HRABĚ MONTE CHRISTO je režijní i scenáristickou adaptací stejného tvůrčího tandemu Alexandra de La Patellièreho a Matthieua Delaporteho, který se scenáristicky ujal už dvojdílných TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les Trois Mousquetaires, 2023). Oba přitom v HRABĚTI MONTE CHRISTO navazují na svůj revizionistický, leč náladou velmi věrný přístup k dumasovské fikci, která oproti jiným adaptacím ohlazuje některé pozitivně romantické rysy, zatímco zdůrazňuje rysy gotičtější, naturalističtější či zaměřenější na hodnotovou složitost jeho fikčních světů. A funguje jim to kupodivu ještě lépe než ve TŘECH MUŠKETÝRECH, neb nabízejí sevřenější, koncepčnější, preciznější a zároveň méně hollywoodský tvar.
TŘI MUŠKETÝRY Patellière a Delaporte scenáristicky zasadili do politicky jen obtížně čitelného světa intrik, her a pragmatických rozhodnutí, ve kterých se činy mušketýrských hrdinů jeví v porovnání s jinými interpretacemi románu nakonec jako malichernější až naivní. A naopak, kardinál Richileu v jejich pojetí konečně nepůsobil jako trochu komický padouch, nýbrž jako (zejména v druhém díle) charismatický politický i vojenský lídr, u něhož je snadné pochopit oddanost jeho vojáků. V případě HRABĚTĚ MONTE CHRISTA učinili trochu jiný krok, potlačili důraz na akci (jakkoli krutou, špinavou až děsivou) – a svého hrdinu pojali coby typ blízký jejich interpretaci Richelieua.
Dumasův román totiž naopak od komplexních politických souvislostí oprošťují a zůstávají velmi soustřeďovaní na následování plánu a na procesy odehrávající se uvnitř postav, přičemž do popředí dostávají (a zásadně revidují) motiv mladé lásky, která slouží Dantèsovi jako hodnotová zpětná vazba. Činí tak ovšem jinak než Dumas, neb příběh vypráví nikoli jako příběh lidí ve středním věku, nýbrž právě optikou mladých, kteří nejsou roztroušení jako paralelní motivy, nýbrž představují těžiště. Dodejme přitom, že v první hodině filmu je mladý sám Dantès.
Na začátku hrdinně proti vůli krutého kapitána Danglarse zachrání z rozbouřených vln dívku, u níž Danglars následně najde spiklenecký dopis podepsaný samotným Napoleonem. Danglars je zbaven pozice, která je přidělena Dantèsovi, díky čemuž si tento konečně může vzít milovanou Mercedes, po níž ovšem touží její bratranec Fernand. A když je vprostřed svatebního obřadu Dantès odveden kvůli v jeho bibli nalezenému spikleneckému dopisu, ukáže se, že zachráněná dívka byla sestra prokurátora Villeforta a kauza by ho mohla zdiskreditovat.
Dantès je tak prohlášen za mrtvého, zatímco ve skutečnosti skončí bez soudu uzavřen v kobce pevnosti If… kde ovšem jeho život po čtyřech letech změní setkání se vzdělaným abbém Fariou, který ho během následujícího desetiletého hloubení tunelu na svobodu naučí vše, co zná... a prozradí mu, kde najde obrovský templářský poklad, ačkoli těsně před dokončením tunelu tragicky zahyne, zatímco Dantès se dostává na svobodu.
Od druhé hodiny a jeho útěku z pevnosti If, se ovšem tvůrci překvapivě radikálně vypořádají s postavou zachráněné dívky, jež by jinak mohla být Dantèsovi věrnou parťačkou, a namísto ní postaví vyprávění na mladých: mladých pracujících pro něj i mladých na straně jeho nepřátel. Mladých postav se tak využívá (a) k problematizaci pomsty, protože mstě na dětech nejde fandit, (b) k polidšťování hrdiny, aniž by se narušovala konzistence jeho motivace.
Je pozoruhodné a zároveň klíčové, jak velkofilm o pomstě vlastně potěšení z naplněné pomsty soustavně odepírá. Je přítomný a naplněný vlastně jen v případě Danglarse, který je ovšem jako jediný budovaný coby obecně zkažená, zlá a (hrdě) krutá postava, takže pomstu lze odosobnit v duchu Dantesovi logiky na naplnění obecné spravedlnosti. Ale jinak? U Villeforta jde nakonec o pomstu mladého Andrého, vykonanou nakonec v rozporu s Dantesovou vůlí – a navíc vykonanou bez toho, aby se Villefort kdy dověděl, kdo byl ve skutečnosti Monte Cristo.
Jednou z velkých atrakcí románu – jak popisuje v jedné výborné eseji i Umberto Eco – je fanfarónská aplikace aristotelovské anagnorisis („Jsem to já, Edmond Dantès!“), moment odhalení identity, napravení křivdy. Té se nám dostane zprostředkovaně u Danglarse, ačkoli vlastně nevíme, jestli mu to opravdu dojde (což nijak nebrání naší satisfakci). Jenže... v tu chvíli dojde ke zvratu ve Villefortově linii, takže se vlastně u Danglarse nedočkáme katarze, je nám odepřena tím přerušením. A v případě Fernanda je nám anagnorisis odepřena zcela, protože k finálnímu souboji dojde s tím, že Fernand už ví. (Nemluvě o odepření satisfakce.)
To je ovšem jen jeden z prvků
díla, které má především rytmicky a motivicky fascinující strukturu, která
postupně Dantèsovi příběh i právo na pomstu odnímá, protože morálním
leitmotivem filmu je pochopitelně věta Abbého Fárii o tom, jak naloží s
bohatstvím, zda bude konat dobro, nebo naplní své srdce nenávistí. 169 minut
(bez titulků) je totiž rozdělit velmi dobře na milníky v první hodině a v druhé
hodině, kdy se film pokaždé posune úplně jiným směrem - a pro ozvláštnění filmu
je důležitá zejména první hodina... a pak ta třetí.
Jistě, žánrově
nejuspokojivější je ta ve skutečnosti druhá, která se přitom od románu nejvýznamněji odklání,
protože je pojata jako variace na špionážní a podfukářskou fikci v duchu
MISSION IMPOSSIBLE nebo DANNYHO PARŤÁKŮ, kdy tým sehraných postav plánuje,
trénuje, realizuje, analyzuje, reviduje... a lze cítit potěšení z naplňování
schématu. Postavy používají falešné tváře a identity, tvůrci nám nabízejí uspokojivé střídavé sekvence časově nechronologických fragmentů, kdy nejdříve sledujeme zkoušení nějaké repliky, následně její úspěšnou realizaci v terénu, a pak se vrátíme k tréninku jiné.
Jinak řečeno, přesně v hodině se Dantes v přestrojení za kněze dozvídá, kdo stál za jeho tragédií a dostáváme jména lidí, co si zaslouží podepsat. Jejich motivace jsou oproti intrikám v románu docela jednoduché a srozumitelné. Proč? Protože důležitější jsou dva paralelní příběhy: příběh Andrého (který dostaneme v plné podobě) a příběh Haydée (který je naopak tajemstvím, postupně odhalovanou detektivkou). Mladičký André a mladičká Haydée jsou spolu s velkým bohatstvím Dantèsův tým, který hraje své postavy, manipuluje, následuje schémata... přičemž obětí jejich intrik jsou překvapivě nikoli primárně provinilí rodiče, nýbrž jejich děti.
Přesně ve dvou hodinách pak sledujeme montáž hladkého diskutování i definitivního následování plánu. Teď, právě teď už se všechno řítí k uspokojivému finále, k ponížení, k usvědčení... ačkoli si vlastně tak trochu říkáme, že není správné mstít se na dětech, žánrové potěšení z pomsty je nenápadně rozbíjeno. Dantès je pořád charismatický lídr, ale... A pak? Pak je nám očekávání odepřeno, třetí hodina přehodí výhybku, morální dilema vystoupí do popředí, zadními vrátky se vrací témata otevřená Fariou v první hodině.
Dostáváme psychologické drama,
dva klíčové rozhovory s Mercedes a dva klíčové rozhovory s Haydée, oba
analyzující Dantèse i morální dopady jeho činů. Ženy jsou obecně velmi
důležitým prvkem vyprávění, protože prakticky všechny reprezentují nějaký typ
principu, ve filmu není žádná prvoplánová mrcha ani prvoplánová naivka. Film má
pak čtyři vyvrcholení (plus epilog):
1. Detektivní. Emocionální trojúhelník mezi Albertem (syn Dantèsovy lásky s jeho úhlavním nepřítelem) a Haydée (které Albertův otec zničil život).
2. Morální. Dvoufázový rozhovor s Mercedes, který vyvrcholí diskusí o životě a smrti jejího syna – a Dantès je postaven před rozhodnutí, kam až sahá jeho "právo" na pomstu.
3. Paralelistické. Souboj s Albertem… a následně třetí dialog s Haydée, kterým se vykoupí ona sama, nikoli Dantès, který to udělá už o něco dřív. Jejich láska je vyrovnáním té, která mu byla odepřena. (Což je i v románu, ale u pro nás vlastně nedůležitých postav.)
4. Žánrově relativizující. Souboj s Fernanda, který nemá pointu. Respektive má pointu v tom, že nemůže být naplněna tak, aby ji bylo možné v axiologicky postaveném filmu považovat za satisfakci. Smrt bude banální – a život neřešící jádro centrálního Dantèsova konfliktu.
Emocionální vyvrcholení filmu je tedy nakonec v příběhu Alberta a Haydée. Podobně je tomu i v případě vztahu Andrého se svou sestrou. Nejdříve jsme vedeni to vnímat optikou Dantèse, takže André využívá naučené věty k tomu, aby dívkou manipuloval. Očekáváme, že její osobní tajemství bude využito k něčemu odpornému. Ale nakonec tomu tak není – a Andrého vztah se sestrou je to nejkrásnější a nejčistší, co se mu v jeho neradostném životě stalo. Aniž by se to muselo explicitně někým vysvětlovat.
A v tomto vidím jedno z mistroství filmu. V druhé hodině je Edmond je excelentní, chytrý a charismatický manipulátor, jemuž se mladí pomocníci jeví být plně oddaní. Ve třetí hodině se ukáže, že jím samotným bylo nakonec manipulováno lidmi, které pro svou pomstu zachránil. Ne proto, že by ho chtěli obelhat, ale protože prostě některé věci nedokáží... a to nakonec zachraňuje Dantèse samotného, v jeho očích i v našich. Stávají se mu tím, čím on se stal abbému Fariovi! První a třetí hodina spolu úzce motivicky i rytmicky komunikují, zatímco druhá je překlenuje, když nám slibuje něco, co nechce dodat...
Cítíme se nicméně obelháni? Ne, protože v rovině samotné elegance plánování a průběžného naplňování dílčích kroků dostáváme spoustu žánrového uspokojení. A především, druhá hrdina vrcholí mistrovskou hamletovskou scénou zdánlivě fiktivní rekonstrukce skutečného zločinu. Je to nenápadně nedumasovské dílčí vyvrcholení filmu, když inscenují událost, která se v Dumasovi nikdy nestala, skrze událost, která by se v Dumasovi nestala: celá scéna sezvání do tajemného domu je z úplně jiné narativní tradice. Dostaneme tak obrovskou dávku žánrové satisfakce, která přitom s Dantèsovým příběhem souvisí jen volně.
HRABĚ MONTE CHRISTO je strašně
chytrý film a nádherný návrat evropského historického velkofilmu, který nabízí
podstatně jiné typy potěšení, narativních her a inscenačních nápadů než ten
americký. A vám doporučuji jej rozhodně neminout v kině!
