Ohlédnutí za (covidovým) rokem 2020

Blíží se poslední půlnoc roku, a je tedy vhodný čas na (tradiční) bilanci. Bilanci, jež bude letos pohříchu chudá, protože... všichni tušíte proč.

Jance se ještě začátkem března podařilo navštívit Paříž... a mně se začátkem března podařilo navštívit Prahu, což se s ohledem na Paříž nejeví nic moc, ale s ohledem na zbytek roku to zpětně hodnotím jako slušný cestovatelský výkon. Krnov nic, Boloňa nic, Pordenone nic, Londýn nic, prostě jako všichni. Teda pardon, s jednou výjimkou: Jak můžete vidět na fotografii, vzepřeli jsme se odvážně zákonu a společně s Gromitem nelegálně vyrazili celý jeden metr za hranice s Rakouskem! 

(Ještě jsem tedy jezdil s Gromitem na zádech na kole ke zvěrolékaři, ale to nebylo ani z poloviny tak vzrušující, jak to zní.) 

Jedinou sociální radostí byla Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kde jsem byl ovšem kvůli antibiotikům takřka veškerý denní čas zavřený v hotelu – a vybíhal do sluncem vypálených ulic jen uvést Keatona (či Godarda) a zpět. Vysloužil jsem si tak přezdívku "Upír z Grandu", což docela konvenuje historkám o mém upírství, šířených kdysi napříč ročníky mezi studentstvem, které jsem nutil trávit mnoho hodin v kinosále za zataženými roletami. 

Právě studentky a studenti si ostatně zaslouží vřelé díky nejen za to, jak byli a jsou navzdory pandemickým podmínkám připravení, podnětní a všeobecně super, ale i za jejich svatou trpělivost s mými selháními během online výuky. V roce 2021 budeme mít ostatně všichni řadu příležitostí se z nich poučit – a s trochou štěstí současné prváky potkám na začátku druháku i osobně. Každopádně poctivá příprava na online výuku požírá tolik času (s kolegy ze zahraničí jsme se shodli na asi pětinásobku standardu), že následující sumář se dostal na trestuhodně nízká čísla. V souvislosti s tím bylo zábavné sledovat, kterak se na internetu množily články o tom, co všechno v karanténě můžeme konečně dokoukat a dočíst. 

Ale co, přežili jsme to v (psychickém) zdraví… a jestli mi Ondra Pavlík v lednu (k mému autistickému překvapení) vysvětloval, že svou sumarizací každý rok "hlavně spoustu lidí naseru", tentokrát myslím i tato statistika bude o něco nižší. 

Tradiční sumář: 476 zhlédnutých filmů a seriálových epizod, 307 změřených počtů a průměrných délek záběrů, 265 změřených počtů záběrů i na hodinu filmu (což je novinka), 52 přečtených knih (nezbývalo na ně žel času, četl jsem především studie), 18 příspěvků na blog, 10 lektorských úvodů či besed k filmům, 6 univerzitních kurzů (jeden v angličtině), 6 textů do festivalových katalogů, 3 filmové festivaly online (Il Cinema Ritrovato, Le Giornate Del Cinema Muto, online verze FFFI), 3 vydané odborné studie (dvě v angličtině), 2 filmové festivaly naživo (TADY VARY, Letní filmová škola), 1 popularizační článek v tisku (Full Moon), 1 dramaturgie festivalové sekce (LFŠ), 1 veřejná akce Brněnského naratologického kroužku (ještě jsme to stihli), 1 veřejná přednáška (LFŠ), 1 členství ve výběrové komisi a porotě na filmovém festivalu (FFFI), 1 nečekaný dotisk ROZBORU FILMU, 1 univerzitní ocenění za popularizaci humanitních a společenských věd. 

Na rozdíl od předešlých silvestrovských sumarizací tentokrát nemá smysl psát, kolik toho s Jankou plánujeme stihnout v roce 2021, protože nejlepší je neplánovat vůbec nic. Tedy kromě psaní, a tak Janka bude pracovat na knížce a několika studiích... a já na habilitaci a několika studiích. Díky tomu máme ve spojení s online výukou o zábavu víceméně postaráno a zbývá jen doufat, že naživo potkáme více přátel než letos, navštívíme více zemí než letos a já se zúčastním více filmových festivalů než letos. Na druhou stranu mě navzdory okolnostem může těšit, že ani v těchto podivných časech nemáme nouzi o inspirativní studentky a studenty, kteří do diskuze o kinematografii a myšlení o ní přinášejí nové perspektivy, nápady a nadšení – a díky nimž mohu jako obvykle uzavřít rok s tím, že mám nejen nejskvělejší ženu, ale i nejlepší práci na světě. 

Přeji ne nutně produktivní, ale především nestresující rok 2021 i vám!

Pod čarou: poznámka k významu estetického přístupu k (dějinám) filmu

Na stránkách OBSERVATIONS ON FILM ART si můžete přečíst podnětný blog Davida Bordwella o filmařských monografiích a rétorických rejstřících auteurského psaní. Právě od něj se chci odrazit ke krátké úvaze o jevu, jenž si podle mě zejména v tuzemském prostředí zaslouží pozornost a kterému se budu mnohem soustavněji i zaostřeněji  věnovat v rozsáhlém článku, který brzy vyjde v ILUMINACI/1. [Aktualizace: Už vyšel.] K roli estetického uvažování o podobě a dějinách (české) kinematografie.

Kateřina Svatoňová: MEZI-OBRAZY (Praha: NFA, 2016)

Zemřel spisovatel John le Carré (1931-2020)

Aby těch smutných zpráv a nekrologů nebylo málo, v sobotu v devětaosmdesáti letech zemřel David Cornwell alias John le Carré. On a Ian Fleming přitom nepředstavují pouze nejnetajnější britské tajné agenty, ale především nejvlivnější spisovatele špionážních románů... ač každý z nich stál na opačném pólu interpretací poválečné Velké Británie.

Zemřel jihokorejský režisér Kim Ki-duk (1960-2020)

Nečekaně zemřel Kim Ki-duk, jeden z nejvýznamnějších filmařů mého mládí, režisér dodnes mimořádně působivých snímků jako OSTROV (2000), ADRESÁT NEZNÁMÝ (2001), DRSŇÁK (2001), JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA... A JARO (2003) a 3-IRON (2004). Ačkoli se jeho poetika na paradoxním pomezí naturalismu, symbolismu a parametrické formy kolem roku 2005 postupně vyprázdnila a už nikdy nenašel sílu prvních osmi let své kariéry, zaslouží si být považován za jednoho z nejvýznamnějších filmařů jihokorejské kinematografie. 

 

Je přitom příznačné, že jeho umělecký význam byl spíše evropský než korejský. Kimova poetika vizuálně kořenila z jeho pouliční malířské zkušenosti v Paříži, narativně čerpal z tradic evropského uměleckého filmu a asijské prostředí spíše tematicky vytěžoval, když jej zprvu zřejmě nezáměrně transformoval právě pro evropské publikum. A třebaže se naše cesty již před lety rozešly, dennodenní, cinefilně nesmírně vzrušující setkávání se s jeho filmy během karlovarské retrospektivy před osmnácti lety navždy zůstane jednou z mých formativních zkušeností, stejně jako překladatelkou trpělivě zprostředkovávané diskuze s ním při letmých setkáních na kolonádě. 

 

Nebyl jsem sám, protože s podobnou silou tato zkušenost i setkání s jeho filmy během následujících ročníků byly formativní rovněž pro mnohé moje generační souputníky a rád vzpomínám, jak jsem svoje objevování kimovské poetiky ve frontách před kinosály vzrušeně sdílel se svými staršími kolegy a budoucími přáteli. Kim ostatně zanechal výraznou stopu i obecněji v českém a slovenském psaní o filmu, nejvýznamněji asi v "kimovském čísle" časopisu Kino-Ikon z roku 2006, kam jsem měl tu čest přispět i svým analytickým příspěvkem. Karlovarská retrospektiva v roce 2002 byla nicméně tvarující i pro samotného Kim Ki-duka, který se do Karlových Varů se pravidelně vracel a byl tamějším publikem přijímán s velkou vstřícností.

 

Sbohem, Kime.

 

 

 

 

Hollywoodská kabelovka...?

Proč považuji za špatné, pokud by se právě živě diskutovaný model souběžného uvádění hollywoodských studiových filmů na streamu i v kině stal nikoli dočasným krizovým řešením, nýbrž standardem? Ne, nemá to tolik společného s tím, že kino disponuje větším plátnem a lepším zvukem. A nespočívá to jen v tom, že kino představuje potenciálně sdílený kolektivní zážitek.

Pod čarou: CHICAGSKÝ TRIBUNÁL (The Trial of the Chicago 7, 2020)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený standupový monolog jedné z postav. A jaký je film...?

 

 

Pod čarou: LAST HURRAH FOR CHIVALRY (1979)

Z Eureky mi dneska dorazil BD dvoudisk dvou sedmdesátkových kung-fu filmů Johna Woo, které jsem navíc dodnes neviděl - a tak jsem si LAST HURRAH FOR CHIVALRY (Hao Xia, 1979) hned večer pustil na plátně. A... je to jeden z nejlepších filmů, co jsem za dlouhou dobu viděl! Vzápětí po zhlédnutí mě napadají přinejmenším tři balíky důvodů, proč tento žel spíše neznámý snímek rozhodně stojí za pozornost.

Ne, filmové promítačky jen tak nezhasnou

Vašek Rybář ve svém článku na MovieZone předpovídá konec kin, přičemž do hry vtahuje nedávné - a jinak překvapivě nekomentované - zrušení platnosti Paramountského výnosu, který roku 1948 představoval konec vertikální integrace amerických filmových studií. Vzdor silným argumentům, které Vašek předkládá, sám jsem v chápání dějin kinematografie zastáncem kontinuit a na straně kontinuity stojím i tentokrát, byť úvahy o budoucnosti nemám v popisu práce a pouze odhaduji na základě zkušenosti s minulostí. Naše úvahy o budoucnosti se ovšem trochu liší - a ty moje jsou optimističtější, jak se snažím na následujících řádcích vysvětlit.

Notes about THE MAN FROM KANGAROO (1920)

Let me start with a somewhat daring statement: If the Australian silent film THE MAN FROM KANGAROO were the only silent film you had ever seen, it would only enlighten the history of the artistic traditions of Australian silent cinema for you a little. In many ways, it was such an unusual project, one that differed significantly from most other silent films there, that it barely fits into the historical trajectory of the silent era of Australian cinema at all, either in terms of style, storytelling, genre - or simply in using its main protagonist as a film star.  Still, for several reasons, it is a remarkable film.

Pod čarou: KRÁLOVÉ VIDEA (2020)

Řekl bych vám, ať všichni okamžitě zamíříte do nejbližšího kina na dokument KRÁLOVÉ VIDEA (2020), který je strhující, zapálený, poučný a hlavně vtipný. Lepší dokument o filmu v našich kinech nebyl od... Vlastně mám dojem, že lepší dokument o filmu v našich kinech snad ani nebyl. S velkým vhledem i humorem přitom vypráví ne jeden fascinující příběh, nýbrž hned tři: příběh videokazet a jejich českého amatérského rychlodabingu, příběh porevolučního filmového pirátství - a nakonec i příběh, jehož hrdinou je rovněž film samotný, příběh současného druhého života těchto bizarních nahrávek.

Poznámka k odchodu Jiřího Menzela (1938-2020)

Může znít chladně, řeknu-li, že odchod Jiřího Menzela nevnímám lidsky ani umělecky tak silně jako řada mých přátel a kolegů. Na jedné straně to byl velmi starý pán a na druhé straně umělec, jehož poetika mě nikdy neoslovila, protože traktovala hodnoty, které jsem nesdílel, způsobem, který mi nepřipadal esteticky pozoruhodný. Ano, podobný komentář sám o sobě nestojí za zveřejnění a taky bych jej sám o sobě nepublikoval. Proč o tom píšu, je ono setkání tuzemského a světového pohledu, již tato smutná událost (soudě nejen podle mé facebookové zdi) vyvolává. Neodešel jen český filmař. Odešel i světový filmař. 

TENET (2020) jako snový film

Co si myslím o filmu TENET od Christophera Nolana? Na rozdíl od některých kolegů se obávám, že k hlubšímu analytickému pochopení stylu a vyprávění tohoto neobvyklého snímku jej budu muset vidět ještě několikrát - a dokonce jsem se k němu do té doby nechtěl vůbec vyjadřovat. Množí se ale osobní dotazy z řad přátel a odkazovat je k určitému okamžiku v budoucnosti, kdy jako orákulum promluvím, je nejen neomalené a povýšené, ale hlavně směšné. Sepsal jsem proto něco svých cinefilních poznámek, z nichž některé se mi podařilo precizovat až díky inspirativním debatám o filmu s Ondrou Pavlíkem, na jehož recenzi do Cinepuru se upřímně těším.

Odrazím se od funkčního srovnání s POČÁTKEM, ke kterému se TENET má trochu jako zrcadlový obraz. Ano, na první pohled jsou si dost podobné: ustavení hrdiny v akci, vržení do nových souvislostí, vytváření týmu, "podfukářské" sekvence, druhá půlka jako kontinuální propojení misí. Oba filmy mají precizní časové rozložení událostí v osnově filmové projekce - a jednoduchý klíč, jímž je POČÁTKU matrijoška a ve filmu TENET palindrom (a scéna s kamionem vskutku začíná přesně v polovině filmu). Jenže zároveň jsou hodně odlišné a některé rysy TENETU lze dobře ukázat právě na paralele s POČÁTKEM. Klíčová slova mého vysvětlení jsou: paradox, sen a počitek. 

Nolanovský koncept a/versus batmanovská trilogie: TEMNÝ RYTÍŘ POVSTAL (The Dark Knight Rises, 2012)

Proč se po osmi letech vracet k filmu TEMNÝ RYTÍŘ POVSTAL (2012)? Jestli nedojde k nějakému dalšímu neočekávanému zvratu, za týden nás v kinech čeká TENET (2020), který už si nevypomáhá žádnou franšízou, hereckou hvězdou ani historickou událostí. Bude to prostě další film Christophera Nolana, který se stal dalším hýčkaným tvůrcem studia Warner Brothers, kterému za luxusní pracovní podmínky poskytuje na oplátku luxusní umělecký servis už od roku 2003.

Dlouhodobá exkluzivní spolupráce se silnými tvůrčími osobnostmi je ostatně pro toto studio typická, vzpomeňme třeba Stanleyho Kubricka (krom jednoho filmu veškerá jeho práce z let 1962 až 1999) nebo Clinta Eastwooda (od roku 1975 a jedeme dál). I v tomto ohledu je nicméně Nolanova pozice exkluzivní. S nadsázkou lze říct, že Christopher Nolan nyní může točit cokoliv, s kýmkoliv, kdekoliv, na jakýkoliv materiál a za jakékoliv peníze, včetně nebývalých procent z hrubých tržeb.

Jeho nezávislé MEMENTO (2000) jistě vyvolalo svým suverénně pojatým vyprávěním kritickou diskuzi i značný rozruch mezi filmovými fanoušky. Ovšem fenomén Nolan se nejen zrodil, nýbrž byl soustavně udržován průkopnickým uchopením námětu, který na přelomu tisíciletí zdaleka nepatřil mezi lukrativní, natož esteticky vyzývavý: Batmana. A zatímco filmy BATMAN ZAČÍNÁ (Batman Begins, 2005) a TEMNÝ RYTÍŘ (The Dark Knight, 2008) vydělal Warnerům peníze, mohl v mezičase točit filmy… jiného typu.

Jenže v čem se DOKONALÝ TRIK (The Prestige, 2006) a POČÁTEK (Inception, 2010) odlišují od trojice filmových Batmanů? Jsou autorské? To batmanovské filmy taky; ostatně s ideou filmu BATMAN ZAČÍNÁ přišel za Warnery sám Nolan. Jsou malé? DOKONALÝ TRIK snad, POČÁTEK rozhodně ne. Jsou konceptuální? Jak uvidíme dále, batmanovské filmy rozhodně taky. Jenže zeptejme se jinak: Jsou konceptuální stejně jako batmanovské filmy? E-e. Na jejich… ehm… počátku lze totiž vytušit jiný typ umělecké výzvy.

Obecně lze tvrdit, že Nolan prověřuje, proměňuje a posouvá umělecké možnosti příčného střihu v klasické kinematografii. Jenže podle mě jsou jeho filmy především narativními výzvami. Ať už je výchozí tematická idea jakákoli (různé formy vztahu mezi rodiči a dětmi, válečná zkušenost, konflikt mezi racionalitou a citem), v základě každého z těchto filmových děl stojí nakonec tatáž otázka: „Jaký příběh lze vyprávět, chci-li vyprávět…?“ Pozpátku? Deníkem v deníku? V souběžně existujících realitách s různým plynutím času?

Batmanovské filmy se v tomto ohledu liší, neb odpověď na tuto otázku není konstrukční, nýbrž motivická: „Jaký příběh lze vyprávět, chci-li vyprávět pomocí Batmana?“ Jde opět o koncept, ovšem jiného typu než u většiny nebatmanovských filmů. Odpovědi nenajdeme ve zjednodušujících nálepkách „o strachu“, „o chaosu“, „o smrti“. Vede se skrze ně diskuze o superhrdinství a světech od něj odvozovaných. Každý ze tří filmů je jinak vystavěný a každý k ní tak přispívá jinak, ale zároveň ji vedou mezi sebou.

Jak se dále pokusím ukázat právě na filmu TEMNÝ RYTÍŘ POVSTAL, jeho ambiciózní vnitřní konstrukce dospěje k paradoxu – a vnese tím paradox i do zpětně vyvoditelného konceptu celé trilogie. 

Frigo na Letní filmové škole: K poetice Bustera Keatona

Buster Keaton? Režisér a hlavní představitel devatenácti krátkometrážních a deseti celovečerních komedií natočených mezi roky 1920 a 1928 v rámci jeho vlastního studia. Všechny byly řemeslně precizní a umělecky nadprůměrné, až excelentní, všechny představovaly soustavné úsilí o inovativní pojetí a v jednom každém najdete i po oné bezmála stovce let nápady, které vás překvapí či udiví. A právě na poslední jmenovaný aspekt se zaměří i retrospektiva, již jsem byl Ivou Hejlíčkovou ke své velké radosti přizván dramaturgicky připravit pro letošní ročník Letní filmové školy, která právě dnes začíná. Každé z pěti filmových pásem (s živou hudbou), jež poběží v kině Hvězda od soboty do úterý vždy od jedné hodiny odpoledne, reprezentuje pomocí určitého kreativního problému jeden možný úhel pohledu na keatonovskou poetiku - jak ostatně vysvětluji dále.

Pod čarou: GREYHOUND (2020)

GREYHOUND (2020, Aaron Schneider). Naháněčka někoho někým, která je postavená na rozvíjení bezprostřední zkušenosti s děním v extrémních podmínkách? Důraz na opakování, variace a jemné paralely? Silný rytmus? Tenhle film mě měl zákonitě fascinovat! Popravdě, dost dlouho se mu to dařilo. Film nás počátkem čtyřicátých let dostává na otevřené moře, přičemž působivě demonstruje malichernost velkolepých lodí v porovnání se silou vodních mas. Odhaluje taktické možnosti spojeneckých lodí v konfrontaci s německými ponorkami, taktické možnosti ponorek v konfrotnaci s lodí i neopominutelnou sílu psychologické války. Navozuje paradoxní stav souběžné agorafobie z otevřeného moře i klaustrofobie lodní paluby. A pak přijde působivý střet. Jenže...

Hry s vyprávěcím těžištěm ve filmu NEŽ SKONČÍ LÉTO (Babyteeth, 2019)

Australský snímek NEŽ SKONČÍ LÉTO (Babyteeth, 2019) včera zahájil festivalovou přehlídku TADY VARY, takříkajíc stínovou verzi zrušeného 54. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jde o devítidenní akci o šestnácti neopakujících se projekcích, která se koná souběžně v šestadevadesáti kinech. Soudě z překvapivě zaplněného hlediště Univerzitního kina Scala během včerejší projekce by přitom mohlo jít o onen napjatě očekávaný cinefilní impuls, který lidi motivuje začít zase chodit do kin.

Mimo ostatních filmů z nabídky TADY VARY mohou ostatně (znovu) zamířit i na snímek NEŽ SKONČÍ LÉTO, který od čtvrtka pod hlavičkou Aerofilms zamíří i do běžné distribuce – a tak se mu budu věnovat o něco pečlivěji. Ve své lehce analytické kritice bych přitom rád ukázal, že ačkoli v řadě ohledů následuje osvědčený vzorec „indie“ festivalového dojáku, s jeho konvencemi si překvapivě inovativními způsoby pohrává: až do úplného závěru posouvá vyprávěcí těžiště a namísto osvobozující síly lehkých drog preferuje osvobozující sílu detoxu.