Jelikož Iron Man 3 právě celosvětově válcuje kina, ještě před americkou premiérou dosáhl třísetmilionových dolarových tržeb a spekuluje se o americkém "otvíráku" čítajícím 170 milionů dolarů, Marvel očividně opět prokázal neotřesitelnost své vybudované pozice (jakkoli už dnes patří pod Disneyho). A protože o Iron Manovi 3 jsem psal včera (viz tady), připadá mi vhodné připomenout si film, který ukončil tzv. Fázi I, jehož divácký i kritický úspěch zastínil všechny ostatní velkofilmy loňského roku a na něhož Iron Man 3 přímo navazuje - Avengers.
Už nikdy se nedovíme, jak by to dopadlo, kdyby se divácky neprosadily filmové série jako X-men, Spider-man či znovuoživený (nolanovský) Batman. Každopádně komiksový gigant Marvel vstoupil do filmového průmyslu a v závislosti na neutuchajícím boomu komiksového filmu přišel s nestandardním konceptem - tedy ve filmu, protože v "obrázkovém" médiu patří mezi ty nejstandardnější uplatňované: předložit sérii samostatných velkofilmů se superhrdiny, kteří se pak potkají v týmovém blockbusteru.
Ironické je, že marvelovský trhák Nezničitelný Hulk (2008) nijak nadšené reakce ani tržby nevykázal, nicméně jejich Iron Man ze stejného roku podobný problém neměl a definitivně znovuoživil kariéru Roberta Downeyho jr. Následovaly filmy Iron Man 2 (2010), Thor (2011) a Captain America: První Avenger (2011) - a všichni jen čekali, jak to dopadne s týmovkou Avengers, kde se měli potkat všichni předcházející titulní superhrdinové plus dva ve vedlejších rolích: Black Widow (Iron Man 2) a Hawkeye (Thor).
Z hlediska Marvelu šlo o dost riskantní, ale zároveň značně promyšlený tah, kdy už nespoléhali jen na komiksovou franšízu, ale vybudovali si postupně silnou cílovou skupinu diváků i mezi "neuživateli" komiksů. Ne každému se nutně líbily všechny zmíněné filmy, ale všechny (s výjimkou Hulka) utržily značné peníze a všechny měly docela příznivé kritické i divácké ohlasy, takže na Avengers pravděpodobně půjdou i ti, kdo třeba nijak nezbožňují Kapa Ameriku, ale zamilovali si Iron Mana či Thora - a chtějí je vidět znovu.
Podobným riskem i podobně promyšleným tahem pak bylo v případě Avengers angažování scenáristy a režiséra Josse Whedona, jehož televizní seriály Buffy, přemožitelka upírů nebo Firefly si vybudovaly obrovskou fanouškovskou základnu a Whedonovo jméno má v geekovské komunitě podobně silný zvuk jako třeba Kevin Smith. (Nehledě na to, že pro Marvel napsal jednu z nejúspěšnějších komiksových řad dekády: Astonishing X-Men.) Whedon je známý svým talentem vytvářet komplexní příběhy, pohrávat si s žánrovými konvencemi (zejména spousta epizod Buffy) a psát neuvěřitelně svižné a chytré dialogy.
Toliko k plánům, konceptům, riskům a předpokladům, ale jak to nakonec dopadlo? Avengers jsou snad s výjimkou prvních dvou nolanovských Batmanů či druhých X-men nejlepší film o superhrdinech v barevných kostýmech, který jsem viděl. Zatímco zmíněné série vlastně původní komiksové světy v rovině jejich fungování zcivilňovaly, metaforizovaly a přibližovaly fungování světa našeho, Avengers na to zvysoka... Jsou o superhrdinech a se superhrdiny, superpadouchy a transdimenzionálními bitvami. Civilnost? Ale jděte.
Civilové bez kostýmů hrají v Avengers přinejlepším druhé housle, dojemně umírají či prostě jen tvoří masu k destrukci, pardon ochraňování. Jednoduše přebírají klasický vzorec superhrdinských týmovek: 1) superhrdinové se potkávají a na potkání si rozbíjejí tlamy, 2) superhrdinové se snaží domluvit a učí se fungovat jako jeden tým, zatímco superpadouchové posilují svou moc, 3) superhrdinové se spolčí a rozbijou tlamy (či hračky) superpadouchům. Jednoduchý vzorec, ale zatraceně těžko realizovatelný.
Je totiž složité napsat podobný příběh na ploše celovečerního filmu tak, aby někteří ze superhrdinů co do pozornosti neválcovali ty ostatní, kteří jsou spíše do počtu (to byl trochu problém filmu X-men: První třída). Joss Whedon očividně využil televizní zkušenosti, kde souběžně budoval jednotlivé dílčí linie, které se shlukují s pomocí volně rozvíjených a souběžně udržovaných motivů v pozadí do větších a větších celků. V Avengers není žádný člen týmu nadbytečný, každý plní ve vyprávění klíčovou úlohu a každý je bezesporu super.
Stark/Iron Man je vědec a svobodomyslný cynik, Bruce/Hulk vědec a tragický hrdina, Thor aristokrat, Kapitán Amerika morální opora a zdatný přirozený vůdce, Black Widow lstivý špionážní mozek, Hawkeye zarputilý poctivec s osobními důvody, Nick Fury manipulativní „motivátor". Co z toho plyne? Iron Man si bude rozumět s vědcem Brucem a bude se nesnášet s Thorem (protože jsou oba alfasamci) a s Kapitánem Amerikou (protože se nutně nemůže slučovat s jeho citem pro morálku a řád), Kapitán Amerika si bude rozumět s Brucem, protože jsou oba vyděděnci apod.
Zkažený lotr Loki je pak mocichtivý aristokratický übermensch bez morálních skrupulí, takže vlastně musí štvát úplně všechny a je přirozeným superpadouchem, aniž by se musel zvlášť snažit. Aby se v příběhu uplatnil co do schopností "nedochůdče" Hawkeye, udělá se z něj hned v první scéně padouchova pravá ruka, čímž se nemusí prát o sympatie a nabude pozici skrze vyprávění místo superschopností. A to všechno je řízeno skvěle napsanými dialogickými výměnami či konflikty a zapojením všeho, co by mohlo trčet, do toku vyprávění.
To otevřeně zohledňuje a využívá Kapitánovu úsměvnou staromódnost, Hulkovu bum-bác-znič jednoduchost, Thorův "shakespearovský" patos či Hawkeyho "legolasovitost". Ty pomocí řízných a úderných vtipků během chvíle učiní přirozenou součástí přepáleného světa, ve kterém je za jistých podmínek možné úplně vše, aniž by to bylo hloupé - je to jen účelně stylizované. Joss Whedon jednoduše sází na chytře vymyšlený (nikoli křečovitě významově přemyšlený) scénář, který se od "epizody" k "epizodě" sune k bombastickému finále.
To by samozřejmě nefungovalo, kdyby všichni herci nebyli přesní ve svých rolích systematicky využívaje různých hereckých modů: Downey je přezíravý cynik, Hemsworth hraje s "branaghovskou" sveřepostí, Evans naopak důstojně podehrává, Johanssonová je v duchu špionážních filmů neproniknutelná a Ruffalo konečně nehraje Bannera jako přecitlivého chudáčka (Bana) nebo zneuznalého frajírka (Norton), nýbrž coby hyper-inteligentního sympaťáka, který se snaží racionálně srovnat se svými změnami do zeleného tupouna.
Samozřejmě, že se ozývají hlasy, že na blockbuster je v Avengers první dvě třetiny filmu relativně málo akce (úvodní destrukce, rvačka v lese, akce na bitevní lodi) a většinou si spolu jen několik postav v divných hadrech více či méně sarkasticky povídá. Tuto výtku ale považuji za absurdní, pokud na filmu chválím vše, co jsem popisoval v předchozích odstavcích a díky čemu jsou Avengers vskutku „superfilm" o superhrdinech coby plnohodnotných postavách, nikoli jen ksichtech zastupujících spoustu prachů vyhozených za počítačové efekty.
Pokud chce někdo vidět tři hodiny destrukcí, ať si zajde na v tomto ohledu až úmorné Transformers II-III, kde lidské figury skutečně slouží jen jako nástroj, jak se posunout od "akce-všechno-zničit" s číslem 1 k "akci-všechno-zničit" 2 až k finální "akci-zničit-vše-co-jsme-dosud-zničit-nestihli-ba-i-víc". A to vše nejlépe tak, aby epileptici z kina mazali do nemocnice a nikdo se v tom nevyznal. Whedon je očividně silnější v dialozích než v akci, kde film sice taky občas ztrácí na přehlednosti, ale za opojný několikaminutový záběr postihující všechny hrdiny v akci mu to jistě rádi odpustíme, že?
Avengers ze stylistického hlediska nicméně vykazují podobnou míru promyšleného spojování různých postupů jako u herectví, zvláště když odkazují na styl filmů předchozích (detaily Starkovy hlavy v kostýmu, divadelně stylizované scény Thora s Lokim...) či každého z hrdinů snímají v akci trochu jinak (u lučištníka Hawkeye třeba otevřeně odkazuje na způsoby snímání Legolase z Pána prstenů). Film je ale logicky vystavěný především na přehledném uspořádání prostoru a promyšleném inscenování, což opět posiluje roli herců a dialogických výměn.
Když si navíc vezmeme, že každý z hrdinů má přinejmenším jednu "boží" scénu vybudovanou jako parádní gag (Kapitánovo vybudování si reputace před přihlížejícími policisty nebo likvidaci padoucha v duchu Asterixe asi dlouho nikdo, co do sebeironické nadsázky, nepřekoná), neumím si představit, jak mohli Avengers dopadnout líp.
Jistě, ideologicky jsou možná potvrzením všech amerických stereotypů, rezignují na společenský přesah a jsou natočeni pro čistě únikovou potěchu ze zábavného vyprávění. To všechno beru, ale nějak mě ani na vteřinu nenapadlo se na ně za to zlobit.
