Kamarádi na MovieZone jako každý rok zveřejnili svůj žebříček "nezapomenutelných filmů" sezóny před dvaceti lety... a já jako každý rok reaguji svým vlastním soupisem pro mě osobně důležitých filmů téhož období. A když jsem jej sestavoval, s překvapením jsem si uvědomil, jak důležitý pro mě filmový rok 2006 cinefilně byl, kolik objevů znamenal a jak rozmanité množství filmů jsem měl možnost vidět. Nebyla to náhoda, protože se sešla řada skvělých příležitostí...
Předně jsem těžil z (žel dodnes) ojedinělé příležitosti absolvovat o rok později Far East Film Fest v Udine, kde jsem krom strhující retrospektivy filmů Patricka Tama viděl řadu fenomenálních asijských filmů z roku 2006 - z nichž jsme s Jirkou Flíglem do české distribuce postupně protlačili alespoň božskou historickou megakoprodukci BATTLE OF WITS (Jirka to dostal na FilmAsii jako SOUBOJ STRATÉGŮ a spolu s Petrem Čemusem jsme to pak dotlačili na DVD jako VÁLKU ROZUMU A CTI, přičemž české DVD se nakonec udělalo z mého dvoudiskového DVD, co jsem si koupil v Udine). Vlastně si to řádnou dobu chci znovu pustit, neb navzdory všem akčním scénám a milostnému motivu je na tom filmu (adaptaci mangy) silná hlavně ona intelektuální dimenze války. Válka je v pojetí hlavního hrdiny hlavně střet komplexních plánů ve smyslu obranných strategií a taktik, a to na úrovni konkrétních akcí, předjímaných protiakcí a možných reakcí - a během vyprávění se pochopitelně trpce střetně s mnoha různými podobami hlouposti a sobectví. Uhranuly mě tam ovšem i drsná jihokorejská gangsterka A DIRTY CARNIVAL vzdávající hold Scorseseho ŠPINAVÝM ULICÍM či naopak velmi civilní epizodický snímek o štrapácích nezaměstnaných herců čínské opery ONE FOOT OF THE GROUND.
Ovšem vynikající asijské filmy z roku 2006 přinesly i Karlovy Vary. Tam běželo nejen žánrově a dějově úžasně nevypočitatelné kaiju, akční, rodinné a společensko-politické drama MUTANT Bonga Joon-hoa (od nějž mnozí znáte PARAZITA), ale třeba i Tsukamotovo vrcholně zneklidňující VYŠETŘOVÁNÍ NOČNÍCH MŮR. Přesunu-li se z Asie, pak prvním vzrušujícím setkáním s pomalou kinematografií byla o něco později na přehlídce Cinepur Choice zase projekce PARAGUAYSKÉ HOUPACÍ SÍTĚ, jistě ne mistrovského filmu... ale pro mě rozhodně důležitého. Dodnes si živě vybavuji, s jakým údivem jsem si užíval ono vzrušení z nedějovosti, plynutí a prožitku stmívání v reálném času, kdy staří rodiče (neúspěšně) čekali na synův návrat. Bylo to v něčem podobně opojné jako ještě středoškolský kinozážitek se STALKEREM nebo s MAZACÍ HLAVOU, které mi namísto nudy otevřely úplně jiné dimenze zkušenosti s filmovým časem, jež jsem u videa zažívat nemohl. Naopak superdravá zkušenost s evropským filmem byla šílená TAXIDERMIA, u jejíž nebývale chytře kaskádově vystavěné poetiky hnusu jsem v karlovarském Kongresovém sálu málem zemřel smíchy. (Podobnou, ač méně sofistikovanou dravost si vybavuji v souvislosti se ZBĚSILÝM ÚTĚKEM Wayna Kramera, ale s údivem jsem z paměti nedokázal vydolovat konkrétní analytický postřeh či vysvětlující rámec, a tak jsem jej nakonec nezařadil, ale podívám se na něj brzy znovu.)
Byl to ovšem i nebývale strhující rok hollywoodských filmů, který se v tomto období oddával i narativním a stylistickým experimentům, z nichž mnohé by třeba dneska byly v kinech jen stěží myslitelné.
Začněme letos tak diskutovaným Nolanem. Ačkoli jsem totiž v kině viděl MEMENTO, INSOMNII i BATMAN ZAČÍNÁ (podle mě dodnes zdaleka nejlepší Batman), teprve DOKONALÝ TRIK přinesl první zkušenost s nolanovským zážitkem v podobě, v jaké ho zbožňuji dodnes. Zní to divně, ale každý jeho film bych chtěl totiž vidět až napodruhé, protože estetická rozkoš pro mě spočívá nikoli v očekávání dalšího vývoje příběhu, ale v nebývalém potěšení ze samotné architektury konstrukce vyprávění a fikčního světa, kterou toho bylo dosaženo a jíž lze porozumět až se znalostí celku. První sledování mě tak zanechá v určité nejistotě a teprve během druhého zhlédnutí se do toho filmu zamiluju. Pamatuji si dobře, jak jsme s tehdejší kamarádkou Helenou Zikmundovou vycházeli z novinářské projekce DOKONALÉHO TRIKU a věděli jsme, že jsme právě viděli něco jedinečného. Porozumění tomu, co přesně, přinesla až druhá (a pak třetí, čtvrtá, pátá...) projekce, kdy každá zvyšovala obdiv k filmu i uměleckému výkonu za filmem. Od té doby to tak mám s každým jeho filmem (snad krom TEMNÝCH RYTÍŘŮ, kdy z prvního jsem asi vyrostl a u druhého jsem se ani napodruhé nezamiloval a považuji jej za jeho nejhloupější film). Každopádně Nolan nebyl jediný, protože podobné, a přitom tak strašně odlišné opojení z narativity téhož roku přinesla i Shyamalanova ŽENA VE VODĚ, kde je Příběh hlavní postavou a postavy rekonstruují pravidla vyprávění kolem něj (a nakonec nezařazené HORŠÍ UŽ TO NEBUDE, kde hrdina zjistí, že je vyprávěný fikční postavou).
Byl to i rok mnoha forem takříkajíc stylizovaného naturalismu. Dosahovalo se jej skrze iluzi nezprostředkovanosti (LET ČÍSLO 93), skrze dlouhé záběry totální herecké oddanosti (Bale v Herzogově TEMNÉM ÚSVITU), (na první pohled paradoxně) skrze absenci konvenční realističnosti v zapojení plechového zvuku a digitálního obrazu (MIAMI VICE), skrze eastwoodovskou zdrženlivost v konfrontaci s japonským herectvím a odlišným kulturním rámováním v unikátním černobílém filmu o amerických nepřátelích (DOPISY Z IWO JIMY) či skrze vpád syrovosti, zranitelnosti a antielegance do nečekaně dekonstruktivního zprostředkování dlouhodobě šlechtěného bondovského mýtu v CASINO ROYALE (v čele s Prahou coby místem, kde Bond získá své dvě nuly). Na opačném spektru stylistické hravosti, eskapického (byť jen zdánlivě, protože nakonec relativně ironického) nonnaturalismu v chytré kooperaci nesourodých stylů jsou pak podmanivé filmy jako DOBRÝ ROČNÍK s dvěma střetávajícími se poetikami i vyprávěcími mody, SKRYTÁ IDENTITA s asijskou melodramatickou fatálností v americké narativní hladkosti nebo kombinace obrovského rozpočtu a televizní narativity v MISSION: IMPOSSIBLE III.
Byla to v tomto směru parádní hollywoodská sezóna - a je vlastně zajímavé, že téhož roky v Evropě vznikly nejméně dva v něčem strašně hollywoodské a v něčem strašně nehollywoodské historické snímky, které do klasických schémat vnáší značnou míru sarkasmu na úrovni událostí, historických rámců, žánrových konvencí i zprostředkování ne/morálního: Verhoevenova "hitchcockovská" ČERNÁ KNIHA a von Donnersmarckovy "spielbergovské" ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH.
A samozřejmě, abych na závěr nezapomněl, velkým objevem byl pro mě i mé přátele samozřejmě i interpretační experiment Slavoje Žižeka PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM. Vlastně v něm nesouhlasím vůbec s ničím, o jednotlivých filmech ta lacanovská interpretace říká de facto kulové, řadu jich Žižek možná vůbec vcelku neviděl a je velmi zneklidňující, pokud si někdo pod mým oborem představuje podobně svévolnou aplikaci (zejména) psychoanalytických schémat na svévolně vybrané kousky děl vytržených z kontextu původních estetických vztahů. Ano, to všechno je pravda, ale... je to taková zábava! Žižek je tu totiž zaprvé nesmírně vtipný a zadruhé je to vlastně v těch interpretačních rámcích plných fyzických metafor, podvědomí, nevědomí a potlačených sexuálních dimenzí velmi alternativní k tomu, jak neakademická reflexe filmu obvykle vypadá. To je ostatně i důvod, proč pak druhý Žižekův pokus o totéž z roku 2012 už zoufale nevyšel: na rozdíl od eruptivní, z okovů příčetnosti vypuštěné lacanovské interpretace totiž ve vztahu k ideologii vlastně jen pouze zdánlivě sofistikovaně a chytře říká, s čím se ve vztahu k filmům běžně denně setkáváme v žurnalistické kritice, v kavárně, v hospodě i v akademickém prostředí. (Bylo by krásné, kdyby tomu tak nebylo.) Ale PERVERZNÍHO PRŮVODCE FILMEM si dejte, protože je v něm extrémně vidět cinefilní zápal, intelektuální radost i hravost a obrovské množství filmařské potměšilosti v tom, jak je Žižek umísťován do nebohých objektů jeho výkladu.
Jak říkám, rok 2006 byl fajn - a zatímco k některým těm filmům se opakovaně vracím, k jiným jsem se právě zatoužil vrátit, protože jsem je spoustu let neviděl (a zároveň si je hrozně živě pamatuji a chci zjistit, jak moc je budu vnímat o dvacet let později). A hlavně, vedle všech zmíněných filmů vznikly desítky a desítky dalších skvělých snímků, na které vzpomínám jen o něco méně rád nebo které považuji toliko za trošku méně důležité, ovšem stále vynikající.... nemluvě o televizních seriálech. Byla to zkrátka filmařsky pozoruhodná éra, kdy řadě chytrých a odvážných celovečerních projektů v kinech hodně napomáhal fakt, že se mohly na případném diváckém nezájmu snadno finančně zahojit následným prodejem na DVD. Škoda, že už pak netrvala moc dlouho.
A DIRTY CARNIVAL (Biyeolhan geori; Ha Yoo, Jižní Korea)
CASINO ROYALE (Martin Campbell, Velká Británie / USA)
ČERNÁ KNIHA (Zwartboek; Paul Verhoeven, Nizozemsko / Belgie)
DOBRÝ ROČNÍK (A Good Year; Ridley Scott, USA / Velká Británie)
DOKONALÝ TRIK (The Prestige, Christopher Nolan, USA / Velká Británie)
DOPISY Z IWO JIMY (Letters of Iwo Jima; Clint Eastwood, USA)
LET ČÍSLO 93 (United 93; Paul Greengrass, Velká Británie / USA)
MIAMI VICE (Michael Mann, USA / Německo)
MISSION: IMPOSSIBLE III (J. J. Abrams, USA)
MUTANT (Gwoemul; Bong Joon-ho, Jižní Korea)
ONE FOOT OFF THE GROUND (Ji quan bu ning, Daming Chen, Čína)
PARAGUAYSKÁ HOUPACÍ SÍŤ (Hamaca paraguaya; Paz Encina, Argentina / Paraguay)
PERVERZNÍ PRŮVODCE FILMEM (The Pervert's Guide to Cinema; Sophie Fiennes, Velká Británie / Rakousko)
SKRYTÁ IDENTITA (The Departed; Martin Scorsese, USA / Hongkong)
TAXIDERMIA (György Pálfi, Maďarsko)
TEMNÝ ÚSVIT (Rescue Dawn; Werner Herzog, USA)
VÁLKA ROZUMU A CTI (Mo gong; Chi Leung 'Jacob' Cheung, Čína / Japonsko)
VYŠETŘOVÁNÍ NOČNÍCH MŮR (Akumu tantei; Shinya Tsukamoto, Japonsko)
ŽENA VE VODĚ (Lady in the Water; M. Night Shyamalan, USA)
ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH (Das Leben der Anderen; Německo, Florian Henckel von Donnersmarck)
