Až donedávna byl King Kong hlavně polozapomenutá legenda filmových příběhů, jejíž první dobrodružství většina lidí mladších generací znala spíše z doslechu než z filmu. Pamětníků prvních dvou uvádění (1933, 1938) moc nezůstalo a mnozí přítomní už u uvedení druhé verze z roku 1976 ani netušili, že kdy nějaký černobílý King Kong vznikl. V roce 2005 se dočkal "oživení" nejen příběh prvního King Konga, ale na DVD vyšel i samotný film, jemuž dělal režisér Peter Jackson větší reklamu než svému remaku. Máme tu tři filmy, tři stejné i jiné příběhy o vztahu mezi křehkou dívkou a obří gorilou, tři doby zpracování a tři způsoby propagace…
Každý ze tří snímků v uvedeném dějovém rámci klade důraz na jiné body. Platonická láska v tradičně chápané žánrové podobě romantického filmu se objeví pouze ve zpracování z roku 2005. Zdánlivě totiž filmy o Kongovi vůbec nevyprávějí a jeho přítomnost se dlouhou dobu zdá být jen záminkou pro přesvědčení diváka o důležitosti cesty na ostrov, přičemž o monstru se pouze mluví jako o typu domorodecké legendy na ostrově, který možná vůbec neexistuje. Na ten se jede z důvodu, který nakonec ztroskotá a finanční odměnou motivovaný smysl cesty zaručí King Kong jako určitá náhražka.
První film se dá chápat jako poklona dobrodružnému způsobu života plného nebezpečí, již jsme mohli najít už v předchozích dokumentech z džungle, které tvůrci King Konga natočili. Postupem času vytvořená mytologie kolem původního filmu je do určité míry založena na ztotožnění tvůrců filmu s jeho postavami, přičemž v pozadí toho všeho stál své práci stejně fanaticky oddaný animátor. Původní trailer film prodával jako spektákl, jehož uváděné scény divák musí hned teď vidět ve svém kině.
Propagační strategie postav ve filmu ("King Kong - Osmý div světa") se stala součástí reálné reklamní kampaně. Spektakularita filmu byla primární, naopak všechny práce filmařů na jejím vytvoření studio RKO tajilo. Narušení iluze v podobě prozrazení trikových postupů bylo pro studio nepřípustné. King Kong měl fascinovat možností existence podobného světa, jaký objevil režisér Carl Denham a přivezl do města, které diváci dobře znají. King Kong ve finále vyleze na nedávno dostavenou budovu Empire State Building - nejvyšší na světě. Propojení reálného divákům známého světa s fascinujícím světem a ilustracemi brakových románů tvořilo hlavní prodejní artikl filmu.
Naopak základ současných dokumentů o King Kongovi z roku 1933 tvoří kromě nostalgické mytologizace filmu i jeho tvůrců hlavně důraz na revolučnost filmových triků a jejich důkladný popis. Proces tvorby a uvědomění si počtu filmových fanoušků, kteří bedlivě sledují každý detail vzniku, byl však nejen součástí propagace přes sedmdesát let starého filmu, ale studio Universal na něm založilo i propagaci zpracování King Konga z roku 2005. "Jsme velcí fanoušci původního filmu a chceme se mu co nejblíže přiblížit! Podívejte se, jak moc ho máme rádi! Vy jste také fanoušci, takže jsme stejní… Pojďte se spolupodílet na produkci filmu, který bude velkolepou poctou díla, které všichni obdivujeme!" Tak by se dala volně parafrázovat propagační strategie filmu během celého natáčení.
Obeznámenost s existencí původního snímku byla však zcela minimální v případě verze z roku 1976, o níž sice trailer hovořil jako o "příběhu osmého divu světa" a uvnitř filmu je několik přímých vizuálních citací (roztrhnutí čelistí jiného monstra), ale celkově se film tvářil jako originální produkce. Zdůrazňovalo se jméno režiséra Johna Guillermina, který o dva roky dříve natočil úspěšný katastrofický snímek Skleněné peklo. To je důležité hlavně z žánrového hlediska, protože ačkoliv trailer ke Kongovi mluví o "fascinujícím dobrodružství", film evidentně přebírá žánrová schémata katastrofického filmu.
Model tohoto žánru v podobě spojení "ziskuchtivý kapitalista - varující odborník - hrozící katastrofa" je zřetelný hned od prvních minut filmu, který se vůbec nepokouší vyvolávat napětí a směřuje hlavně k tomu, aby King Kong mohl agresivně devastovat město a ohrožovat životy stovek lidí. Tomu nasvědčují i způsoby snímání a inscenace jednotlivých scén, jež divák zná z katastrofických thrillerů sedmdesátých let, ale nemají nic společného s žánrem prvního King Konga. Faktu, že se na prvního King Konga neodkazovalo, nasvědčují i výpovědi diváků o tom, jak si dlouho mysleli, že King Kong z roku 1976 je "originál". Dokonce byl ve filmu zopakován "architektonický trik" prvního filmu, když King Kong místo na Empire State Building šplhá na nedávno dostavěné věže World Trade Centra.
Zpracování z roku 2005 naopak na explicitní návaznosti na první film postavilo nejen už zmíněnou propagaci (včetně trailerů - viz scéna "Křič o svůj život", která přímo cituje první film, ale ve snímku samotném není), ale i celý děj filmu. King Kong je vzpomínkou filmového fanouška na dobu, která vlastně nikdy neexistovala, přičemž i film je natočen jakousi kombinací tradičního hollywoodského a současného hladkého digitálního stylu. Zřetelné odkazy na první film se spojují s fetišistickými detaily (použití původních rekvizit) a pitoreskní snahou ho "překonat", takže scénu rvačky King Konga s jedním tyranosaurem sice v mnoha bodech přímo ocituje, ale přidá další dva tyranosaury.
Spojení propagace s vyprávěním se ale paradoxně týkalo hlavně neromantické dějové linie. Ačkoliv je totiž vztah "kráska a zvíře" ve všech filmech zdůrazňován a jeho pojetí se výrazně proměňuje, žena v rukou obrovské opice je v rámci propagace jen lákavým prodejním artiklem naplňujícím klišé "ženy v nesnázích". Naopak ve filmech samotných hraje vztah opice a ženy klíčovou roli. Navíc právě do něj se nejvíce projektuje doba vzniku filmu a co více, i postavení ženy ve společnosti. Mění se King Kong, hrdinka i jejich rozporuplný vztah…
V prvním filmu se King Kong hrdinky prostě zmocní a jí "nezbývá" než bezmocně ječet a nechat se zachraňovat… King Kong je monstrum, které trhá a ukusuje lidem hlavy, zašlapává je do země a ubíjí bezmocné pasažéry v metru tak dlouho, dokud není přesvědčeno, že jsou všichni mrtví. Kong prvního filmu je zuřivá bestie a k herečce Ann Darrowové chová ryze majetnický vztah, jenž z dnešního pohledu odpovídá tehdejšímu vnímání žen jako podřadného pohlaví, kterému bylo teprve nedávno přiděleno volební právo a dovoleno studovat na vysoké škole.
Na King Kongovi sedmdesátých let je evidentní sexem prodchnutá atmosféra doby, kdy filmové hrdiny ovládaly vášně a vlastní tělesnost, které nedokázali zkrotit a nezřídka za ně zaplatili životem, protože jiné východisko neexistovalo. Na stejném principu je založen i celý King Kongův vztah k herečce, která mu slastí vzdychá na dlani, když jí sundává podprsenku a prstem jí hladí po těle. Právě v neschopnosti překonat vlastní sexualitu spočívá i tragičnost finále, které je mnohem více než zbývající dva filmy zaměřené na tělo a jeho destrukci. Mnohem více si uvědomujeme tělo jako hmotu a s její vahou.
Naopak třetí King Kong je moderně pojatým vztahem o silné ženě a oddaném milujícím muži/opičákovi, ve kterém sexualita vůbec nefiguruje a všechny emoce jsou založeny na romantickém okouzlení a nezištné lásce, pro kterou stojí za to zemřít. King Kong jako by ve své oddané zamilovanosti nic nevážil, a když s Ann v náručí romanticky klouže po ledě v parku, zmrzlá voda ani nezapraská. Tělesnost je popřena a důležité jsou emoce, což "umožňuje" hlavní hrdince pobíhat po zimním New Yorku jen v lehkých šatech, aniž by jí byla zima. Na posledním King Kongovi je ostatně nejvýrazněji znatelné žánrové pojetí vztahu, které naplňuje požadavky romantického filmu i jeho estetiky.
Zamilované scény na ledě nebo společné pozorování východu slunce dosud nepatřily mezi artikly kingkongovského mýtu a ve srovnání se zbytkem filmu působí podobně kuriózně, jako když King Kong s maximální krutostí vraždí tyranosaury, ale přitom si něžně "předává" Ann z jedné tlapy do druhé, aby ji uchránil před krvežíznivými predátory.
King Kong tak v průběhu tří filmů prošel zvláštní proměnou. Zatímco v prvním filmu chodil a pral se jako člověk, ale přitom byl ve skutečnosti jen obrovská zuřivá gorila s krvežíznivým pohledem, v posledním filmu se pohybuje jako dokonalá gorila, ale je schopen oddanější lásky a upřímnějšího pohledu než libovolný hrdina úspěšného romantického filmu.
Někoho osud obřího opičáka dojme, jiný bude o konci "třetího" filmu mluvit jako o esenci kýče. Především ale případ King Konga - který dokázal ve třech zpracováních téhož příběhu vypovídat o tolika věcech současně - dokazuje, jak je popkultura vhodná pro pozorování posunů ve filmovém světě úplně stejně jako umělecká kinematografie, ne-li někdy i více.
Psáno pro časopis Home Cinema v roce 2005.
