Největší pozitivum filmu
Transcendence je současně jeho největší slabinou: zatímco klamání tělem během
vyprávění připravuje půdu pro silný závěr, pak totéž klamání tělem během
reklamní kampaně připravuje půdu pro silné divácké rozčarování. Transcendence
totiž rozhodně není
post/apokalyptické drama, akční sci-fi nebo napínavý thriller. Jde o
starosvětskou sci-fi v podobě i intenzitě, s nimiž se
na kinematografickém poli setkáváme jen zřídka… a Transcendence na tom žel
nic moc zásadního nezmění. Východiskem je jednoduchý narativní nápad, který se
v cyklické podobě vrací do hry a rozvíjí představu fikčního světa. Narážíme
zde ovšem na jisté úskalí střetu uměleckých forem. V literatuře se lze
soustřeďovat jen na drobné nápady a nebrat ohled na spousty detailů
narušujících čistotu samotného výchozího nápadu, kdežto ve filmu je prostě
každý detail součástí sítě mnoha dalších detailů – a ty mohou značně destruovat
účinnost hry s několika málo motivy.
Kdo jste četli třeba Dveře do
léta nebo Zpěv drozda, jsou to bezmála geniální sci-fi, nicméně neumím si je příliš
dobře představit jako bezmála geniální filmy. Soubor variovaných motivů
brilantně vytěžených na ploše románu je příliš skromný, aby se v toku
podnětů nutných k utvoření komplexního audiovizuálně založeného fikčního
světa neutopil – a neodhalila se jejich jistá naivita a zkonstruovanost.
A právě na tohle doplatila Transcendence, kde snaha zakotvit
v nejlepším smyslu slova tradiční sci-fi motivy umělecké inteligence,
otázka lidskosti strojů a příliš velké moci nutí filmaře pracovat se spoustou
dalších motivů, které spoustu skvělých nápadů činí jistým způsobem naivními a
zkonstruovanými. Jenže každé sci-fi je v jádru prachsprostá konstrukce, neb nemůžete
ve filmu vytvořit úplně nový svět a vždycky budete parazitovat na tom
skutečném, což snadno podrazí nohy.
V Transcendenci se důmyslně
pracuje s dvěma nosnými sci-fi motivy. Za prvé je to motiv vědcovy mysli
ve stroji, kdy je nasnadě otázka, nakolik jde stále o téhož vědce a nakolik
stroj pro svoje potřeby tohoto vědce napodobuje. Za druhé jde o motiv strachu z neznámého
a zejména z technického, kdy film prostřednictvím změn perspektiv znemožňuje
divákovi zaujmout jednu a tutéž konstantní pozici. Uplatňování kulturních
vzorců ve vytváření účinků na diváka je v mnoha ohledech funkční: hrdina
je na jedné straně sympatický vědátor se skvělou manželkou, na druhé straně
paranoia z přílišné technické moci a z techno-apokalypsy je prostě
silná, a ačkoli jsou aktivisté hned od začátku vysoce nesympatičtí (prostě
aktivisté), postupně se vkrádá otázka, co když mají pravdu.
Tohle napětí je vysoce
produktivní, jenže ačkoli má jednání postav globální dopad na fikční svět,
samotné vyprávění je vlastně zaměřeno jen na příběh několika málo postav. Z hlediska
rozvíjených motivů je to naprosto pochopitelné, jenže z hlediska
vyprávěného filmového příběhu současně naprosto nedostačující, protože co by literatuře
stačilo naznačit, je v (nejen tomto) filmu prostě vidět a najednou nutí se ve
svém parazitismu na skutečném světě ptát se, proč v tomto světě nikdo
nepoužívá satelity, jak fungují vlády ignorující okázalé nebezpečí a proč
všichni čekali dva dlouhé roky. A zároveň, co by literatura mohla ve své
selektivnosti prostě vynechat, je ve filmu nejen přítomné, ale navíc do očí
bijící… absurdní posuny v jednání, reakce postav na určité podněty, nežádoucí
vizuální asociace atp.
Pomalu rozvíjené vyprávění o
několika málo postavách se tak skutečně – jak jsem naznačil výše – utápí
v nabízejících se otázkách po dění ve fikčním světě jako celku. Jinými
slovy, například možnosti (a) skutečného internetu a z nich vyplývající otázky po
logice příběhu s fikčním překladem internetu pracujícím banalizují
tradiční sci-fi téma umělé inteligence a kolektivního vědění, (b) skutečných
tajných služeb a z nich vyplývající otázky po logice příběhu
s fikčním překladem těchto tajných služeb pracujícím banalizují drama o
zodpovědnosti, lásce, přátelství, loajalitě a neustálé etické rozpolcenosti.
Nemyslím si však, že
Transcendence je hloupá a domnívám se, že podobný příběh v podobně čisté
podobě ani lépe vyprávět nešlo, zejména ne bez příklonu k akční sci-fi –
s jejímž očekáváním se od začátku do konce fikaně pracuje. Ne, hloupá
není, stejně jako není špatně napsaná (byť některé logické lapsy jsou až příliš
zřejmé) ani zrežírovaná (má rytmus s přesně vypočítanými body zvratu ve
vyprávění). Jen zkrátka selhává ve své snaze vyprávět malý příběh o velkých
činech, protože audiovizuální fikční svět na jedné straně nenechá tento malý
příběh bez velkých souvislostí a na druhé straně tomu filmaři ani nenapomohli
nešťastnou snahou tento příběh zakotvit v delším časovém období.
Nesporná komplexnost
v případě Transcendence prohrála boj s vnitřní soudržností…
a pokud očekáváte akční velkofilm, pak pro změnu originalita prohraje boj
s působivostí na diváka. Prohra to v důsledku možná je, ale díky za
ni – právě kvůli příběhům jako je tento mám totiž tak rád sci-fi, ne kvůli
akčním scénám a velkolepým trikům.
