Špionážní romány Le Carré zpravidla nemívají snadno
zfilmovatelná vyprávěcí uspořádání, nevládnou akčními zápletkami a jejich
zobrazení světa tajných služeb má daleko nejen do bondovek Iana Fleminga, ale i
do románů od Forsytha, Clancyho nebo „žánrovější větve“ Greena. Byrokracie,
nedůvěra, lživost, ale zejména vším pronikající a vše si podmaňující únava
hrdinů. Hrdinů žijících ve světě s kategoriemi dobra a zla převrácenými
tolikrát, že leckterý z jeho obyvatel netuší, na které straně barikády
vlastně stojí, jestli nějaké morálně odlišitelné strany existují a jestli
vlastně není nakonec opět jen objektem něčí manipulace. Ve větší či menší míře
tato charakteristika platí pro všechny z Le Carrého děl, podobně jako
nezbytná míra zcela záměrného zmatení vyplývající (a) z příliš
široké, nebo naopak příliš úzké perspektivy, (b) z příliš mnoha, nebo
naopak příliš mála poskytnutých informací. Dokážu pochopit, proč někdo považuje
jeho romány za chladné a poněkud úmorné, podobně jako filmy podle nich
natočené… Leč stejně jako za nejlepší film roku 2011 považuji „lecarréovský“
snímek Jeden musí z kola ven (na blogu jsem jej rozebíral tady),
letos mě bez debat uhranul právě premiérovaný Nejhledanější muž.
 |
| Data, data, data... Le Carré |
