Pod čarou: FRANCOUZSKÁ DEPEŠE LIBERTY, KANSAS EVENING SUN (The French Dispatch..., 2021)

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Film, který mi udělal radost.

ETERNALS (2021): Obětování hravosti na oltář bohů

ETERNALS ve mně vyvolávají značně rozporuplné pocity. Na jedné straně plně respektuji některé aspekty jejich stylové i vyprávěcí výstavby, na druhé straně mě iritují svým fikčním světem, příběhem i tematickým uchopením.

Nenápadné mistrovství filmu ŽIVOT JE PES (1933)

Film ŽIVOT JE PES z roku 1933 s Hugem Haasem v hlavní roli považuji za jednu z nejvtipnějších, nejdůmyslnějších i nejpreciznějších českých komedií. Nedávno jsem ji opět viděl a tváří tvář její ďábelské rychlosti jsem neodolal pokušení alespoň v několika stručně rozvedených tezích (a) načrtnout roli tohoto filmu v dějinách české kinematografie do roku 1933, (b) zachytit některé zvláštnosti jeho fascinující výstavby. Jde totiž o mistrovské dílo rozmanitosti v soudržnosti. Co tím myslím, se dočtete v analytické stati níže... jakkoli na své pečlivé analytické vysvětlení ŽIVOT JE PES teprve čeká.

ZÁTOPEK (2021): Poznámky k příběhu v cizích příbězích

Film ZÁTOPEK má jistě svá úskalí, ale přesto mi jako umělecké dílo připadá neobyčejný a pozoruhodný. Zatímco totiž konvenční přístup k životopisnému filmu velí historickou postavu psychologizovat a sledovat v jejích vnitřních či proklamovaných dilematech, ZÁTOPEK načrtává napak současně komplexní i výpustkovitý obraz člověka, který je na jedné straně viděn, na druhé straně interpretován a na třetí straně využíván - a jeho příběh je vyprávěn v příbězích jiných postav.

V autorské perspektivě Billyho Wildera: Od BYTU (1960) k SUNSET BLVD. (1950) a zpět

Addendum: Základ následujícího článku vznikl v roce 2014, kdy mě můj kamarád Jenda Šotkovský z Městského divadla Brno požádal, zda bych jim do programu nenapsal text k snímku BYT (Apartment, 1960), jehož jevištní verzi zrovna připravovali. Kývl jsem, protože jde o vynikající dílo, o němž i sám Billy Wilder říkával, že má z jeho filmů nejméně zjevných chyb.[1] Článek, který si můžete v přepracované přečíst níže, jsem nicméně nepojal jako dostředivou detailní analýzu filmu BYT, ale postavil BYT do paralely k podobně slavnému tvůrcovu filmu SUNSET BLVD. (1950) a využil obou spíše odstředivě jako nástroje k načrtnutí několika obecnějších rysů wilderovské poetiky. 

Takový úvod předpokládá, že vám jména Billy Wilder, BYT a SUNSET BLVD. něco říkají. Je tomu ovšem tak? Jinými slovy se dostávám k otázce, proč jsem se vlastně po sedmi letech rozhodl k článku vrátit, přepracovat jej a vydat zde na blogu. Oba filmy totiž považuji za jedny z vrcholných děl klasické hollywoodské kinematografie a rád bych jeho prostřednictvím motivoval je vidět či se k nim po letech vrátit s tím, že třeba navedu pozornost i k některým méně zjevným aspektům jejich výstavby. Současně se snažím nasměrovat pozornost k tvůrci, který už mladším ročníkům zdaleka není všeobecně známý... podobně jako někteří další filmaři a filmy, o nichž píši. 

Podstatné přitom je, že vzdor mizivému zastoupení klasických hollywoodských filmů na VOD platformách můžete BYT a SUNSET BLVD. nejen koupit na DVD tady a tady (dobře, zkusil jsem to), ale především jsou s anglickými titulky k zhlédnutí i online na iTunes. Jistě, v dnešní době jsou za "filmy pro pamětníky" považovány spíše snímky z osmdesátých a devadesátých let. Zabrousit do převážně černobílých kinematografických časů se proto může snadno jevit tolio jako výzva pro intelektuály a hledače podivností, ale kdepak. Je totiž fuk, jsou-li BYT, SUNSET BLVD. a mnohé další níže zmíněné filmy kanonické, povinné či reprezentativní. Především jsou to parádní filmy. Ba co víc, zatraceně parádní filmy! 

Pod čarou: BEZ VÝČITEK (Without Remorse, 2021) a bez soudržnosti

BEZ VÝČITEK (Without Remorse, 2021) je podivně nesourodý a vykořeněný film, a to svým fikčním světem, svým vyprávěním, svým hrdinou, svým koncem, svým stylem i svými těžko uchopitelnými snahami napojit se na reálný svět. 

Ohlédnutí za (covidovým) rokem 2020

Blíží se poslední půlnoc roku, a je tedy vhodný čas na (tradiční) bilanci. Bilanci, jež bude letos pohříchu chudá, protože... všichni tušíte proč.

Jance se ještě začátkem března podařilo navštívit Paříž... a mně se začátkem března podařilo navštívit Prahu, což se s ohledem na Paříž nejeví nic moc, ale s ohledem na zbytek roku to zpětně hodnotím jako slušný cestovatelský výkon. Krnov nic, Boloňa nic, Pordenone nic, Londýn nic, prostě jako všichni. Teda pardon, s jednou výjimkou: Jak můžete vidět na fotografii, vzepřeli jsme se odvážně zákonu a společně s Gromitem nelegálně vyrazili celý jeden metr za hranice s Rakouskem! 

(Ještě jsem tedy jezdil s Gromitem na zádech na kole ke zvěrolékaři, ale to nebylo ani z poloviny tak vzrušující, jak to zní.) 

Jedinou sociální radostí byla Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde jsem byl ovšem kvůli antibiotikům takřka veškerý denní čas zavřený v hotelu – a vybíhal do sluncem vypálených ulic jen uvést Keatona (či Godarda) a zpět. Vysloužil jsem si tak přezdívku "Upír z Grandu", což docela konvenuje historkám o mém upírství, šířených kdysi napříč ročníky mezi studentstvem, které jsem nutil trávit mnoho hodin v kinosále za zataženými roletami. 

Právě studentky a studenti si ostatně zaslouží vřelé díky nejen za to, jak byli a jsou navzdory pandemickým podmínkám připravení, podnětní a všeobecně super, ale i za jejich svatou trpělivost s mými selháními během online výuky. V roce 2021 budeme mít ostatně všichni řadu příležitostí se z nich poučit – a s trochou štěstí současné prváky potkám na začátku druháku i osobně. Každopádně poctivá příprava na online výuku požírá tolik času (s kolegy ze zahraničí jsme se shodli na asi pětinásobku standardu), že následující sumář se dostal na trestuhodně nízká čísla. V souvislosti s tím bylo zábavné sledovat, kterak se na internetu množily články o tom, co všechno v karanténě můžeme konečně dokoukat a dočíst. 

Ale co, přežili jsme to v (psychickém) zdraví… a jestli mi Ondra Pavlík v lednu (k mému autistickému překvapení) vysvětloval, že svou sumarizací každý rok "hlavně spoustu lidí naseru", tentokrát myslím i tato statistika bude o něco nižší. 

Tradiční sumář: 476 zhlédnutých filmů a seriálových epizod, 307 změřených počtů a průměrných délek záběrů, 265 změřených počtů záběrů i na hodinu filmu (což je novinka), 52 přečtených knih (nezbývalo na ně žel času, četl jsem především studie), 18 příspěvků na blog, 10 lektorských úvodů či besed k filmům, 6 univerzitních kurzů (jeden v angličtině), 6 textů do festivalových katalogů, 3 filmové festivaly online (Il Cinema Ritrovato, Le Giornate Del Cinema Muto, online verze FFFI), 3 vydané odborné studie (dvě v angličtině), 2 filmové festivaly naživo (TADY VARY, Letní filmová škola), 1 popularizační článek v tisku (Full Moon), 1 dramaturgie festivalové sekce (LFŠ), 1 veřejná akce Brněnského naratologického kroužku (ještě jsme to stihli), 1 veřejná přednáška (LFŠ), 1 členství ve výběrové komisi a porotě na filmovém festivalu (FFFI), 1 nečekaný dotisk ROZBORU FILMU, 1 univerzitní ocenění za popularizaci humanitních a společenských věd. 

Na rozdíl od předešlých silvestrovských sumarizací tentokrát nemá smysl psát, kolik toho s Jankou plánujeme stihnout v roce 2021, protože nejlepší je neplánovat vůbec nic. Tedy kromě psaní, a tak Janka bude pracovat na knížce a několika studiích... a já na habilitaci a několika studiích. Díky tomu máme ve spojení s online výukou o zábavu víceméně postaráno a zbývá jen doufat, že naživo potkáme více přátel než letos, navštívíme více zemí než letos a já se zúčastním více filmových festivalů než letos. Na druhou stranu mě navzdory okolnostem může těšit, že ani v těchto podivných časech nemáme nouzi o inspirativní studentky a studenty, kteří do diskuze o kinematografii a myšlení o ní přinášejí nové perspektivy, nápady a nadšení – a díky nimž mohu jako obvykle uzavřít rok s tím, že mám nejen nejskvělejší ženu, ale i nejlepší práci na světě. 

Přeji ne nutně produktivní, ale především nestresující rok 2021 i vám!

Pod čarou: poznámka k významu estetického přístupu k (dějinám) filmu

Na stránkách OBSERVATIONS ON FILM ART si můžete přečíst podnětný blog Davida Bordwella o filmařských monografiích a rétorických rejstřících auteurského psaní. Právě od něj se chci odrazit ke krátké úvaze o jevu, jenž si podle mě zejména v tuzemském prostředí zaslouží pozornost a kterému se budu mnohem soustavněji i zaostřeněji  věnovat v rozsáhlém článku, který brzy vyjde v ILUMINACI/1. [Aktualizace: Už vyšel.] K roli estetického uvažování o podobě a dějinách (české) kinematografie.

Kateřina Svatoňová: MEZI-OBRAZY (Praha: NFA, 2016)

Zemřel spisovatel John le Carré (1931-2020)

Aby těch smutných zpráv a nekrologů nebylo málo, v sobotu v devětaosmdesáti letech zemřel David Cornwell alias John le Carré. On a Ian Fleming přitom nepředstavují pouze nejnetajnější britské tajné agenty, ale především nejvlivnější spisovatele špionážních románů... ač každý z nich stál na opačném pólu interpretací poválečné Velké Británie.

Zemřel jihokorejský režisér Kim Ki-duk (1960-2020)

Nečekaně zemřel Kim Ki-duk, jeden z nejvýznamnějších filmařů mého mládí, režisér dodnes mimořádně působivých snímků jako OSTROV (2000), ADRESÁT NEZNÁMÝ (2001), DRSŇÁK (2001), JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA... A JARO (2003) a 3-IRON (2004). Ačkoli se jeho poetika na paradoxním pomezí naturalismu, symbolismu a parametrické formy kolem roku 2005 postupně vyprázdnila a už nikdy nenašel sílu prvních osmi let své kariéry, zaslouží si být považován za jednoho z nejvýznamnějších filmařů jihokorejské kinematografie. 

 

Je přitom příznačné, že jeho umělecký význam byl spíše evropský než korejský. Kimova poetika vizuálně kořenila z jeho pouliční malířské zkušenosti v Paříži, narativně čerpal z tradic evropského uměleckého filmu a asijské prostředí spíše tematicky vytěžoval, když jej zprvu zřejmě nezáměrně transformoval právě pro evropské publikum. A třebaže se naše cesty již před lety rozešly, dennodenní, cinefilně nesmírně vzrušující setkávání se s jeho filmy během karlovarské retrospektivy před osmnácti lety navždy zůstane jednou z mých formativních zkušeností, stejně jako překladatelkou trpělivě zprostředkovávané diskuze s ním při letmých setkáních na kolonádě. 

 

Nebyl jsem sám, protože s podobnou silou tato zkušenost i setkání s jeho filmy během následujících ročníků byly formativní rovněž pro mnohé moje generační souputníky a rád vzpomínám, jak jsem svoje objevování kimovské poetiky ve frontách před kinosály vzrušeně sdílel se svými staršími kolegy a budoucími přáteli. Kim ostatně zanechal výraznou stopu i obecněji v českém a slovenském psaní o filmu, nejvýznamněji asi v "kimovském čísle" časopisu Kino-Ikon z roku 2006, kam jsem měl tu čest přispět i svým analytickým příspěvkem. Karlovarská retrospektiva v roce 2002 byla nicméně tvarující i pro samotného Kim Ki-duka, který se do Karlových Varů se pravidelně vracel a byl tamějším publikem přijímán s velkou vstřícností.

 

Sbohem, Kime.

 

 

 

 

Hollywoodská kabelovka...?

Proč považuji za špatné, pokud by se právě živě diskutovaný model souběžného uvádění hollywoodských studiových filmů na streamu i v kině stal nikoli dočasným krizovým řešením, nýbrž standardem? Ne, nemá to tolik společného s tím, že kino disponuje větším plátnem a lepším zvukem. A nespočívá to jen v tom, že kino představuje potenciálně sdílený kolektivní zážitek.

Pod čarou: CHICAGSKÝ TRIBUNÁL (The Trial of the Chicago 7, 2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený standupový monolog jedné z postav. A jaký je film...?

 

 

Pod čarou: LAST HURRAH FOR CHIVALRY (1979)

Z Eureky mi dneska dorazil BD dvoudisk dvou sedmdesátkových kung-fu filmů Johna Woo, které jsem navíc dodnes neviděl - a tak jsem si LAST HURRAH FOR CHIVALRY (Hao Xia, 1979) hned večer pustil na plátně. A... je to jeden z nejlepších filmů, co jsem za dlouhou dobu viděl! Vzápětí po zhlédnutí mě napadají přinejmenším tři balíky důvodů, proč tento žel spíše neznámý snímek rozhodně stojí za pozornost.

Ne, filmové promítačky jen tak nezhasnou

Vašek Rybář ve svém článku na MovieZone předpovídá konec kin, přičemž do hry vtahuje nedávné - a jinak překvapivě nekomentované - zrušení platnosti Paramountského výnosu, který roku 1948 představoval konec vertikální integrace amerických filmových studií. Vzdor silným argumentům, které Vašek předkládá, sám jsem v chápání dějin kinematografie zastáncem kontinuit a na straně kontinuity stojím i tentokrát, byť úvahy o budoucnosti nemám v popisu práce a pouze odhaduji na základě zkušenosti s minulostí. Naše úvahy o budoucnosti se ovšem trochu liší - a ty moje jsou optimističtější, jak se snažím na následujících řádcích vysvětlit.

Notes about THE MAN FROM KANGAROO (1920)

Let me start with a somewhat daring statement: If the Australian silent film THE MAN FROM KANGAROO were the only silent film you had ever seen, it would only enlighten the history of the artistic traditions of Australian silent cinema for you a little. In many ways, it was such an unusual project, one that differed significantly from most other silent films there, that it barely fits into the historical trajectory of the silent era of Australian cinema at all, either in terms of style, storytelling, genre - or simply in using its main protagonist as a film star.  Still, for several reasons, it is a remarkable film.

Pod čarou: KRÁLOVÉ VIDEA (2020)

Řekl bych vám, ať všichni okamžitě zamíříte do nejbližšího kina na dokument KRÁLOVÉ VIDEA (2020), který je strhující, zapálený, poučný a hlavně vtipný. Lepší dokument o filmu v našich kinech nebyl od... Vlastně mám dojem, že lepší dokument o filmu v našich kinech snad ani nebyl. S velkým vhledem i humorem přitom vypráví ne jeden fascinující příběh, nýbrž hned tři: příběh videokazet a jejich českého amatérského rychlodabingu, příběh porevolučního filmového pirátství - a nakonec i příběh, jehož hrdinou je rovněž film samotný, příběh současného druhého života těchto bizarních nahrávek.