U BATMANA (2022) jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana.
Zaprvé, v tom relativně "přirozeně" nastaveném fikčním světě působí chlap v netopýřím kostýmu hrozně srandovně. Tvůrci však s tímto aspektem vědomě pracují a jako poněkud nepatřičného exota jej reflektují i ostatní obyvatelé světa, což je vlastně sympaticky ozvláštňující. Zadruhé, je poněkud podivný paradox, že v batmanovském filmu, kde se nejvíc vyšetřuje, potkáváme možná nejhloupějšího Batmana. Sice si poradí se slovními hádankami, ale jinak za něj musí myslet všichni kolem, aby ho vůbec něco trklo - a beztak jsou nakonec skoro všechna jeho odhalení spíše dílem náhody či vysloveně deus ex machina ve formě nečekaně objevené nahrávky. Vysloveně podivný je pak moment, kdy čistě na základě něčího tvrzení uvěří klíčové informaci, která vrhá stín na minulost jeho rodiny, a vzápětí ji na základě tvrzení někoho jiného přehodnotí. Kritické myšlení na nule. Jak na podobného hrdinu spoléhat jako na vyšetřovatele?
Tady se vracím k výchozí námitce. Ačkoli film usiluje o psychologické pojetí hrdiny jako traumatizovaného člověka, tento na mě nepůsobí jako vnitřně soudržná a individuálně srozumitelná postava; spíš jako věšák na pózy, gesta, prohlášení a traumata. Má minimum svých vlastností a má minimum sdílených vazeb na ostatní obyvatele světa. Dokonce i vztah se sluhou Alfredem působí, jak kdyby se znali tak rok a teprve k sobě hledali cestu. Další blízkou vazbu má ke komisaři Gordonovi, ale těžko říct, proč mu vlastně Gordon tak věří a jak se dostali do této fáze spolupráce. Jejich vztah totiž pro změnu neodpovídá tomu, že se znají teprve (něco přes) rok - a žádná vodítka k bezprostřední minulosti jak jejich vztahu, tak obecněji fikčního světa vlastně nikdy nedostaneme. Nejproblematičtější se mi jeví, že jsem sice na faktické úrovni nucen akceptovat, že Wayne vytvořil Batmana, ale nedokáži rekonstruovat, jak toho právě tento dosebezahleděný Wayne dosáhl.
Aby bylo zřejmější, co se snažím říct: U Keatonova BATMANA (1989) jsme hrdinu společně s novinářkou Vicky Valeovou postupně objevovali a stával se až před našima očima krom mýtu i člověkem, který navíc sám vyřeší složitou vědeckou záhadu. U Baleova filmu BATMAN ZAČÍNÁ (2005) jsme oproti tomu společně s hrdinou mýtus Batmana vytvářeli, takže Batman pro nás vlastně jako samostatná entita neexistoval, nýbrž existoval pouze pro svět kolem Wayna, byla to značka. Hrdina byl toliko Bruce, jenž si funkčně vytvořil dvě různé masky a zároveň prokazuje nebývalou inteligenci, taktické a vůdčí schopnosti. (Obšírněji to vysvětluji v článku "Mezi Brucem Waynem a Batmanem".) U Pattinsonova BATMANA ale nic takového není a zároveň to není jeho Pattinsonova vina, protože s poskytnutými možnostmi dosahuje maxima a mnohé toho si jeden začne uvědomovat až zpětně.
Jasně, rovněž spousta komiksových či animovaných batmanovských dobrodružství žádné podobné pozadí nemá. Jenže tato díla jsou zpravidla vystavěná na překotném vyprávění příběhu, kde je hrdina především prostředek k jeho reprezentaci. Na tuto linii na jednu straně hraje i Matt Reeves. Film je v řadě okamžiků strhující, protože má silně rozvržené konflikty mezi výraznými postavami a stabilní práci s napětím (o co Riddlerovi dále půjde, koho napadne, k čemu směřuje a jak to skončí?) i zvědavosti (o koho jde? co všechno a o čem všem vlastně ví? jak to, že toho tolik ví? kdo je tajemná krysa? co se stalo se zmizelou ruskou dívkou?).
Ačkoli tedy BATMAN jako detektivka s ohledem na řečené moc nefunguje, jako kriminální thriller (ve smyslu thrilleru o podsvětí, policii a politice) suverénně rozvíjí síť vztahů, pojítek a vodítek, v níž vévodí různí gangsteři a na straně policie charismatický Gordon, který Batmana docela nepokrytě využívá. Zároveň film docela šlape i coby podivný romantické vyprávění o dvou emo-ztroskotancích, kteří se přitahují, přičemž za svou sympatičnost vděčí hlavně svým představitelům. Filmaři uměli dát svému kolosu rytmus, v němž se skoro obešli bez akce, přičemž tento hodně těží z komunikativní desetiminutové expozice. Funkčně se v ní doplňují úvodní vražda s hlediskovými záběry, hrdinův deník, jedna bitka... a schéma příchodu na místo činu.
Lidi BATMANA přirovnávají k filmu SEDM, jenže tohle srovnání kulhá, a to z důvodů, které žel úplně nejde prozradit. Zatímco v SEDM ale finále logicky uzavřelo všechny dosavadní trajektorie, umocnilo celé vyšetřování a završilo padouchův konceptuální projekt, v případě BATMANA se tohle navzdory povrchní podobnosti nedaří a finále je vlastně nejslabší, nepředstavuje žádné koncepční završení plánu a působí, jako by ho připsali na poslední chvíli. Padouchovy kroky vlastně přestanou dávat smysl, což opět souvisí s tím, že zatímco coby emblém je Riddler podobně jako Batman působivý, jako lidé jsou oba toliko variace na středoškolské podivíny. Tvůrci navíc vypravěčsky prokaučují i klíčový motiv, který film žene do značné míry kupředu a staví na něm trailery: "Kolik toho Riddler o Batmanovi ví?"
Velkolepá stopáž je přitom ku prospěchu věci, protože vyprávění se umí pozastavit a věnovat pozornost adekvátním drobnostem. Začne se propátrávat prostor, bloudit po tvářích, modulovat nálada a tvořit atmosféra prostředí stejně jako situace skrze barvy, tonalitu, pohyby a náladu. Stejně tak se nebojí variovat tytéž motivy, třeba jako vstup hrdiny do klubu. Pro mě je vrcholná chrámová scéna v hodině filmu, která si dokáže počkat, postupně ustavuje prostor, chytá různé tenze v sociálním prostředí, řetězí banální setkání... a pak náhle šokuje. Na to se ovšem opět zastaví a namísto očekávané akce nabídne rovněž dlouze se rozvíjející výslechovou pasáž, v níž Batman mluví k oběti i skrze oběť. Základ je právě v tom, že se nikam nespěchá, že na úrovni trojice scén (před kostelem, v kostele před akcí a v kostele po akci) pomaličku skládá všechny informace a nechává je vstupovat do kontrastů, a to i skrze střídání velkých celků a velkých detailů, stejně jako střídání výrazně delších záběrů a krátkých prostřihů.
Působivost filmu tak nakonec zůstává právě spíše v jeho částech než v celkovém tvaru, jenž se pro mě rozpadává v duchu výše řečeného. Po většinu času skvěle táhne jako žánrová hra na rovině konkrétních scén a sekvencí, za což vděčí i oné mimořádné stylové důmyslnosti, která krom zprostředkování informací tvoří i relativně samostatné výtvarné vzory: hudbě, scénografii, hře se světlem a tonalitou, kontrastu mezi expresivní prezentací a zdánlivě přirozenou reprezentací. Především ale tvůrci překvapivě často propojují hluboké kompozice se selektivní ostrostí, pečlivě inscenují herce v prostoru a spoléhají na samotné herectví vlastně docela jednoduše načrtnutých postav. Zároveň však film drhne jako naivní až směšný, kdykoli se pokouší o psychologizaci a tematický přesah. Řídí jej totiž narativní akce a konstrukce fikčního světa jako vnějších stavů věcí, nikoli těch vnitřních - a zároveň je prostorově omezený takřka výhradně na Gotham.
BATMAN naštěstí na psychologizování a banálních společenských paralelách na rozdíl od banální midcultové frašky JOKER jako dílo nikdy plně nestojí - a někdy se na něj podívám znovu. Leč upřímně řečeno, když už si pustit nějakého Batmana čistě pro radost, budu před tímto snímkem vždycky preferovat BATMAN ZAČÍNÁ. Je filmařsky hravější, méně pompézní a hrdina se sice často chová jako kretén, ale zato mu snáze věříme, že mimo aktuální záběr žije, spí, jí, chodí na záchod a přemýšlí o blbinách. To už je ale spíše moje divácká preference a umím si představit, že půlka věcí, z nichž jsem se tu čistě impulsivně vypsal, bude většině diváků úplně fuk. Já osobně už se těším spíše na to, až studentům za pár týdnů na přednášce pustím první epizodu seriálu BATMAN z roku 1966. Riddler je v ní taky, o hádanky není nouze a Batman si stihne i zatrsat!
PS: Nic depresivního ani temného jsem na BATMANOVI neshledal. Zejména
v době probíhající ukrajinské krize je to pořád jen setkání s lehce infantilní
fikcí, v níž se dospělý chlap převléká za netopýra a která není o nic
méně eskapická než AVENGERS (2012). Chcete-li něco depresivního a temného,
pusťte si třeba JDI A DÍVEJ SE (1985).
PPS: Za podněty a protiargumenty děkuji Ondrovi Pavlíkovi, kterému se film líbil mnohem víc než mně a jeho prozatím krátký komentář najdete zde.
