Na život a na smrt: podvratný příspěvek k válečnému filmu?

Snímek Na život a na smrt (Lone Survivor, 2013) je dalším z řady hollywoodských filmů, které přinejmenším na první pohled rezignují na nároky „správného vyprávění příběhu“, jež si jinak tzv. továrna na sny přinejmenším od konce desátých let minulého století tak pečlivě hýčká. Na ten druhý pohled už to leckdy nebývá pravda, ale u válečného filmu Na život a na smrt to kupodivu neplatí podobně, jako to neplatilo u dramatu Vše je ztraceno s Robertem Redfordem (a nikým jiným) v hlavní roli.

Tyto filmy přitom nevzdávají snahu o silný účin na diváka, jen ho z roviny narativní zvědavosti a napětí přesouvají do rovin emočního napojování se na tísnivou představu podobné situace (Vše je ztraceno) či fyzického napojování se na tísnivou představu podobné bolesti (Na život a na smrt). Vyjděme přitom z předpokladu Noëla Carrolla, že nepříjemné pocity u filmu jako lidé zažíváme, protože si představujeme sebe samotné v podobné situaci (podobně jako při závrati si náš mozek představuje, že už padáme).

Jen stěží lze považovat za plodné diskuze, nakolik je příběh skupiny vojáků v afghánských horách realistický – jakkoli je natočený podle skutečné události, vojenské operace Red Wings, u níž se pokazilo snad vše, co se pokazit mohlo. Podle zdrojů, k nimž jsem se dostal, je kupodivu pravdivý docela dost, ač se řada prvků ve filmu vzpírá selskému rozumu, resp. představě o odolnosti lidského těla vůči bolesti, nárazům, vnitřním poškozením a zraněním všeobecně.

Já ale procházím nelítostným cvičením NAVY Seals poměrně zřídka (naposledy, pokud si dobře pamatuji, ještě ani jednou), a tak se ani neodvažuji odhadovat, co tihle chlapíci vydrží. Film si koneckonců dává záležet na tom, aby hned v prvních scénách jasně naznačil, čím si banda drsňáků z NAVY Seals prošla. Odvážím se však pochybovat, že k tomu bude přihlížet kdokoli, kdo se rozhodne z realistických pozic napadat tohle drama o skupině amerických vojáků v boji s obrovskou přesilou.

O něco komplikovanější je to s hodnotícími kritérii řekněme morálně-ideologickými, protože válečné drama Na život a na smrt v tomto směru značně lavíruje a od jednoznačné ideologické pozice postupně směřuje k čím dál mnohoznačnějším postojům. Zpočátku nabízí značně unifikovanou a kolektivní verzi americké armády i ústřední jednotky, v níž jsou jednotliví vojáci individualizovaní značně jednoduchými rozdíly a i vizuálně jsou záměrně zaměnitelní (všichni mají plnovousy, uniformu atp.).

V rámci operace Red Wings mají čtyři američtí vojáci napadnout centrum extrémistické buňky vedenou jistým Šáhem, jehož skupina oddaných talibanských bojovníků systematicky napadá americké jednotky. Ovšem nastane první z řady komplikací, která (a) ideologicky i psychologicky lehce diferencuje dosud homogenní skupinu vojáků na individuality (kdy každý je navíc dále charakterizován svými schopnostmi), (b) reprezentuje okázalý střet mezi žánrovými normami a všeobecnými normami.

Jelikož je tato scéna v traileru, prozradím ji i tady: v lese se objeví skupina civilistů (z toho jeden je stařec a druhý velmi malý chlapec) pasoucí kozy, která je očividně napojena i na Taliban a jejím propuštěním si vojáci zajišťují, že po nich zanedlouho půjde celá armáda extremistů ve vesnici. Zabít je, nebo nezabít? Mezi vojáky se rozběhne diskuze bez jednoznačné odpovědi. Jistě, když je propustí, jsou to z žánrového hlediska idioti. Ale za prvé představují instituci a za druhé: Zabili byste neozbrojené dítě?

Východiska zastánců „propustit je“ přitom nejsou jednotná, protože na jedné straně je tu všeobecný morální odpor chladnokrevně vraždit civilisty, ale na druhé jednoduše strach z medializace („Objeví se to na CNN!“), který nemá s obecně morálními axiomy nic společného. Tahle scéna je platným argumentem proti propagandistické funkci filmu jako jednoznačné obhajobě americké invaze, glorifikaci americké armády a heroizaci jejích konkrétních představitelů (jakkoli nakonec jsou oslavováni jako hrdinové). A je navíc postavena jako disputace postavená stylisticky na sérií pohledů, často bez dialogu:

Situace je ještě komplikovanější kvůli závěrečné části filmu, jež se odlišuje od části předchozí podobně radikálně, jako se ta odlišovala od striktně procedurálně-pozorovatelské části v lese a ta zase od části reprezentující banálně každodenní život na základně a pubertálně nablblé rituály se zelenáči.  Bipolární varianta sporu američtí vojáci vs. zlí afghánští bojovníci (včetně pasáků koz, kteří je podporují, a tak jsou jedna banda) je totiž zproblematizovaná – jsou i Afghánci, kteří představují úplně jiné hodnoty.

Stejně jako pasáci koz pravděpodobně považovali rozhodnutí vojáků za nepochopitelné (a neváhali dobrosrdečnost příslušně oplatit), ani americký voják není schopen pochopit jednání osamělého afghánského otce s malým synem… a nakonec celé jedné vesnice. Jinak a konkrétněji, na rozdíl třeba od Bitevní lodi nelze navzdory zpomaleným záběrům, patetizujícím výrokům a hrdinným krokům hovořit o morálně-ideologické jednostrannosti: Na život a na smrt nabízí vějíř přístupů, byť snad poněkud neochotně.

Na život a na smrt se tak překvapivě jeví jako svého druhu polemika s konvenčními postupy podobných filmů. Od ikonických úvodních scén každodennosti na základně – ve kterých se řeší lásky zapomenuté doma, chlapácké egomaniakální půtky a banality typu svatebních darů – směřuje k čím dál výraznějšímu odklonu od norem podobných filmů: žádná postava neprojde osobním vývojem vyplývajícím z premis určených v úvodu, žádný milostný vztah se nerozvine a směřování k narativním cílům opakovaně selhává.

Nemám rád válečné filmy, nikdy jsem v žádném ohledu neobdivoval armádu se všemi jejími hodnotovými modely a vlastenecký patos mi zpravidla připadá absurdní (nezávisle na tom, příslušník jakého národa/územněsprávního celku jej představuje) – ale stejně si v souladu s argumenty výše myslím, že Na život a na smrt působí v těchto ohledech mnohem komplexněji a originálněji než většina válečných filmů. A to aniž by šlo o film protiválečný, neb válka se nezpochybňuje, jen jednoznačnost určitých postojů.

Z hlediska tradičních očekávání a hodnotících rámců přitom výše uvedené logicky znamená, že film působí poněkud nesoudržně. Nesoudržnost je navíc akcentovaná, nikoli zakrývaná pomocí falešných příčinných řetězců či volně rozvíjených motivů vytvářející iluzi vnitřní provázanosti. Dva vojáci se třeba mezi sebou baví o arabských plnokrevnících – je to důležitý motiv, ovšem ačkoli se vysloveně nabízí k pozdějšímu připomínání, nikdy k tomu očividně záměrně nedojde.

Toto nabourávání předpokladů, rozbíjení vnitřní soudržnosti a rozpojování filmu jako kauzálně propojené řady souvislostí (dlouho připravované série motivů nakonec nikam nevedou, rozhodující jsou nepředpokladatelné náhody) je navíc posilováno i na úrovni intenzity působení na diváka. Jestli film mohlo něco z žánrových pozic zachránit jako všeobecně přístupný, mohla to být imerzivní síla akčních scén: jenže film dělá přesný opak, akční scény jsou nepřehledné, těkavé, repetetivní a nesnesitelně dlouhé.

Nepochybuji o tom, že jde opět o záměrnou sérii uměleckých rozhodnutí, protože (a) tak zřejmá nerozlišitelnost postav na úrovni kostýmů, tváře i vyjadřování je něco, co by jinak přes hollywoodskou stylistickou mašinerii prostě jen tak neprošlo, (b) filmy režiséra Petera Berga byly občas prostě více či méně tematicky, narativně i stylisticky dementní (zejména pak Bitevní loď), ale "zachraňovala" je právě přehledná pohlcující akce.

Ve filmu Na život a na smrt nejenže je akce nepřehledná a dlouhá, ale ironicky klade větší důraz nikoli na bojový účin kroku čtyř vojáků, nýbrž na jejich vlastní utrpení. Absurdně dlouhé pády po skalách, zásahy do různých částí těla či vyrvávání si kusů šrapnelů z živého masa – ten film bolí, obvykle vizuálně atraktivní násilné kroky činí fyzicky nepříjemnými. Nutí nás představovat si, že by se něco podobného stalo nám, ani na okamžik nedovolí zatoužit po „zastřelení si svého talibánce“.

Jako každá argumentace založená na intenzitě působení je tento můj argument logicky mnohem slabší než argumenty výše, protože můžete tyto scény shledávat z mnoha různých důvodů na rozdíl ode mě atraktivními, pohlcujícími a naplňující vás touhou vydat se do lesů a nechat se v nich ve jménu tupých armádních principů masakrovat. Pokud ale mohu soudit ze srovnání akčních scén v Bergových filmech, najdeme tu podezřelé množství rozdílů v neprospěch účinku žánrového potěšení Na život a na smrt.

Jak jsem řekl na začátku: nevzdává se snaha o silný účin na diváka, pouze se z roviny narativní zvědavosti a napětí přesouvá do rovin emočního napojování se na tísnivou představu podobné situace či fyzického napojování se na tísnivou představu podobné bolesti. Na život a na smrt přitom popírá klasicistní postupy, aby mohl skrze nenápadně podvratné variování žánrových vzorců nabídnout překvapivě komplexní vějíř významových her.

A to navzdory tomu, že poměrně snadno lze tentýž film interpretovat jako rytmicky nezvládnutou střílečku o partě hrdinných vojáků jednoznačně reprezentujících status quo americké protiteroristické politiky. Berte proto můj příspěvek jako alternativní – věřte, že to překvapilo i mě. Ale jakkoli jsem sám občas během sledování pociťoval únavu nad přívalem kulek, sérií detailních rámů a těkavými strhy kamery, nakonec mě ten snímek přesvědčil, že tomu tak bylo záměrně. Třeba přesvědčí i vás.