Jihokorejský film Oldboy (o němž jsem na blogu psal např. tady) způsobil v roce 2003 (nejen) mezi cinefily poprask: vzal dějové vzorce filmů o pomstě, dokonale ovládl metody jejich působení na diváka a pak je nelítostně obrátil naruby. Park Chan-wook se stal extrémně sledovaným tvůrcem s nezaměnitelným přístupem k filmovému médiu, jehož iluzivní prostředky na jedné straně s mimořádným potěšením odhaloval a na druhé straně nutil diváky jim opětovně podléhat, ovšem jinak. Jinými slovy, chtít natočit americký remake Parkova nejznámějšího filmu připadá jako bizarní nápad nejen jihokorejským fanouškům, ale pravděpodobně i těm západním divákům, kteří by takový film ocenili. Americká verze jihokorejského snímku nicméně po deseti letech skutečně vznikla. Její apriorní zamítnutí přitom není na místě už jen proto, že na režijní stoličce nesedělo žádné ořezávátko, nýbrž legenda amerického nezávislého filmu: Spike Lee.
Záměrně jsem napsal „americká verze“ namísto „kopie“ či „remaku“, protože navzdory podobnostem kostry příběhu jsou oba snímky odlišně vyprávěné, natočené a hlavně vyznívající – a druhý působí zejména jako komentář toho prvního. Jako kritik jsem bohužel ve značně nezáviděníhodné pozici, protože nemůže být příliš konkrétní, aby vám film nepokazil. Velmi obecně však lze naznačit, že třeba nahrazení sexu mezi sourozenci sexem mezi otcem a dětmi není vhodné považovat ani tak za úlitbu americkému purismu jako za sofistikované pomrknutí provokatéra Leeho na provokatéra Parka. Při srovnání obou filmů však vyplývá značně ironická skutečnost: snaha učinit původní značně přepálenou zápletku pravděpodobnější ji učinila překvapivě mnohem nepravděpodobnější, když zároveň do jisté míry popřela hru původního filmu se dvěma radikálně se příčinně lišícími příběhy.
