Zpětně
psaná festivalová reportáž zpravidla čelí coby publicistický žánr stěží přehlédnutelným
úskalím. Reportáž se rozvášněně rozepisuje o již uplynulých událostech (takže
si čtenář může vyčítat, že u nich nebyl, což je pohříchu depresivní účinek
autorova snažení) a již odpromítaných filmech. Ty (a) půjdou do distribuce
a vyjdou na DVD, čímž psaní o nich jistě nabývá smyslu, leč častější je druhá
možnost, kdy (b) čtenáři se zřejmě nenaskytne možnost tyto filmy nikdy vidět. U
některých je to podle autora reportáže dobře, čímž se staví do role mučedníka,
jenž pro diváka obětoval drahocenné minuty svého života, aby ho varoval. Ovšem
varování čtenáře před filmem, který by tento stejně jen stěží kdy mohl mimo již
odestáté festivalové dění vidět, činí tuto oběť dost zbytečnou. U jiných filmů
je naopak podle autora škoda, že je čtenář nikdy nevidí, což však v důsledku
někdy hraničí s výsměchem: cha, viděl jsem skvělý film, jenž zřejmě nikdy
neuvidíš, a tak čekáš, že ti ho nějak přiblížím, ale já ti sdělím jen prázdné fráze, že je virtuózně natočený, zdůrazňuje širokou dostupnost filmu jako mediální reprezentace, je prodchnutý tóny palčivě současného
realismu a zanechává za sebou jemný citrónový buket, z čehož se sice nic
nedozvíš, ale pochopíš, že já jsem se esteticky dojal – a navíc umím být za
intelektuála; ale když jinak nedáš, sdělím ti nádavkem, že pokračuje
v nastoleném trendu předchozích děl tohoto mimo festivaly zcela neznámého
režiséra, byť protentokrát drobátko posiluje motivy spojené se stářím a
kritikou maloměstské buržoazie. Abych
se nestal obětí vlastního sarkasmu a zároveň sepsal svého druhu zprávu z boloňského
festivalu Il Cinema Ritrovato,
z něhož jsem se před pár dny pln nadšení vrátil, zkusím zvolit dosud
nezmíněnou variantu: jednotlivé filmy slouží jako argumenty v obecnější
debatě o určitém kinematografickém jevu, takže se čtenář skrze filmy, jež zřejmě
nikdy neuvidí, dozví něco o filmové historii a jejích specifičtějších
oblastech.
