Komiksový gigant Marvel už dávno
není v nejvyšších úrovních filmové branže nováčkem. Přesněji, nacházíme se
v polovině druhé fáze jeho postupného ovládání blockbusterové nabídky. Po druhém Thorovi přichází druhý Kapitán Amerika… a před očekávanými druhými
Avengers už nás čekají jen první Strážci Galaxie. (Zatímco v televizi běží
čím dál lepší marvelovský seriál Agents of S.H.I.E.L.D.; ten po spíše
lacinější první půlce překvapivě přehodil výhybku, z epizodního modelu
vyprávění přešel na kontinuálnější postupy a postavy se jeví čím dál
složitějšími.) Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že druhý Kapitán Amerika bude
velký hit. A to navzdory zdánlivému Kapitánovu „otloukánkovství“
v avengerské partě, kde se jeho skautíkovský přístup jeví coby poněkud
vyšlý z módy. Nabízí se ovšem otázka: je to i dobrý film? Jednoduchá
odpověď: ano. Složitější odpověď: ačkoli na první díl koncepčně navazuje, je
v tolika ohledech odlišný, že by jej mohli ocenit i lidé, kteří první
Kapitánovo dobrodružství zamítli. Nejsložitější odpověď: následující odstavce.
První díl ironicky přejímal
postupy předválečných filmových dobrodružství, válečné
spojenecké propagandy a obecněji kinematografie čtyřicátých let. Na konci pak nelítostně
odepřel hrdinovi vytoužený milostný vztah a vrhl jej do současného světa.
Světa, který je přesycený všemožnými audiovizuálními podněty. Světa s hodnotovými vzorci
natolik rozkolísanými, že se v nich poctivý junák z minulosti musí
cítit bezradný a osamělý. Ač je v řadě ohledů stále mlád, ve
skutečnosti si připadá strašlivě stár. Celovečerní týmovka Avengers tento aspekt
Kapitánova postoje nemohla dostatečně reflektovat. Fikční subsvěty nad rámec těch superhrdinských byly de facto ignorovány a parta elitních entit
v kostýmech neměla příliš mnoho možností konfrontovat se s všednodenností.
A tak se Kapitánovo uzavření v různých hodnotových systémech a
v různých časech – zkrátka v různých subsvětech – dostává do
popředí teprve nyní.
Kapitán Amerika: návrat prvního
Avengera je přitom do překvapivé míry filmem utvářejícím analogie se světem
naší reality. Činí tak vlastně důmyslněji než třeba Temný rytíř povstal:
nezříká se totiž oné zjednodušující naivity, jež spočívá v samých základech
superhrdinského komiksu.
Zaprvé nabízí nepokrytý útok na
oficiální vládní systém (S.H.I.E.L.D.). Zadruhé poskytuje takové vysvětlení jeho pochybení, jež je upřímně žánrově zakotveno v tradicích mocných zločineckých organizací z populární literatury, tj. v duchu bondovského SPECTRE. Fanoušky jistě nepřekvapí, že v tom hraje roli mocná HYDRA. Ale především navrací víru v očistnou sílu superhrdinů Kapitánova typu. Hledání jistot, jak bylo
reprezentované sněním o hrdinské síle mytických polobožských figur (nejen) ve
starověkém Řecku, se promítá do hledání jistot, jak je reprezentované sněním o hrdinské síle
mytických superhrdinských figur v roztěkaném moderním světě. Největší
zodpovědnost a nejtěžší rozhodnutí lze snadno delegovat na nějakého toho něco–mana, nějakou tu
něco-woman nebo třeba na Kapitána Ameriku. V marvelovských filmech jsou
ovšem tyto tradiční mytické vzorce propojeny s motivy spojenými především
s obdobím studené války, závody ve zbrojení, bipolárním ideologickém
členění světa, obrovskou mocí v rukou jedinců a především systému.
Jednotliví členové Avengers
slouží systému, slouží všemocnému S.H.I.E.L.D.U. – přičemž věří, že tento zastupuje dobro. Lze ale podobnou víru akceptovat v současném světě, kde máme za sebeou zkušenosti se zneužíváním tajných služeb, které na
rozkaz velení hypoteticky odposlouchávají a sledují vlastně všechno a
všechny, o sociálních sítích nemluvě? Jen stěží bez pochybností. A právě ony pochybnosti se dostávají do centra vyprávění i fikčního
světa druhého Kapitána Ameriky. Ten vyměnil podloží před/válečných žánrových
narativů za podloží sedmdesátkových paranoidních thrillerů jako Pohled
společnosti Parallax (1974), Všichni prezidentovi muži (1976), Klute (1971), Tři dny Kondora (1975),
Rozhovor (1974), ale třeba i Blízká setkání třetího druhu (1977). (Srovnatelné vyprávěcí vzorce ale
nevymizely ani později, viz seriály jako Akta X či Hranice nemožného, případně
filmy typu Nepřítel státu /1998/ nebo nedávná Pravidla mlčení /2012/.) Do vyprávění se
dostávají motivy jako atentát, postavení nejčestnějších mimo zákon,
diskreditace autorit, špionážní nabourávání se do systému, Robert Redford apod.
Takový žánrový shift by nebyl
v marvelovském univerzu přípustný jinde než v Kapitánovi: Kapitánova
bezčasovost, přirozená nedůvěra v systém a odmítání apriorního přijetí
hodnotově relativistického vnímání světa se totiž s podobným zvratem daly
skvěle propojit. Thor je na něco podobného příliš mimo systém, Iron Man je na
něco podobného příliš uvnitř systému a Hulk je na něco podobného… prostě příliš
Hulk. Rozvíjení zápletky paranoidního thrilleru se špionážními motivy
s decentně zapojovanými akčními scénami (v nichž je zřejmý vývoj
v tom, jak a s kým Kapitán bojuje) se tak skvěle snoubí a vzájemně
doplňuje s Kapitánovými osobními traumaty. Skvělým nápadem je navíc
vytvořit týmovou spolupráci mezi Kapitánem a Černou vdovou (Black Widow), kdy
ač on je idealista a ona cynik, jejich pohled na věc je v důsledku podobně
nedůvěřivý, věcný a říznutý skeptickým myšlením. Jenže na rozdíl od zmiňovaných
politických thrillerů nesmíte zapomínat, že jde stále a vědomě ze všeho nejvíc o
superhrdinský komiksový film.
Ačkoli jsou totiž Kapitán Amerika i
Černá vdova mnohem více skvěle vycvičenými stratégy a brilantními
bojovníky než supehrdiny s okázale nadpřirozenými schopnostmi, pořád jsou
oněmi superhrdiny v kostýmech. Očekávat od Kapitána Ameriky, jakkoli je
vystavěný na analogii se současným světem, že nabídne jakékoli plausibilní uchopení problémů současného světa, je poněkud absurdní - a není to ani funkcí superhrdinského komiksu. Forma filmu s vědomím superhrdinského rámce nakonec i významově pracuje. Cílem postav je zkrátka záchrana světa
starou-dobrou-superhrdinskou-silou. S tím souvisí i opětovné osvobození superhrdinů
z okovů „politické autentičnosti“ v duchu Strážců (Watchmen; film 2009) či jejich variací. Spíše se do jejich příběhů dostává diskuze o navracení status jisté bezelstnosti. Diskuze o tom, zda opět budou moci stát proti
superpadouchům a superpadoušským organizacím, a nebudou muset vyplňovat daňová
přiznání, odevzdávat výkazy práce a poslouchat nadřízené úředníky. Autentičnosti
či působivosti lze v superhrdinském komiksu dosáhnout pocitu osudovosti
uvnitř mantinelů světa superhrdinského komiksu… Ve chvíli, kdy se bude autentičnosti či působivosti dosahovat jeho splýváním se
skutečným či všednodenním světem, bude tomuto úsilí právě onen superhrdinský základ podrážet
nohy.
Kapitán Amerika: návrat prvního
Avengera si na jedné straně toto nebezpečí dobře uvědomuje. Na druhé straně si tímto
uvědoměním nabíhá na argumenty mimetických kritiků superhrdinské naivity, kteří
pořád věří, že funkcí filmu je vychovávat publikum a dávat mu návody na
porozumění skutečnému světu. Jinými slovy, první polovina druhého Kapitána Ameriky, která
stojí na pomezí komiksového filmu a paranoidního politického thrilleru se
špionážními motivy, je rytmická, motivicky vybalancovaná a plná skvělých nápadů…
ovšem nikdy není skutečně politická či thrillerová (pocit komiksové hry je
příliš silný – a film s tím pracuje). Je proto vývojově zcela logický
(mnohými proklínaný) zvrat, který namísto řešení skutečného (jako by snad něco
takového mohl nabídnout, to už rovnou můžete na superhrdiny věřit) vrací
marvelovskému univerzu skrze tyto paranoidní vzorce svobodu odbyrokratizovaného
komiksového světa. Světa, ve kterém platí, že „padouši jsou ti, kteří po nás střílejí“, „vy nás potřebujete“
a samozřejmě „Heil HYDRA“.
Záměrně jsem dosud nezmínil klíčovou
postavu atentátníka označovaného jako Zimní voják. Někteří sice možná četli
vynikající komiksovou předlohu (z níž se dost vychází a film se tak koneckonců
v originále jmenuje), ale odhalování identity Zimního vojáka je příliš
důležitý motiv, než aby byl v recenzi svévolně prozrazován. Každopádně oceňuji důmyslnost
výstavby vyprávění, kdy ani Zimní voják nakonec není nabízený klíč
k řešení krize světa, a naopak je „zatlačen“ čistě do oblasti Kapitánova
soukromí. Film tak ani v tomto ohledu neopouští koncept hry se
žánrovými vzorci, které jsou ale systematicky rozpracovávány tak trochu mimo
očekávané modely vývoje. (Podobně mohu prozradit, že mezi Kapitánem a Černou
vdovou nedojde k žádnému milostnému splynutí, třebaže by všechny konvence
napovídaly tomu, že k němu dojít má.)
Kapitán Amerika: návrat prvního
Avengera je z výše naznačených důvodů výborný film. Pouze ve vhodné
okamžiky pokaždé uhne k jiným než předpokládaným modelům vývoje, čímž
samozřejmě mnohé diváky tak trochu irituje. Nenaplní očekávání spojená
se seriózním politickým thrillerem; nenaplní očekávání spojená
s milostnými motivy; nenaplní očekávání spojená s očistným
prohlédnutím jedné z postav. Nenaplní koneckonců ani očekávání spojená
s uspokojivým uzavřením všech motivů, protože je to koneckonců jen jeden
z příběhů obrovského marvelovského makrosvěta či spíše makroverza. Mnohé diváky, ale ne všechny, protože třeba já právě onu míru zlomyslné nevypočitatelnosti, jež kopíruje střet Kapitánova naivního černobílého skautíkovství
s hodnotovou šedivostí moderního fikčního světa, upřímně oceňuji.
