Snad s výjimkou Stevena Spielberga nebo Martina Scorseseho
nenajdete mezi současnými hollywoodskými tvůrci takové, kteří by testovali možnosti
dlouhého záběru s podobným nadšením jako režisér Alfonso Cuarón a jeho
dvorní kameraman Emmanuel Lubezki. Gravitace jde v tomto ohledu ještě
mnohem dál, protože (a) dlouhé záběry vznikly digitálně a zrušení technických
omezení daných mantinely fyzického pohybu kamery učinilo z dlouhých záběrů
striktně kompoziční prostředek, (b) se odehrává ve vesmíru, kde pohyb kamery
není omezen vztahováním se směrově k pevně daným „nahoře“ a „dole“. Práce
s postupem dlouhého záběru je přitom v Gravitaci vskutku virtuózní,
ale zároveň nejde o žádnou revoltu (ani) v hollywoodské kinematografii.
