Analytické poznámky k vynikajícímu filmu HRABĚ MONTE CHRISTO (Le comte de Monte-Cristo, 2024)

HRABĚ MONTE CHRISTO je režijní i scenáristickou adaptací stejného tvůrčího tandemu Alexandra de La Patellièreho a Matthieua Delaporteho, který se scenáristicky ujal už dvojdílných TŘÍ MUŠKETÝRŮ (Les Trois Mousquetaires, 2023). Oba přitom v HRABĚTI MONTE CHRISTO navazují na svůj revizionistický, leč náladou velmi věrný přístup k dumasovské fikci, která oproti jiným adaptacím ohlazuje některé pozitivně romantické rysy, zatímco zdůrazňuje rysy gotičtější, naturalističtější či zaměřenější na hodnotovou složitost jeho fikčních světů. A funguje jim to kupodivu ještě lépe než ve TŘECH MUŠKETÝRECH, neb nabízejí sevřenější, koncepčnější, preciznější a zároveň méně hollywoodský tvar.

OBČANSKÁ VÁLKA (Civil War, 2024): excelentní dynamika významu a výrazu

Ano, navzdory jeho neradostnosti jsem tímto filmem upřímně okouzlen a nadšen. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní.

 

FERRARI (2023): mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání

Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Ve svém (možná prozatím, možná definitivně) posledním filmu nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil své nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější dílo. Dílo, k němuž níže po prvním zhlédnutí předkládám spíše pracovní soubor částečně analytických, částečně interpretujících cinefilních postřehů... určených těm, kdo už je viděli.

Some analytical notes on GODZILLA MINUS ONE (2023)

This time, it's... Japanese - and must-watch surprise! If you can see this new Godzilla in the cinema, do so soon - preferably now, as it is one of this year's best blockbusters. Yes! In my short blog item I offer some analytically based arguments why this is so. In doing it, I also consider the very beginning of the series in the first half of the 1950s, to which the latest film returns, as well as the nine-year-old American version.

KRIMINÁLKA LAS VEGAS (2000): Nové shledání

Přišla mi na Blu-Ray první řada jednoho ze seriálů, bez nichž bych se zřejmě seriálovou narativitou nezačal výzkumně zabývat - CSI: THE CRIME SCENE INVESTIGATION aka KRIMINÁLKA LAS VEGAS. Nedalo mi to, abych si obratem krom prvních dvou nepřipomněl i náhodnou pětici dalších epizod (z nichž některé jsem před nějakými šestnácti a více lety analyzoval doslova okénko za okýnkem).
A víte co? 

K vynikající knize Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ aneb proč (i veřejně říkat, že) jsem feminista

Monografii novinářky Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ (Host, 2023) jsem nadšeně dočetl už před řadou týdnů a upřímně ji od té doby doporučuji, kudy chodím. Nyní tak ale konečně činím i veřejně, neb ji vskutku považuji za nebývale důležitou. V čem přesně? Inu, samozřejmě by se dalo říct, že v tématech spojených s feminismem a ženskými právy, jež staví do centra svého zájmu, ale nebylo by to přesné. Jde totiž především o zvolenou perspektivu na jedné straně a rétoriku na straně druhé. Jakkoli totiž V PASTI POHLAVÍ není první českou knihou diskutující témata navázaná na "politiku, péči, sex, násilí a postavení žen v Česku", abych odkázal na její podtitul, je zcela mimořádná.

Vzpomínka na filmového badatele Rogera Odina (1939-2023)

Ve čtyřiaosmdesáti letech zemřel francouzský filmový teoretik Roger Odin, zcela mimořádný a fascinující badatel. Z mé soukromé perspektivy navíc jeden z těch, kdož mě svým přístupem v počátcích mé kariéry zásadně ovlivnili. Potkal jsem ho jen jednou, před šestnácti lety na konferenci v Udine, kde mě okouzlil tím, jak elegantně a nearogantně odpálil námitky historiků i sociologů s tím, že historický ani sociologický pohled na věc ho nikterak netrápí a neomezuje v řešení problémů, které zajímají jeho. Byl pamětí oboru, jedním z jeho zakladatelů, průkopníků a legend. A v čem?

JOHN WICK 4 (2023) aneb vyvrcholení jednoho mimořádného projektu

Po čase zase bezprostředně po návratu z kina impulsivně usedám ke klávesnici, protože mám nutkavou potřebu se v analytičtějším duchu vypsat ze svého cinefilního okouzlení. Ano, jak už víte z titulku, vrátil jsem se z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4.

AVATAR: CESTA VODY (2022) aneb odvážný koncept i pozoruhodné selhání

Po třináctileté přestávce se světovými i českými kiny s velkým úspěchem prohání druhý AVATAR, který se v tuzemské distribuci kupodivu nedočkal podnázvu CESTA VODY, ale zůstává u anglického THE WAY OF WATER. Původně jsem o něm nechtěl nic psát, protože o něm píše úplně každý. Jenže v návaznosti na vzrušující několikahodinovou debatu s mým kamarádem Colinem Burnettem (jeho poznámky najdete zde) i v návaznosti na sílící pocit, že to pro mě nejzajímavější se v souvislosti s druhým AVATAREM spíše nezmiňuje, jsem se rozhodl několika svými podněty přispět. Obecně mám totiž dojem, že se málo řeší, v kolika aspektech jde vlastně o odvážný koncept, který jde překvapivě proti mnohým předpokladům (o správném) vyprávění podobných filmů. Jak se pokusím vysvětlit dále, podle mě se Cameron v AVATAROVI: CESTĚ VODY inovativně obrátil k trojici poměrně nečekaných konstrukčních schémat, vycházejících z dlouhodobějších tradic.

 

Poznámka ke knize VLÁDNOUCÍ A OVLÁDANÍ (Jana Kokešová, 2022)

Jak možná někteří víte, má bývalá žena Janka vydala knihu – a ne ledajakou, nýbrž skvělou! Jmenuje se VLÁDNOUCÍ A OVLÁDANÍ a pozic právní a politické analytické filosofie se v ní precizně, a přitom čtivě odpovídá na fascinující, jen zdánlivě jednoduchou otázku: Znamená-li demokracie vládu všech a pro všechny, jak se na vládnutí podílejí opravdu všichni, včetně dětí či mentálně postižených?

"Člověk kina" aneb vzpomínka na Pavla Tomeška (1965-2022)

Před měsícem zemřel Pavel Tomešek, o němž mohu bez zaváhání prohlásit, že patřil mezi významné představitele české kinematografie... protože dějiny kinařství do dějin kinematografie bezesporu spadají. Jak mi v reakci na jeho odchod napsal náš společný kamarád, byl to "człowiek kina". Promítal od útlého mládí, přičemž byl milovníkem filmů, milovníkem filmové techniky i milovníkem biografu jako instituce, jako místa setkávaní i jako místa unikání někam pryč. 

Pátrání po okřídlené myši aneb poznámky k BATMANOVI (2022)

U BATMANA (2022) jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana.

Vzpomínka na Petera Bogdanoviche (1939–2022)

Ve věku dvaaosmdesáti let včera zemřel Peter Bogdanovich, podle mě jedna z nejpozoruhodnějších osobností Nového Hollywoodu.

Podruhé k MATRIX RESURRECTIONS: Jaký příběh se v něm vlastně vypráví?

Kterak sleduji probíhající diskuse, případá mi, že jedním z hlavních úskalí na ose mezi filmem MATRIX RESURRECTIONS a divákem je ono odpírání možnosti emocionálního napojení se na postavy a jejich příběh, jež jsem načrtnul již v předchozích poznámkách, které se jinak týkaly spíše obecnější architektury i koncepce filmu. Právě toto odpírání je totiž vnímáno coby zásadní vypravěčský nedostatek, stejně jako neschopnost úspěšně replikovat zážitek, jenž si vybavujeme s prvním MATRIXEM. Čím více nad tím přemýšlím, tím hlubším nedorozuměním se mi takový postoj jeví a tím pozoruhodnějším tento rozporuplný snímek shledávám.

 

MATRIX RESURRECTIONS: Vítejte zpět, pane Andersone!

Předně musím zdůraznit radost, že jsem zase po nějaké době viděl film, který je nejen důmyslně, ale hlavně překvapivě vystavěný i natočený - a zároveň umí naštvat. Následující odstavce jsem napsal po první kinoprojekci a nejsou analýzou, nýbrž jen snahou uspořádat si myšlenky a postřehy, které mi jdou v souvislosti s tímto filmem hlavou. Pokouším se v nich vysvětlit jak onu důmyslnost a překvapivost, tak vysoký koeficient naštvatelnosti. Předesílám, že nevím, jak by mělo či nemělo pokračování MATRIXU vypadat a jestli vůbec mělo či nemělo pokračování MATRIXU vzniknout, ale jsem upřímně potěšen, že vzniklo a že vypadá právě takhle.

Pod čarou: FRANCOUZSKÁ DEPEŠE LIBERTY, KANSAS EVENING SUN (The French Dispatch..., 2021)

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Film, který mi udělal radost.