Vzpomínka na Petera Bogdanoviche (1939–2022)

Ve věku dvaaosmdesáti let včera zemřel Peter Bogdanovich, podle mě jedna z nejpozoruhodnějších osobností Nového Hollywoodu.

Zemřel spisovatel John le Carré (1931-2020)

Aby těch smutných zpráv a nekrologů nebylo málo, v sobotu v devětaosmdesáti letech zemřel David Cornwell alias John le Carré. On a Ian Fleming přitom nepředstavují pouze nejnetajnější britské tajné agenty, ale především nejvlivnější spisovatele špionážních románů... ač každý z nich stál na opačném pólu interpretací poválečné Velké Británie.

Zemřel jihokorejský režisér Kim Ki-duk (1960-2020)

Nečekaně zemřel Kim Ki-duk, jeden z nejvýznamnějších filmařů mého mládí, režisér dodnes mimořádně působivých snímků jako OSTROV (2000), ADRESÁT NEZNÁMÝ (2001), DRSŇÁK (2001), JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA... A JARO (2003) a 3-IRON (2004). Ačkoli se jeho poetika na paradoxním pomezí naturalismu, symbolismu a parametrické formy kolem roku 2005 postupně vyprázdnila a už nikdy nenašel sílu prvních osmi let své kariéry, zaslouží si být považován za jednoho z nejvýznamnějších filmařů jihokorejské kinematografie. 

 

Je přitom příznačné, že jeho umělecký význam byl spíše evropský než korejský. Kimova poetika vizuálně kořenila z jeho pouliční malířské zkušenosti v Paříži, narativně čerpal z tradic evropského uměleckého filmu a asijské prostředí spíše tematicky vytěžoval, když jej zprvu zřejmě nezáměrně transformoval právě pro evropské publikum. A třebaže se naše cesty již před lety rozešly, dennodenní, cinefilně nesmírně vzrušující setkávání se s jeho filmy během karlovarské retrospektivy před osmnácti lety navždy zůstane jednou z mých formativních zkušeností, stejně jako překladatelkou trpělivě zprostředkovávané diskuze s ním při letmých setkáních na kolonádě. 

 

Nebyl jsem sám, protože s podobnou silou tato zkušenost i setkání s jeho filmy během následujících ročníků byly formativní rovněž pro mnohé moje generační souputníky a rád vzpomínám, jak jsem svoje objevování kimovské poetiky ve frontách před kinosály vzrušeně sdílel se svými staršími kolegy a budoucími přáteli. Kim ostatně zanechal výraznou stopu i obecněji v českém a slovenském psaní o filmu, nejvýznamněji asi v "kimovském čísle" časopisu Kino-Ikon z roku 2006, kam jsem měl tu čest přispět i svým analytickým příspěvkem. Karlovarská retrospektiva v roce 2002 byla nicméně tvarující i pro samotného Kim Ki-duka, který se do Karlových Varů se pravidelně vracel a byl tamějším publikem přijímán s velkou vstřícností.

 

Sbohem, Kime.

 

 

 

 

Poznámka k odchodu Jiřího Menzela (1938-2020)

Může znít chladně, řeknu-li, že odchod Jiřího Menzela nevnímám lidsky ani umělecky tak silně jako řada mých přátel a kolegů. Na jedné straně to byl velmi starý pán a na druhé straně umělec, jehož poetika mě nikdy neoslovila, protože traktovala hodnoty, které jsem nesdílel, způsobem, který mi nepřipadal esteticky pozoruhodný. Ano, podobný komentář sám o sobě nestojí za zveřejnění a taky bych jej sám o sobě nepublikoval. Proč o tom píšu, je ono setkání tuzemského a světového pohledu, již tato smutná událost (soudě nejen podle mé facebookové zdi) vyvolává. Neodešel jen český filmař. Odešel i světový filmař. 

Zemřel filmový teoretik Jan Svoboda

Zemřel Jan Svoboda (1940-2019), nejen největší český odborník na dílo významného filmaře a teoretika Jana Kučery, ale zejména člověk s velmi pronikavým teoretickým myšlením, který se snad i mohl stát jedním z předních představitelů českého filmového strukturalismu a průkopníků poetiky filmu. Doba tomu bohužel nepřála a po letech v relativním ústraní už v sobě po revoluci neobjevil dávnou badatelskou vášeň, ačkoli nikdy nepřestal podporovat mladší generace badatelů.

Na jedné straně tak Jan Svoboda coby vědec zestárnul příliš mlád a s jeho myšlením logicky i způsob psaní, kladení si otázek i formulování výzkumných cílů. Na druhé straně byla Svobodova erudice bezesporu obrovská, jeho postřehy inspirativní a jeho vášeň pro kinematografii vlastně neudolatelná. Snad i proto, že jsme sdíleli mnohá východiska, ale ne zcela se překrývaly naše "trasy" a lišily se cíle, považuji těch několik mnohahodinových telefonátů za nesmírně cenné. Je mi moc líto, že už jej nebudu mít příležitost navštívit a přátelsky se o otázkách poetiky filmu pohádat osobně.

Mohu-li soudit z našich několika málo setkání, byl sice osamělým, leč obdivuhodným člověkem, který nikdy nepřestal milovat (myšlení o) kinematografii. Zůstala po něm nebývale pečlivá a objevná kniha o Janu Kučerovi Skladba a řád z roku 2007 (stejně jako soubor Kučerových studií, jenž Svoboda připravoval po mnoho desetiletí), ve své starosvětské cinefilii užitečná knížka přednášek o filmovém modernismu Proměny filmového vyprávění z roku 2014 (zahrál si ostatně maličké role v několika filmech nové vlny) - a zejména řada strukturalistických textů z šedesátých let.

Čest vaší památce, pane doktore.

Lubomír Doležel: Život (nejen) s vědou

Soudě podle jeho intelektuálního nadšení, pracovní produktivity a badatelských plánů člověk snadno propadal dojmu, že prof. Lubomír Doležel nás všechny přežije. Sám ostatně před necelými pěti lety při příležitosti svých devadesátin suše prohlásil, že se necítí starý, nýbrž dlouhověký, přičemž stáří úspěšně přežil. Lubomír Doležel měl zkrátka život, literární vědu a vlastně i sám sebe rád natolik, že nenacházel důvod, proč se s nimi loučit, a ze všeho nejvíc se bál, že nestačí dokončit svou knihu. 

Snad i proto nás před několika týdny všechny tak zaskočila zpráva, že 28. ledna 2017 Lubomír Doležel před čtvrtou hodinou ranní zesnul na selhání srdce. Příznačně pár hodin poté, co odevzdal do nakladatelství rukopis i text na obálku své definitivně poslední monografie Heterocosmica III: Fikční světy protomoderní české prózy. Kdo v tom hledá osud, symboliku či smířený odchod, nemůže se více plést, protože Lubomír Doležel poslední týdny žil v nadšení ze svého objevu dosud nepopsaných vyprávěcích způsobů v homérovských eposech a navázal kvůli tomu korespondenci s odborníky ze zámoří. Lze si snadno představit, jak ho muselo ve veronské nemocnici po sérii infarktů štvát, že se o svůj objev už nepodělí.

Stat Eco pristina nomine, nomina nuda tenemus: vzpomínka na Umberta Eca

Umberto Eco v polovině devadesátých let řekl, kterak ho sláva jen otravuje a ruší od psaní… že nejdůležitější je hodně psát a pak co nejrychleji zemřít. V předešlých několika letech proto začalo být zřejmé, že pomalu odchází, protože přestal psát. I jeho poslední román Nulté číslo (2015) působí jako zpráva o velkém díle, které by mohl napsat, kdyby měl ještě dost sil. Varovně se v této souvislosti jevilo rovněž Ecovo prohlášení, jak se dostal do věku, kdy již nepotřebuje dokazovat své znalosti, protože málokterý evropský humanitní myslitel miloval své bezesporu gargantuovské encyklopedické znalosti tak upřímně a okázale jako on. Stejně jsem byl ale šokován a hluboce pohnut, když jsem se po ránu dočetl, že Umberto Eco dnes v noci zesnul.

Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout. 

Vzpomínka na Pavlu Švédovou

Absolventi oboru Teorie a dějiny filmu na FF MU, kteří nastoupili po roce 2003, dost možná zapomněli na řadu přednášek, textů, pojmů, filmů, režisérů a na některé ze svých spolužáků. Troufám si ale tvrdit, že nikdo z nich nikdy nezapomene na okouzlující osobnost Pavly Švédové, která dalece přesahovala zastávanou funkci sekretářky. Nikdo si nedovolil říci a dělat, co si dovolila říkat a dělat Pavla, jejíž bezprostřednost jí otevírala dveře jednoduše u všech… studentů, domácích i hostujících pedagogů, vrátných, knihovníků i nejvýše postavených členů děkanátu a rektorátu. Všechny občas dokázala svou nezastavitelností, prostořekou upřímností a překračováním „norem“ naštvat, a zároveň se na ni nedalo zlobit a nešlo ji nezbožňovat, protože právě díky jejímu nakažlivému nadšení, touze mít vše pod palcem a potřebě bojovat navzdory jakýmkoli okolnostem za správnou věc byl brněnský Ústav filmu a audiovizuální kultury mnohem příjemnějším místem ke studiu, akademické práci i každodenní pospolité studentsko-pedagogické existenci. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity působila již řada výjimečných osobností – a Pavla Švédová bezpochyby patří mezi ně, jakkoli nikdy nenapsala studii, neodpřednášela hodinu a nevedla absolventskou práci. Už nyní je (zdaleka nejen) pro všechny filmové vědce legendou, na niž se bude dlouhá léta vzpomínat. Včera nás totiž v nespravedlivě mladém věku jednapadesáti let nečekaně opustila, stále se s tím nedokážu úplně smířit a děsím se okamžiku, až přijdu na katedru a ona ke mně nejen zítra, ale už nikdy nevpadne do kanceláře se slovy: „Dougu, pojď si dát kafe a hodit řeč, musím ti povyprávět, kam jsem dneska zase koupila letenky…“ Díky za všechno, Pavlo.

Zemřel japonský režisér Nagisa Oshima

Režisér, scenárista, střihač, producent a herec Nagisa Oshima (1932-2013) představoval mezi japonskými tvůrci druhé poloviny dvacátého století jednoho z těch umělců, kteří se nejrázněji vzpírali kulturním tradicím, s nepokrytým zápalem se politicky angažovali a nebáli se konzervativní publikum provokovat explicitním zobrazováním sexuality či tematizací problémů s ní spojených. V období tzv. japonské nové vlny natočil třeba snímek Krutý příběh mládí (Seishun zankoku monogatari, 1960), experimentoval s možnostmi vyprávění v Obřadu (Gishiki, 1971) a pobouření vyvolal zejména svou Koridou lásky (Ai no corrida, 1976). Západním divákům byl ale známý především válečným dramatem Veselé Vánoce, pane Lawrenci (Merry Christmas, Mr. Lawrence, 1983), v němž si jednu z hlavních rolí zahrál populární zpěvák David Bowie. Provokativních témat se nevzdal až do konce své aktivní kariéry a jeho posledním snímkem byl Poslední samuraj (Gohatto, 1999), v němž herci Takeshi Kitano a Ryuhei Matsuda představovali mistra a žáka, jejichž vztah má i otevřeně sexuální charakter. A třebaže Nagisa Oshima už čtrnáct let nic nenatočil, určitě stoji za to si jeho tvorbu z řady důvodů připomenout... nejen proto, ze dnes zemřel.