Na Vánoce o dvě studie více… aneb spirály, herectví a finiš roku 2018

Znáte to, trávíte většinu roku s dvěma velkými výzkumnými články, přičemž každý je zakotvený v úplně jiné oblasti vašeho zájmu: vyprávění o postavách uvězněných v čase vs. filmové herectví, jeho analýza a dějiny. Ani na jednom jste ze začátku roku vůbec neplánovali pracovat a v nerozvážné chvíli jste je přislíbili s tím, že půjde o krátké patnáctistránkové texty... ovšem posléze se oba rozrostou do mnohem rozsáhlejších oblud, protože práce na nich vás vtáhne, pohltí a  stane se zdrojem obrovského množství nových badatelských podnětů. Z jednoho z nich se tak vyklube základ vaší příští knihy, další vás posune při formulování některých důležitých tezí vašeho neustále se rozrůstajícího donkichotského projektu dějin stylu české kinematografie. V obou projektech totiž překvapivě vstoupíte na pole, která vlastně v těchto perspektivách ještě nikdo neřešil. Jaká pole, v jakýchže perspektivách a proč vůbec? (Dobře, možná to neznáte, ale lepší než psát o sobě.)

NA HRANĚ ZÍTŘKA (2014)

Pod čarou: POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE (1962)

Po mnoha letech jsem se večer podíval na německo-jugoslávsko-francouzský dobrodružný film POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE (1962), který jsem v dětství upřímně miloval, a tak jsem byl zvědavý, jak ke mně bude hovořit dnes. Inu, zaujala mě na něm z analytického hlediska řada věcí...

Úvaha post-karlovarsky-festivalová

Končí MFF Karlovy Vary a moji přátelé jako každý rok hodnotí nejlepší filmy, které tam letos viděli. Většina se z nich se do standardní distribuce nikdy nepodívá, ba na některé z nich se do několika měsíců a let dokonce zapomene - a to nezávisle na tom, jak vynikající mohou být, nakolik intenzivní estetický zážitek dokáží zprostředkovat a že bych je mohl sám považovat za opojné. Nepočítáme-li přitom filmy (zejména) jihokorejské nebo čínské, zpravidla jde o koprodukce s řadou účastníků. Jen pár příkladů:

DIAMANTINO - Portugalsko / Francie / Brazílie;
STĚHOVAVÍ PTÁCI - Kolumbie / Dánsko / Mexiko;
ŠŤASTNÝ LAZZARO - Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo;
TOUCH ME NOT - Rumunsko / Německo / Česko / Bulharsko / Francie;
ZAMA - Argentina / Brazílie / Španělsko / Francie / Nizozemsko / Mexiko / Portugalsko / USA.

S tím pak souvisejí otázky, nad nimiž už několik let přemýšlím, ale nemám na ně odpovědi:

Pod čarou: READY PLAYER ONE (2018)

Na READY PLAYER ONE mě fascinuje spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých analytických poznámek. 

Vyprávění a styl ve filmu KŘÍŽ U POTOKA (1921)

Snímek KŘÍŽ U POTOKA byl natočený roku 1921 pod patronátem Jana Stanislava Kolára, který román Karolíny Světlé pro výrobnu AB adaptoval do scénáře, film režíroval a zahrál si v něm i vedlejší roli. Jak vysvětluje Martin Kos ve své diplomové práci První z vypravěčů, film je podnětný už z narativního hlediska. Kolár „využil cyklický vzorec třech ústředních zápletek pro důmyslnou hru s prostředky formujícími časové vztahy, narativní aktivitou jednotlivých postav a dávkováním informací.“[1] Zatímco se však Martin Kos analyticky věnuje právě především procesu vyprávění a proměně funkce hlavní hrdinky z pasivní zprostředkovatelky dění v minulosti na aktivně jednající hrdinku v přítomnosti, mě zajímá spíše osnova vyprávění. Ptám se, jak jsou jednotlivá vodítka ve filmu jako celkovém systému uspořádána, jaké vzorce obecnějších vyprávěcích taktik film uplatňuje a jak se to projevuje na stylové výstavbě, tedy práci s inscenováním herecké akce v prostoru a s prostředky filmového média. Cílem přitom není podat vyčerpávající analýzu, ale poukázat na určité specifické vlastnosti KŘÍŽE U POTOKA, jež povědí i něco o odstředivější problematice dějin stylu a vyprávění (nejen) v rámci kolárovské poetiky a rané české kinematografie.

Jan Stanislav Kolár ve svém filmu KŘÍŽ U POTOKA

O ŠÍLENÍ, herectví i kriticích aneb dávný rozhovor s Janem Třískou (2005)

Nečekaný odchod Jana Třísky ve mně vyvolal nejen profesionální vzpomínky na jeho velké role ve filmech českých a menší role v těch hollywoodských, ale i jednu poněkud trapnou na listopadový podvečer v roce 2005, kdy jsem s ním coby mladý filmový kritik dělal rozhovor při příležitosti premiéry snímku ŠÍLENÍ. Rozhovory dělat neumím. Zaprvé nedokáži rozpoznat, kdy je dobré se rozloučit. Zadruhé snadno zapomínám, že zpovídaný mi věnuje čas jenom proto, že je to jeho práce. A šlo z mé strany opravdu o nehorázné dvě hodiny, po něž dokázal dlouhým letem z USA unavený Jan Tříska nad mými často naivními otázkami přemýšlet, pozastavovat se na detailech a odkrývat drobné nuance herecké praxe. Zbylo jen torzo, na něž jsem dlouhou rozmluvu při publikování na FilmPubu zkrátil a většinu oněch odboček k filmařskému řemeslu s ohledem na zadání vyškrtl. Když se ale snažím porozumět jisté tradici herecké práce, čerpám ze vzpomínek na ono setkání dodnes, díky!

More than three hours…? Research of (Hollywood's) narrative principles in very long films (Conference paper)

Conference Paper: ENN – The 5th International Conference of the European Narratology Network. Narrative and Narratology: Metamorphosing the Structures. Prague, 13th September 2017.

The aim of the paper is to present my current research project – which is… and approximately next few years also will be in-progress. The object of my research is storytelling in very long movies with the focus on Hollywood cinema. But why exactly this one if we can find a lot of very long film across different cinematic traditions?

THE TEN COMMANDMENTS

TEMNÁ VĚŽ coby "utajený" dětský film

Největším nepřítelem TEMNÉ VĚŽE není Muž v černém, nýbrž její… ehm… hraná podoba. Jednoduchost duálního rozčlenění fikčního světa, do očí bijící přímočarost příčinných propojení a hlavně onen archetypální polo-osiřelý, nedoceněný, leč k záchraně světa vyvolený chlapec v centru dění, který nalezne náhradní otcovskou figuru v muži, jenž je jeho okázalou paralelou v postapokalyptickém světě - všechny tyhle i mnohé další konstrukční a motivické prostředky fantasy příběhu pro děti (ne pro dospívající, pro děti) by byly mnohem rozpoznatelnější v podobě animovaného filmu.

Jake, o němž ve skutečnosti celý film je

Poznámky k filmu PO STRNIŠTI BOS (2017)

Tento text není recenzí ani rozborem, spíše kritickou glosou s několika postřehy, které mě k tomu napadly - a které jsem nejprve formuloval jako delší reakci na kamaráda v on-line diskuzi, až se proměnily v tento o něco souvislejší text. (I proto se v něm nevěnuji filmovému stylu, jehož rozvíjení u Jana Svěráka by si zasloužilo rozsáhlejší studii, protože málokdo u nás pracuje s prostředky filmového média tak pragmaticky, promyšleně a v komunikaci s dlouhodobými mezinárodními normami jako on.)

Chlapečtí hrdinové (fotoska)

Svého času jsem napsal, že tvorba Zdeňka Svěráka úzce navazuje na tradici idylizujícího epizodického vyprávění, jež se soustavně rozvíjí v českém filmu už od desátých a dvacátých let, přičemž zejména Jan Svěrák pak tuto jeho tendenci zkombinoval s hollywoodským provazováním scén a vytvářením motivických kontinuit na vyšší úrovni. Netušil jsem nicméně, že tu paralelu PO STRNIŠTI BOS dovede TAK daleko. Vzpomněl jsem si na linii nespoutaně epizodického vyprávění dvacátých let: Skupina postav někam přijede a prožívá si tam svoje maličká každodenní dobrodružství bez ambicí o jejich kauzální provázání. Vyřeší se jedna drobná či větší záhada, a pak zase tatáž skupina postav relativně nedotčeně odjede - zatímco na pozadí běží či neběží velké dějiny, protože i během velkých dějin se dějí banální věci. Nejde o schéma typicky středoevropské a s jeho mezinárodní podobou koketoval třeba Woody Allen v EROTICKÉ KOMEDII NOCI SVATOJÁNSKÉ, ale v těch českých to bylo ještě o něco rozzářenější a bezstarostnější.

Objektivem České televize...

Ke zhlédnutí on-line:
Týden v regionech / POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
(24. 6. 2017, ČT 1)

...aneb Zdeněk Skokan z České televize mě oslovil, jestli by se mnou nemohl natočit příspěvek do svého dokumentárního cyklu o vědě a vědcích. Šestiminutovou reportáž, v níž bychom si povídali o dvou mých badatelských projektech: o seriálovém výzkumu spojeném s nedávno vydanou knihou SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ a výzkumu dlouhých filmů, na němž začínám pracovat. 

O dlouhých filmech na pozadí českého němého filmu (o němž vůbec není řeč ;))

Deset let POZNÁMEK

Před deseti lety a před více než dvěma stovkami zpravidla analytických příspěvků jsem v posledních týdnech svého studia v italské Gorizii pojal jednoho úterního dopoledne nápad založit blog DOUGLASOVY POZNÁMKY:

"Když už se na vlastních blozích prezentují všichni od mých nejbližších přátel po světoznámé filmové teoretiky, neodolal jsem ani já... Pokud se k tomu v nabitém programu dostanu, budu se snažit prezentovat zde výsledky své práce od krátkých poznámek k fenoménu minulé a současné audiovizuality až k rozsáhlejším textům, které jsem někde publikoval a nikdo nebude mít nic proti jejich zveřejnění. Hlavními oblastmi mého zájmu jsou otázky filmové a seriálové formy se zaměřením na problematiku vyprávění a pole propagačních a distribučních strategií, takže právě jich se asi bude týkat většina příspěvků... Třeba to zajímá i někoho jiného než mě."

Na okraj čerstvě vydané knihy MIKLÓS JANCSÓ A JEHO FILMY

Zdeněk Hudec kecá i nekecá, když na straně jedenáct ve své knize Miklós Jancsó a jeho filmy: Dějiny, moc a prostor v historických filmech Miklóse Jancsóa (1963-1981) (Casablanca, 2017) s jistou dávkou sarkasmu píše:

"Zde bych ovšem zdůraznil, že neprovádím žádná únavně mechanická exaktní měření prostorových vzdáleností ani nesměřuji k domněle empirickým metám cinemetrických a formalistických rozborů Jancsóova filmového stylu (např. Bordwellova kapitola [...] v knize Narration in the Fiction Film). Mnohem více se zobecňujícím způsobem přikláním k tomu, k čemu 'významová forma' míří, co zakládá a co [...] neoslovuje rozum, ale cit, emocionálně působí jako jedinečný a jednolitý 'absolutní obraz', který nesděluje (jenom) význam ležící skrytě mimo něj, ale naopak má smysl v sobě samém."

Badatelské úvahy nad českým (němým) filmem

Českému němému filmu se ve volném čase věnuji už několik let a nyní jej čím dál významněji posouvám do centra svého svého badatelského zájmu. Loni jsem vydal studii o první české adaptaci Dobrého vojáka Švejka (1926, k přečtení zde), přispěl videoanalýzou na nově vydané DVD s filmem Batalion (1927, k vidění zde) a připravil videoúvod k Čarovným očím (1924, k vidění zde). Letos s Michalem Večeřou a se studenty připravujeme společnou knížku o českém filmu do roku 1922, s kolegy chystáme (konečně) akademické dějiny českého filmu - a čeká mě nyní pár let titěrné samotářské práce na monografické studii o principech, normách a taktikách v poetice české němé kinematografie coby kinematografie takříkajíc malé, kinematografie bez soustavnějšího úsilí o mezinárodní srozumitelnost, kinematografie zvláštní svou relativní izolovaností. Tento blogový příspěvek je víceméně impulzivní snahou (si) sumarizovat některá východiska...

Batalion (1927)

Ztracené město Z: Tohle není dobrodružný příběh, že?

Jsem upřímně překvapen, že v současné hollywoodské kinematografii mohl vzniknout snímek jako Ztracené město Z (James Gray, 2016), který krom překvapivé významové hry přichází především s odvážně vybudovaným vyprávěním s velmi neklasickou osnovou, v níž soustavně staví vyvolávaná žánrová očekávání do nečekaného nesouladu s tím, kam se následně vydá. 

Filmová věda na Vyhlídce, L.P. 2017

Tak nám zase po roce skončila výjezdní konference Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU, tentokrát již po desáté - a opět v rekreačním středisku Vyhlídka, jehož duch času i duch místa jsou tak mocnou dvojicí, že se s ním pořád nedokážeme rozloučit, ač jsme se o to snažili. 

Jaromír Blažejovský slavil jubileum - společný dárek můžete vidět ZDE

Lubomír Doležel: Život (nejen) s vědou

Soudě podle jeho intelektuálního nadšení, pracovní produktivity a badatelských plánů člověk snadno propadal dojmu, že prof. Lubomír Doležel nás všechny přežije. Sám ostatně před necelými pěti lety při příležitosti svých devadesátin suše prohlásil, že se necítí starý, nýbrž dlouhověký, přičemž stáří úspěšně přežil. Lubomír Doležel měl zkrátka život, literární vědu a vlastně i sám sebe rád natolik, že nenacházel důvod, proč se s nimi loučit, a ze všeho nejvíc se bál, že nestačí dokončit svou knihu. 

Snad i proto nás před několika týdny všechny tak zaskočila zpráva, že 28. ledna 2017 Lubomír Doležel před čtvrtou hodinou ranní zesnul na selhání srdce. Příznačně pár hodin poté, co odevzdal do nakladatelství rukopis i text na obálku své definitivně poslední monografie Heterocosmica III: Fikční světy protomoderní české prózy. Kdo v tom hledá osud, symboliku či smířený odchod, nemůže se více plést, protože Lubomír Doležel poslední týdny žil v nadšení ze svého objevu dosud nepopsaných vyprávěcích způsobů v homérovských eposech a navázal kvůli tomu korespondenci s odborníky ze zámoří. Lze si snadno představit, jak ho muselo ve veronské nemocnici po sérii infarktů štvát, že se o svůj objev už nepodělí.