Jsem člověk trpící patologickou neschopností odpovídat na dopisy (ba dokonce i na SMS). Odvažuji se dokonce tvrdit, že nebýt e-mailů, které mě občas nutí na podnětný dopis odpovědět (ale jen málokdy nějaký skutečně napsat), spoustu dopisů bych nepřijal (protože tato neschopnost se váže i k fóbii z poštovních úřadů) a nikdy už zřejmě žádný nenapsal (jestli jsem dosud ručně vytvořil a odeslal fyzických dopisů deset až patnáct, převážně z donucení sociálními tlaky na skautských táborech, tak je jich více, než bych byl schopen napsat ve svém budoucím životě).
S ohledem na tuto skutečnost mě mimořádně pobavily ukázky z korespondence Immanuela Kanta s Marcusem Herzem z let 1771 a 1772 (otištěno in: (2002) Filosofický časopis, č. 1, s. 147-154), kdy oba dopisy začínají Kantovou omluvou, že neodepisuje na dopisy. Mezi argumentačně precizními prvními návrhy koncepce Kritiky čistého rozumu se pak v obou dopisech objevují pasáže týkající se právě Kantovy korespondenční neschopnosti. Je fascinující sledovat argumentační pochody v těchto sociálně přinejmenším bizarních pasážích, z nichž tu závěrečnou si možná nastavím jako automatickou odpověď na libovolný e-mail:
Části dopisu ze 7. června 1771:
"Co si myslíte o mé nedbalosti v dopisování? (...) Příčiny mého opožďování - bez ohledu na zlozvyk, že zítřek je mi pro poštu vždy milejší než dnešek - jsou vlastně dvě. [Pozn. RDK: První se týká budování Kritiky čistého rozumu a Kant maže med kolem úst adresátovi i jiným adresátům, kteří mu psali dopisy, a tím ho nutili přemýšlet.]
(...)
Druhá příčina mého opožďování v korespondenci musí být pro Vás, jako pro lékaře, ještě platnější. Mé zdraví totiž v poslední době značně utrpělo, a proto považuji za naprosto nutné pomoci své přirozenosti, aby se postupně zotavila. Na nějakou dobu musím upustit ode všech námah a využívat k práci vždy jen okamžiky dobré nálady, zatímco zbytek času pak věnovat pohodlí a drobným zábavám. Jeden můj známý se dokonce domnívá, že mi tento režim a denní užívání chininu, což činím od října minulého roku, viditelně pomohly. Nepochybuji o tom, že opožďování mé korespondence schválíte, když se tak děje s ohledem na lékařské umění.
(...)
Kdybyste se překonal a napsal mi, přestože ode mne odpověď obdržíte jen zřídka, tak Váš delší dopis, spolu s chininem, velmi přispěje k mé jarní léčbě. (...) Myslím, že začne-li můj žaludek postupně konat svou povinnost, začnou ji konat i mé prsty."
Závěrečná část dopisu z 21. února 1772:
"Shledáte-li mne nedbalým v zasílání odpovědí, vzdejte se v mém případě práva získat na své dopisy vůbec nějakou odpověď. I tak budu počítat s Vaší stálou náklonností a přátelstvím k mé osobě, právě tak, jako jste se i Vy mohl pokaždé ujistit o mé náklonnosti k Vám. Spokojíte-li se jen s krátkými odpověďmi, nebudete je ani v budoucnu postrádat. (...) Zůstaňte mým přítelem stejně, jako zůstávám já Vaším."
(Váš Radomír D. Kokeš)
