Než se dostanu k samotné analýze filmu White House Down, považuji za vhodné zmínit, že kolem původem německého režiséra Rolanda Emmericha se už dlouhé roky vznáší opar apriorního intelektuálního opovržení. Z jisté perspektivy vlastně oprávněného, protože je vskutku provokativní až naivní prostota, s níž reprezentuje ve svých trhácích ideologii Spojených států amerických jako strážce i zachránce světa, který představuje systém hodnot aspirujících na systém hodnot univerzálně platných. Dělo se tak v jeho Dnu nezávislosti, jenž se stal dnem nezávislosti celého světa, jak si jistě z legendárního prezidentova proslovu pamatujete. Godzilla si v stejnojmenném trháku vyšlápla přímo na Manhattan, přičemž svět zachránili především průměrný americký vědec a průměrná americká novinářka. Bylo tomu tak v katastrofickém Dni poté, v němž jižní polokoule ochotně poskytla milionům amerických občanů azyl, když USA prominula veškeré dluhy. A nalezli jsme tyto hodnoty i v „meta-katastrofickém“ 2012, jemuž sice nelze popřít snahu o globálnější perspektivu, ale hrdina je stejně americký občan s nezbytnou rodinou a instituce amerického prezidenta dosáhla typicky emmerichovské glorifikace.
 |
| Tentokrát to nebudou mimozemšťané nebo příroda, nýbrž lidé... |
Budu za ďáblova advokáta, ale podle mě Roland Emmerich kromě strážce amerických hodnot reprezentuje zároveň strážce tradičních kinematografických tradic v tematické, vyprávěcí i stylistické rovině. Ty dlouhodobě uplatňuje s tak poctivou zarputilostí, že zatímco dřív představovaly vysmívaný anachronismus, v současné blockbusterové tradici se najednou stávají nástrojem ozvláštňování. Jsou svěžím přístupem v někdy poněkud hysterické snaze o konceptualizaci narativních schémat, o vytváření transmediálních vesmírů, o novou kinematografii atrakcí a o ztemnění či zpochybnění kdysi rozjuchaných žánrových modelů. White House Down přitom tuto pozici obsahuje nejen skrytě, ale otevřeně ji staví do popředí podobně jako všudypřítomný motiv americké vlajky, takže buduje jakousi encyklopedii (a) tradičních narativních postupů hollywoodského filmu, (b) postupů typických pro určité ikonické akční filmy konce osmdesátých (Smrtonosná past), ale především devadesátých let (Skála). To je poněkud problematické, protože jestli je pro devadesátá léta v americké žánrové kinematografii něco charakteristického, jde o míru rezignace na novátorství. Dominovala sbíhavá snaha vyzobat to nejlepší z hollywoodských postupů předchozích desetiletí a posílit vazby mezi jednotlivými těmito postupy, a tak dosáhnout maximálního účinku. Jenže tehdy to dělali víceméně všichni, dnes to dělá jenom Emmerich – a je to nesmírně osvobozující hra se starým a novým.
