Snad s výjimkou Stevena Spielberga nebo Martina Scorseseho
nenajdete mezi současnými hollywoodskými tvůrci takové, kteří by testovali možnosti
dlouhého záběru s podobným nadšením jako režisér Alfonso Cuarón a jeho
dvorní kameraman Emmanuel Lubezki. Gravitace jde v tomto ohledu ještě
mnohem dál, protože (a) dlouhé záběry vznikly digitálně a zrušení technických
omezení daných mantinely fyzického pohybu kamery učinilo z dlouhých záběrů
striktně kompoziční prostředek, (b) se odehrává ve vesmíru, kde pohyb kamery
není omezen vztahováním se směrově k pevně daným „nahoře“ a „dole“. Práce
s postupem dlouhého záběru je přitom v Gravitaci vskutku virtuózní,
ale zároveň nejde o žádnou revoltu (ani) v hollywoodské kinematografii.
V duchu principu funkční ekvivalence (kdy jeden postup
přejímá funkci nějakého jiného, takže stabilita hollywoodského vyprávění a precizního
řízení divákovy pozornosti zůstává zachována) prostě standardní funkční postupy
střihu přecházejí na pohyb objektů před kamerou a zejména na zvuk. A jakkoli
se zpočátku může zdát, že Gravitace soustředění na příběh nahrazuje
soustředěním se na vzorce stylu a fyzicky opojné působení na diváka, v důsledku
jde o klasicky vysoustružené hollywoodské vyprávění, kdy opulentní pohyby
kamery a členitost mizanscény (prostoru před kamerou) postupně ustupuje potřebám
příběhu o boji o přežití v nehostinném vesmíru.
O příběhu je dobré říkat co nejméně, protože je veskrze úsporný a
vystačí si s minimem informací, které se systematicky opakují a svým opakováním
v odlišných souvislostech nabývají na nových významech. Takže jen stručně:
během provádění technické opravy na Hubbleově teleskopu dojde k nehodě a přežijí
pouze doktorka Ryan (Sandra Bullocková) a zkušený veterán Matt (George Clooney),
kteří se s minimem kyslíku musí dostat po oběžné dráze Země do nejbližší ruské kosmické lodě Sojuz. Jak jsem řekl, vyprávění si vystačí jen s několika
málo informacemi, které jsou nicméně podřízeny preciznímu naplnění norem
hollywoodského filmu.
Příčinnost (příčina/důsledek, akce/reakce) se posouvá z abstraktní
úrovně dějové dynamiky do konkrétní úrovně samotného fungování fikčního světa. Ironicky
k názvu filmu je to totiž právě gravitace, co hrdinům tak palčivě chybí:
jakýkoli neopatrný pohyb může mít ve vesmíru fatální následky, jakákoli akce může
vyvolat fatální reakci… a některé akce prostě tváří tvář nelítostným fyzikálním
zákonitostem vesmíru prostě zvrátit nelze. Dějová dynamika se pak odvíjí ve
variacích a paralelách: věty se navracejí v nových kontextech, variují se
celé situace a nejvypjatější momenty jsou paralelami k ostatním takovým
momentům, díky čemuž má film mimořádně soudržnou strukturu.
Sympatické je, že na rozdíl od Potomků lidí nevykazuje Gravitace okázalou
snahu o všeobjímající poselství, ale zůstává komorním dramatem jedinců. Vyprávění
se přitom od objektivní či striktně smyslově subjektivní reprezentace událostí postupně
přesouvá na úroveň subjektivizovaného nahlížení: mentální projekce a vnitřní
psychická traumata. Příběh se tak nerozvíjí do šíře, nýbrž spíše do hloubky, kdy
dynamika dění je založena v pronikání do stále subjektivnějšího reflektování vyprávěných
situací, ačkoli tyto se ve vztahu k sobě navzájem variují, než by se navzájem
rozvíjely (čemuž napomáhá i pečlivá práce s časem, doporučuji věnovat všem
časovým údajům).
Snahy o posun nad rámec doslovného významu ovšem nelze přehlédnout.
Na jedné straně je to sám název: gravitace znamená zároveň hledání pevné půdy
pod nohama, psychické stability v životě rozhozeném bolestnou tragédií,
kdy se hrdinka nedokáže vyrovnat se ztrátou a řeší ji bezcílnými cestami v autě.
Na druhé straně můžeme pozorovat práci s tématem víry, kdy je hledání
jistot spojeno s cestou k modlitbě a s akcentovanými ikonickými motivy:
svatý obrázek v ruském modulu, buddhistická soška v čínském, a naopak
komerční figurka u Američanů (tu do opozice k náboženským referencím
vztáhl kamarád, za kterýžto postřeh mu děkuji, byť si nejsem jist mírou
nadinterpretace).
S tím by se pak dala spojit i božská perspektiva v první
třetině filmu, kdy se opakovaně zdůrazňuje nicotnost člověka a jeho výdobytků
ve srovnání s planetou Zemí z jedné perspektivy (úvodní kompozice
Země, kdy se do rámu pomaličku dostává nejdříve přehlédnutelná tečka, jež se později
ukáže být raketoplánem) a s celým vesmírem z perspektivy druhé (brilantní
kompozice Ryan ztrácející se v záplavě hvězd). Dostávám se tak obloukem zpět k funkcím
stylu, jimiž jsem své kritické pojednání o Gravitaci začal: ke vztahu mezi
dlouhými záběry, ostatními složkami stylu a potřebami hollywoodského vyprávění.
Tento aspekt Gravitace žel v tomto textu nelze patřičně
rozebrat, protože virtuozita práce s dlouhými záběry ve spolupráci s dalšími
složkami stylu by si zasloužila detailní analýzu nad rámec kritického článku. Nejdelší
je nicméně úvodní záběr, v jehož mnohaminutovém průběhu se dramaticky mění
rámování od obrovských makrocelků k titěrným detailům, přičemž pohyb
kamery je nakonec vždy motivován (a) pohybem objektu (raketoplán, astronauti, menší
předměty), (b) dějovou akcí (tj. soustřeďováním se na dějově podstatné prvky v rámu),
(c) dialogickými vodítky (tj. někdo na něco upozorní a film na to v souladu
s upozorněním přerámuje).
To jsou standardní prostředky, které činí samotný (jakkoli) dlouhý
záběr stále funkčně podřízený hollywoodským potřebám orientace diváka v prostoru
a dění, přičemž de facto následuje mnoha dekádami ozkoušené filmařské tradice
práce s prostorem. (Zvláštní je ovšem ve filmu minimum přeostřování mezi
plány, které hraje vždy roli zdůraznění něčeho určitého, přičemž dominuje spíše
udržování pozornosti napětím mezi popředím a pozadím obrazu v neustálé hloubce
pole.) Sekvence je navíc členěna i zvukem: zatímco střih soustřeďující divákovu
pozornost na konkrétní prvky chybí, tuto funkci přebírá neustále se měnící
zvuková perspektiva.
Všimněte si hned v prvním záběru, jak se od objektivní
reprezentace zvuku (tj. vesmírného ticha) přechází přes víceméně objektivní
sdílení komunikace mezi astronauty a Houstonem až k subjektivním sluchovým
vjemům astronautů, zprostředkovávajícím jejich smyslovou zkušenost uvnitř
skafandru. Zatímco tedy tok vizuálních vjemů v nepřerušeném rámování plynule
pokračuje, zvuk prochází ostrými změnami mezi perspektivami a vede pozornost tam,
kam je potřeba. Jakkoli se tedy jeví práce s dlouhým záběrem esteticky
vzrušující (a opravdu je), potřeby narativně řízeného hollywoodského stylu
nakonec nenarušuje, jen mění funkční poměr jednotlivých složek stylu.
(Mnohé z osvětlovaných vlastností formy filmu lze vidět v tomto dlouhém pětiminutovém traileru.)
Gravitace ovšem přizpůsobuje styl vyprávění příběhu i dále, a stejně
jako od objektivní perspektivy prochází reprezentace příběhu proměnou k subjektivizující
perspektivě, mění se i poměr mezi objektivitou a subjektivitou obrazu. Zpočátku
dominantní zvukovou subjektivitu postupně přebírají prostředky subjektivity
obrazové, jako jsou dlouhé hlediskové záběry či reprezentace mentálních
operací. Postupy kamery přitom pracují s napojením na Ryan: zpočátku je
subjektivity dosahováno krátkým průnikem do její helmy (převažuje síla zvuku
přerývaného dechu) a makrodetailu vyděšené tváře, zatímco později kamera dlouhé
zaujímá její hledisko a mentální perspektivu...
Od chvíle, kdy se Ryan vzchopí, zaujme film naopak distancovanou pozici:
Ryan sama komentuje dění a řídí svou situaci, přičemž se najednou stává
objektem nezúčastněného zprostředkování svých akcí až k finální monumentalizaci.
To vše samozřejmě v mantinelech hollywoodského filmu brilantně a spojení
klasického stylu s tzv. parametrickými prvky brilantně funguje… nicméně postupné
směřování od stylistických vzorců k narativním, od pracovní skupiny
profesionálů k jedinci definovanému svými soukromými traumaty a od akce
a reakce ve fyzikálním smyslu slova k tradiční narativní kauzalitě někomu
může přijít trochu jako promarněný potenciál.
To však není problém filmu ani tvůrců, kteří – pokud vím – nic
takového ani neslibovali. Jistě, žádná filmařská revoluce se nekoná, ale z hlediska
ozvláštňování tradičních postupů v systému hollywoodských tradic jsem
dlouho neviděl opojnější film. (Což čistě z mého hlediska podporuje i soukromý
fakt, že během jednoho dne jsem Gravitaci viděl v kině dvakrát a rozhodně
ne naposledy.)
