Přišla mi na Blu-Ray první řada jednoho ze seriálů, bez nichž bych se zřejmě seriálovou narativitou nezačal výzkumně zabývat - CSI: THE CRIME SCENE INVESTIGATION aka KRIMINÁLKA LAS VEGAS. Nedalo mi to, abych si obratem krom prvních dvou nepřipomněl i náhodnou pětici dalších epizod (z nichž některé jsem před nějakými šestnácti a více lety analyzoval doslova okénko za okýnkem).
A víte co?
Třebaže od premiéry uběhlo dlouhých třiadvacet let, pořád je neuvěřitelně dobře vymyšlený, napsaný, zrežírovaný a zahraný. Ba co víc, vzdor miliardě a půl procedurálních kriminálek (kvazivědeckých, jak jsem je kdysi pojmenoval), jež se na nás zejména v následující dekádě vyvalily, první řada podle mě takřka nestárne (ok, ty vrtulníkové záběry dlouhými skly) a zůstává stejně ozvláštňující i intenzivní jako tehdy.
To je samozřejmě dílem způsobené i tím, že v posledních letech se kvazivědecká kriminálka jako formát zase vytratila, do hry se vrátily rodinné vztahy, osobní traumata, vnitřní démony, škála psychických poruch a hlavně geniální intuice namísto laboratorní práce, analýzy důkazů a epistemologicko-etických diskusí, v čele s nejikoničtějším nerdem a mým hrdinou... Gilem Grissomem.
Je tu ale (stále trvající) pokus o návrat v KRIMINÁLCE: VEGAS (CSI: VEGAS), v níž hostovali i někteří členové původní party. Na srovnání s ní je totiž vidět, v čem zůstává původní KRIMINÁLKA nepřekona(tel)ná. Jsou to mimo jiné (a) pečlivý rytmus a symetrická konstrukce osnovy, (b) soustava týmu, kde je sladěné úplně vše: temperamenty, přístupy, sociální typy, zkušenosti.
Nehodlám (re)formulovat analýzu, která by beztak variovala, co jsem kdysi s oddaným entusiasmem objevoval i publikoval jako student (a promítlo se do kapitoly ve SVĚTECH NA POKRAČOVÁNÍ). Je však zajímavé, že ač KRIMINÁLKA LAS VEGAS vlastně přišla s motivy a postupy, které už v detektivce byly, a to včetně důrazu na vědu (srov. soudní antropologii v románech Kathy Reichsové), její estetický přínos zdaleka netkvěl v klipovité bruckheimerovské estetice.
Tkvěl v zapojení i významném posunu precizní mašinerie podmanivého vyprávění o více liniích/případech, vysoustružené s takovou obsesí, až je nepostřehnutelná. Posun spočíval v důrazu na vyprávění s více protagonisty, které není taženo kupředu primárně jejich osobními příběhy, nýbrž profesionálními rysy a výkony - aniž by přestali být živelnými, charakterově definovanými postavami.
V propojení skoro inženýrské estetiky narativní konstrukce a velké živ(eln)osti postav coby jedinečných profesionálů najednou KRIMINÁLKA LAS VEGAS nabídla alternativu k dosavadním tradicím seriálové kriminálky. PRÁVO A POŘÁDEK? Stroje na zápletky se záměrně zcela zaměnitelnými postavami. JAKE A TLUSŤOCH? Výrazní hrdinové, ale irelevantní zápletky.
Pochopitelně, že historická pravidla de/automatizace jsou zejména v seriálech následujících nenávazné a polonávazné principy neúprosná. Koncept se rozvolňoval, hra s kriminálními tradicemi mechanizovala, soukromí začalo hrát prim - a nakonec odešel i samotný Grissom (podobně jako o pár let dřív Mulder), jenž se vrátil až v osudovém dvojdílném finále (podobně jako o pár let dřív Mulder).
Ale jako se dá dneska s láskou vracet právě k prvním řadám AKT X, mám velkou radost, že se lze se srovnatelným potěšením navracet i ke KRIMINÁLCE LAS VEGAS. Úloha těch dvou seriálů byla v dějinách americké žánrové televize podobná. Spustily moře vlastních kopií či variací a samy sebe postupně požraly, ale stejně jejich začátky působí dodneška jako velký třesk. Ta energie tam zůstává!
