Psát o Klubu rváčů je trochu podobné jako psát o Chucku Palahniukovi. Psát o Klubu rváčů je jako psát o Ecově Jménu růže nebo Odysseovi od Joyce. Psát o Klubu rváčů znamená psát o něčem, u čeho máte pocit, že už o tom bylo napsáno úplně všechno. Zvláště pokud vám to s ironií sobě vlastně ještě ztíží sám Chuck Palahniuk, který v roce 2005 napsal ke Klubu rváčů epilog, který tak nějak celý humbuk kolem knihy shrnuje, který se tak nějak úplně všem snahám o interpretaci vysmívá a který tak nějak vyšel i v nejnovějším českém vydání. Richard Podaný si absurditu situace očividně uvědomil a napsal ke knize doslov, ve kterém mluví především o sobě a o tom, že Palahniuka vlastně nejde interpretovat. Fakt dík.
Vypravěč románu začíná svůj příběh v mrakodrapu, v ústech má pistoli, v hlavě mu šrotuje recept na nitroglycerin a budova, ve které se právě nachází, má za devět minut vybouchnout. Ví to, protože to ví Tyler. Právě Tyler Durden úplně zpřeházel jeho yuppie-život člověka, který měl práci, útulný byt s IKEA nábytkem, hodně cestoval a nemohl spát, takže se chodil vyplakávat na sezení smrtelně nemocných. Když si lidé myslí, že umíráte, poslouchají vás… Potkal Marlu Singerovou. Potkal Tylera Durdena. Později s Tylerem založili první Klub rváčů – a pak Projekt zmatek. Relativně bezvýznamní, zato nasraní a znudění muži ve středním věku, kteří zjistili, že z nich nikdy nebudou filmové hvězdy, jak jim celý život tvrdili. A je jich hodně.
Palahniuk je v českém literárním prostředí oblíbený, řadu jeho knih máme k dispozici v několika vydáních. Ostatně o jeho oblibě vypovídá i skutečnost, že Odeonu stálo zato nechat Klub rváčů po dvanácti letech od prvního vydání ve Volvoxu znovu přeložit – takže Richard Podaný dnes stojí za vším, co u nás od Palahniuka vyšlo. A navíc skvěle, jakkoli u Klubu rváčů člověk naráží na nepříjemný pocit, kdy se znovu setkává s oblíbeným textem v očividně lepší podobě, ve které věty dokonce dávají smysl, ale zase nedostává přesně to, co si před lety oblíbil a zařadil do slovníku. Zejména proto, že to bylo i v „tom" filmu.
Takže pokud bychom ve filmu slyšeli „Jsem Jackova čtenářská vzpomínka" a v Manďákově překladu četli „Jsem Joeova čtenářská upomínka" (protože by to pravděpodobně přeložil blbě), pak u Podaného bychom se setkali s tvarem na způsob „Jsem Joe Čtenářský-vzpomínkový". Není to špatné, je to inovativní, ale „jiné". A čtenář bývá tvor solipsistní a konzervativní. Když nečte v originále, nerad dostává nové překlady čehokoli, pokud si zvykl na ty staré (i špatné). To by mohlo naštvat překladatele, což by bylo vůči precizní práci Richarda Podaného přinejmenším nefér. Zkusím tedy učinit ten krok zpět, ignorovat Palahniukův výsměch, ignorovat i Podaného doslov a nabídnout svou interpretaci. (V nejhorším se ztrapním, což jistě neučiním prvně a žel ani naposledy.)
Před čtrnácti lety u nás vyšel Klub rváčů poprvé, před čtrnácti lety přišla do kin i filmová adaptace, před čtrnácti lety mi bylo sedmnáct a měl jsem (naivní) pocit, že literatura už pro mě díky Palahniukovi nikdy nebude jako dřív. Nepřemýšlel jsem nad tím, o čem Klub rváčů vypráví. Nechtěl jsem nikomu rozbíjet hubu. (A už vůbec ne si ji nechat rozbíjet.) Nechtěl jsem ničit svět a bojovat s všudypřítomnou nudou života v současné společnosti. Byl jsem fascinován literárností, metodami popisu, rytmikou opakujících se vět, rytmikou kratičkých odstavců a obdivuhodně promyšleným spádem vyprávění. Knihu jsem četl dřív, než jsem viděl film – a přišla mi takříkajíc prďácká, protože jestli někdy psát romány, tak takhle.
Před dvanácti lety to napálila dvě letadla do dvou budov v New Yorku. Mohla za tím stát Al-Káida. Mohl za tím stát Bush. Mohli za tím stát templáři. Mohli za tím stát ufoni. (To abych dal za pravdu všem oněm konspiračním idiotům, pardon, teoretikům.) Každopádně se to stalo – a ať za tím stál kdokoli, od té doby s terorismem přinejmenším mediálně žijeme. Ostatně první spisovatel, o kterém vím, že si z toho dělal legraci, byl právě Palahniuk v krátkém textu přeloženém v Revue Labyrint a popisujícím, kterak občany v americkém městečku v rozhlase ubezpečují, že jim zatím teroristický útok ze vzduchu nehrozí. Od mediálních strašáků se držím dál, ale když jsem se ke Klubu rváčů teď vrátil, najednou mi takříkajíc prďácký nepřišel. Pořád je to vynikající román, ale anarchie, znázornění násilí a východisko z nudy ve formě terorismu jsou najednou spíš mrazivé než cool.
Klub rváčů je romance, Klub rváčů je o generaci mužů bez otců, Klub rváčů je o osvobozující síle násilí, Klub rváčů je analýza nemocného člověka. Klub rváčů je typické otevřené dílo, které lze číst na mnoho způsobů a každý si v něm pravděpodobně najde vlastní interpretaci, jež půjde dál než mé poněkud (a záměrně) významově doslovné příklady. Avšak pořád na nás bude křičet ona rovina významu s terorismem jako řešením, ta s patologickou touhou po fyzičnosti ve světě plném náhražek, ta s ohromně jednoduchou manipulovatelností lidí – a ten epilog s tím, že Klub rváčů vlastně nepřišel s ničím novým, že degustační sabotáže v luxusních restauracích jsou zřejmě běžným koníčkem, že lidé si chtějí ubližovat.
Najednou jsem si uvědomil, že ani na vypravěči románu není nic takříkajíc prďáckého, ačkoli je mistr zapamatovatelných sloganů a „new age" blábolení. Slaboch a psychopat, hrubián a manipulátor – a kolem toho dívka Marla, která miluje oba, vypravěče i Tylera. Jestli Palahniuk nabídl už slušnou řádku slabochů a psychopatů, tak ti největší z nich byli vždy konkrétně narušeni, ovlivněni a deformováni: žili v sebevražedné sektě, vymyla jim mozek asijská diktatura, jejich matka si o nich myslí, že jsou Ježíš Kristus… Zneklidňující na Klubu rváčů je, že jeho hrdina nic takového do vínku nedostal. Jen vyrostl v podobné společnosti jako my.
Parafrázuji-li volně svého univerzitního pedagoga, vždycky jednou za čas se objevuje generace mladých mužů, která touží zemřít, pocítit na vlastní kůži násilí a přesvědčit se, že jsou muži. Je několik důležitých románů 20. století, které o tom vyprávějí: Mechanický pomeranč, Americké psycho – nebo třeba Klub rváčů. Ale pouze Klub rváčů vyvolává freudovský pocit tísnivého (unheimlich): něčeho nepříjemného, a přece velmi povědomého. Tyler Durden se stal v našem světě značkou, Klub rváčů definoval nový životní styl a destrukce je považována za osvobozující… A ta dvě letadla to napálila do oněch dvou vysokých baráků. A já se tomu chci smát a být nad věcí, protože všepožírající nihilismus je přece správný a dobrý, řekl by Tyler. Nějak mi to nejde.
Klub rváčů je sice pořád stejně impozantně napsaný a vymyšlený román, z každé stránky ční Palahniukova tehdejší dravost a vědomí neokoukanosti vlastního stylu, ale… Ale dnes už bych Klub rváčů do žebříčku svých nejoblíbenějších knih nezařadil, zatímco Palahniuka mezi své oblíbené autory stále ano – koneckonců, i za ten vynikající epilog.
Text jsem sice napsal při příležitosti vydání nového překladu Klubu rváčů v Odeonu roku 2011, nicméně data jsem změnil, protože by to bylo přece jen poněkud matoucí.
---
