Purpurová růže z Káhiry z roku 1985 představuje v Allenově tvorbě určitý mezník: od filmů s jedním mužským hrdinou se skrze něj přesouval k filmům s výraznou ženskou postavou v centru dění a ke kolektivním dramatům vícera stejně důležitých figur. Zároveň v podobě Purpurové růže z Káhiry uzavřel svou „kinematografickou trilogii“, kdy předchozí díla tvořily Vzpomínky na Hvězdný prach a Zelig. Tyto se zaměřovaly na osobu tvůrce, na faleš hvězdného systému a na celkovou manipulovatelnost publikem.
Purpurová růže z Káhiry se naopak soustředí na tragi(komi)cký příběh jedné konkrétní návštěvnice Cecilie kina v období hospodářské krize. Ta do sálu chodí snít o světech plných krásných, bohatých a odvážných lidí, tolik vzdálených její realitě nedostatku peněz a násilnického, věčně opilého manžela. Jednou se cítí obzvláště mizerně, dívá se na jeden film pořád dokola… až se v jednu chvíli švarný dobrodruh, básník a archeolog Tom Baxter zadívá z plátna přímo na ni a poznamená: „Vám se ten film ale musí líbit.“ Ostatním postavám vzápětí znemožní pokračovat v ději, když z plátna sleze do přítmí kinosálu – a zamiluje se.
Woody Allen si v tomto snímku důmyslně pohrává s fungováním filmového světa, ve kterém vlastně všechny postavy vědí, že jsou postavy v příběhu, uvědomují si přítomnost diváků v sále a jejich život je zkrátka tvořen neustálým opakováním téhož zavedeného vyprávění (či syžetu, chcete-li). Současně staví do komického kontrastu Baxterův světonázor fikční postavy v konfrontaci s naším reálným světem… a k tomu v období krize. A naopak nechává smutnou Cecilii vstoupit do mnohem jednoduššího světa filmových postav, kde prožije jednu bláznivou a úžasnou noc.
Navzdory několika zábavným skečům – kde se romanticky hrdina po polibku diví, že nepřišla zatmívačka, případně má i po násilné rvačce s Ceciliím podlým manželem dokonale ulízané vlasy a tvář bez šrámu – ale není Purpurová růže z Káhiry žádná taškařice. Samotný nápad o konfrontaci fikčního a reálného, jaký najdeme mimo jiné i v úžasném Frigovi jako Sherlocku Holmesovi od Bustera Keatona nebo v nedoceněné hollywoodské hříčce Poslední akční hrdina, je pro Allena pouze východisko k úplně jiným otázkám.
Film má v Allenově tvorbě nahořklým vyzněním skutečně mnohem blíže ke křehkým portrétům ženských postav v pozdějších Haně a jejích sestrách, Jiné ženě nebo Alici, než k jeho raným anarchistickým komediografům. Bláznivě naivní a dobrosrdečný Baxter sice dojme otrlé prostitutky, ale vlastně jen dokazuje, jak jsou fikční světy jiné než svět reálný, a zdaleka nemusí jít jen o přepálené únikové „šampusové“ filmy plné bílých telefonů. Postavy nejsou lidé a nikdy jimi být nemohou, což ostatně Baxterovi ve filmu odvětí i jeho herecký představitel Gil Shepherd (ačkoli i ten je pro nás jen postavou): „Nemůžeš se naučit být reálný, to je jako by ses chtěl naučit být trpaslíkem. Někteří prostě reální jsou a někteří ne.“
Cecilie chodí do kina snít a sama je jen o něco méně naivní než Baxter… přičemž obojí je pro ni jediný způsob, díky němuž dokáže žít a nezbláznit se z bezvýchodnosti svého osudu. Uvědomuje si, jak vzdálený je Baxter jejímu světu a navzdory unikavému okouzlení z pobytu v barech přepychového filmového časoprostoru ví, že s Baxterem nikdy nelze normálně žít. Jenže běda, pokud si dovolí snít o životě s hollywoodskou hvězdou, Baxterovým hereckým představitelem Shepherdem – realita jí mrští o zem s o to větší bolestí. Woody Allen nikdy nenatočil krutější a k hlavně postavě (a tak trochu i k divákům) nelítostnější závěr filmu.
Jakkoli Allen očividně miluje film i jeho historii (a Purpurová růže z Káhiry to na mnoha místech dokazuje), tak poslední záběr, ve kterém Cecilie se slzami v očích a podivným úsměvem na tváři sleduje Astaira s Rogersovou, jak tančí v přepychových art-deco prostorách za zpěvu písně, že jsou v nebi, jako by nahrával kritické sekci frankfurtské školy. Zhoubná unikavost filmového umění, kdy lidé chodí do kina utíkat před životem… to tvrdili Adorno s Horkheimerem a totéž nakonec říká i Purpurová růže z Káhiry, která nakonec není o nic méně jízlivým – ale přesto úžasným – komentářem k filmovému umění než zmíněné Vzpomínky na Hvězdný prach a Zelig.
Mnohem výrazněji než předchozí zmíněné osciluje mezi tragickým (scény s manželem), komickým (Baxterovy eskapády) a otevřeně cinefilním (když napodobuje estetické konvence filmů třicátých let). Zejména ale neútočí na běžnému divákovi přece jen poněkud vzdálené mechanizmy autorské/festivalové nebo na mediálně manipulativní, nýbrž se soustředí na samotné chození do kina. Ale můžete si říkat, že zrovna vás se to netýká, že Cecilie je prostě jen naivka, že rozlišujete iluzorní a skutečné, a že vy byste se představou lepšího života v Hollywoodu okouzlujícím hercem/okouzlující herečkou zlákat nenechali. Tak fajn… Na působivosti posmutnělé Purpurové růže z Káhiry to tak jako tak stejně nic nemění.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 18. 4. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.
