ETERNALS (2021): Obětování hravosti na oltář bohů

ETERNALS ve mně vyvolávají značně rozporuplné pocity. Na jedné straně plně respektuji některé aspekty jejich stylové i vyprávěcí výstavby, na druhé straně mě iritují svým fikčním světem, příběhem i tematickým uchopením.

2019: Cinefilní poznámky k dvacítce inspirativních filmů

Populární hru na žebříčky "nejlepších filmů roku" už řadu let nehraji, čímž pochopitelně nikomu neupírám radost z ní. Proč přesně ji nehraji, vysvětluji o něco níže. Stejně tak ovšem vysvětluji i to, že nutkavá tendence spisovat do seznamů se k cinefilii váže stejně neodbytně jako auteuristický obdiv k režisérům jako umělcům. Jde navíc o formu jakési intelektuální hygieny, osobní vypořádání se s uplynulou diváckou sezónou. Jak si s tímto dilematem poradit? Nenabídnu žebříček nejlepších filmů z minulého roku, nýbrž z lehce analytické perspektivy komentovanou přehlídku filmů, které jsem během  poprvé viděl a přišla mi z rozmanitých důvodů ne nutně nejlepší, ale rozhodně inspirativní. Než se k ní ovšem dopracuji, dovolte mi se na chvíli pozastavit právě nad oněmi žebříčky.

Pod čarou: AVENGERS: ENDGAME

AVENGERS: ENDGAME jsou ten typ filmového díla, v jehož případě můžete po zbytek života říkat "byl jsem u toho". Mám takových zkušeností pár nastřádáno a beru je s rezervou, ale stejně jsem dneska cítil, že vidím něco mimořádného. Jak z hlediska dějin vyprávění, tak z hlediska dějin práce s kinematografickými fikčními světy a vlastně i na poli samotného vyprávění s velkým množstvím postav. A to mnohem víc než v případě minulého filmu, který byl pohříchu epizodičtější, nesoudržnější a odtažitější. 

Fascinující pro mě osobně je v ENDGAME nakládání se serialitou. Nejdříve jde o pokračování posledního filmu, pak avengerské série, pak všech paralelně rozvíjených makrosvětů a nakonec celého makroverza. Fascinující je rovněž šíře a organizovanost postupů, jimiž dosahuje navzdory této rozmanitosti značné jednoty: různé žánrové vzorce, různé formy vyprávění, různé modely práce s naším očekáváním a vůbec precizní rytmus celého toho tříhodinového (168 minut bez titulků) kolosu. 

Ale hlavně, ony tři hodiny mu dávají onu největší devizu: dokáže být při vší velkoleposti nejednou velmi intimní, zastavit se a nechat rozvíjet naopak zcela nevelkolepé okamžiky unikavé každodennosti či vztahů mezi postavami. To funguje i díky tomu, že oproti celé sérii spíše neobvykle klade zejména v prvních dvou třetinách často důraz spíše na nuancované herectví v delších záběrech než na rychlé střihové výměny, spíše na pohyby kamery a pohyby herců než na návodné nástřihy (což ale platí i pro některé klíčové akční scény). 

Zejména poslední záběr je pro mě v těchto souvislostech velmi působivý a pro celou povahu ENDGAME vlastně mnohem příznačnější než očekávatelné davové sekvence. Ale nebojte, ani nenaznačuju... 

---

O marvelovských filmech jsem docela soustavně psal zejména během druhé fáze, přičemž většina z těchto textů byly zároveň kritické analýzy filmů a zároveň obecnější úvahy o marvelovském projektu. Příspěvky najdete zde:

• 2011 - CAPTAIN AMERICA: PRVNÍ AVENGER / Kapitán Amerika v čase, napříč časem i mimo čas
  2012 - AVENGERS / Svět s předponou super
• 2013 - IRON MAN 3 / Filmové komiksy: Fáze 2
• 2013 - THOR: TEMNÝ SVĚT / Doctorovské paralely a provinilá potěšení
• 2014 - STRÁŽCI GALAXIE / (Vesmírná) opera bez předehry
• 2014 - CAPTAIN AMERICA 2: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA / Skaut v tajných službách

Strážci galaxie: (vesmírná) opera bez předehry

Strážci galaxie jsou nejnovější film (původně) komiksového studia Marvel, a už jen proto vydělají spoustu peněz. K podobně direktivní hypotéze mě vede následující argument: (a) na rozdíl od Hulka, Iron Mana, Thora, Kapitána Ameriky a Avengerů dosud česky nevyšel jediný komiks s touto partičkou v hlavní roli, a přesto (b) nejmenované brněnské multikino bylo před i po projekci (resp. jedné z řady projekcí toho dne) narvané bezmála k prasknutí odcházejícími i přicházejícími diváky, a tudíž (c) sama značka Marvelu je dnes dostatečně silným lákadlem pro hromadnou návštěvu kina i v zemi s minimální komiksovou tradicí.

K efektivitě vpravdě revolučního tažení studia Marvel během posledních šesti let tak nelze než gratulovat. Tato ovšem vypovídá jen málo o konstrukčních vlastnostech Strážců galaxie coby uměleckého díla, jež jsou přednostním objektem zájmu tohoto textu: ať už ve vztahu díla k sobě samému, ve vztahu k dalším marvelovským filmům i ve vztahu k obecnějším konvencím stylu a vyprávění (zejména) dvacátého století. Odrazím se přitom od argumentu, že Strážci galaxie jsou dalším typickým marvelovským filmem. Ten mi umožňuje zamyslet se po slušné řádce marvelovských filmů konečně i nad tím, co vlastně takový typický marvelovský film je, nakolik mu Strážci odpovídají a co z toho třeba vyplývá.

Kapitán Amerika 2: skaut v tajných službách

Komiksový gigant Marvel už dávno není v nejvyšších úrovních filmové branže nováčkem. Přesněji, nacházíme se v polovině druhé fáze jeho postupného ovládání blockbusterové nabídky. Po druhém Thorovi přichází druhý Kapitán Amerika… a před očekávanými druhými Avengers už nás čekají jen první Strážci Galaxie. (Zatímco v televizi běží čím dál lepší marvelovský seriál Agents of S.H.I.E.L.D.; ten po spíše lacinější první půlce překvapivě přehodil výhybku, z epizodního modelu vyprávění přešel na kontinuálnější postupy a postavy se jeví čím dál složitějšími.) Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že druhý Kapitán Amerika bude velký hit. A to navzdory zdánlivému Kapitánovu „otloukánkovství“ v avengerské partě, kde se jeho skautíkovský přístup jeví coby poněkud vyšlý z módy. Nabízí se ovšem otázka: je to i dobrý film? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: ačkoli na první díl koncepčně navazuje, je v tolika ohledech odlišný, že by jej mohli ocenit i lidé, kteří první Kapitánovo dobrodružství zamítli. Nejsložitější odpověď: následující odstavce.

Thor 2: doctorovské paralely a provinilá potěšení

Kdyby mi někdo přiložil pistoli k hlavě a nutil mě pod vyhrůžkou vystřelení mého nejoblíbenějšího orgánu říci jednu věc, v níž spočívá zásadní proměna hollywoodského velkofilmu během posledního tuctu let, pravděpodobně bych odpověděl, že v ustavení komiksového filmu jako stabilního modelu produkčního plánování. Zatímco v devadesátých letech se „komiks“ přidružoval coby doplňující adjektivum k již ustaveným žánrovým kategoriím, přinejmenším od nástupu prvního Spider-mana, druhých X-Men a Batman lze hovořit o postupném posilování „komiksu“ jako zcela samostatné substantivní škatulky.

S plnohodnotným nástupem komiksového giganta Marvel do filmově-televizní branže pak nabrala komiksová audiovizuální produkce na obrátkách s dosud nevídanou energií: Fáze I, Avengers a Fáze II, reprezentovaná dosud třetím Iron-Manem, televizní seriál Agents of SHIELD a momentálně druhý Thor: Temný svět. Není zřejmé, jak dlouho jim to tempo vydrží a jestli monumentální úspěch Avengers a Iron-Mana 3 nebyl jen důsledkem natěšení na týmovou akci a natěšení na … Roberta Downeyho jr. Druhý Thor je tak nyní v nezáviděníhodné funkci lakmusového papírku, protože s ním nebyla spojena velká očekávání, první díl byl přijat rozporuplně a za režisérem nestojí fandovská základna.

Avengers: svět s předponou super

Jelikož Iron Man 3 právě celosvětově válcuje kina, ještě před americkou premiérou dosáhl třísetmilionových dolarových tržeb a spekuluje se o americkém "otvíráku" čítajícím 170 milionů dolarů, Marvel očividně opět prokázal neotřesitelnost své vybudované pozice (jakkoli už dnes patří pod Disneyho). A protože o Iron Manovi 3 jsem psal včera (viz tady), připadá mi vhodné připomenout si film, který ukončil tzv. Fázi I, jehož divácký i kritický úspěch zastínil všechny ostatní velkofilmy loňského roku a na něhož Iron Man 3 přímo navazuje - Avengers.

Už nikdy se nedovíme, jak by to dopadlo, kdyby se divácky neprosadily filmové série jako X-men, Spider-man či znovuoživený (nolanovský) Batman. Každopádně komiksový gigant Marvel vstoupil do filmového průmyslu a v závislosti na neutuchajícím boomu komiksového filmu přišel s nestandardním konceptem - tedy ve filmu, protože v "obrázkovém" médiu patří mezi ty nejstandardnější uplatňované: předložit sérii samostatných velkofilmů se superhrdiny, kteří se pak potkají v týmovém blockbusteru.

Ironické je, že marvelovský trhák Nezničitelný Hulk (2008) nijak nadšené reakce ani tržby nevykázal, nicméně jejich Iron Man ze stejného roku podobný problém neměl a definitivně znovuoživil kariéru Roberta Downeyho jr. Následovaly filmy Iron Man 2 (2010), Thor (2011) a Captain America: První Avenger (2011) - a všichni jen čekali, jak to dopadne s týmovkou Avengers, kde se měli potkat všichni předcházející titulní superhrdinové plus dva ve vedlejších rolích: Black Widow (Iron Man 2) a Hawkeye (Thor).

Z hlediska Marvelu šlo o dost riskantní, ale zároveň značně promyšlený tah, kdy už nespoléhali jen na komiksovou franšízu, ale vybudovali si postupně silnou cílovou skupinu diváků i mezi "neuživateli" komiksů. Ne každému se nutně líbily všechny zmíněné filmy, ale všechny (s výjimkou Hulka) utržily značné peníze a všechny měly docela příznivé kritické i divácké ohlasy, takže na Avengers pravděpodobně půjdou i ti, kdo třeba nijak nezbožňují Kapa Ameriku, ale zamilovali si Iron Mana či Thora - a chtějí je vidět znovu.

Podobným riskem i podobně promyšleným tahem pak bylo v případě Avengers angažování scenáristy a režiséra Josse Whedona, jehož televizní seriály Buffy, přemožitelka upírů nebo Firefly si vybudovaly obrovskou fanouškovskou základnu a Whedonovo jméno má v geekovské komunitě podobně silný zvuk jako třeba Kevin Smith. (Nehledě na to, že pro Marvel napsal jednu z nejúspěšnějších komiksových řad dekády: Astonishing X-Men.) Whedon je známý svým talentem vytvářet komplexní příběhy, pohrávat si s žánrovými konvencemi (zejména spousta epizod Buffy) a psát neuvěřitelně svižné a chytré dialogy.

Toliko k plánům, konceptům, riskům a předpokladům, ale jak to nakonec dopadlo? Avengers jsou snad s výjimkou prvních dvou nolanovských Batmanů či druhých X-men nejlepší film o superhrdinech v barevných kostýmech, který jsem viděl. Zatímco zmíněné série vlastně původní komiksové světy v rovině jejich fungování zcivilňovaly, metaforizovaly a přibližovaly fungování světa našeho, Avengers na to zvysoka... Jsou o superhrdinech a se superhrdiny, superpadouchy a transdimenzionálními bitvami. Civilnost? Ale jděte.

Civilové bez kostýmů hrají v Avengers přinejlepším druhé housle, dojemně umírají či prostě jen tvoří masu k destrukci, pardon ochraňování. Jednoduše přebírají klasický vzorec superhrdinských týmovek: 1) superhrdinové se potkávají a na potkání si rozbíjejí tlamy, 2) superhrdinové se snaží domluvit a učí se fungovat jako jeden tým, zatímco superpadouchové posilují svou moc, 3) superhrdinové se spolčí a rozbijou tlamy (či hračky) superpadouchům. Jednoduchý vzorec, ale zatraceně těžko realizovatelný.

Je totiž složité napsat podobný příběh na ploše celovečerního filmu tak, aby někteří ze superhrdinů co do pozornosti neválcovali ty ostatní, kteří jsou spíše do počtu (to byl trochu problém filmu X-men: První třída). Joss Whedon očividně využil televizní zkušenosti, kde souběžně budoval jednotlivé dílčí linie, které se shlukují s pomocí volně rozvíjených a souběžně udržovaných motivů v pozadí do větších a větších celků. V Avengers není žádný člen týmu nadbytečný, každý plní ve vyprávění klíčovou úlohu a každý je bezesporu super.

Stark/Iron Man je vědec a svobodomyslný cynik, Bruce/Hulk vědec a tragický hrdina, Thor aristokrat, Kapitán Amerika morální opora a zdatný přirozený vůdce, Black Widow lstivý špionážní mozek, Hawkeye zarputilý poctivec s osobními důvody, Nick Fury manipulativní „motivátor". Co z toho plyne? Iron Man si bude rozumět s vědcem Brucem a bude se nesnášet s Thorem (protože jsou oba alfasamci) a s Kapitánem Amerikou (protože se nutně nemůže slučovat s jeho citem pro morálku a řád), Kapitán Amerika si bude rozumět s Brucem, protože jsou oba vyděděnci apod.

Zkažený lotr Loki je pak mocichtivý aristokratický übermensch bez morálních skrupulí, takže vlastně musí štvát úplně všechny a je přirozeným superpadouchem, aniž by se musel zvlášť snažit. Aby se v příběhu uplatnil co do schopností "nedochůdče" Hawkeye, udělá se z něj hned v první scéně padouchova pravá ruka, čímž se nemusí prát o sympatie a nabude pozici skrze vyprávění místo superschopností. A to všechno je řízeno skvěle napsanými dialogickými výměnami či konflikty a zapojením všeho, co by mohlo trčet, do toku vyprávění.

To otevřeně zohledňuje a využívá Kapitánovu úsměvnou staromódnost, Hulkovu bum-bác-znič jednoduchost, Thorův "shakespearovský" patos či Hawkeyho "legolasovitost". Ty pomocí řízných a úderných vtipků během chvíle učiní přirozenou součástí přepáleného světa, ve kterém je za jistých podmínek možné úplně vše, aniž by to bylo hloupé - je to jen účelně stylizované. Joss Whedon jednoduše sází na chytře vymyšlený (nikoli křečovitě významově přemyšlený) scénář, který se od "epizody" k "epizodě" sune k bombastickému finále.

To by samozřejmě nefungovalo, kdyby všichni herci nebyli přesní ve svých rolích systematicky využívaje různých hereckých modů: Downey je přezíravý cynik, Hemsworth hraje s "branaghovskou" sveřepostí, Evans naopak důstojně podehrává, Johanssonová je v duchu špionážních filmů neproniknutelná a Ruffalo konečně nehraje Bannera jako přecitlivého chudáčka (Bana) nebo zneuznalého frajírka (Norton), nýbrž coby hyper-inteligentního sympaťáka, který se snaží racionálně srovnat se svými změnami do zeleného tupouna.

Samozřejmě, že se ozývají hlasy, že na blockbuster je v Avengers první dvě třetiny filmu relativně málo akce (úvodní destrukce, rvačka v lese, akce na bitevní lodi) a většinou si spolu jen několik postav v divných hadrech více či méně sarkasticky povídá. Tuto výtku ale považuji za absurdní, pokud na filmu chválím vše, co jsem popisoval v předchozích odstavcích a díky čemu jsou Avengers vskutku „superfilm" o superhrdinech coby plnohodnotných postavách, nikoli jen ksichtech zastupujících spoustu prachů vyhozených za počítačové efekty.

Pokud chce někdo vidět tři hodiny destrukcí, ať si zajde na v tomto ohledu až úmorné Transformers II-III, kde lidské figury skutečně slouží jen jako nástroj, jak se posunout od "akce-všechno-zničit" s číslem 1 k "akci-všechno-zničit" 2 až k finální "akci-zničit-vše-co-jsme-dosud-zničit-nestihli-ba-i-víc". A to vše nejlépe tak, aby epileptici z kina mazali do nemocnice a nikdo se v tom nevyznal. Whedon je očividně silnější v dialozích než v akci, kde film sice taky občas ztrácí na přehlednosti, ale za opojný několikaminutový záběr postihující všechny hrdiny v akci mu to jistě rádi odpustíme, že?

Avengers ze stylistického hlediska nicméně vykazují podobnou míru promyšleného spojování různých postupů jako u herectví, zvláště když odkazují na styl filmů předchozích (detaily Starkovy hlavy v kostýmu, divadelně stylizované scény Thora s Lokim...) či každého z hrdinů snímají v akci trochu jinak (u lučištníka Hawkeye třeba otevřeně odkazuje na způsoby snímání Legolase z Pána prstenů). Film je ale logicky vystavěný především na přehledném uspořádání prostoru a promyšleném inscenování, což opět posiluje roli herců a dialogických výměn. 

Když si navíc vezmeme, že každý z hrdinů má přinejmenším jednu "boží" scénu vybudovanou jako parádní gag (Kapitánovo vybudování si reputace před přihlížejícími policisty nebo likvidaci padoucha v duchu Asterixe asi dlouho nikdo, co do sebeironické nadsázky, nepřekoná), neumím si představit, jak mohli Avengers dopadnout líp.

Jistě, ideologicky jsou možná potvrzením všech amerických stereotypů, rezignují na společenský přesah a jsou natočeni pro čistě únikovou potěchu ze zábavného vyprávění. To všechno beru, ale nějak mě ani na vteřinu nenapadlo se na ně za to zlobit.

Filmové komiksy: Fáze 2 a Iron Man 3

Je tu Iron Man 3. Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že komiksové velkofilmy jednou budou tvořit vysoké procento každoročního přísunu hollywoodských trháků, pravděpodobně bych na jeho vizionářské schopnosti příliš nesázel… kdybych tedy sázel. Sice jsme zrovna byli již pár dní unesení z druhých X-Men a ve vzpomínkách zůstávalo tehdy ještě hravé pojetí prvního Spider-Mana, ale na nějaký průlom v kinematografii to vskutku nevypadalo. Po komiksově až na výjimky spíše bezútěšných devadesátých letech se jevila nová vlna komiksových filmů jako podivný experiment kombinace velkofilmů s autorskými režisérskými jmény (Bryan Singer, Sam Raimi, o pár měsíců později Ang Lee a o pár let později Christopher Nolan), ale první vlaštovka jaro nedělá.

  

ODVÁŽNÉ TAŽENÍ

Posuňme se o deset let později, tj. do současnosti – a komiksové velkofilmy nejen válcují kina, ale v podobě odvážného marvelovského obratu proměňují strukturu plánování hollywoodské blockbusterové produkce. Od osmdesátých let v hollywoodském filmu platilo, že pokračování jsou správná a dobrá – a dnešní diváci jsou tím natolik zdegenerovaní, že když vycházejí z kina, neslyším už „už se těším, až to uvidím podruhé“, ale spíše „už se těším na další díl“. Nedejbože, aby dnes mělo premiéru Dvanáct rozhněvaných mužů, protože po premiéře by se internetem začaly šířit vášnivé debaty, kdy bude Třináct rozhněvaných mužů a jestli tam budou kromě Henryho Fondy další hvězdy – Gregory Peck? James Stewart? Teď si je můžou dovolit, bude to přehlídka!

I Iron-Man, jehož třetí díl právě zřejmě vládne i českým kinům (půlnoční projekce vyprodané, před sály narváno) a ještě před premiérou v Americe dokázal utržit přes tři sta milionů dolarů, se jeví být (a) součástí konvence tvořit další pokračování k pokračováním předchozích pokračování, (b) součástí tendence obsazovat na režijní posty relativně neozkoušená autorská jména, která se k blockbusteru dosud jako režiséři přiblížili asi stejně jako k superschopnostem. Jistě, bezesporu součástí obou těchto tendencí je, ovšem právě Iron-Man stál před pěti lety na počátku svého druhu revoluce v hollywoodském průmyslu. S tvrzeními o revolucích je to vždycky ošemetné, neb většina takových údajných revolucí úzce souvisí s něčím notoricky zavedeným, ale tentokrát je to na místě.

Komiksové nakladatelství Marvel totiž právě s Iron Manem vstoupilo plnohodnotně na vlastní triko do filmového průmyslu a rozjelo nevídaný projekt: sérii filmů s jednotlivými superhrdiny, na něž později naváže velkolepý crossover Avengers (o nich píšu tady), ve kterém se všichni představení superhrdinové v jednom týmu postaví proti společnému nepříteli. Potkali jsme se tak nejdříve s Iron Manem alias miliardářským géniem Tonym Starkem, se zeleným monstrem Hulkem alias mírumilovným vědcem Brucem Bannerem, který si musí dávat pozor na nervová vypětí a nesledovat politické debaty, s ochráncem starých hodnot Captainem Americou alias odvážným chlapíkem Stevem Rogersem a se severským bohem Thorem, který se musel na Zemi zamilovat, aby našel vlastní zodpovědnost.

Můžete namítnout, že takový princip přece není úplně nový a se vzdáleně podobnými crossovery jsme se potkali například v hororech nebo v animácích. Freddie Krueger z dlouhé série Nočních můr v Elm Street se střetl s Jasonem Voorheesem ze série Pátků třináctého ve filmu Freddie vs. Jason, po čemž následovaly další Pátek třináctého i další Noční můra. A to nemluvím o klasických hororových crossoverech v padesátých a šedesátých letech. Hromadné setkání warnerovských animovaných hrdinů pak nastalo třeba v obou filmových Looney Tunes. Je tu ovšem několik základních rozdílů: za prvé nešlo o předem připravované koncepty, za druhé se vzhledem k nižšímu rozpočtu mnohem méně riskovalo.

Marvel navíc do všech filmů dával postupná vodítka směřující právě k Avengers, které jsme mohli vidět loni, kdy smetli žebříčky návštěvnosti (půldruhé miliardy dolarů tržeb celosvětově) a vysloužili si pozitivní přijetí. Definitivně dokázali, že Marvelu se vyplatil jejich riskantní plán uplatnit způsoby komiksového provazování postav ze samostatných řad do crossoverů a jejich rozplétání zpět do dobrodružství jednotlivých superhrdinů. Tím skončila tzv. Fáze I. Nyní vstupujeme do tzv. Fáze II, kdy se před druhými Avengers (kteří ji uzavřou) zase s jednotlivými superhrdiny setkáme v samostatných dobrodružstvích (můžeme se třeba těšit na Thora a na Captaina Americu). A tuto řadu opět zahajuje génius, miliardář, playboy a filantrop (bývalý přední výrobce zbraní) Tony Stark alias Iron Man.

TONY POTŘETÍ

Iron Man se jako jediný z týmu Avengers v rámci marvelovské filmové řady dočkal už dvou vlastních filmových dobrodružství. První z roku 2008 sledovalo vznik proměnu Tonyho Starka coby hédonistického, promiskuitního a bezesporu geniálního výrobce zbraní v hédonistického, bezesporu geniálního a o to sebestřednějšího superhrdinu. Superhrdinu v kovovém brnění, jehož ho nerozhazovala ani skutečnost, že mu k srdci neustále míří několik smrtících šrapnelů z bomby, které ho vystavili teroristé – a již jeho vlastní firma shodou ironických okolností vyrobila. V druhém dobrodružství (2010) už ho tato skutečnost rozhazovala dosti značně, protože postupně podléhal otravě a jeho stavu nepomáhaly ani vládní tlaky, konkurenční boj a jeden ruský psychopat.

A je tu Iron Man 3 – v Avengers už v Tonym Starkovi coby nejlidštějšímu ze superhrdinů nezůstalo mnoho z extrovertního hedónistického bonvivána a většinu času tráví zavřený ve své laboratoři, zatímco v jiném kovovém kostýmu po světě poletuje a před médii se producíruje coby Iron Patriot jeho černošský kamarád z armády Spojených států a v danou chvíli i ochránce prezidenta. Tony trpí neovladatelnými záchvaty úzkosti, jeho vztah se schopnou Pepper (kdysi sekretářka, dnes šéfka Star Industries) nabývá jemných trhlin, zatímco on sedí doma a vyrábí jeden ironmanovský kostým za druhým… momentálně je na modelu číslo 42. A do toho svět začne deprimovat nelítostný blízkovýchodní terorista Mandarín a Tony objevuje závažné důsledky své dávné arogance.

Iron Man 3 mě vystavuje nepříjemné skutečnosti, že je skvělý mimo jiné v tom, o čem nemohu příliš psát, abych vám nepokazil překvapení. Jakkoli se totiž v jistých aspektech odvíjí v mezích poměrně těsných hollywoodských mantinelů vyprávění příběhů, kdy časový řád dějových zlomů po půlhodinách a od určitého okamžiku dokonce po patnácti minutách je dodržován jak podle stopek, tak dělá několik fikaných úskoků stranou, žánrových posunů a pozitivních podrazů na příslušná očekávání. A co bych to byl za kritika, kdybych vás o ně v touze se o tato překvapení podělit připravil? Sám o sobě je však vypovídající fakt, že tentokrát už nerežíruje Jon Favreau (ačkoli ve filmu hraje), nýbrž Shane Black, který především stojí podepsaný i pod scénářem – a to se počítá.

Shane Black je totiž frajer, jehož práci skoro všichni znáte, aniž byste si to vlastně možná uvědomovali. Kdo z vás kdy viděl první Smrtonosnou zbraň? Bílý šílený policista Riggs a černý rodinně založený policista Murtaugh, spousta nečekaných situací, spousta bláznivých slovních výměn, spousta pozdějších klišé ve své premiéře, kdy se vzhledem ke své efektivnosti teprve „měla“ klišé stát. Zbraň napsal Shane Black. Kdo z vás kdy viděl Posledního skauta s Brucem Willisem, který chodí s otráveným výrazem po světě, trousí jednu nezapomenutelnou cynickou větu za druhou a většina jeho replik zlidověla natolik, že je pronášejí i lidé, kteří ten film nikdy neviděli. Tak i Skauta napsal Shane Black. Poslední akční hrdina, asi nejchytřejší výsměch/pocta žánrovým filmům? Ano, Black.

O to překvapivější je, že Shane Black režíroval jen jeden vlastní film – Kiss Kiss Bang Bang (2005), který si pohrává se strukturou chandlerovských detektivek, obrací klasické vzorce naruby, omylem se v něm močí na mrtvoly a ironický komentář mimo obraz nemůže být ironičtější. Byl to malý film, byl to vynikající film a zahrál si v něm Robert Downey jr. v době, kdy si o obnovení své kdysi nadějné hvězdné kariéry mohl nechat jen zdát. Bůhví, zda za neočekávaným obsazením Shanea Blacka na režijní i scenáristickou sesli Iron Mana 3 nestojí právě Downey, kterému Tony Stark (podobající se svou láskou k požitkářství Downeymu víc, než by si možná přál) zachránil kariéru. Každopádně Blackův rukopis je i přes přísný dohled Marvelu a Disneyho na Iron Manovi 3 čitelný.

THE LAST BOY STARK

První Iron Man byl přímočarý origin, druhý Iron Man svou tendencí k fatalismu a přehršle dílčích zápletek poněkud otravný, třetí Iron Man je prostě hravý a chce se mu to promíjet, i když ta hravost občas drhne na úkor rytmu, který by divák od trháku za obrovské peníze očekával. Tony Stark je v Blackově pojetí prostě dalším z jeho drsných hrdinů, kteří sice prožívají zásadní osobní problémy (krize vztahu, pocit životního selhání a ztráty cíle) a nejsou zrovna reprezentanti vysoké sociální inteligence (což je u Starka zvláštní posun), ale umí si ze sebe soustavně utahovat a ve správnou chvíli potlačit svoje ego a pustit se do těch nejbláznivějších kousků s radostí malých kluků vrhajících se do nebezpečí, protože je to děsná zábava.

Starkovy záchvaty úzkosti nejsou žádnou seriózní studií válečného traumatu, ale šikovným scenáristickým trikem, jak rozpojit chlapa jménem Tony Stark a nepřemožitelného kovového Iron Mana. Zatímco v prvních dvou filmech byl Stark hrdinou tak nějak samovolně, protože to odpovídalo jeho nabubřelému egu, v třetím Iron Manovi se superhrdinou teprve stává a namísto okouzlování abstraktní genialitou (miliardy vzorečků a čupr vynálezů) si musí v duchu macgyverovské tradice poradit s pomocí nejméně pravděpodobných nástrojů, případně se z dané situace efektivně vykecat – a člověk si během některých akčních scén až říká, kdy pronese ono okřídlené: „I’m too old for this shit.“  

Zejména od dějového zlomu v pětatřicáté minutě je Stark něčím mezi sebeironickým detektivem ze staré školy (včetně sardonického komentáře mimo obraz) a malým klukem. Podobným jako ten, s nímž se potká 1300 kilometrů od domova a který má zatraceně daleko do roztomile přemoudřelých hollywoodských prcků nebo na druhé straně otravně zákeřných hollywoodských vyčůránků z komedií. (Kritici o Iron Manovi 3 říkají, že ve finální půlhodině Black odkazuje k buddy movies á la Smrtonosná zbraň, protože Stark se spojí v boji se svým černošským kámošem z armády, ovšem mnohem blíž k buddy movies má právě maloměstská pasáž s klukem, který umí shazovat sebe i ostatní podobně efektivně jako Stark a jejich seznámení i rozloučení patří mezi nejvtipnější scény filmu.)

Problém Blackova konceptu superhrdinského zrodu od ztroskotance (kterým prostě Stark na začátku třetího Iron Mana je) k vyrovnanému chlapíkovi (kterým je Stark v posledních minutách) je ovšem v tom, že za prvé není úplně kompatibilní s členitým světem filmu, ve kterém se odehrává, a za druhé není zcela kompatibilní se superhrdinským komiksem za velké peníze. Zatímco totiž samotný vývoj hrdiny je víceméně bezchybný a Robert Downey jr. nabízené možnosti rozehrává od první do poslední minuty, s ústřední zápletkou už to celou dobu tak slavné není a hlavní padoušská skupina se kromě odhalování jednotlivých úrovní svého plánu příliš nerozvíjí.

Black si napomáhá převzetím bondovského konceptu šíleného padoucha a jeho věrného zabijáckého poskoka. Jenže zatímco věrný zabijácký poskok ve svých konfrontacích s Downeyem ukázkově demonstruje svou lásku k prohnilosti (jak jinak než v lehce sebeironickém modu), tak jeho šéf se s Tonym Starkem skoro nesetká. A když už se spolu setkají, není velkým divem, že pro něj a jeho očividné psychické problémy má Tony především otrávený úšklebek – a nelze ho navzdory jeho schopnostem brát jako relevantního protivníka, jakkoli jeho herecký představitel na poměrně řídkém prostoru daného charakteru dělá, co se dá.

I to je ale důkaz, do jaké míry je scénář Blackův a zas tak moc mu do něj nezasahovali, protože i v případě třeba Posledního skauta platí, že zdánlivě zapeklitý příběh je přes velké množství uvědomělých odkazů k tradicím žánru postavený hlavně na vývoji cynického hlavního hrdiny od ztroskotance k vyrovnanému chlapíkovi (který najdeme i tady), urovnání vztahu se ženou (jež najdeme i tady) a mnohem působivější interakci s padoušským poskokem než s jeho šéfem (ano, i to najdeme i tady). A nechybí ani špinavá politika a atentát na prezidenta, aby těch podobností nebylo málo.

TONY MAN VS. IRON STARK

Někteří fanoušci ale mohou být rozmrzelí, kam se poděl Iron Man – a pravdou je, že kovové brnění má po většinu filmu spíš funkci pomocného motivu než hlavní dějové atrakce (ať už slouží jako komický prvek, jako motivace pro rozvoj vyprávění nebo jako nástroj k budování napětí, když se nedostavuje tehdy, když má).

Ve finální části filmu se sice zase dostane ke slovu, ale nikoli nutně ve spojitosti se samotným Starkem, který si ho i během soubojů neustále svléká – a mnohem více než v obou předchozích filmech i v Avengers kope za sebe než za ikonu v super-brnění. Jinak řečeno, superhrdinou je tady Stark, nikoli Stark v brnění, což je velmi příjemná změna, ale může leckomu vadit.

Na druhou stranu to napomáhá větší či menší soudržnosti celku, protože akční scény jsou sice opulentní a s řadou dílčích nápadů, ale jakmile postavy mlčí a ustupují do pozadí nárazům a výbuchům, chybí dostatek ozvláštňujících filmařských nápadů, které by Iron Mana 3 odlišovaly od dalších komiksových velkofilmů.

A to je tak všechno, co mohu říct, aniž bych vám zkazil zážitek, protože velká část diváckého potěšení je prostě postavená na tom, že se stane nebo někdo řekne něco, co odporuje vaší zkušenosti s podobným typem filmů – a co má občas dokonce i sarkastické politické konotace (byť zejména k bushovské éře, což je poněkud s křížkem po funuse).

Pevně věřím, že Shane Black velkofilm nerežíroval naposledy (což se vzhledem k dosavadním tržbám nestane), protože uspěl podobně, jako před pár lety v Thorovi uspěl Kenneth Branagh, který superhrdinskou šablonu rovněž neváhal naplnit vlastní poetikou – byť oba možná uspěli trochu méně než Joss Whedon, který jednotlivé složky sladil s větší citlivostí.

Asi nemá smysl vás nabádat k cestě do kina, protože pokud nejste zapšklí apokalyptici filmové „nekultury“, pravděpodobně jste to měli sami naplánováno – a tak vás budu nabádat alespoň k tomu, abyste si přečetli vynikající ironmanovský komiks Extremis, který se stal v mnoha ohledech pro Iron Mana 3 vítanou inspirací, a zároveň se od něj v lecčem odlišuje.

PS: Neodcházejte před koncem závěrečných titulků!