pátek 30. srpna 2013

Elysium mezi klasickou a historicko-materialistickou poetikou

Původem jihoafrický filmový režisér Neill Blomkamp se před pár lety nečekaně zjevil s mimořádně dravým sci-fi District 9. Nenápadný film za třicet milionů dolarů vydělal slušné peníze, posbíral skvělé kritiky a Blomkamp dostal větší rozpočet i hollywoodské hvězdy, aby mohl natočit svoje Elysium. A zatímco z hlediska propracovanosti fikčního světa jako materiální časoprostorové entity a z hlediska dravosti stylistických postupů zůstává Blomkamp věren své pověsti, se zbytkem je to hypoteticky komplikovanější. Tím zbytkem myslím průzračné poselství, eliptické vyprávění, přímočarý příběh a sémanticky dvojdomý svět rozdělený prostě na nahoře/dole, zlé/hodné, bohaté/chudé. Na Elysium se pro to druhé snáší hodně kritiky a z perspektivy hodnotících vzorců uplatňovaných na hollywoodské normy je to oprávněné. Někdy ale prostě stačí posunout perspektivu…


Elysium se odehrává na Zemi v polovině 22. století. Na zemském povrchu vládne chudoba, represivní byrokracie a šířící se nemoci, přičemž zdravotní podpora je mizivá (tedy nepříliš odlišná od našeho světa). Státníci a bohatí obecně naopak žijí na luxusním satelitu obíhajícím Zemi, který se jmenuje Elysium a má neomezené zdravotnické možnosti. Na Elysiu železnou rukou fakticky vládne ministryně obrany, která se neobává odstřelovat pravděpodobně desítky, stovky a zřejmě dokonce tisíce civilistů ze Země, které se zoufale snaží dostat na Elysium a uzdravit sebe nebo své blízké. Film nakonec udržuje svou dvojdomou povahu i v rozložení postav: jedna hrdinka z Elysia a její slabé místo (psychopat Kruger), jeden hrdina ze Země a jeho slabé místo (žena Frey s dcerou). V určitý moment se jejich zájmy náhodně střetnou v jedné konkrétní osobě – a situace vyústí v konflikt.

Z perspektivy norem hollywoodského filmu je problém, že v Elysiu se toho děje nakonec velmi málo, poněkud nemotivovaně a navíc prostřednictvím značně průhledné struktury práce s oblastmi světa, se zájmy či cíli postav a s jejich uspořádáním do vzájemné interakce. Jinak řečeno, nechci raději nic prozrazovat. Protože jeho postavy se psychologicky příliš nerozvíjejí, ale jsou pouze hybateli komplexnějších událostí, v perspektivě hollywoodského filmu „nedostatky“ v rovině hladkosti vyprávění, soudržnosti příběhu, realistického herectví a neviditelnosti stylu tak výrazně vystupují do popředí – a stejně tak bije do očí, když je jediný narativně dlouhodobě motivovaný psychologický posun v  jednání hrdiny Maxe motivován dětskou bajkou o hrochovi a surikatě, respektive idylicky prozářenými dětskými vzpomínkami.

Jenže právě a jen pro svou jednoduchost a „nedostatky“ může Elysium tak impozantně pracovat s úderným rytmem, rychlým střídáním náladově různorodých motivů a jasně oddělenými bloky posouvajícími jeho děj dopředu, což rozmělňují jen vzpomínkové pasáže. Filmu se vyčítají marxistické motivy, respektive ideologicky naivní levicové poselství a čte se analogickou optikou jako jízlivá metafora zdravotnictví v současné Americe. Budiž, ale to je mi srdečně jedno, protože mě zajímají funkce vyprávění, funkce motivů a funkce stylu. A právě jednoznačnost ideologického vyznění filmu v kombinaci se stylistickou dravostí a rezignací na narativní normy mě nutí hledat klíč nikoli v hollywoodských normách, nýbrž v konvencích historicko-materialistické poetiky, tj. konvencích filmů sovětské montážní školy. A právě z této perspektivy se Elysium jeví jako mnohem logičtější film.

Pokud mám brát sovětskou montážní školu jako poeticky víceméně jednotnou množinu filmů bez ohledu na konkrétní postupy rozdílných tvůrců (Ejzenštejn, Pudovkin, Kulešov, Dovženko, Vertov), pak obecně vzato její estetické kvality nestojí ani v její ideologii na jedné straně, ani v psychologii postav, důmyslnosti vyprávění a komplexnosti příběhu na straně druhé. Stojí v okázalé sebejistotě a dravosti práce s filmařskými postupy na úrovni mizanscény (prostředí, inscenování herců, osvětlování), práce s kamerou a střihu, pomocí nichž se dosahovalo dodnes tolik působivých účinků na diváka. A přesně tam stojí i kvality Blomkampova filmu! A pokud dokážeme u montážní školy oceňovat její stylistické kvality i záměrnou redukci těch vlastností, které se zhodnocují u hollywoodského filmu, pak nevidím důvod, proč totéž nečinit u Elysia.

Blomkampův snímek je podobně jako montážnické snímky řízen principem významově obtěžkaných kontrastů, které jsou ovšem realizovány právě skrze stylistické prostředky: kontrastní prvky prostředí (včetně třeba počítačových systémů), odlišné způsoby inscenování, snímání i osvětlování herců na Zemi a na Elysiu, poušť vs. zeleň, chladné barvy vs. teplé barvy, opotřebované a špinavé vs. nové a skoro aseptické, knižní angličtina vs. skoro nesrozumitelné dialekty, kombinace angličtiny a španělštiny a spousta detailů v práci se střihem či s pohyby kamery. Pro Blomkampa jako by byl až montážnicky průzračný levicový příběh obohacený kyberpunkovými motivy jen zástupným způsobem, jak si vyzkoušet obrovskou škálu filmařských postupů, což je naznačováno už tím, že postavy dosahují své ideologické funkce spíše omylem, kdežto v čisté propagandě by se k nim hlásily.

Postavy jsou opět srovnatelně s montážní školou typy zastupující (a) určité sociální vrstvy, přičemž jsou definované vzhledem, oblečením, přístroji, prostředím i letorou, (b) určitý světonázor, přičemž nemluvíme nutně o politickém světonázoru. Film podobně jako montážní škola staví do okázalého kontrastu určité prostorové rámce, určitá kulturní prostředí a v důsledku toho i určité fyzické či obrazové vlastnosti (kostýmy, barvy, rekvizity, počítačové systémy). Akční scény ve filmu potom v drtivé většině pracují s čistě kontrastní nerovností sil, s protilehlými zájmy či s bazálními potřebami. Nemají (kupodivu) ani ideologický základ, ani psychologický. V akci se angažují primárně hrdina Max a padouch Kruger, přičemž oba jednají na bázi především biologické potřeby: Max bojuje o holé přežití, Kruger je monstrum řízené instinkty.

Oba pak až sekundárně a spíše nevědomě reprezentují dva ideologické systémy: Maxovi přitom leží svět chudých a nemocných na srdci zhruba stejně jako Krugerovi svět bohatých a zdravých na Elysiu. Tedy vůbec. A to právě navzdory tomu, že de facto jeden každý z nich zejména ve finále bojuje za vítězství jednoho, anebo druhého modelu fungování světa. Od propagandistické letory montážní školy nicméně Elysium vzdaluje individuálnost těchto postav – reprezentují typy a jsou jen primitivně psychologicky motivované, ovšem stále jde o individuality sledující po „hollywoodsku“ primárně svoje zájmy. POZOR, MOŽNÝ SPOILER A tak když už hrdina na konci udělá jeden důležitý krok naznačující jeho psychologický vývoj, je to jen v závislosti na hrochovi a surikatě. Na osudu nemocného světa mu ani nadále nezáleží. V propagandě montážní školy by už ale vedl průvod s rudou vlajkou.

Co se filmu vyčítá, působí z jisté perspektivy jako promyšlený koncept. Naivní příběh a schematické vyprávění svou referencí k historicko-materialistické škole filmařsky osvobodily Blomkampa od následování schémat hollywoodské kinematografie. Zároveň ale hollywoodské sobectví postav i přes ideologický rámec udržuje tyto od vědomé agitace – tím film opět směřuje k dvojdomosti: systém hodnot reprezentovaný postavami a systém hodnot reprezentovaný filmovou narací. Tyto nejsou úplně spojité, stejně jako nejsou spojité ony dvě filmařské tradice a Elysium tak z estetického hlediska působí poněkud nevyváženě a různorodě. Ovšem Blomkamp toho využil, aby mohl svobodně testovat možnosti kinematografie jako umělecké formy. Je mu necelých čtyřiatřicet, dostal k dispozici obrovské peníze, měl tvůrčí svobodu a chce porušovat pravidla, nicméně s maximální pečlivostí.


Je to samozřejmě jen moje myšlenková konstrukce, ale pokud je aspoň trochu plausibilní, dobře mu rozumím. Jeho díla jsou totiž právě díky tomu ozvláštňující a v jejich nedodělanosti či nekoncíznosti je zároveň jejich síla.