neděle 7. listopadu 2021

ETERNALS (2021): Obětování hravosti na oltář bohů

ETERNALS ve mně vyvolávají značně rozporuplné pocity. Na jedné straně plně respektuji některé aspekty jejich stylové i vyprávěcí výstavby, na druhé straně mě iritují svým fikčním světem, příběhem i tematickým uchopením.

Mají jistě pozoruhodnou vyprávěcí výstavbu. Kombinují mytizující obraz velkých dějin s detektivním schématem – a nechronologicky odhalované konflikty v nedávné i dávné minulosti jsou funkčně nadřazeny naopak relativně přímočarému dění v přítomnosti. Kolektiv mocných mimozemských postav (Věčných) na Zemi přebývá již sedm tisíc let. Během nich většinu času bojovali s mimozemskými monstry (Devianty) a současně žili po boku běžných lidí. Minulost Věčných odhalujeme postupně, zatímco se snaží vypátrat původ nového typu Devianta, odhalit pozadí smrti jednoho ze svého kruhu, nalézt všechny zbývající členy týmu – a odhalit plán bytostí řídících chod vesmíru.

Respekt vyvolávají i inscenační řešení. Ve finále kupříkladu sledujeme komplexní akční scénu složenou z paralelních akcí poměrně velké skupiny postav, přičemž každá nepřímo ovlivňuje ty další. Filmaři přitom nevolí cestu (a) naskládání všech na jedno místo, (b) provázání akcí skrze jednu postavu prolétávající/poskakující kolem ostatních nebo (c) série zcela samostatných akcí, kdy při sledování jednoho prostě nemáme tuchy, co se děje v těch dalších. Ne, volí cestu pečlivě prostříhávané sekvence, která udržuje souběžné povědomí o všech jednotlivých děních a směřuje k jednomu centrálnímu vyvrcholení, aniž bychom ztratili orientaci v prostoru a kauzalitě.

Promyšlené je i používání velkých celků a průběžné inscenování postav v boji s ohledem na jejich schopnosti, takže každá má vlastní dynamiku rámování, střihu a choreografie, což je nejvýraznější u hlavní dvojice Ikara a Sirké, která celý příběh řídí. Zejména u létajícího Ikara s laserovým pohledem je zjevná polemika s dosavadním kinematografickým snímáním Supermana. Ikarův pohyb prostorem totiž spíše než elegantní let dravce připomíná rychlé bojové letadlo, které často mění směr, pozici i taktiku boje – a neustále útočí. Film umí být působivý i v inscenování některých mikrodramat jako hirošimská epizoda. Jinak řečeno, coby akt vyprávění mi přišli ETERNALS svižní, přehlední a zábavní.

Mnohem zdrženlivější až otrávený jsem ovšem v otázce jejich celkového dojmu jako díla, kdy se mi jako nejlepší estetické srovnání jeví – pro někoho možná překvapivě – HIGHLANDER (1986). Na jedné straně sledují podobnou strukturu. Jak bylo řečeno, příběh v přítomnosti je mozaikovitě vyprávěný nejdříve jako detektivka, která je nástrojem k odhalování komplexnějšího dění v minulosti dlouhověkých postav, načež končí jako klíčový souboj nesmrtelných mimo zraky i povědomí většiny lidstva. Na druhé straně ovšem ETERNALS selhávají v tom, v čem je HIGHLANDER velmi silný, a sice v reprezentaci existenciální tíhy dlouhověkosti a únavy z odlišného vnímání času.

Narážím tu na běžný problém řady příběhů o podobných postavách: jejich extrémní dlouhověkost je toliko zjevená narativní skutečnost, o níž jsme sice zpraveni, ale která není identifikovatelná v jejich jednání nad rámec toho, že o tom občas něco prohodí. Většina postav v ETERNALS se chová a jedná jako běžní moderní třicátníci až padesátníci. Ke konfliktům v daleké minulosti se navíc stavějí jako k událostem starým spíše roky než staletí až tisíciletí, ačkoli se nijak nenaznačuje, že by čas vnímali odlišně. Navíc, když je vidíme v kontextu dávných civilizací, působí především jako moderní američtí turisté na exotickém výletě (včetně některých stereotypních rysů reprezentace subkultur).

Abych byl dobře pochopen, nevyčítám filmu chybnou reprezentaci v rovině realistického, tj. jak by se asi tisícileté postavy měly podle mě chovat. Vyčítám filmu nedostatek vodítek, které by divákovi umožnily identifikovat dlouhověké postavy v rovině jejich chování a jednání jako adekvátně odlišné od postav z běžného současného světa kolem nich. Jasně, lze připustit, že finančně slušně zajištění představitelé současné společnosti se chovají a jednají čirou náhodou právě jako sedm tisíc let staří bohové, ale podobné vysvětlení mi nepřipadne uspokojivé. Ostatně zůstaneme-li v MCU, je u takového Thora mnohem snazší rozpoznat, že je odjinud a že už ve svém dlouhém životě prožil více než kdokoli další z pozemského světa – stejně jako u Thanose.

Mnohem větší problém mám ovšem s tím, co bývá na filmu oceňováno, a sice filozofické disputace, mytologické a historické reference, náboženská tematika nebo reprezentace sexuality. Údajně je proto odvážnější marvelovkou, ale já na tom nic moc odvážného neshledávám. Ba naopak, je to spíše příklon od upřímně zábavních produktů populární kultury k okázalému kýči, protože všechny ty „seriózní“ prvky jako mýty, vnitřní dilemata a rádobydospělé prvky typu explicitně ukázaného sexu či homosexuálního páru se paradoxně stávají součástí mnohem naivnějšího pohádkového příběhu a fantasy mustru než v kterémkoli z předchozích filmů MCU.

V případě předchozích marvelovek se zpravidla vzal nějaký etablovaný sub/žánr, který napomohl provést inovativní řez marvelovským světem, přičemž neztratil kontakt s každodenností postav, jež nakonec nikdy nebyly takříkajíc větší než život. U každého marvelovského hrdiny či každé marvelovské hrdinky jsme totiž sledovali, jak vedle svého superhrdinství řeší banální problémy každodennosti a vedle misí má i obyčejný život, trapasy, radosti a horší či lepší dny. V tom jsem pro sebe viděl největší zvláštnost celého MCU. V ETERNALS je tento rozměr potlačovaný, neb sledujeme onen schematický fantasy komiks o vyvolených zachraňujících svět a následujících dávná proroctví.

Vzdor osvěžujícím civilním scénám postavy většinu času mluví, jako když (s prominutím) serou mramor a řeší fatální otázky – a vidíme-li je při něčem běžném, narážíme na problém výše, že se stávají běžnými moderními Američany. Jak trávili všechny ty roky? Jak tráví většina z nich své dny? Jak si vydělávají? Jak se baví? E-e, tyhle otázky si nemá smysl pokládat, protože vše je zásadní a mají několik dnů, aby zachránili svět. Charakterový vývoj postav? E-e, když se nestihli proměnit za sedm tisíc let, za pár dnů to stihnou jen stěží – a posuny jsou nakonec jen na ose „tisíce let potlačovaná žárlivost“ či „prostě jsem to přehodnotil/a“. V kontextu banálních mytologických referencí a stavění vývoje příběhu kolem dlouze budovaného antagonisty, který pak v závěru vyprávění jen překáží, všechny tyto detaily ještě víc posilují efekt, že „zvážnění“ paradoxně znamená jen zdětinštění a potlačení hravosti.

Poněkud hubatě řečeno: Rozdíl mezi MCU a DCEU byl pro mě vždycky v tom, že zatímco tvůrci MCU věděli, že superhrdinské komiksy jsou zpravidla naivní či hloupé, a bavili se tím spolu s vědoucími diváky (z nichž mnozí nikdy žádný komiks nečetli), tak tvůrci DCEU věděli, že fanoušci superhrdinských komiksů jsou zpravidla naivní či hloupí, a baví se svými nevědoucími diváky (z nichž mnozí nikdy nic jiného než komiks nečetli). V tomto ohledu jsou pro mě ETERNALS překvapivě mnohem blíže k srandovně serióznímu samožerství DCEU než k sebeuvědomělé hravosti dosavadního MCU. Chci-li vidět tematicky seriózní film o… o čemkoli, proč bych měl proboha koukat na superhrdinský komiks? 

Tak či onak, ETERNALS nakonec stojí za to v kině vidět, ať už kvůli jejich stylistickým, konstrukčním i obecněji rytmickým kvalitám – či kvůli pomoci kinařům v neradostných časech.