362), což by potvrzovalo Wassermanovu verzi. A protože Wasserman a pravděpodobně i Branald režiséra Dámy s barzojem Maxe Urbana znali, věřil bych spíše jim.

Už tyto příklady z několika málo po sobě následujících stran knihy Než film promluvil naznačují, jak moc je vlastně celý ten vzrušující výlet do počátků české kinematografie nespolehlivý, čemuž Boušová nenapomáhá ani podivně úhybnými formulacemi typu „podle vzpomínek pamětníků byl film Pan profesor, nepřítel žen kolorován ručně“ (s. 39), aniž by třeba jen naznačila, kdo ti tajemní pamětníci jsou a komu se s tím svěřili.

Kniha tak maximálně plní svého druhu vysoce žurnalistickou funkci jakéhosi souboru zábavných historek a kuriozit o konkrétních tvůrcích a filmových hvězdách. Aby ale plnila tuto funkci uspokojivě, musela by být napsaná zásadně odlišným způsobem a ne krkolomným jazykem se značně nesjednoceným stylem (a to nemluvím jen o střídání hutných pasáží plných jmen či dat a rozvleklého vyprávění veselých příhod z natáčení). Tento efekt je navíc mnohonásobně posílený mnoha a mnoha desítkami stran značně rozsáhlých citací, z nichž každá byla psaná zásadně odlišným způsobem, pro různé čtenáře a v jiné době. Jestli je tohle podle autorky „vzrušující výlet“, bál bych se s ní někam cestovat, protože číst podobně nesourodý text je z čistě praktického pohledu vysoce nekomfortní.

Otrávené světlo (1921)

Pokud se čtenář rozhodně celou knihu absolvovat, což bych mu vskutku nedoporučoval, odnese si z jejího nespolehlivého, převážně „nevyzdrojovaného“ (u časopisů je vrcholem informativnosti, když se uvede rok vydání) a stylově extrémně různorodého obsahu jen velmi hrubou představu o chronologii a dobové recepci české němé kinematografie, plus dostane několik rozsáhlejších a podobně nespolehlivých medialonů (Anny Ondráková, Karel Lamač, Otto Heller, Theodor Pištěk, Mac Frič). Víceméně bez jakékoli historické validity zůstává „příloha“ K historii prvních biografů, což už je opravdu spíš soubor náhodně sebraných výpisků o kinech v různých městech, které se autorce podařilo najít. (Nehledě na to, že období němého filmu dalece přesahuje a dostává se až do 70. let.)


Upřímně řečeno, vůbec netuším, co mohlo vést nakladatelství XYZ k tomu, že podobný s prominutím paskvil vůbec pustilo ven, protože prodejní hit to nikdy nebude a z hlediska užitečnosti pro jakýkoli serióznější text je kniha naprosto nepoužitelná. Navzdory úctyhodnému množství sesbíraného materiálu ke všemu stejně nakonec čtenáře nutí jít si konkrétní data do databází a knihoven znovu vyhledat, přičemž absence přesných zdrojů mu to ani nijak neusnadní. Ale pravda, to mluvím o trochu jiném čtenáři, než se snaží oslovovat Boušová. Takže jinak, pokud se chce laický čtenář něco o období české němé kinematografie dovědět, měl by se obrátit ke starším publikacím – a nejlépe si počkat na soubor studií Ivana Klimeše KINEMATOGRAF!, který by měl vyjít letos v nakladatelství Casablanca.