Právě jsem se dověděl, že dnes v osmasedmdesáti letech zemřel Petr Steiner (v angličtině působil jako Peter Steiner). Kamarád, excelentní badatel, mimořádný mozek, vtipný společník, úžasný člověk, věčný provokatér - a tak trochu hrdý parchant, jak by asi dodal, aby to shodil. Roku 1968 emigroval do Ameriky, kde byl v úzkém kontaktu s českými a ruskými badateli... v čele s Romanem Jakobsonem, ale zásadní vliv na něj měl zejména dekonstruktivista Paul de Man.
Svou disertaci, již obhájil na Yale, přitom nepřekvapivě věnoval právě vztahům a paralelám mezi ruským formalismem a českým strukturalismem, jehož významným překladatelem do angličtiny se navíc stal. Během svých studií totiž editoval a přeložil několik klíčových kolekcí českých literárně-vědných textu, obecných i autorských (např. Felixe Vodičky či Jana Mukařovského). Svým výběrem a překladem Mukařovského studie o estetické normě ostatně zásadně ovlivnil i dějiny mého vlastního oboru.
Zmíněnou disertaci přepsal do jedné z nejlepších a nejpodnětnějších knih, co jsem kdy četl: RUSKÝ FORMALISMUS: METAPOETIKA (již do češtiny skvěle přeložil Franta Podhajský, jeden z jeho blízkých přátel). Petr učil i na Harvardu či v Michiganu, leč kariéru strávil na University of Pennsylvania. Napsal knihy teoretické, interpretační, politicko-filosofické i otevřeně provokativní. Měl olbřímí paměť, nebál se žádné diskuse, nedalo se ho uchlastat, byl pro každou špatnost a vládl mimořádným smyslem pro humor.
Mnohokrát jsme se s velkým potěšením pohádali o vědě, o životě, o čemkoli. Vždycky jsem mu rád naslouchal a vždycky mě těšilo se s ním intelektuálně střetnout. Potkal jsem jej poprvé před spoustou let jako student, když měl u nás na Masarykově univerzitě seminář analýzy a interpretace teoretických textů. Stali jsme se přáteli a byl mi obrovskou inspirací, i když jsme se skoro nikdy v principiálních věcech neshodli. Řekl bych, že jsem ho měl moc rád a bude strašně chybět, ale za takovou větu by mě poslal do prdele.
Dám proto raději na závěr k dobru svou oblíbenou steinerovskou historku. Seděl tak jednou s přáteli v německé restauraci, počkal si na relativně tichý moment a zničehonic hlasitě pronesl: "Heil Hitler." Následně se rozhlédl po šokované společnosti a suše dodal: "Pardon, zapomněl jsem, že právě nejsem ve svobodné zemi."
Míru zdar, Petře. Půjdu si dát na tebe pivo.
HRABĚ MONTE CHRISTO je režijní i scenáristickou adaptací stejného tvůrčího tandemu Alexandra de La Patellièreho a Matthieua Delaporteho, který se scenáristicky ujal už dvojdílných TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les Trois Mousquetaires, 2023). Oba přitom v HRABĚTI MONTE CHRISTO navazují na svůj revizionistický, leč náladou velmi věrný přístup k dumasovské fikci, která oproti jiným adaptacím ohlazuje některé pozitivně romantické rysy, zatímco zdůrazňuje rysy gotičtější, naturalističtější či zaměřenější na hodnotovou složitost jeho fikčních světů. A funguje jim to kupodivu ještě lépe než ve TŘECH MUŠKETÝRECH, neb nabízejí sevřenější, koncepčnější, preciznější a zároveň méně hollywoodský tvar.
Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Ve svém (možná prozatím, možná definitivně) posledním filmu nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil své nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější dílo. Dílo, k němuž níže po prvním zhlédnutí předkládám spíše pracovní soubor částečně analytických, částečně interpretujících cinefilních postřehů... určených těm, kdo už je viděli.
Přišla mi na Blu-Ray první řada jednoho ze seriálů, bez nichž bych se zřejmě seriálovou narativitou nezačal výzkumně zabývat - CSI: THE CRIME SCENE INVESTIGATION aka KRIMINÁLKA LAS VEGAS. Nedalo mi to, abych si obratem krom prvních dvou nepřipomněl i náhodnou pětici dalších epizod (z nichž některé jsem před nějakými šestnácti a více lety analyzoval doslova okénko za okýnkem).
A víte co?
Monografii novinářky Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ (Host, 2023) jsem nadšeně dočetl už před řadou týdnů a upřímně ji od té doby doporučuji, kudy chodím. Nyní tak ale konečně činím i veřejně, neb ji vskutku považuji za nebývale důležitou. V čem přesně? Inu, samozřejmě by se dalo říct, že v tématech spojených s feminismem a ženskými právy, jež staví do centra svého zájmu, ale nebylo by to přesné. Jde totiž především o zvolenou perspektivu na jedné straně a rétoriku na straně druhé. Jakkoli totiž V PASTI POHLAVÍ není první českou knihou diskutující témata navázaná na "politiku, péči, sex, násilí a postavení žen v Česku", abych odkázal na její podtitul, je zcela mimořádná.
Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel francouzský filmový teoretik Roger Odin, zcela mimořádný a fascinující badatel. Z mé soukromé perspektivy navíc jeden z těch, kdož mě svým přístupem v počátcích mé kariéry zásadně ovlivnili. Potkal jsem ho jen jednou, před šestnácti lety na konferenci v Udine, kde mě okouzlil tím, jak elegantně a nearogantně odpálil námitky historiků i sociologů s tím, že historický ani sociologický pohled na věc ho nikterak netrápí a neomezuje v řešení problémů, které zajímají jeho. Byl pamětí oboru, jedním z jeho zakladatelů, průkopníků a legend. A v čem?
Po čase zase bezprostředně po návratu z kina impulsivně usedám ke klávesnici, protože mám nutkavou potřebu se v analytičtějším duchu vypsat ze svého cinefilního okouzlení. Ano, jak už víte z titulku, vrátil jsem se z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4.
Jak možná někteří víte, má bývalá žena Janka vydala knihu – a ne ledajakou, nýbrž skvělou! Jmenuje se VLÁDNOUCÍ A OVLÁDANÍ a pozic právní a politické analytické filosofie se v ní precizně, a přitom čtivě odpovídá na fascinující, jen zdánlivě jednoduchou otázku: Znamená-li demokracie vládu všech a pro všechny, jak se na vládnutí podílejí opravdu všichni, včetně dětí či mentálně postižených?
Před měsícem zemřel Pavel Tomešek, o němž mohu bez zaváhání prohlásit, že patřil mezi významné představitele české kinematografie... protože dějiny kinařství do dějin kinematografie bezesporu spadají. Jak mi v reakci na jeho odchod napsal náš společný kamarád, byl to "człowiek kina". Promítal od útlého mládí, přičemž byl milovníkem filmů, milovníkem filmové techniky i milovníkem biografu jako instituce, jako místa setkávaní i jako místa unikání někam pryč.
