Pod čarou: KRÁLOVÉ VIDEA (2020)

Řekl bych vám, ať všichni okamžitě zamíříte do nejbližšího kina na dokument KRÁLOVÉ VIDEA (2020), který je strhující, zapálený, poučný a hlavně vtipný. Lepší dokument o filmu v našich kinech nebyl od... Vlastně mám dojem, že lepší dokument o filmu v našich kinech snad ani nebyl. S velkým vhledem i humorem přitom vypráví ne jeden fascinující příběh, nýbrž hned tři: příběh videokazet a jejich českého amatérského rychlodabingu, příběh porevolučního filmového pirátství - a nakonec i příběh, jehož hrdinou je rovněž film samotný, příběh současného druhého života těchto bizarních nahrávek.

Frigo na Letní filmové škole: K poetice Bustera Keatona

Buster Keaton? Režisér a hlavní představitel devatenácti krátkometrážních a deseti celovečerních komedií natočených mezi roky 1920 a 1928 v rámci jeho vlastního studia. Všechny byly řemeslně precizní a umělecky nadprůměrné, až excelentní, všechny představovaly soustavné úsilí o inovativní pojetí a v jednom každém najdete i po oné bezmála stovce let nápady, které vás překvapí či udiví. A právě na poslední jmenovaný aspekt se zaměří i retrospektiva, již jsem byl Ivou Hejlíčkovou ke své velké radosti přizván dramaturgicky připravit pro letošní ročník Letní filmové školy, která právě dnes začíná. Každé z pěti filmových pásem (s živou hudbou), jež poběží v kině Hvězda od soboty do úterý vždy od jedné hodiny odpoledne, reprezentuje pomocí určitého kreativního problému jeden možný úhel pohledu na keatonovskou poetiku - jak ostatně vysvětluji dále.

Inspirace Jiřího Trávníčka: zdravice k šedesátým narozeninám

Literární vědec Jiří Trávníček dnes slaví šedesát let. Zatímco pro mnohé akademiky představuje toto jubileum signál k odškrtávání roků do důchodu, Jiří mezi ně určitě nepatří - a tak je tento den ideální příležitostí k osobně pojaté narozeninové zdravici, jakési bilanci věcí hotových v očekávání věcí příštích.

Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Jen za posledních pár týdnů jsem v běžné kinodistribuci viděl v brněnských biografech Scala a Art Sedm statečných (1960), Adelheid (1969) a Halloween (1978). Tolik starších filmů na českých plátnech za podobně krátkou dobu? Nejen, rok 2016 stále teprve začíná!

Odvažuji se domnívat, že čtenáři tohoto blogu už vytušili mou lásku ke starším filmům - a popravdě jsem krom soustavného badatelského mapování současné hollywoodské produkce přesměroval svou pozornost výhradně do kinematografické minulosti. (Což ostatně vyplývá i z některých mých poněkud laboratorních výstupů.) Jak jsem však naznačil v prvním odstavci, kupodivu to neznamená přestat chodit do kina i na něco jiného než premiéry hollywoodských filmů. Právě překvapivá bilance předchozích týdnů mě totiž přiměla udělat si v distribuční nabídce roku 2016 pořádek: na co se může těšit divák, který chce společně s publikem zhlédnout z první řady i filmy staršího data?

Pod čarou: (první?) soupis recenzí na Rozbor filmu

Když po třech měsících od vydání udělám krátké resumé toho, co kdo rozsáhlejšího napsal o Rozboru filmu, pak vyšla recenze Kateřiny Nechvílové v Literárních novinách, Jana Jaroše v Kultuře 21 a naposledy předevčírem od Kamila Fily v Respektu, již níže linkuji i jako obrázek. Děkuji vřele za komentáře e-mailovou formou, z nichž nejrozsáhlejší a nejpečlivější jsem dostal od Martina Šrajera, jehož blog najdete zde a rozmanité zápisky pak zde. Recenze by měly vyjít i na dalších místech, takže za čas možná nabídnu ještě jeden podobný soupis. Za jakékoli komentáře, podněty, kritické připomínky budu vděčen na e-mailu.

Mám popravdě upřímnou radost, že Rozbor filmu se na akademickou knížku překvapivě prodává, byť ne všude je k dostání - jako odpověď na množící se dotazy, kde Rozbor filmu ještě sehnat, najdete stručný soupis zde.

Kniha Rozbor filmu je venku!

Mám to potěšení vám oznámit, že po mnoha měsících práce se oficiálního vydání konečně dočkala moje kniha Rozbor filmu, která je tak trochu shrnutím určité větvě mé badatelské a pedagogické činnosti za posledních deset let. 

Jak čtenáři tohoto blogu dobře vědí, během těchto let jsem napsal spousty analytických textů o filmech, odpřednášel mnohem víc hodin a přečetl ještě nesrovnatelně větší počet stran o filmovém stylu, vyprávění a historii. Věřím, že tyto zkušenosti se mi podařilo vtělit v podobě vlastní poetiky fikce do knihy, jež je jak analytická, tak o analýze. Když se koukám na ČSFD, fanouškovské stránky o filmech, internetová fóra, hemžení na fanouškovských conech nebo poslouchám diskuze po hospodách či kavárnách, rozbory filmů zkrátka shledávám nedílnou součástí každodennosti lidí, kteří mají k filmům vztah nad rámec líbilo se mi/nelíbilo se mi - a to bez ohledu na fakt, nakolik je takový rozbor formalizovaný a pojmově zakotvený. 

Brněnský naratologický kroužek: od noční můry ke spojitým nádobám

Kdo jste včera nebyli na výborné přednášce "Divadlo jako naratologova noční můra", kterou si připravil novopečený člen Brněnského naratologického kroužku Jan Šotkovský, o hodně jste přišli a vaši mysl budou holt až do konce života sužovat výčitky (což vám samozřejmě nepřeji, ale patří vám to). Jan Šotkovský dostál své pověsti nadšeného mladého vědce, a zároveň zkušeného umělce (mj. dramaturga Buranteatru a Městského divadla Brno). Svůj příspěvek rámcově pojal jako mapování proměn výzkumných východisek, nástrojů a tezí během psaní jeho (na podzim 2012 obhájené) disertační práce. Soustřeďoval se přitom (a) na otázky spojené s problémy využití teorie vyprávění na divadelní inscenace, (b) na svou tezi o třech typech napětí (dějového, stylistického, významového) a (c) na výtky vznesené po odevzdání práce, k nímž se v závěru své přednášky (sebe)kriticky vyjádřil. Největším úskalím, a zároveň nejsilnější devízou Janova přístupu je úzké provázání pečlivého teoretického výzkumu s mnohaletou divadelní praxí, což na jedné straně sice vede k určitým normativním tendencím (jak by to mělo správně vypadat), ale na druhé straně často abstraktní teoretický aparát zakotvuje v sérii výmluvných příkladů, přičemž neustále testuje jeho užitečnost a aplikovatelnost.

PŘEDNÁŠKU SI MŮŽETE POSLECHNOUT ZDE

Za mimořádně inspirativní příspěvek děkuji za sebe, za Brněnský naratologický kroužek (jehož členy zastupovali v publiku kromě mé maličkosti ještě Tomáš Kačer, Aleš Merenus a Ondřej Sládek) a velmi pravděpodobně i za všechny ostatní vážené hosty v sále.

Hned za týden však máte 25. dubna možnost uniknout jhu dalšího nákladu výčitek, když přijdete na přednášku "Jan Mukařovský a Roman Jakobson - spojité nádoby?" literárního teoretika Ondřeje Sládka, souputníka v našem brnkařském snažení (když se se mnou, Alešem Merenusem, Bohumilem Fořtem a Františkem Podhajským do toho šíleného projektu hned na začátku pustil) a vedoucího oddělení teorie literatury na Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Ondřej Sládek patří mezi nejschopnější, nejprogresivnější a nejvýkonnější literární vědce své generace, je předním českým odborníkem na práci vlivného českého literárněvědného myslitele Jana Mukařovského a jedním z největších odborníků na dějiny českého strukturalismu, a to včetně jeho exilového působení. Jakožto hlavní editor či redaktor se Ondřej podílel na řadě sborníků a kolektivních monografií, mimo jiné Český strukturalismus po poststrukturalismu (2006), O psaní dějin (2007), Vyprávění v kontextu (2008) či Performance / performativita (2010). Jednou z posledních vydaných prací je pak kolektivní monografie Heterologika (2012), napsaná k příležitosti devadesátých narozenin Lubomíra Doležela.

Ondřejova přednáška v Brněnském naratologickém kroužku se bude soustřeďovat na vztah mezi dvěma význačnými představiteli Pražské školy - Janem Mukařovským a Romanem Jakobsonem, přičemž on sám ji představuje následovně:

"Jan Mukařovský (1891–1975) a Roman Jakobson (1896–1982) patří k zakládajícím členům Pražského lingvistického kroužku a k nejvýznamnějším propagátorům jeho strukturální teorie a metodologie. I když pocházeli z různého prostředí a ve svých dílech využívali odlišné kontexty a zdroje, jejich myšlení a řešení otázek strukturální lingvistiky a poetiky bylo v určitém období obdivuhodně blízké a vzájemně se doplňující. Jejich společný přítel, Vítězslav Nezval, je právě proto charakterizoval jako 'spojité nádoby'. Skutečností však je, že po roce 1945 jejich životní osudy i vědecké směřování doznalo značných změn. Nástin a vysvětlení důvodů této proměny, ale také detailní rozbor toho, co mají společné a v čem se naopak liší, je hlavním tématem této přednášky. Nejširší rámec mého příspěvku vymezují následující otázky: Jak Mukařovský a Jakobson přistupovali k některým vybraným teoretickým problémům z oblasti poetiky a estetiky, jaká byla jejich řešení? Jaký byl jejich vzájemný vztah? Opravdu jej můžeme popsat jako 'spojité nádoby'? Co nám o tom říkají archivy a jejich vlastní práce?"

Takže nezapomeňte přijít, ať se vyhnete výčitkám, o co jste přišli - příští čtvrtek 25. dubna od 17:30 v budově Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na Veveří 28 v Brně, učebna K33 (zeptejte se třeba na vrátnici, vrátné vás budou milovat - a když ne, aspoň si budou připadat užitečné). 

Recenze na Dějiny filmu v Iluminaci

Ty z vás, kdo nečtou Iluminaci nebo nesledují její stránky, bych rád upozornil na vynikající text Milana Klepikova. Ten s typickou důkladností zrecenzoval knihu Dějiny filmu od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové (a ani tentokrát si neodpustil rýpnutí do studentů film studies u nás :).

Text je přístupný online:

Milan Klepikov: Kristin, David and the Man Who Wasn't There (K. Thompsonová a D. Bordwell: Dějiny filmu. Přehled světové kinematografie)

R.I.P. FilmPub

Jakkoli poslední dva roky už FilmPub existoval spíše symbolicky a z naší původní sestavy zůstal jen Ondra Beck, stejně mě mrzí dnešní definitivní konec filmového magazínu, kterému jsem věnoval šest let co nejpoctivější autorské práce. Ale aspoň z těch šesti let zkusím (po zveřejnění UAHW) vybrat pár textů, které pořád považuji za hodné nabídnout ke čtení (protože na rozdíl od papírových časopisů u nich prostě nejde sáhnout do police nebo dojít do knihovny a přečíst si je).

Poznámky s Bašírem...

Před několika dny jsem napsal e-mail, ve kterém jsem se snažil vysvětlit, v čem je pro mě ze statistického hlediska bezmála kanonizovaný film Valčík s Bašírem dost problematický. Protože od té doby jsem o tančícím Bašírovi mluvil ještě několikrát, řekl jsem si, proč těch pár odstavců z e-mailu rovnou nepřekopírovat sem (aniž bych je nějak přepisoval, pak už bych to rovnou musel napsat znovu a lépe... a napsat vlastně recenzi). Za A si ušetřím nějaké to opakování, za B se mi třeba dostane reakce, která mě překvapí tím, že přijde z úplně jiného úhlu pohledu, než je ten můj (jako třeba od adresáta e-mailu :).

"S Bašírem jsem měl výrazný problém v tom, jak křečovitě uhne z konceptu. Do tří čtvrtin (jen odhaduji, nestopoval jsem v kině čas) nabízí pohled na válku spočívající ne v "kde jste byli a jak jste se chovali během konkrétní události války" (á la hloupé televizní dokumenty typu "Kde jsi/jste byl, když hřmelo?"), ale "kdybyste si měl vzpomenout, co pro vás znamená válka, co byste řekl?". Konstruuje tak velmi osobní pohled na válku, který se do určité míry identifikuje s novým historizmem - jde o určitou každodennost vojáka ve válce, z hlediska velké historie marginální události, které mají klíčový dopad na jednotlivce. Jeden převáží mrtvoly, další plave přes moře, další při jízdě do války sní o ženách, jiný vypráví o setkání s chlapcem s granátometem. Válka je představena jako síť osobních zkušeností, nespojitá, ale velmi komplexní... 

Do centra je postaven hlavní hrdina, který se snaží tak trochu jako v Občanu Kaneovi sestavit kontext svého života kolem jednoho detailu (výjev z masakru). O této části filmu by se dalo ještě dlouho mluvit, ale problém mám s tou, která následuje a která s sebou nese jak problematické roviny čtení (např. možnost poněkud vulgarizující interpretace filmu jako obhajoby Izraele "My o tom vlastně nevěděli"), ale především se radikálně odchyluje od dosavadní. Už to není osobní každodenní zkušenost, ale připitomělý dokumentární model: máme událost, vy jste u ní byl, povězte nám vše, na co si vzpomenete. Dodržuje tradiční model: nějaký obyčejný voják, nějaký důstojník, nějaký novinář/člověk z médií, nějaký styk s vysoce postaveným politikem (telefonát). Celá tato pasáž ve filmu vlastně zastupuje jakýsi faktický exkurz - pro diváky, kteří neví nic o masakru v Sabře a Šatíle, něco popovídáme, aby dával smysl závěrečný obrat u hlavního hrdiny (přičemž s "realitou" ve formě účelových televizních záběrů mám také problém, vždyť je to jen jiná forma manipulace, ne realita). 

Připadá mi, že v závěrečné třetině se celý film rozpadá, je velmi snadno interpretačně znásilnitelný (jakkoli třeba nespravedlivě) a z komplexního systému o nespolehlivosti paměti, ve kterém masakr byl pro svou extrémnost vydělen do podoby unikavé polopředstavy, se stává velmi přímočará banalita. Nevím, jestli jsem příliš cynický, ale když jsem na konci filmu viděl uplakané obličeje diváků, nemohl jsem se ubránit pocitu, že ta série televizních záběrů na závěr je kýč (nutí diváky dojímat se nad vlastní lidskostí - ach, jsem schopen litovat, uvědomit si hrůzu událostí -, ale z hlediska faktické výpovědi je celý závěr dost zjednodušující, nenabízí celkový pohled, podobně distancovanou reflexi, jakou poskytuje skrze "každodennost" dosavadní část filmu). Vzhledem k tomu, jak s pozitivním přijetím se film setkal, mě to vlastně hrozně irituje, ačkoli nemohu popřít, že na řadě míst je ten film velmi podnětný (a proto mě mrzí, kam se zvrhne)."

Pozvánka: Malý filmový seminář - Po stopách hollywoodského filmu

Rád bych Vás pozval na první ročník Malého filmového semináře, který pořádáme v ‚likusové‘ budově Střediska mládeže v Brně-Líšni (Horníkova 34a) od pátku 26. září do neděle 28. září 2008. Začíná se od pátečních 17 hodin projekcí King Konga…



Tématem letošního ročníku jsou historické proměny hollywoodské kinematografie. Seminář bude veden ve formě projekcí amerických (a jednoho britského) filmů a popularizačně připravených přednášek o stylu a vyprávění hollywoodského filmu, studiovém systému, hvězdném systému a jednotlivých fázích hollywoodské historie (od klasického k postklasickému Hollywoodu).

Projekce i přednášky by měly obeznámit návštěvníka s různými způsoby možného vnímání kinematografického fenoménu, se kterým je dennodenně konfrontován a který trvale podléhá řadě zevšeobecnění, předsudků a žurnalistických zjednodušení. Vstupné je dobrovolné a ubytování zajištěno, pokud si přivezete vlastní spacák s karimatkou. Bližší informace si můžete přečíst na přiloženém plakátu (po kliknutí velká verze).

Upřesnění místa:

A) Z Hlavního nádraží tramvají číslo 8 na zastávku Kotlanova, odtamtud přes most nad kolejemi kolem obchodního komplexu směrem k poliklinice a 'likus' je menší přízemní objekt těsně pod ní (kolem jsou hřiště). Jsou to asi tři minuty chůze maximálně.

B) Z Hlavního nádraží tramvají číslo 2 nebo z České tramvají číslo 3 na Starou osadu a odtamtud autobusem číslo 56 na zastávku Velká Klajdovka, která je těsně nad poliklinikou... Od zastávky je to k 'likusu' (pod poliklinikou) maximálně 100 metrů.

Pro případné další informace pište na douglas@seznam.cz.

Zemřel Rudolf Arnheim

9. června 2007 zemřel ve věku nedožitých 103 let vlivný filmový teoretik, psycholog a teoretik umění Rudolf Arnheim. Jeho nejslavnější filmologickou prací je kniha Film jako umění (Film als Kunst, 1932).

Z dalších Arnheimových publikací jen namátkou: Gestalt and art (1943), Art and Visual Perception (1954), Visual Thinking (1969), The Power of the Center: A Study of Composition in the Visual Arts (1982).