Pravidla mlčení jsou nejnovějším filmem
Roberta Redforda, kdysi dávno režírujícího herce, který se ale této škatulky
postupně zbavil a stal se prostě hercem a režisérem – a nejen to, zároveň
vybudoval Sundance Film Festival, důležitý rozcestník nezávislého filmu, na
němž kdysi poprvé zazářil například Quentin Tarantino. Ani tím však rejstřík
jeho činností nekončí, protože Redford je zároveň velmi politicky založený
člověk, který hrál v řadě otevřeně ideologických filmů, obvykle kritických
vůči americkému vládnímu systému – např. Všichni prezidentovi muži, Kandidát
nebo Tři dny Kondora. Jeho režijní projekt Hrdinové a zbabělci z roku 2007
pak byl otevřenou politickou disputací mezi vysokoškolským učitelem, politikem,
idealistickými studenty a skeptickým studentem.
Svého druhu politickým dramatem
bylo i jeho donedávna poslední historické drama Konspirátor a politický rozměr
nechybí ani nejnovějším Pravidlům mlčení, která právě můžete vidět i
v českých kinech. Ta se vyjadřují k problematice extremistických
studentských skupin během války ve Vietnamu, které proti americké invazi do
této asijské země a podle těchto skupin hromadnému nesmyslnému umírání
amerických vojáků bojovaly násilnou cestou, již bychom mohli zpětně
interpretovat jako cestu teroristickou. Jakkoli někteří kritici považují
Redfordův film za ideologicky průzračnou snahu o obhajobu reprezentantů těchto
skupin, sám neshledávám Pravidla mlčení tak jednoznačnými.
OTÁZKY VÝZNAMŮ
Ačkoli obvykle nechávám polemiky
o implicitních a symptomatických významy interpretačně zapálenějším kolegům
(z řad kritiků nebo akademiků), v případě Pravidel mlčení by byl anti-interpretační
přístup výjimečně shledáván coby únikový oprávněně. (Ale zatímco v tomto
případě se shodneme, ve většině případů tomu tak není, zdůrazňuji.) O co tedy
jde? V sedmdesátých letech působila protiválečná organizace Weather
Underground, z níž je několik členů už třicet let stíháno pro vraždu –
během bankovní loupeže totiž zabili strážného. Film začíná překvapivým
dopadením jedné dámy ze skupiny viníků, která se celou schovávala pod cizím
jménem jako žena v domácnosti, přičemž vyjde najevo, že se ve skutečnosti
chtěla sama udat.
Maloměstský právník Jim Grant je
požádán o její obhajobu, ale tuto odmítne – stará se po smrti manželky sám o
jedenáctiletou dceru a o podobnou kauzu nemá zájem. Lokální novinář Ben Shepard
ale pojme jisté podezření, dá si pár indicií dohromady a zjistí, že Grant je ve
skutečnosti další z hledaných radikálů. Grant ale na FBI nečeká,
zavzpomíná na dávné „špionážní“ zkušenosti a vydá se na útěk – ovšem jeho útěk
vyvolává u Sheparda další otázky. Vůbec totiž nevykazuje znaky snahy se
společně s dcerou někam po zbytek života zašít. Pokud totiž Grant skutečně
prchá před zákonem, je navzdory preciznímu naplánování všech kroků celek jeho
akce dokonale iracionální – o co mu tedy skutečně jde?
Film vyvolává kontroverzní reakce
svou údajně naivní snahou dělat z bývalých radikálů postavy, které se před
novináři, federálními agenty, veřejností i bývalými kolegy pokoušejí obhajovat.
Ovšem dávat někomu slovo nechápu nutně jako jednoznačnou podporu - ba jakýkoli
jiný přístup bych v dnešní době, která příliš mnoho chápavosti vůči
radikálním řešením ideologických problémů nedává, považoval striktně vzato za manipulativnější.
(Upozorňuji, že to je rétorické stanovisko: sám jsem proti jakémukoli politickému
či náboženskému radikalismu. Nelze ovšem vést debatu, pokud budeme zastávat
jednu pozici, pak těžko může jít o debatu.) Není pravda, že Redfordův film
obhajuje radikály, pouze je ukazuje jako jedince, kteří vyjadřují svůj názor –
a není s podivem, že „neprohlédli“.
Výpověď zatčené radikálky ve
věznici v rozhovoru se Shepardem je očividně rétoricky vyhrocený, jde
zčásti o provokaci agentů za skleněnou zdí a agenti FBI koneckonců Shepardovi
po rozhovoru jasně připomínají, že se jím pokoušela manipulovat, její jednání
je patologické a vnitřně rozporné. (I když to nikdo neřekne – pokud by skutečně
stála za tím, co říkala, proč by se potom sama chtěla udat? Její odpověď na podobnou otázku je navíc dost
nejasná, jakkoli se to střídáním hlasitosti, rychlosti i barvy promluvy snaží
skrýt.) Podobně pak výpověď jiné důležité postavy ve finále filmu je jasně
patologická, její argumenty proti dominantní ideologii prázdnými frázemi a její
boj naivním idealismem, což jí dávný kolega opět neopomene připomenout.
Komplikovanější je to
s hlavním hrdinou, ale aniž bych prozradil pointu vývoje jeho postavy, u
něj není otázka v tom, zda byl (ano, byl) či je (ne, není) radikál
obhajující tehdejší pozice, i když se za ně nikomu nekaje. Důležitým morálním i
právním hlediskem v hodnocení jeho postavy je, nakolik oprávněně je stíhán
za to, za co je celonárodně stíhán – a co je s tím spojeno. Každopádně
stejně jako FBI (jakkoli sama ideologicky podjatá) tvoří antitezi názorům
zatčené radikálky, tak i Jim Grant představuje svého druhu antitezi názorům
spřízněných druhů. A to i přesto, že se nedokáže ubránit jisté nostalgii,
zejména při setkání s vysokoškolským pedagogem, jehož revolta se
z radikalismu přelila do úsměvného okouzlování studentů marxistickými
tezemi.
Pravidla mlčení proto nejsou tak
ideologicky jednoznačným filmem, jak mu bývá předsouváno, přičemž jádrem tohoto
interpretačního sporu je podle mého záměna dvou zásadně odlišných pozic: (a)
myšlenky boje proti vietnamské válce a tuto válku reprezentujícímu vládnoucímu
systému, (b) prosazování této myšlenky násilnou cestou, která nemá daleko
k terorismu a objektivně porušuje zákon (ten je ovšem reprezentován
systémem, proti němuž se bojuje – klasický paradox zakládající princip
sebeobhajoby podobných organizací, kteří se tak vymaňují z jakýchkoli
v dané společnosti platných mantinelů právního jednání, protože účel světí
prostředky). První hledisko Pravidla mlčení – a s nimi i celý život sám
Redford – pravděpodobně zastávají, druhé určitě ne.
Ideologické rozvržení filmu je tak
relativně jednoduché, jakkoli by bylo možné je dále strukturovat pozicí mladého
reportéra Sheparda a pozicí FBI. V tomto ohledu se totiž mnohem více
projevuje Redford jakožto politicky vymezená figura, kterou jde navíc obvinit
z poněkud nostalgicky zkreslujícího a pesimistického náhledu na současnost.
Shepard reprezentuje ideál
novináře v duchu Bernsteina a Woodwarda z Washington Post, kteří svou
odvahou a zápalem odhalili kauzu Watergate, přičemž v adaptaci tohoto
jejich snažení ve filmu Všichni prezidentovi muži (i nichž jsem psal tady) si Redford vedle Dustina
Hoffmana zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí. Možná není náhoda, že Shepard
nereprezentuje žádné velké noviny, nýbrž lokální plátek z Alabamy –
protože velká média ve své úloze strážce demokracie selhávají. FBI pak ve filmu
zastupuje jasně negativní úlohu zaslepené instituce s předem utvořenými
závěry, minimální snahou o odhalení skutečného stavu věcí.
Teď už jen spekuluji, ale pokud
bychom přijali tento výklad za platný, Redford se skutečně projevuje jako
nostalgický „apokalyptik“, když naznačuje, že zatímco dříve proti systému
bojovali reální novináři z velkých novin, dnes jsou to mladí idealisté
z lokálního tisku (ve filmu je ošklivý žert směrem k Reuters), které
navíc najdeme jen ve filmech. Ale proč mu to mít v sedmdesáti za zlé, že?
ODCHYLKY OD VZORCŮ
Zajímavější je to se samotným
vyprávěním a s příběhem, který toto vyprávění zprostředkovává. Robert
Redford totiž jako tvůrce vždycky trochu stál mimo dobové filmařské trendy, což
ho spojuje s podobně odchylujícím se režírujícím hercem/hrajícím režisérem
Clintem Eastwoodem.
Zatímco levicový Redford jako
herec zastupoval hezouny reprezentující americký úspěch nebo podrývající
systém, Eastwood jako herec představoval pravičáckého šovinistického drsňáka
s fašistickými sklony. Zvláštní ovšem je, do jaké míry ve většině svých
režijních počinů z těchto škatulek vystupovali, ba dokonce je přímo
popírali. Eastwood natočil sociálně kritické drama Honky Tonk Man či vůči
americké idealizované verzi vlastní minulosti otevřeně se vysmívající filmy
jako Psanec Josey Wales nebo Nesmiřitelní. Redford pak stojí za svého druhu
únikovými a nepolitickými nostalgickými projekty jako Válka o fazolové pole,
teče tudy řeka, Zaříkávač koní nebo Legenda o slavném návratu – a ačkoli hrál
v oslavě moci médií Všichni prezidentovi muži, natočil nelítostně sarkastický
film o manipulativnosti televize Otázky a odpovědi.
Všechny tyto filmy tematicky,
narativně i stylisticky dílem vypadávají z filmařských trendů doby, kdy
vznikly, což by bylo na samotnou studii – nicméně zajímavý je trend postupného
navracení se k tématům, které je jako herce proslavily, ovšem
z pokřivené perspektivy a stále v rozporu se stávajícími trendy. Pravičácký
Eastwood natočí přinejmenším implicite levicové protisystémové thrillery, zboří
svou ikonu drsňáka řešícího problémy pomocí pořádné bouchačky v Gran
Torinu a vlastně i v Million Dollar Baby – a ve
zřejmě nejsekulárnějším období moderní historie natočí spiritistický film
Život po životě. A Redford proslavivší se filmy o silných jedincích stojících
proti systému, který dokážou narušit – Butch Cassidy a Sundance Kid, Všichni
prezidentovi muži, Tři dny Kondora –, najednou točí filmy o tom, že bojující
jedinci vlastní silou de facto nic nezmohou: Hrdinové a zbabělci a... Pravidla
mlčení.
Na Pravidlech mlčení je primárně
pozoruhodné ne ani tak to, jak se Redford vrací k politicky angažovaným
žánrům sedmdesátých let jako konspirační thriller nebo novinářské drama, nýbrž
jejich podvracení. Pravděpodobně kdokoli aspoň trochu obeznámený
s americkou kinematografií sedmdesátých let rozpozná, do jaké míry
Pravidla mlčení kombinují vzorce Všech prezidentových mužů (novinář bojující
navzdory nepřízni okolností za pravdu) a Tří dnů Kondora (špionážní drama podle
skvělého Gradyho románu – doporučuji – o muži, který je pronásledovaný všemi a
všude, zatímco se pokouší dosáhnout určitého cíle). Podstatný je ovšem fakt, že
na rozdíl od těchto filmů tu ani jeden z hrdinů (Shepard, Grant) vlastně
ničeho ze své vlastní vůle nedosáhne. Shepard sice pravdu odhalí, ale ničemu
nepomůže... a Grant je nakonec přes všechno své špiónské úsilí odkázán jen na
něčí vůli.
Je ironické, že právě tento
zásadní posun a rozvrat ve fungování žánru může budit dojem, že Pravidla mlčení
jsou hloupě napsaný film, který nakonec k ničemu zásadnímu nedospěje a
zarputilé úsilí obou hrdinů nepřinese v duchu klasických žánrových vzorců
očekávaný účinek. (Záměrně vynechávám, na co se má přijít, jak se na to má přijít,
co je pravda a proč oba hrdinové dopadnou jinak, než velí pravidla novinářských
dramat či špionážních thrillerů.) Nicméně právě v tom shledávám největší
pozitivum filmu, který dané vzorce – jejichž pravidla Redford velmi dobře zná a
rizika svého konání si musel moc dobře uvědomovat, ten chlap proboha není
blbec, právě naopak – nenásleduje, ale otevřeně je v tom nejvrcholnějším
okamžiku popře, a tak divákovi odepře dlouho očekávané potěšení.
STAROSVĚTSKÝ… A PŘECE NE
Pravidla mlčení jsou okouzlující
i v tom, jak Robert Redford kombinuje konvence současného filmu
s normami filmu sedmdesátých let. Osvětlování, herectví i často se
pohybující kamera jsou vysoce současné, přičemž ale s oblibou využívá
velmi dlouhých objektivů a přeostřování mezi prostorovými plány (viz obrázky dále) v duchu
sedmdesátých let, a zároveň stříhá velmi pomalu – a to nejen na současné normy,
ale dokonce i na normy vlastní.
Průměrná délka záběru Pravidel
mlčení je podle mého měření (viz tady) 5,2 sekundy, což je v normě sedmdesátých let,
ale překvapivě pomalé na dnešní standardy (ca. 2,7 – 4 sekundy). Člověk si
řekne, že je to starý pán a prostě nemá rád rychlý střih, ale to není pravda. Zatímco
totiž v začátcích své kariéry stříhal střídmě (debut Obyčejní lidé mají PDZ
6,2 sekundy), tak v posledních letech výrazně zrychloval (3-4 sekundy),
tudíž Pravidla mlčení jsou i v tomto ohledu experiment.
I bez detailnějšího rozboru je
zřejmé, že Pravidla mlčení navzdory své zdánlivé starosvětskosti ve volbě
stylistických prostředků i žánrových modelů vlastně představují odchylky. Možná
je to mou slabostí pro Redfordova díla (jakkoli vidím řadu jejich problémů),
ale mně prostě přijde navýsost sympatické, když filmař natočí film ironizující
žánry, které jej učinily hvězdou a jež má rád, a porušující vlastní modely stylistických
voleb ve snaze vyzkoušet si jiná filmařská řešení.
Ba co víc, imponuje mi i to, když
celoživotní politický aktivista Robert Redford vytvoří dílo, kde hrdinové staví
vlastní rodinné vazby, vlastní citové potřeby a vlastní ohledy na jiné lidi nad
boj za ideje, pravdu či vlastní svobodu.
