HRABĚ MONTE CHRISTO je režijní i scenáristickou adaptací stejného tvůrčího tandemu Alexandra de La Patellièreho a Matthieua Delaporteho, který se scenáristicky ujal už dvojdílných TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les Trois Mousquetaires, 2023). Oba přitom v HRABĚTI MONTE CHRISTO navazují na svůj revizionistický, leč náladou velmi věrný přístup k dumasovské fikci, která oproti jiným adaptacím ohlazuje některé pozitivně romantické rysy, zatímco zdůrazňuje rysy gotičtější, naturalističtější či zaměřenější na hodnotovou složitost jeho fikčních světů. A funguje jim to kupodivu ještě lépe než ve TŘECH MUŠKETÝRECH, neb nabízejí sevřenější, koncepčnější, preciznější a zároveň méně hollywoodský tvar.
Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Ve svém (možná prozatím, možná definitivně) posledním filmu nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil své nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější dílo. Dílo, k němuž níže po prvním zhlédnutí předkládám spíše pracovní soubor částečně analytických, částečně interpretujících cinefilních postřehů... určených těm, kdo už je viděli.
Přišla mi na Blu-Ray první řada jednoho ze seriálů, bez nichž bych se zřejmě seriálovou narativitou nezačal výzkumně zabývat - CSI: THE CRIME SCENE INVESTIGATION aka KRIMINÁLKA LAS VEGAS. Nedalo mi to, abych si obratem krom prvních dvou nepřipomněl i náhodnou pětici dalších epizod (z nichž některé jsem před nějakými šestnácti a více lety analyzoval doslova okénko za okýnkem).
A víte co?
Monografii novinářky Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ (Host, 2023) jsem nadšeně dočetl už před řadou týdnů a upřímně ji od té doby doporučuji, kudy chodím. Nyní tak ale konečně činím i veřejně, neb ji vskutku považuji za nebývale důležitou. V čem přesně? Inu, samozřejmě by se dalo říct, že v tématech spojených s feminismem a ženskými právy, jež staví do centra svého zájmu, ale nebylo by to přesné. Jde totiž především o zvolenou perspektivu na jedné straně a rétoriku na straně druhé. Jakkoli totiž V PASTI POHLAVÍ není první českou knihou diskutující témata navázaná na "politiku, péči, sex, násilí a postavení žen v Česku", abych odkázal na její podtitul, je zcela mimořádná.
Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel francouzský filmový teoretik Roger Odin, zcela mimořádný a fascinující badatel. Z mé soukromé perspektivy navíc jeden z těch, kdož mě svým přístupem v počátcích mé kariéry zásadně ovlivnili. Potkal jsem ho jen jednou, před šestnácti lety na konferenci v Udine, kde mě okouzlil tím, jak elegantně a nearogantně odpálil námitky historiků i sociologů s tím, že historický ani sociologický pohled na věc ho nikterak netrápí a neomezuje v řešení problémů, které zajímají jeho. Byl pamětí oboru, jedním z jeho zakladatelů, průkopníků a legend. A v čem?
Po čase zase bezprostředně po návratu z kina impulsivně usedám ke klávesnici, protože mám nutkavou potřebu se v analytičtějším duchu vypsat ze svého cinefilního okouzlení. Ano, jak už víte z titulku, vrátil jsem se z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4.
Jak možná někteří víte, má bývalá žena Janka vydala knihu – a ne ledajakou, nýbrž skvělou! Jmenuje se VLÁDNOUCÍ A OVLÁDANÍ a pozic právní a politické analytické filosofie se v ní precizně, a přitom čtivě odpovídá na fascinující, jen zdánlivě jednoduchou otázku: Znamená-li demokracie vládu všech a pro všechny, jak se na vládnutí podílejí opravdu všichni, včetně dětí či mentálně postižených?
Před měsícem zemřel Pavel Tomešek, o němž mohu bez zaváhání prohlásit, že patřil mezi významné představitele české kinematografie... protože dějiny kinařství do dějin kinematografie bezesporu spadají. Jak mi v reakci na jeho odchod napsal náš společný kamarád, byl to "człowiek kina". Promítal od útlého mládí, přičemž byl milovníkem filmů, milovníkem filmové techniky i milovníkem biografu jako instituce, jako místa setkávaní i jako místa unikání někam pryč.
U BATMANA (2022) jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana.
