"S Bašírem jsem měl výrazný problém v tom, jak křečovitě uhne z konceptu. Do tří čtvrtin (jen odhaduji, nestopoval jsem v kině čas) nabízí pohled na válku spočívající ne v "kde jste byli a jak jste se chovali během konkrétní události války" (á la hloupé televizní dokumenty typu "Kde jsi/jste byl, když hřmelo?"), ale "kdybyste si měl vzpomenout, co pro vás znamená válka, co byste řekl?". Konstruuje tak velmi osobní pohled na válku, který se do určité míry identifikuje s novým historizmem - jde o určitou každodennost vojáka ve válce, z hlediska velké historie marginální události, které mají klíčový dopad na jednotlivce. Jeden převáží mrtvoly, další plave přes moře, další při jízdě do války sní o ženách, jiný vypráví o setkání s chlapcem s granátometem. Válka je představena jako síť osobních zkušeností, nespojitá, ale velmi komplexní...
Do centra je postaven hlavní hrdina, který se snaží tak trochu jako v Občanu Kaneovi sestavit kontext svého života kolem jednoho detailu (výjev z masakru). O této části filmu by se dalo ještě dlouho mluvit, ale problém mám s tou, která následuje a která s sebou nese jak problematické roviny čtení (např. možnost poněkud vulgarizující interpretace filmu jako obhajoby Izraele "My o tom vlastně nevěděli"), ale především se radikálně odchyluje od dosavadní. Už to není osobní každodenní zkušenost, ale připitomělý dokumentární model: máme událost, vy jste u ní byl, povězte nám vše, na co si vzpomenete. Dodržuje tradiční model: nějaký obyčejný voják, nějaký důstojník, nějaký novinář/člověk z médií, nějaký styk s vysoce postaveným politikem (telefonát). Celá tato pasáž ve filmu vlastně zastupuje jakýsi faktický exkurz - pro diváky, kteří neví nic o masakru v Sabře a Šatíle, něco popovídáme, aby dával smysl závěrečný obrat u hlavního hrdiny (přičemž s "realitou" ve formě účelových televizních záběrů mám také problém, vždyť je to jen jiná forma manipulace, ne realita).
Připadá mi, že v závěrečné třetině se celý film rozpadá, je velmi snadno interpretačně znásilnitelný (jakkoli třeba nespravedlivě) a z komplexního systému o nespolehlivosti paměti, ve kterém masakr byl pro svou extrémnost vydělen do podoby unikavé polopředstavy, se stává velmi přímočará banalita. Nevím, jestli jsem příliš cynický, ale když jsem na konci filmu viděl uplakané obličeje diváků, nemohl jsem se ubránit pocitu, že ta série televizních záběrů na závěr je kýč (nutí diváky dojímat se nad vlastní lidskostí - ach, jsem schopen litovat, uvědomit si hrůzu událostí -, ale z hlediska faktické výpovědi je celý závěr dost zjednodušující, nenabízí celkový pohled, podobně distancovanou reflexi, jakou poskytuje skrze "každodennost" dosavadní část filmu). Vzhledem k tomu, jak s pozitivním přijetím se film setkal, mě to vlastně hrozně irituje, ačkoli nemohu popřít, že na řadě míst je ten film velmi podnětný (a proto mě mrzí, kam se zvrhne)."
