Proměnlivost prostředí, rytmu a pohledu: poznámky k JURSKÉMU SVĚTU: ZNOVUZROZENÍ (2025)

Navzdory rozporuplnému přijetí vidím JURSKÝ SVĚT: ZNOVUZROZENÍ jako překvapivě promyšlený příspěvek k dobrodružnému žánru - a koneckonců i ke své vlastní sérii, jakkoli tu se analyzovat nechystám. Mých několik analytických poznámek níže se totiž věnuje především tomu, jak důmyslně film pracuje s vlastním vyprávěním, různými svými prostředími, rytmem... a především jednotlivými postavami. Jak totiž ukážu, jejich vývoj podle mě není veden tradiční transformací, nýbrž spíše proměnou pohledu na ně, jejich i našeho.

Ano, mám ten film rád. 

Mám jej rád i proto, že je jiný než předchozí jurské příspěvky. Ne zcela, protože se blíží ZTRACENÉMU SVĚTU (1997): pracuje s několika zaostřenými centry vyprávění, několika žánrovými modely a několika perspektivami, kdy dinosauři jsou vlastně pozadím soukromých příběhů postav. Není divu, oba filmy sdílejí scenáristu Davida Koeppa. Ten ale tentokrát vykročil mnohem dále v rozčlenění vyprávění do značně odlišujících se částí a využil toho jako východiska k dalším postupům. Ty části jsou čtyři: úvod a tři následující narativní bloky, které se navíc odehrávají v různých prostředích: na vodě, v džungli a v industriálně-laboratorním komplexu. A co dál?

100 let Chaplinova ZLATÉHO OPOJENÍ (The Gold Rush, 1925)

Jakkoli rok 1925 nebývá v dějinách světové kinematografie označován za přelomový, přinesl premiéru hned několika přelomových filmů: Ejzenštejn uvedl KŘIŽNÍK POTĚMKIN (Bronenosec Poťomkin), Vidor PŘEHLÍDKU SMRTI (The Big Parade), Dupont VARIETÉ, Pabst ULIČKU, KDE NENÍ RADOSTI (Die freudlose Gasse), Dreyer PÁNA DOMU ANEB TYRANŮV PÁD (Du skal ære din hustru) ...a Slavínský SYNA HOR. Vlastně to nebyl špatný ročník, že? Jen k jednomu z těchto výjimečných děl se však jeho režisér, scenárista a představitel hlavní role po (sedmnácti) letech vrátil: přestříhal je, složil k němu novou hudbu, změnil konec a sám napsal i namluvil komentář, kterým posunul celé vyznění. Bylo to ZLATÉ OPOJENÍ. Právě dnes, sto let od svého prvního uvedení, se do kin vrací v původní podobě. Bez komentáře, bez retuší, s mezititulky. Tak, jak jej Chaplin kdysi sestříhal ze sedmdesáti kilometrů natočeného materiálu, kterým chtěl být zapsán do dějin. Já si dneska zajdu na projekci na Piazza Maggiore, zatímco vy můžete navštívit svoje kino - a nebo si alespoň přečíst následující článek, který jsem k tomuto uvedení napsal pro Asociaci českých filmových klubů.

Vzpomínka na (romány) Miloše Zapletala (1930-2025)

Ano, včera se toho stalo hodně, přičemž nejméně jedna událost rezonovala napříč celou zemí a jedna napříč řadou zemí. Já chci ovšem věnovat krátkou pozornost odchodu nenápadnějšímu, a přesto z mé (dávné) klukovské perspektivy velmi důležitému, protože včera v pětadevadesáti letech zemřel i spisovatel Miloš Zapletal, autor románů jako SEDMIČKA (1976), STEZKA ODVAHY (1982), OSTROV PŘÁTELSTVÍ (1983) nebo SOVÍ JESKYNĚ (1989).

V oslabení rozumem aneb několikero spontánních postřehů k filmu NOSFERATU (2024)

Zatím nejlepší Eggers. Zejména v paralele k původnímu filmu z roku 1922 a okultní perspektivě, jejímž prostřednictvím Albin Grau, Fridrich Wilhelm Murnau, Henrik Galeen a Fritz Wagner na přelomu desátých a dvacátých let dvacátého století přerámovali stále racionálního Stokera. Stoker vyprávěl o boji s Drákulou jako o racionálním tažení, kdy je pouze třeba prakticky rozšířit hranice racionálního - a zatímco jeho Drákula byl Vlad Napichovač, tedy prokletá historická figura, Orlok je už v murnauovském pojetí démon šířící mor, což Eggers zachovává, navzdory vizuálním referencím  k původnímu Vladovi. Ve vymezení se vůči Stokerovi jde ovšem Eggers ještě dál než murnauovská verze, protože racionalitu nejenže nevidí jako zbraň, ale interpretuje ji coby slabost, podobně jako osvícenství a naznačovaná modernita nepředstavuje pro postavy jeho filmu příslib, nýbrž oslabení - a celý fikční svět je tím řízen, jak vysvětluji dále. 

Vzpomínka na Davida Lynche (1946-2025)

Zemřel David Lynch. Vynikající malíř a výtvarník, který se stal ještě lepším filmařem, aniž by kdy přestal být malířem a výtvarníkem - a zároveň každým jedním svým dílem pro sebe i pro své publikum objevoval, revidoval, popíral a opětovně vybudovával možnosti žánrového filmového vyprávění. Jeho filmy byly oslavou uměleckých možností fikční světatvorby, budování postav a hry s žánrově založenými situacemi, jež ovšem zbavoval tradičních otěží populární kinematografie: pravděpodobnosti, logičnosti, srozumitelnosti a diktátu příběhu na úkor procesu jeho vyprávění. Současně ovšem jeho světy v něčem neustále připomínaly světy, jež sami dobře známe, ať už ze svého vlastního okolí (pokud jsme měli fakt smůlu) nebo ze své zkušenosti s uměním. Odhaloval v nich pod idyličností zlo, pod zlem zranitelnost a něhu, pod ošklivostí krásu a pod krásou slabost a hnus. Byl umělcem paradoxů, jenž se nebál kombinovat hravost a perfekcionismus. Na mnoha úrovních provokoval, ale vlastně po většinu své kariéry nepřestal být výsostně hollywoodským filmařem. Nejenže se přitom nebál upatlat se od nejsentimentálnějších a nejkýčovitějších aspektů americké popkultury, ale on se v nich dokonce rochnil, čímž je ve formalistickém duchu odhaloval jako zvláštní, umělecky vzrušující a nabízející nové formy diváckého zážitku. Objektem elitářské diskuse tak učinil mýdlovou operu, násilnou krimi, lesbický thriller, romanci či příběh o vykupitelské síle cesty napříč Amerikou. Vzpomínám, jak jsem coby kluk po prvním zhlédnutí MAZACÍ HLAVY v kině cítil silnou paralelu mezi ní a Tarkovského STALKEREM. Moji přátelé se tomu podivovali, leč právě tyto filmy byly pro mě průkopnickou zkušeností s možnostmi filmového času i pronikání do světů, které jsou čím dál nesrozumitelnější, a díky tomu krásnější, jakkoli třeba na první pohled ošklivé či nepříjemné. Textura, dynamika a unikavost jsou pro zakoušení takových děl důležitější než příběh, psychologie nebo přenesené významy. Pro MODRÝ SAMET, TWIN PEAKS, LOST HIGHWAY, MULHOLLAND DRIVE či INLAND EMPIRE to možná platí ještě víc než pro MAZACÍ HLAVU. Sbohem - and "have a great day."

Vzpomínka na Petra Steinera (1946-2024)

Právě jsem se dověděl, že dnes v osmasedmdesáti letech zemřel Petr Steiner (v angličtině působil jako Peter Steiner). Kamarád, excelentní badatel, mimořádný mozek, vtipný společník, úžasný člověk, věčný provokatér - a tak trochu hrdý parchant, jak by asi dodal, aby to shodil. Roku 1968 emigroval do Ameriky, kde byl v úzkém kontaktu s českými a ruskými badateli... v čele s Romanem Jakobsonem, ale zásadní vliv na něj měl zejména dekonstruktivista Paul de Man.

Svou disertaci, již obhájil na Yale, přitom nepřekvapivě věnoval právě vztahům a paralelám mezi ruským formalismem a českým strukturalismem, jehož významným překladatelem do angličtiny se navíc stal. Během svých studií totiž editoval a přeložil několik klíčových kolekcí českých literárně-vědných textu, obecných i autorských (např. Felixe Vodičky či Jana Mukařovského). Svým výběrem a překladem Mukařovského studie o estetické normě ostatně zásadně ovlivnil i dějiny mého vlastního oboru.

Zmíněnou disertaci přepsal do jedné z nejlepších a nejpodnětnějších knih, co jsem kdy četl: RUSKÝ FORMALISMUS: METAPOETIKA (již do češtiny skvěle přeložil Franta Podhajský, jeden z jeho blízkých přátel). Petr učil i na Harvardu či v Michiganu, leč kariéru strávil na University of Pennsylvania. Napsal knihy teoretické, interpretační, politicko-filosofické i otevřeně provokativní. Měl olbřímí paměť, nebál se žádné diskuse, nedalo se ho uchlastat, byl pro každou špatnost a vládl mimořádným smyslem pro humor.

Mnohokrát jsme se s velkým potěšením pohádali o vědě, o životě, o čemkoli. Vždycky jsem mu rád naslouchal a vždycky mě těšilo se s ním intelektuálně střetnout. Potkal jsem jej poprvé před spoustou let jako student, když měl u nás na Masarykově univerzitě seminář analýzy a interpretace teoretických textů. Stali jsme se přáteli a byl mi obrovskou inspirací, i když jsme se skoro nikdy v principiálních věcech neshodli. Řekl bych, že jsem ho měl moc rád a bude strašně chybět, ale za takovou větu by mě poslal do prdele.

Dám proto raději na závěr k dobru svou oblíbenou steinerovskou historku. Seděl tak jednou s přáteli v německé restauraci, počkal si na relativně tichý moment a zničehonic hlasitě pronesl: "Heil Hitler." Následně se rozhlédl po šokované společnosti a suše dodal: "Pardon, zapomněl jsem, že právě nejsem ve svobodné zemi."

Míru zdar, Petře. Půjdu si dát na tebe pivo.

Taušova AMERIKÁNKA (2024): mimořádná, důležitá a strhující

"Jsem skála! Jsem útes! Jsem síla, kterou nedokážete zlomit," deklamuje hrdinka (excelentního) nového českého filmu AMERIKÁNKA, který se nepodobá zřejmě ničemu, co v české kinematografii za poslední dekády vzniklo. Nepřekvapilo by mě nicméně, kdyby hrdinčinými ústy v těchto okamžicích promlouval samotný Viktor Tauš, kreativní energií sršící producent a režisér, pro nějž jde o vyvrcholení čtvrt století rozvíjeného uměleckého projektu. Jak přitom vysvětluji dále, ten v sobě podle mě suverénně propojuje hned tři důležité linie Taušovy umělecké kariéry, rozvíjené napříč filmovou, televizní i divadelní prací – a promítající se i do jeho čistě producentských počinů. 

 

Analytické poznámky k vynikajícímu filmu HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte-Cristo, 2024)

HRABĚ MONTE CHRISTO je režijní i scenáristickou adaptací stejného tvůrčího tandemu Alexandra de La Patellièreho a Matthieua Delaporteho, který se scenáristicky ujal už dvojdílných TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les Trois Mousquetaires, 2023). Oba přitom v HRABĚTI MONTE CHRISTO navazují na svůj revizionistický, leč náladou velmi věrný přístup k dumasovské fikci, která oproti jiným adaptacím ohlazuje některé pozitivně romantické rysy, zatímco zdůrazňuje rysy gotičtější, naturalističtější či zaměřenější na hodnotovou složitost jeho fikčních světů. A funguje jim to kupodivu ještě lépe než ve TŘECH MUŠKETÝRECH, neb nabízejí sevřenější, koncepčnější, preciznější a zároveň méně hollywoodský tvar.

OBČANSKÁ VÁLKA (Civil War, 2024): excelentní dynamika významu a výrazu

Ano, navzdory jeho neradostnosti jsem tímto filmem upřímně okouzlen a nadšen. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní.

 

FERRARI (2023): mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání

Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Ve svém (možná prozatím, možná definitivně) posledním filmu nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil své nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější dílo. Dílo, k němuž níže po prvním zhlédnutí předkládám spíše pracovní soubor částečně analytických, částečně interpretujících cinefilních postřehů... určených těm, kdo už je viděli.

Some analytical notes on GODZILLA MINUS ONE (2023)

This time, it's... Japanese – and a must-watch! It’s easily one of the best blockbusters of the year. In this short blog post, I offer a few analytically grounded arguments to support that view. In doing so, I also reflect on the very origins of the series in the early 1950s—which the latest film consciously returns to—as well as on the nine-year-old American reboot.

KRIMINÁLKA LAS VEGAS (2000): Nové shledání

Přišla mi na Blu-Ray první řada jednoho ze seriálů, bez nichž bych se zřejmě seriálovou narativitou nezačal výzkumně zabývat - CSI: THE CRIME SCENE INVESTIGATION aka KRIMINÁLKA LAS VEGAS. Nedalo mi to, abych si obratem krom prvních dvou nepřipomněl i náhodnou pětici dalších epizod (z nichž některé jsem před nějakými šestnácti a více lety analyzoval doslova okénko za okýnkem).
A víte co? 

K vynikající knize Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ aneb proč (i veřejně říkat, že) jsem feminista

Monografii novinářky Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ (Host, 2023) jsem nadšeně dočetl už před řadou týdnů a upřímně ji od té doby doporučuji, kudy chodím. Nyní tak ale konečně činím i veřejně, neb ji vskutku považuji za nebývale důležitou. V čem přesně? Inu, samozřejmě by se dalo říct, že v tématech spojených s feminismem a ženskými právy, jež staví do centra svého zájmu, ale nebylo by to přesné. Jde totiž především o zvolenou perspektivu na jedné straně a rétoriku na straně druhé. Jakkoli totiž V PASTI POHLAVÍ není první českou knihou diskutující témata navázaná na "politiku, péči, sex, násilí a postavení žen v Česku", abych odkázal na její podtitul, je zcela mimořádná.

Vzpomínka na filmového badatele Rogera Odina (1939-2023)

Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel francouzský filmový teoretik Roger Odin, zcela mimořádný a fascinující badatel. Z mé soukromé perspektivy navíc jeden z těch, kdož mě svým přístupem v počátcích mé kariéry zásadně ovlivnili. Potkal jsem ho jen jednou, před šestnácti lety na konferenci v Udine, kde mě okouzlil tím, jak elegantně a nearogantně odpálil námitky historiků i sociologů s tím, že historický ani sociologický pohled na věc ho nikterak netrápí a neomezuje v řešení problémů, které zajímají jeho. Byl pamětí oboru, jedním z jeho zakladatelů, průkopníků a legend. A v čem?

JOHN WICK 4 (2023) aneb vyvrcholení jednoho mimořádného projektu

Po čase zase bezprostředně po návratu z kina impulsivně usedám ke klávesnici, protože mám nutkavou potřebu se v analytičtějším duchu vypsat ze svého cinefilního okouzlení. Ano, jak už víte z titulku, vrátil jsem se z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4.

AVATAR: CESTA VODY (2022) aneb odvážný koncept i pozoruhodné selhání

Po třináctileté přestávce se světovými i českými kiny s velkým úspěchem prohání druhý AVATAR, který se v tuzemské distribuci kupodivu nedočkal podnázvu CESTA VODY, ale zůstává u anglického THE WAY OF WATER. Původně jsem o něm nechtěl nic psát, protože o něm píše úplně každý. Jenže v návaznosti na vzrušující několikahodinovou debatu s mým kamarádem Colinem Burnettem (jeho poznámky najdete zde) i v návaznosti na sílící pocit, že to pro mě nejzajímavější se v souvislosti s druhým AVATAREM spíše nezmiňuje, jsem se rozhodl několika svými podněty přispět. Obecně mám totiž dojem, že se málo řeší, v kolika aspektech jde vlastně o odvážný koncept, který jde překvapivě proti mnohým předpokladům (o správném) vyprávění podobných filmů. Jak se pokusím vysvětlit dále, podle mě se Cameron v AVATAROVI: CESTĚ VODY inovativně obrátil k trojici poměrně nečekaných konstrukčních schémat, vycházejících z dlouhodobějších tradic.