U BATMANA (2022) jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana.
Ve věku dvaaosmdesáti let včera zemřel Peter Bogdanovich, podle mě jedna z nejpozoruhodnějších osobností Nového Hollywoodu.
Předně musím zdůraznit radost, že jsem zase po nějaké době viděl film, který je nejen důmyslně, ale hlavně překvapivě vystavěný i natočený - a zároveň umí naštvat. Následující odstavce jsem napsal po první kinoprojekci a nejsou analýzou, nýbrž jen snahou uspořádat si myšlenky a postřehy, které mi jdou v souvislosti s tímto filmem hlavou. Pokouším se v nich vysvětlit jak onu důmyslnost a překvapivost, tak vysoký koeficient naštvatelnosti. Předesílám, že nevím, jak by mělo či nemělo pokračování MATRIXU vypadat a jestli vůbec mělo či nemělo pokračování MATRIXU vzniknout, ale jsem upřímně potěšen, že vzniklo a že vypadá právě takhle.
Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Film, který mi udělal radost.
ETERNALS ve mně vyvolávají značně rozporuplné pocity. Na jedné straně plně respektuji některé aspekty jejich stylové i vyprávěcí výstavby, na druhé straně mě iritují svým fikčním světem, příběhem i tematickým uchopením.
Film
ŽIVOT JE PES z roku 1933 s Hugem Haasem v hlavní roli považuji za jednu
z nejvtipnějších, nejdůmyslnějších i nejpreciznějších českých komedií.
Nedávno jsem ji opět viděl a tváří tvář její ďábelské rychlosti jsem
neodolal pokušení alespoň v několika stručně rozvedených tezích (a)
načrtnout roli tohoto filmu v dějinách české kinematografie
do roku 1933, (b) zachytit některé zvláštnosti jeho fascinující výstavby. Jde totiž o mistrovské dílo rozmanitosti v soudržnosti. Co tím
myslím, se dočtete v analytické stati níže... jakkoli na své pečlivé
analytické vysvětlení ŽIVOT JE PES teprve čeká.
Film ZÁTOPEK má jistě svá úskalí,
ale přesto mi jako umělecké dílo připadá neobyčejný a pozoruhodný. Zatímco totiž konvenční přístup k životopisnému filmu velí historickou postavu psychologizovat a sledovat v jejích
vnitřních či proklamovaných dilematech, ZÁTOPEK načrtává napak současně komplexní i výpustkovitý obraz člověka, který je
na jedné straně viděn, na druhé straně interpretován a na třetí straně využíván - a jeho příběh je vyprávěn v příbězích jiných postav.
Addendum: Základ následujícího článku vznikl v roce 2014, kdy mě můj kamarád Jenda Šotkovský z Městského divadla Brno požádal, zda bych jim do programu nenapsal text k snímku BYT (Apartment, 1960), jehož jevištní verzi zrovna připravovali. Kývl jsem, protože jde o vynikající dílo, o němž i sám Billy Wilder říkával, že má z jeho filmů nejméně zjevných chyb.[1] Článek, který si můžete v přepracované přečíst níže, jsem nicméně nepojal jako dostředivou detailní analýzu filmu BYT, ale postavil BYT do paralely k podobně slavnému tvůrcovu filmu SUNSET BLVD. (1950) a využil obou spíše odstředivě jako nástroje k načrtnutí několika obecnějších rysů wilderovské poetiky.
Takový úvod předpokládá, že vám jména Billy Wilder, BYT a SUNSET BLVD. něco říkají. Je tomu ovšem tak? Jinými slovy se dostávám k otázce, proč jsem se vlastně po sedmi letech rozhodl k článku vrátit, přepracovat jej a vydat zde na blogu. Oba filmy totiž považuji za jedny z vrcholných děl klasické hollywoodské kinematografie a rád bych jeho prostřednictvím motivoval je vidět či se k nim po letech vrátit s tím, že třeba navedu pozornost i k některým méně zjevným aspektům jejich výstavby. Současně se snažím nasměrovat pozornost k tvůrci, který už mladším ročníkům zdaleka není všeobecně známý... podobně jako někteří další filmaři a filmy, o nichž píši.
Podstatné přitom je, že vzdor mizivému zastoupení klasických hollywoodských filmů na VOD platformách můžete BYT a SUNSET BLVD. nejen koupit na DVD tady a tady (dobře, zkusil jsem to), ale především jsou s anglickými titulky k zhlédnutí i online na iTunes. Jistě, v dnešní době jsou za "filmy pro pamětníky" považovány spíše snímky z osmdesátých a devadesátých let. Zabrousit do převážně černobílých kinematografických časů se proto může snadno jevit tolio jako výzva pro intelektuály a hledače podivností, ale kdepak. Je totiž fuk, jsou-li BYT, SUNSET BLVD. a mnohé další níže zmíněné filmy kanonické, povinné či reprezentativní. Především jsou to parádní filmy. Ba co víc, zatraceně parádní filmy!
BEZ VÝČITEK (Without Remorse, 2021) je podivně nesourodý a vykořeněný film, a to svým fikčním světem, svým vyprávěním, svým hrdinou, svým koncem, svým stylem i svými těžko uchopitelnými snahami napojit se na reálný svět.
(Ještě jsem tedy jezdil s Gromitem na zádech na kole ke zvěrolékaři, ale to nebylo ani z poloviny tak vzrušující, jak to zní.)
Jedinou sociální radostí byla Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde jsem byl ovšem kvůli antibiotikům takřka veškerý denní čas zavřený v hotelu – a vybíhal do sluncem vypálených ulic jen uvést Keatona (či Godarda) a zpět. Vysloužil jsem si tak přezdívku "Upír z Grandu", což docela konvenuje historkám o mém upírství, šířených kdysi napříč ročníky mezi studentstvem, které jsem nutil trávit mnoho hodin v kinosále za zataženými roletami.
Právě studentky a studenti si ostatně zaslouží vřelé díky nejen za to, jak byli a jsou navzdory pandemickým podmínkám připravení, podnětní a všeobecně super, ale i za jejich svatou trpělivost s mými selháními během online výuky. V roce 2021 budeme mít ostatně všichni řadu příležitostí se z nich poučit – a s trochou štěstí současné prváky potkám na začátku druháku i osobně. Každopádně poctivá příprava na online výuku požírá tolik času (s kolegy ze zahraničí jsme se shodli na asi pětinásobku standardu), že následující sumář se dostal na trestuhodně nízká čísla. V souvislosti s tím bylo zábavné sledovat, kterak se na internetu množily články o tom, co všechno v karanténě můžeme konečně dokoukat a dočíst.
Ale co, přežili jsme to v (psychickém) zdraví… a jestli mi Ondra Pavlík v lednu (k mému autistickému překvapení) vysvětloval, že svou sumarizací každý rok "hlavně spoustu lidí naseru", tentokrát myslím i tato statistika bude o něco nižší.
Tradiční sumář: 476 zhlédnutých filmů a seriálových epizod, 307 změřených počtů a průměrných délek záběrů, 265 změřených počtů záběrů i na hodinu filmu (což je novinka), 52 přečtených knih (nezbývalo na ně žel času, četl jsem především studie), 18 příspěvků na blog, 10 lektorských úvodů či besed k filmům, 6 univerzitních kurzů (jeden v angličtině), 6 textů do festivalových katalogů, 3 filmové festivaly online (Il Cinema Ritrovato, Le Giornate Del Cinema Muto, online verze FFFI), 3 vydané odborné studie (dvě v angličtině), 2 filmové festivaly naživo (TADY VARY, Letní filmová škola), 1 popularizační článek v tisku (Full Moon), 1 dramaturgie festivalové sekce (LFŠ), 1 veřejná akce Brněnského naratologického kroužku (ještě jsme to stihli), 1 veřejná přednáška (LFŠ), 1 členství ve výběrové komisi a porotě na filmovém festivalu (FFFI), 1 nečekaný dotisk ROZBORU FILMU, 1 univerzitní ocenění za popularizaci humanitních a společenských věd.
Na rozdíl od předešlých silvestrovských sumarizací tentokrát nemá smysl psát, kolik toho s Jankou plánujeme stihnout v roce 2021, protože nejlepší je neplánovat vůbec nic. Tedy kromě psaní, a tak Janka bude pracovat na knížce a několika studiích... a já na habilitaci a několika studiích. Díky tomu máme ve spojení s online výukou o zábavu víceméně postaráno a zbývá jen doufat, že naživo potkáme více přátel než letos, navštívíme více zemí než letos a já se zúčastním více filmových festivalů než letos. Na druhou stranu mě navzdory okolnostem může těšit, že ani v těchto podivných časech nemáme nouzi o inspirativní studentky a studenty, kteří do diskuze o kinematografii a myšlení o ní přinášejí nové perspektivy, nápady a nadšení – a díky nimž mohu jako obvykle uzavřít rok s tím, že mám nejen nejskvělejší ženu, ale i nejlepší práci na světě.
Přeji ne nutně produktivní, ale především nestresující rok 2021 i vám!
Na stránkách OBSERVATIONS ON FILM ART si můžete přečíst podnětný blog Davida Bordwella o filmařských monografiích a rétorických rejstřících auteurského psaní. Právě od něj se chci odrazit ke krátké úvaze o jevu, jenž si podle mě zejména v tuzemském prostředí zaslouží pozornost a kterému se budu mnohem soustavněji i zaostřeněji věnovat v rozsáhlém článku, který brzy vyjde v ILUMINACI/1. [Aktualizace: Už vyšel.] K roli estetického uvažování o podobě a dějinách (české) kinematografie.
 |
| Kateřina Svatoňová: MEZI-OBRAZY (Praha: NFA, 2016) |
Aby těch smutných zpráv a nekrologů nebylo málo, v sobotu v devětaosmdesáti letech zemřel David Cornwell alias John le Carré. On a Ian Fleming přitom nepředstavují pouze nejnetajnější britské tajné agenty, ale především nejvlivnější spisovatele špionážních románů... ač každý z nich stál na opačném pólu interpretací poválečné Velké Británie.
Proč považuji za špatné, pokud by se právě živě diskutovaný model souběžného uvádění hollywoodských studiových filmů na streamu i v kině stal nikoli dočasným krizovým řešením, nýbrž standardem? Ne, nemá to tolik společného s tím, že kino disponuje větším plátnem a lepším zvukem. A nespočívá to jen v tom, že kino představuje potenciálně sdílený kolektivní zážitek.
