Kamarádi na MovieZone jako každý rok zveřejnili svůj žebříček "nezapomenutelných filmů" sezóny před dvaceti lety... a já jako každý rok reaguji svým vlastním soupisem pro mě osobně důležitých filmů téhož období. A když jsem jej sestavoval, s překvapením jsem si uvědomil, jak důležitý pro mě filmový rok 2006 cinefilně byl, kolik objevů znamenal a jak rozmanité množství filmů jsem měl možnost vidět. Nebyla to náhoda, protože se sešla řada skvělých příležitostí...
Předně jsem těžil z (žel dodnes) ojedinělé příležitosti absolvovat o rok později Far East Film Fest v Udine, kde jsem krom strhující retrospektivy filmů Patricka Tama viděl řadu fenomenálních asijských filmů z roku 2006 - z nichž jsme s Jirkou Flíglem do české distribuce postupně protlačili alespoň parádní historickou megakoprodukci BATTLE OF WITS (Jirka to dostal na FilmAsii jako SOUBOJ STRATÉGŮ a spolu s Petrem Čemusem jsme to pak dotlačili na DVD jako VÁLKU ROZUMU A CTI, přičemž české DVD se nakonec udělalo z mého dvoudiskového DVD, co jsem si koupil v Udine). Vlastně si to řádnou dobu chci znovu pustit, neb navzdory všem akčním scénám a milostnému motivu je na tom filmu (adaptaci mangy) silná hlavně ona intelektuální dimenze války. Válka je v pojetí hlavního hrdiny hlavně střet komplexních plánů ve smyslu obranných strategií a taktik, a to na úrovni konkrétních akcí, předjímaných protiakcí a možných reakcí - a během vyprávění se pochopitelně trpce střetně s mnoha různými podobami hlouposti a sobectví. Uhranuly mě tam ovšem i drsná korejská gangsterka A DIRTY CARNIVAL vzdávající hold Scorseseho ŠPINAVÝM ULICÍM či naopak velmi civilní epizodický snímek o štrapácích nezaměstnaných herců čínské opery ONE FOOT OF THE GROUND.
Ovšem vynikající asijské filmy z roku 2006 přinesly i Karlovy Vary. Tam běželo nejen žánrově a dějově úžasně nevypočitatelné kaiju, akční, rodinné a společensko-politické drama MUTANT Bonga Joon-hoa (od nějž mnozí znáte PARAZITA), ale třeba i Tsukamotovo vrcholně zneklidňující VYŠETŘOVÁNÍ NOČNÍCH MŮR. Přesunu-li se z Asie, pak prvním mým vzrušujícím setkáním s moderní pomalou kinematografií byla o něco později na přehlídce Cinepur Choice zase projekce PARAGUAYSKÉ HOUPACÍ SÍTĚ, jistě ne mistrovského filmu... ale pro mě rozhodně důležitého. Dodnes si živě vybavuji, s jakým údivem jsem si užíval ono vzrušení z nedějovosti, plynutí a prožitku stmívání v reálném času, kdy staří rodiče (neúspěšně) čekají na synův návrat. Bylo to v něčem podobně opojné jako ještě středoškolské kinozážitky se STALKEREM nebo s MAZACÍ HLAVOU, které mi rovněž namísto nudy otevřely úplně jiné dimenze zkušenosti s filmovým časem, jež jsem u videa zažívat nemohl. Naopak superdravou zkušeností s evropským filmem byla šílená TAXIDERMIA, u jejíž nebývale chytře kaskádově vystavěné poetiky hnusu jsem v karlovarském Kongresovém sálu málem zemřel smíchy. (Podobnou, ač méně sofistikovanou dravost si vybavuji v souvislosti se ZBĚSILÝM ÚTĚKEM Wayna Kramera, ale s údivem jsem z paměti nedokázal vydolovat konkrétní analytický postřeh či vysvětlující rámec, a tak jsem jej nakonec nezařadil, ale podívám se na něj brzy znovu.)
Byl to ovšem i další rok filmařsky podmanivých hollywoodských filmů, které se podobně jako v tom předchozím oddávaly i narativním a stylistickým experimentům, z nichž mnohé by třeba dneska byly v kinech jen stěží myslitelné.
Začněme letos tak diskutovaným Nolanem. Ačkoli jsem totiž v kině viděl MEMENTO, INSOMNII i BATMAN ZAČÍNÁ (podle mě dodnes zdaleka nejlepší Batman), teprve DOKONALÝ TRIK přinesl první zkušenost s nolanovským zážitkem v podobě, v jaké ho zbožňuji dodnes. Zní to divně, ale každý jeho film bych chtěl totiž vidět až napodruhé, protože estetická rozkoš pro mě spočívá nikoli v očekávání dalšího vývoje příběhu, ale v nebývalém potěšení ze samotné architektury konstrukce vyprávění a fikčního světa, kterou toho bylo dosaženo a jíž lze porozumět až se znalostí celku. První sledování mě tak zanechá v určité nejistotě a teprve během druhého zhlédnutí se do toho filmu zamiluju. Pamatuji si dobře, jak jsme s tehdejší kamarádkou Helenou Zikmundovou vycházeli z novinářské projekce DOKONALÉHO TRIKU a věděli, že jsme právě viděli něco jedinečného. Porozumění tomu, co přesně, přinesla až druhá, třetí, čtvrtá... projekce, přičemž každá zvyšovala obdiv k filmu i uměleckému výkonu za filmem. Od té doby to tak mám s každým jeho filmem (krom TEMNÝCH RYTÍŘŮ, kdy z prvního jsem asi vyrostl a u druhého jsem se ani napodruhé nezamiloval a považuji jej za jeho nejhloupější film).
Každopádně Nolan nebyl v roce 2006 jediný, protože podobné, a přitom tak strašně odlišné opojení z narativity téhož roku přinesla třeba i Shyamalanova ŽENA VE VODĚ, kde je hrdinkou přímo záhadná dívka jménem Příběh a lidské postavy jejího světa aktivně rekonstruují pravidla vyprávění kolem ní, aby jí mohly pomoci (ale sofistikovaný metanarativní experiment reprezentovalo i nakonec nezařazené HORŠÍ UŽ TO NEBUDE, kde hrdina pro změnu zjistí, že je vyprávěnou fikční postavou).
Byl to pro hollywoodskou kinematografii rovněž rok mnoha forem takříkajíc stylizovaného naturalismu. Dosahovalo se jej skrze iluzi nezprostředkovanosti (LET ČÍSLO 93), skrze dlouhé záběry totální herecké oddanosti (Bale v Herzogově TEMNÉM ÚSVITU), (na první pohled paradoxně) skrze absenci konvenční realističnosti v zapojení plechového zvuku a digitálního obrazu (MIAMI VICE), skrze eastwoodovskou zdrženlivost v konfrontaci s japonským herectvím a odlišným kulturním rámováním v unikátním černobílém filmu o amerických nepřátelích (DOPISY Z IWO JIMY) či skrze vpád syrovosti, zranitelnosti a antielegance do nečekaně dekonstruktivního zprostředkování dlouhodobě šlechtěného bondovského mýtu v CASINO ROYALE (v čele s Prahou coby místem, kde Bond získá své dvě nuly). Na opačném spektru stylistické hravosti, eskapického (byť jen zdánlivě, protože nakonec relativně ironického) nonnaturalismu v chytré kooperaci nesourodých stylů jsou pak podmanivé filmy jako DOBRÝ ROČNÍK s dvěma střetávajícími se poetikami i vyprávěcími mody, SKRYTÁ IDENTITA s asijskou melodramatickou fatálností v americké narativní hladkosti nebo kombinace obrovského rozpočtu a televizní narativity v MISSION: IMPOSSIBLE III.
Byla to v tomto směru zkrátka parádní hollywoodská sezóna - a je vlastně zajímavé, že souběžně v Evropě vznikly nejméně dva v něčem velmi hollywoodské a v něčem naopak velmi nehollywoodské historické snímky, které do klasických schémat vnesly značnou míru sarkasmu na úrovni událostí, dějinných rámců, žánrových konvencí i zprostředkování ne/morálního: Verhoevenova "hitchcockovská" ČERNÁ KNIHA a von Donnersmarckovy "spielbergovské" ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH.
A samozřejmě, abych na závěr nezapomněl, velkým objevem byl pro mě i mé přátele rovněž interpretační experiment Slavoje Žižeka PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM. Vlastně v něm nesouhlasím vůbec s ničím, o jednotlivých filmech jakožto uměleckých dílech ta lacanovská interpretace říká de facto kulové, řadu jich Žižek možná vůbec vcelku neviděl a je dost zneklidňující, pokud si někdo pod mým oborem představuje podobně svévolnou aplikaci (zejména) psychoanalytických schémat na svévolně vybrané kousky děl vytržených z kontextu původních estetických vztahů. Ano, to všechno je pravda, ale... je to taková zábava! Žižek je tu totiž zaprvé nesmírně vtipný a zadruhé je to vlastně v těch interpretačních rámcích plných fyzických metafor, podvědomí, nevědomí a potlačených sexuálních dimenzí velmi alternativní k tomu, jak neakademická reflexe filmu obvykle vypadá. To je ostatně i důvod, proč pak druhý Žižekův pokus o totéž z roku 2012 už zoufale nevyšel: na rozdíl od eruptivní, z okovů příčetnosti vypuštěné lacanovské interpretace totiž ve vztahu k ideologii vlastně jen pouze zdánlivě sofistikovaně a chytře říká, s čím se ve vztahu k filmům běžně denně setkáváme v žurnalistické kritice, v kavárně, v hospodě i v akademickém prostředí. (Bylo by krásné, kdyby tomu tak nebylo.) Ale PERVERZNÍHO PRŮVODCE FILMEM si dejte, protože je v něm extrémně vidět cinefilní zápal, intelektuální radost i hravost a obrovské množství filmařské potměšilosti v tom, jak je Žižek umísťován do nebohých objektů jeho výkladu.
Jak říkám, rok 2006 byl fajn - a zatímco k některým těm filmům se opakovaně vracím, k jiným jsem se právě zatoužil vrátit, neb jsem je spoustu let neviděl (a zároveň si je živě pamatuji a chci zjistit, jak je budu vnímat o dvacet let později). A hlavně, vedle všech zmíněných filmů vznikly desítky a desítky dalších skvělých snímků, na které vzpomínám jen o něco méně rád nebo které považuji toliko za trošku méně důležité, ovšem stále vynikající.... nemluvě o televizních seriálech. Byla to zkrátka filmařsky pozoruhodná éra, kdy řadě chytrých a odvážných celovečerních projektů v kinech hodně napomáhal fakt, že se mohly z případného diváckého nezájmu snadno finančně zahojit následným prodejem na DVD. Škoda, že už pak netrvala moc dlouho.
A DIRTY CARNIVAL (Biyeolhan geori; Ha Yoo, Jižní Korea)
CASINO ROYALE (Martin Campbell, Velká Británie / USA)
ČERNÁ KNIHA (Zwartboek; Paul Verhoeven, Nizozemsko / Belgie)
DOBRÝ ROČNÍK (A Good Year; Ridley Scott, USA / Velká Británie)
DOKONALÝ TRIK (The Prestige, Christopher Nolan, USA / Velká Británie)
DOPISY Z IWO JIMY (Letters of Iwo Jima; Clint Eastwood, USA)
LET ČÍSLO 93 (United 93; Paul Greengrass, Velká Británie / USA)
MIAMI VICE (Michael Mann, USA / Německo)
MISSION: IMPOSSIBLE III (J. J. Abrams, USA)
MUTANT (Gwoemul; Bong Joon-ho, Jižní Korea)
ONE FOOT OFF THE GROUND (Ji quan bu ning, Daming Chen, Čína)
PARAGUAYSKÁ HOUPACÍ SÍŤ (Hamaca paraguaya; Paz Encina, Argentina / Paraguay)
PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM (The Pervert's Guide to Cinema; Sophie Fiennes, Velká Británie / Rakousko)
SKRYTÁ IDENTITA (The Departed; Martin Scorsese, USA / Hongkong)
TAXIDERMIA (György Pálfi, Maďarsko)
TEMNÝ ÚSVIT (Rescue Dawn; Werner Herzog, USA)
VÁLKA ROZUMU A CTI (Mo gong; Chi Leung 'Jacob' Cheung, Čína / Japonsko)
VYŠETŘOVÁNÍ NOČNÍCH MŮR (Akumu tantei; Shinya Tsukamoto, Japonsko)
ŽENA VE VODĚ (Lady in the Water; M. Night Shyamalan, USA)
ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH (Das Leben der Anderen; Německo, Florian Henckel von Donnersmarck)
