Stat Eco pristina nomine, nomina nuda tenemus: vzpomínka na Umberta Eca

Umberto Eco v polovině devadesátých let řekl, kterak ho sláva jen otravuje a ruší od psaní… že nejdůležitější je hodně psát a pak co nejrychleji zemřít. V předešlých několika letech proto začalo být zřejmé, že pomalu odchází, protože přestal psát. I jeho poslední román Nulté číslo (2015) působí jako zpráva o velkém díle, které by mohl napsat, kdyby měl ještě dost sil. Varovně se v této souvislosti jevilo rovněž Ecovo prohlášení, jak se dostal do věku, kdy již nepotřebuje dokazovat své znalosti, protože málokterý evropský humanitní myslitel miloval své bezesporu gargantuovské encyklopedické znalosti tak upřímně a okázale jako on. Stejně jsem byl ale šokován a hluboce pohnut, když jsem se po ránu dočetl, že Umberto Eco dnes v noci zesnul.

Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout. 

Poznámky k legendárním zemím a sarkasmu Umberta Eca

Umbertu Ecovi bude zítra dvaaosmdesát let, během nichž stihnul vykonat úctyhodné množství umělecké, badatelské a popularizační práce. Nelze mu mít za zlé, že v posledních letech na poli vědecké popularizace nepřichází s ničím novým, ale spíše shrnuje, přepracovává či rozpracovává své starší výzkumy, témata a libůstky. Na jedné straně tu máme veskrze monumentální díla jako Od stromu k labyrintu, v nichž se Eco snaží přehlédnout desetiletí svých sémiotických výzkumů. Na druhé straně vydal soubor přednášek Zpověď mladého romanopisce vyjadřující se k vlastní umělecké zkušenosti a nabízející příspěvky na hranici sumarizace a revize svých teorií fikce. Na třetí straně pak neustále pokračuje ve svých výpravných prohlídkách tematicky různorodých oblastí: Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Bludiště seznamů… a nejnověji Dějiny legendárních zemí a míst. A právě v poslední jmenované knize „spolupracuje“ (a) Eco alias sběratel kuriozit na poli lidské hlouposti, (b) Eco coby neúnavný popularizátor s encyklopedickými znalostmi a (c) Eco jakožto sžíravě sarkastický sloupkař.

Bludiště seznamů (Umberto Eco)

Když Umberto Eco píše v devatenácté kapitole o závratných seznamech, možná ho při jejím zařazování napadlo, že by do něj mohla zapadat i sama kniha Bludiště seznamů. Jeho kniha o seznamech je ovšem seznamem ne-normálním: rozpouští se v jednotlivých kategoriích, může být všemi a žádným. Umožňuje závratné množství čtení, z nichž to lineární je nakonec nejméně vzrušující. Na první pohled si Eco coby jednoznačně největší intelektuální celebrita 20. a začátku 21. století jen hraje. Ale hrát (si), myšlenkově experimentovat, vytvářet vysoce abstraktní kategorizace a přepisovat je novými přece odjakživa patří mezi nejopojnější zábavu, kterou humanitní vědy poskytují.

A Umberto Eco si hraje rád; kdo četl většinu jeho dosavadních knih, může hrát s ním, sledovat proud myšlení a nacházet spojnice mezi tím, jak určité příklady, knihy a myšlenkové postupy využívá v knize Bludiště seznamů a jak je využíval dřív. Sémiotika, možné a fikční světy, slovníky a encyklopedie, interpretace, čtenářství, středověká filozofie, Borges, Joyce, Dante, Schott, Hugovy monumentální seznamy míst a jmen v románu Devadesát tři atd. Obeznámenost se seznamem zájmů Umberta Eca umožňuje kompetentnímu „ecovskému" čtenáři analyzovat výklad i posouvání důrazů a s napětím očekávat či odhadovat, co ještě přijde na řadu a v jakém kontextu. Co se objeví z toho, co Eco prohlásil v televizním dokumentu z 90. let, popsal ve svých románech a vědecky zkoumal během více než padesáti let kariéry? Tento čtenář si jistě v knize najde spoustu zábavy - ale co ostatní?

A jaký seznam je tedy vlastně Bludiště seznamů? Už název naznačuje, že nebude lineárně uspořádaný, ale zamotaný, bez centra. Nejde o „seznam různých typů seznamů" - ale spíše o seznam způsobů, jak seznamy interpretovat. Ostatně napoví obsah jako seznam svého druhu: Štít a forma, Výčet neboli seznam, Vizuální výčet, Nevýslovné, Seznamy věcí, Seznamy míst, Není seznam jako seznam, Záměny seznamu za formu a naopak, Rétorika výčtu, Seznamy mirabilií, Sbírky a poklady, Kabinet kuriozit, Definice podle výčtu charakteristických rysů versus definice podle podstaty, Aristotelův dalekohled, Excesy od Rabelaise dále, Koherentní exces, Chaotický výčet, Seznamy v masmédiích, Závratné seznamy, Záměny praktického seznamu za poetický a naopak, Ne-normální seznam.

Zatímco prvních několik kapitol budí dojem, že je možné vytvořit nějakou jednoduše aplikovatelnou kategorizaci seznamů, postupně kniha podobné snažení vyvrací. Dokonce předchozí kategorie zpochybňuje a zařazuje do nových kategorií, nových způsobů čtení ... a ty do dalších kategorií a do dalších čtení… Eco mění úhly pohledu i v rámci jednoho delšího celku, neumožňuje čtenáři vzít si jednoduchou rozlišovací mřížku, kterou přiloží na inkriminovaný seznam, a říct: „Aha, tohle je ten a ten."

Autor píše, že charakterizací řady sebeodlišnějších předmětů v témže kontextu a nahlížených z téhož hlediska vnáší seznam do neuspořádaného celku řád. A uvádí příklad: „Ježíš, Caesar, Cicero, Ludvík IX., Gilles de Rais, Hitler, Ramon Lull, Mussolini, Lincoln, Kennedy, Saddám Husajn, Pietro Micca a Damiens vytváří homogenní celek, pokud máme na mysli muže, kteří neskonali ve své posteli." Jeho kniha navzdory zdánlivě jasným východiskům pracuje velmi podobně, když vnáší umělý řád do seznamu seznamů… Postupuje sémanticky (místa, jména), historicky (jak se seznamy měnily), syntakticky (jak jsou uspořádány), pragmaticky (k jakému účelu jsou užívány), teoreticky (seznam jako sémiotický fenomén) atd. Ale nikoli popořadě, střídavě. A protože je kniha uspořádána antologicky podobně jako Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti, proces čtení je ještě mnohem komplikovanější.

Zdánlivě vstřícná struktura je ve vztahu k „naivnímu čtenáři" vlastně hrozně zákeřná a nutí ho dělat úkroky stranou, číst jinak. Eco v prvních kapitolách nabídne nějaký způsob čtení (např. seznamu míst) a přidá řadu příkladů z literatury a výtvarného umění. Zdánlivě jasný cik-cak výklad (teorie-aplikace-teorie-aplikace). Jenže číst literární příklady je velmi náročný, jakkoli možná čtenářsky vzrušující proces: nejde totiž o demonstrace potenciálně krásného nebo ošklivého jako u předchozích antologií. Ukázky seznamů většinou nevyprávějí žádný příběh a už v původním literárním díle fungovaly jako vsuvky, jež zastavily vyprávění a opájely se výčtem. Netrpělivý čtenář je nezřídka při prvním čtení přeskakuje… Ale v Bludišti seznamů chybí i vyprávění, které by je rámovalo. Výčty neslouží jako pomůcka pro větší orientaci ve fikci, jsou to seznamy vytržené z možného příběhu, bez reference k původnímu světu a jeho postavám. Výjimek typu praktických seznamů nebo celých básní je málo.

První třetina knihy přitom vlastně nutí čtenáře nabýt pocitu, že už pochopil vše, a působí až banálně - vždyť to je přece jasné, seznamy míst, jmen. A pak se začnou rozšiřovat teoretické kapitoly, ukázky se dostávají do samotného výkladu a stránky plné příkladů ke kapitolám už netvoří tak celistvé celky. Naopak: čtenář se musí vracet k seznamům, které pracně přečetl, a podrobovat je dalšímu čtení. Je nucen přiznat, že mohou fungovat nejen jako seznamy míst, ale i jako seznamy praktické, poetické, excesy koherentní až chaotické, akumulace, gradace... a každé další kritérium vytváří z dosavadních seznamů další seznamy. Od slovníkového hesla „seznam" se Umberto Eco dostává k „encyklopedii seznamů" (což je jeden z jeho slavných sémiotických konceptů - viz Teorie sémiotiky, Lector in Fabula nebo Sémiotika a filozofie jazyka). Čtenář zvyklý na logický lineární výklad školních učebnic a popularizačních příruček je tak najednou postaven před náročný interpretační výkon: opravdu se dostává do bludiště a velmi snadno se v něm může ztratit.

Ecův léty ozkoušený výkladový model opracovávat problémy historicko-teoretickým způsobem (historie tvorby, užití, myšlení o…, možnosti současného myšlení o problémech s ohledem na vše zmíněné) může nalákat čtenáře na bohatý obrazový doprovod a zábavný jazyk, ale je třeba být na pozoru. Doporučuji nečíst knihu lineárně, ale nejdříve si ji prolistovat, pak důkladně přečíst úvody ke kapitolám, a pak teprve přistoupit k bohaté síti příkladů. A pak si ji po čase přečíst znovu s vědomím jejího otevřeného, labyrintického uspořádání. Budete pokaždé číst jinak, jinou knihu a z jiné pozice. Je trochu škoda, že bibliografie je nedotažená a podle rejstříku najdete jen zlomek toho, co v knize opravdu je (navíc zábavná chyba je už v obsahu, druhá kapitola podle něj začíná dřív než první).

Do všeho ostatního se však vyplatí investovat jak nemalé peníze za knihu, tak trpělivou několikerou čtenářskou investici na „mnoho způsobů". Na konci nebudete vědět, co seznamy přesně jsou a jak je exaktně dělit. Ale určitě se dozvíte, jak se o nich dá přemýšlet. A pokud i tento text působí lehce závratně, jen zprostředkovává neuchopitelnost seznamu jako něčeho definitivního. A jak bylo řečeno, i Ecova kniha je seznam - možný seznam seznamů. Bludiště seznamů je závratné, ale myšlenkově vzrušující.

Eco, Umberto (2009): Bludiště seznamů. Praha: Argo, 408 stran.

Pražský hřbitov (Umberto Eco)

Při čtení, a zejména během opakovaného čtení českého vydání nového románu Umberta Eca Pražský hřbitov mě po celou dobu provázely pocity navštěvování už známých míst. Dobrodružný historický román a zároveň nesmírně precizně napsaný čtyřsetstránkový esej o nenávisti, svůdnosti lži a zhoubnosti přehnané interpretace ovšem opět dokazuje, že síla pozdního Eca není v tom, že říká nutně věci nové - ale že je dokáže vždycky říkat nově.

Román složitě uspořádaným způsobem popisuje osudy Simona Simoniniho, profesionálního falzifikátora, občasného špiona a především cokoli-foba (nenávidí vlastně všechno a všechny, Židy privilegovaně). Bylo by ale značně zjednodušující redukovat záběr Ecova díla jen na genezi nechvalně proslulého antisemitského spisku Protokoly siónských mudrců. Ta tvoří jakousi Ariadninu nit vedoucí čtenáře labyrintickým uspořádáním svého druhu pikareskního románu. Simonini (a jeho alter ego Piccola) prochází evropskými dějinami 19. století, vytváří zaručeně pravé falzifikáty nikdy neexistujících dokumentů, podílí se na válkách, politických změnách a společenských aférách, přičemž se neustále setkává s umělci, státníky, vědci i dalšími (polo)zapomenutými existencemi.

Čtenář si skládá mapu událostí dohromady primárně ze dvou řad deníkových zápisků, které začínají roku 1897, pohybují se v čase zpět i vpřed a navzájem se paralelně doplňují. Jména a události, které se jen náhodně zmíní, se někdy o pár desítek či stovek stran dál dostanou do centra dění, jindy nabudou úplně nového významu. První zásadnější změnou ve vztahu k Ecovým starším románům je, že dřív tok historických souvislostí tvořil pozadí a motivace pro dějové akce jednoho či více hrdinů. V případě Pražského hřbitova je Simonini (případně Piccola) primárně scelujícím pojivem, jež svazuje řadu různých sítí často absurdního dění (které se však převážně skutečně odehrálo).

Kromě hlavního hrdiny a několika dílčích figur je drtivá většina postav tzv. historicky fikčních. Jinak řečeno, jde o fikční protějšky skutečně existujících osob, jejichž promluvy jsou nezřídka přejaté z jejich autobiografií a archivních záznamů. Z toho částečně plyne i Simoniniho nestálá a přizpůsobivá pozice v uspořádání textu: občas něco kardinálně pokazí (např. některá rozhodnutí v souvislosti s garibaldiovským tažením), zatímco s jinými, převážně falzifikačními úkoly si poradí extrémně efektivně a hravě.

Organizace románu přitom přepracovává strategii „zapouzdření", již Eco vždy uplatňoval. Jméno růže je vyprávěním skutečného Eca, který vytvořil fikčního Eca, jenž v srpnu roku 1968 objevil záhadný rukopis benediktýnského mnicha, ze kterého si udělal výpisky - a poté jej během úniku z Prahy a rozchodu s osobou blízkou zase ztratil. To mu ale nezabránilo na základě svých poznámek „ústy" tohoto mnicha odvyprávět nebo spíš dovyprávět příběh o událostech na benediktýnském opatství roku 1327. Relativně sebeuvědomělý vypravěč Ostrova včerejšího dne se posouvá na vyšší úroveň, z níž příběh Roberta de la Grive ironizuje rétorikou současného historika.

Vysoce sebeuvědomělý vypravěč Pražského hřbitova, který o sobě dokonce jako o Vypravěči ve třetí osobě píše, zaujímá ještě mnohem distancovanější a sarkastičtější pozici, když příběh o falzu, moci a nenávisti na mnoha úrovních upřesňuje, kontextualizuje a nelítostně komentuje: „Vypravěč se domnívá, že Simonini předběhl svou dobu: s rozšířením svobodného tisku a s novými informačními systémy - od telegrafu k nepříliš vzdálenému rozhlasu - byly důvěrné zprávy v zásadě stále vzácnější, a profese tajného agenta se tak mohla rychle ocitnout v krizi. Mnohem lepší bylo neznat žádné tajemství, ale tvářit se, že je známe." Ačkoli se na začátku Vypravěč jeví jako objektivní rekonstruktér, posléze proniká do myslí postav - a ještě dál: „Tak mu v mysli pozvolna vyklíčila myšlenka, jež, aniž to věděl, byla velmi židovská a kabalistická." Dokonce se v textu objevují věty typu: „Věru, dokument, který váš Vypravěč prochází, je plný překvapení a možná by stálo za to, využít ho jednoho dne k napsání románu." Na konci navíc nepozornějšímu čtenáři nabídne přehlednou tabulku událostí v chronologických souvislostech - vypravěč tak není jen průvodce, nýbrž i aktuální komentátor.

Nabízí se srovnání Simoniniho s Baudolinem - jeho jednání ale vedly pozitivní úmysly, ačkoli nutně nesměřovaly k pozitivním důsledkům. Když Baudolino ve 12. století vytvoří slavné falzum dopisu kněze Jana, nejde nakonec jen o hru vzbuzující úsměv, jak tvrdí ve svém problematickém doslovu překladatel Jiří Pelán. Koneckonců sám Eco v eseji Síla falše ještě před Baudolinem napsal, k čemu dopis kněze Jana vedl: „Skrze zeměpisné fantazírování se postupně posílil politický plán. Jinými slovy, duch vyvolaný nějakým písařem s nadáním pro padělky (…) fungoval jako alibi pro expanzi křesťanského světa do Afriky a Asie, přátelská podpora pro břímě bílého muže." A to příliš úsměvů nevyvolává.

Simoniniho nenávist je však „širokopásmová" - ukázková je první čtvrtina knihy, kde popisuje Němce, Francouze a Italy - a na pozitivní úmysly nehledí, protože účel vždy světí prostředky. Eco ke všemu jeho činnost nezřídka staví do přímé souvislosti s holocaustem: „Takže se jednoho dne musíme pokusit o jediné rozumné řešení, konečné řešení: vyhlazení všech Židů. Zeptáte se: i dětí? I dětí. (…) Ach Bože, naštěstí jsem to nebyl přímo já, kdo měl vyhladit celý jeden národ, ale jistě jsem k tomu ve vší skromnosti přispěl. (…) Ale možná že se myšlenky mých rabínů (…) rozšíří světem a budou provázet i konečné řešení." Ecův román je v tomto rozvinutím teze z eseje Síla falše a z přednášky v Šesti procházkách literárními lesy. Tady s mrazivou důsledností poukazuje na zrod Protokolů siónských mudrců mimo jiné na základě kopírování scén z románových děl (zejména Alexandra Dumase a Eugena Sua) - a právě na nebezpečí důsledků, které mohou plynout ze špatného uchopení fikce.

Z toho plyne i klíčový význam románu: „Lidé hltají příběhy o pěších putováních a námořních plavbách nebo kriminální historky jen pro zábavu, pak snadno zapomínají, co se dozvěděli, a když se jim nabízí jako pravdivé vyprávění něco, co předtím četli v románě, vágně se rozpomínají, že už o tom slyšeli, a nacházejí v tom potvrzení svých domněnek. (…) Ale nic není větší novinkou než to, co už bylo zveřejněno." Jinak řečeno, novým objevům nikdo neuvěří - spiknutí a velká odhalení musí naopak říkat to, co už vlastně všichni vědí.

Implicitně je kniha polemikou s dílem Dana Browna. Ovšem zatímco tento „bestsellerista" sám je svého druhu Simoninim, Eco potměšile hraje s odkrytými kartami a otevřeně se vysmívá hlouposti čtenářů, kteří na to Brownovi skáčou (a kdyby jen Brownovi, přízrak Protokolů je stále živý, jak smutně dokazuje nedávný příklad senátora Doubravy, který se jal z Protokolů coby ze „zajímavého čtení" během projevu citovat).

Ve Foucaultově kyvadle nechal Eco skupinu tří intelektuálů desítky let budovat interpretační monstrum v podobě alternativní historie čtené skrze optiku templářského spiknutí. To se stalo „skutečným" ve chvíli, kdy je banda hlupáků vzala vážně, protože nutně muselo být pravdivé, když přece potvrzovalo a spojovalo věci, které dávno věděli. Šlo o varovnou hru s nebezpečím přehnané interpretace, kdy interpretace falešné interpretace jako skutečné vedla k drastickým důsledkům. Pražský hřbitov jde dál a tuto „hru" aplikuje Simoniniho prostřednictvím nikoli na fikční historii vytvořenou vzdělanci za zdmi knihoven a nakladatelství, ale na historii skutečnou. Konspirační teorie nejsou racionální, respektive racionální jsou pouze důvody, proč se univerzálně platní, s několika změněnými slůvky recyklovatelní bubáci spiknutí vytvářejí: „´Ale proč vám jde hlavně o Židy?' ,Protože je v Rusku máme. Jsou tam Židi. Kdybych byl v Turecku, zajímal bych se o Armény. (…) Aby se dal nepřítel snadno rozpoznat a aby se ho lidé báli, musí se nacházet u nás doma, na vlastním prahu. Proto tedy Židé. (…) Nenávist hřeje u srdce.'"

Pokud jsou v teorii spiknutí mezery, protimluvy a nesmysly, spiknutíchtivý čtenář je snadno ochotný je přehlédnout - Protokoly siónských mudrců budiž příkladem. Výmluvný je v tomto ohledu dialog mezi Simoninim a Mathieuem Golovinským (podle všeho skutečným autorem Protokolů, viz mimo jinou literaturu třeba komiks Spiknutí od Willa Eisnera s Ecovou předmluvou): „Golovinskij tuto pasáž velmi ocenil, zdála se mu mnohoslibná. Pak podotkl: ,Nemáte dojem, že řada myšlenek v těch dokumentech si protiřečí? Například na jednu stranu se zakazuje přepych a nadbytečné rozkoše, trestá se opilství, a na druhou stranu se propaguje sport a zábavy a z dělníků se dělají alkoholici…' [Simonini odpověděl:] ,Židé vždycky říkají jednu věc i její opak zároveň, jsou to rození lháři. Ale když vyrobíte dokument, který má spoustu stránek, lidé ho nedokážou přečíst na jeden zátah. Musíte usilovat o to, vyvolávat odpor případ od případu. Když někoho pohorší tvrzení, které si přečetl dneska, nebude si pamatovat to, co ho pohoršilo včera.'"

Pražský hřbitov je brilantně vystavěné dobrodružné vyprávění se spoustou žánrově atraktivních pasáží (špionáž, vraždy, černé mše, povstání, války, spiknutí) a zároveň angažovaná čtyřsetstránková esej napsaná nesmírně zkušeným a obratným myslitelem. Eco využívá a ozvláštňuje postupy předchozích románů, umně zapojuje pasáže z řady svých vědeckých statí, novinových esejů i poskytnutých rozhovorů, současně systematicky rozvíjí své dlouhodobě téma falza, lži, interpretace… a historie.

V takto monumentální a vyzrálé podobě - v níž se kromě řady vzrušujících příběhů upozorňuje na mimořádně široké pole možných důsledků bujení nevázaných interpretací - jde o vskutku impozantní dílo. Zároveň je ale zneklidňující, protože se ho mohou až příliš snadno chopit právě ti, kdo nedýchali vzrušením při odhalování dávno známých „velkých tajemství" v ukoptěné Šifře mistra Leonarda. Román varující před zhoubou nenávistí a zneužitím umění pro potřeby ideologie se tak bohužel může pro hlupáky stát zdrojem další nenávisti; může být zneužit jako nástroj pro její posílení. Nasnadě je otázka, zda si to skutečný Eco při psaní uvědomoval, nebo ne. Jenže proti podobným jsou umění i věda bezbranné, protože pro ně cokoli může být důkazem pro cokoli - i dílo, které se tomu vysmívá.

Umberto Eco: Pražský hřbitov. 472 stran. Přeložil Jiří Pelán. Vydalo Argo, Praha 2011.

Knih se jen tak nezbavíme (Eco & Carriere)

"Jediným rizikem pro naivního studenta je přesvědčení, že pravdu má ten, kdo myslí jako poslední." Umberto Eco, s. 161

"V knihovně nutně nemusí být jen knihy, které jsme četli nebo budeme číst. (…) Jsou tam knihy, které můžeme číst. Nebo které bychom si mohli přečíst. I když to nikdy neuděláme." Jean-Claude Carriere, s. 202

Společně si povídali a diskutovali, a tak napsali knihu. Kdo? Filozof, historik, mediální teoretik, sémiotik a spisovatel Umberto Eco se scenáristou a spisovatelem Jeanem-Claudem Carriere, přičemž rozhovor vedel novinář Jean-Philippe de Tonnac. „Vydiskutovali“ knihu zasvěcenou, zábavnou i mrazivou. Zachycuje rozsáhlé pole diskuzních témat a zdánlivě není jen o knihách. „Zdánlivě“ proto, že když se o něčem chceme něco seriózně dozvědět, stejně si nakonec musíme sestavit bibliografii a zamířit ke knihám – takže se jich vlastně týká skoro vše. Nabízí se teze, že internet a e-booky knihu jako fyzický artefakt zlikvidují. Ale podobně jako u podobných předpovědí v souvislosti s rozhlasem, filmem nebo televizí tu knihy stále jsou a jen tak se jich nezbavíme.

Podle Eca jsme se „všichni vrátili do éry abecedy. Jestliže jsme si vůbec kdy mysleli, že jsme se stali obrazově zaměřenou civilizací, pak nás počítač znovu navrací do Gutenbergovy galaxie a každý je teď nucen číst" (s. 14). Jakmile byla kniha podobně jako lžíce jednou vynalezena, líp ji udělat nejde. A ke čtení se kniha (i díky své nezávislosti na elektřině) jeví jako přizpůsobivější než elektronická zařízení.

Otázka nových nosičů a (mas)médií vyvolává potřebu zamýšlet se nad zrychlováním doby, přičemž podle Carriéra mizí přítomnost: „Je-li naše paměť krátká, potom blízká minulost skutečně tlačí na přítomnost, pošťuchuje ji a postrkuje k budoucnosti. (…) Kam se poděla přítomnost" (s. 48)? Eco upozorňuje spíše na zastarávání předmětů, protože zatímco po několika měsících učení se jízdě na kole už nám tato schopnost vydrží navždy, dva týdny učení se počítačovému programu vedou k tomu, že jsme vzápětí konfrontováni s novým programem. Problém tedy nespočívá ve ztrátě paměti, ale spíše v labilitě přítomnosti, která se neustále připravuje na budoucnost (s. 49).

Dříve si člověk s maturitními vědomostmi vystačil celý život („v osmnácti nebo dvaceti vstupovali lidé do epistemologického důchodu“). Dnes musí zaměstnanec své vědomosti soustavně obnovovat, jinak mu hrozí ztráta zaměstnání (s. 49). Nadbytek informací vlastní dnešní době nutí člověka používat paměť jiným způsobem. Musíme se podle Eca naučit umění syntézy, kontrolovat informaci z hlediska její ověřitelnosti, naučit se prosívat. Eco s lehkou nadsázkou formuluje tzv. teorii „decimace“, kdy nám stačí přečíst jednu knihu z deseti. "Je-li kniha zajímavá, není nutné ji číst, protože určitě bude komentována, citována a kritizována v jiných dílech včetně toho, které jste se rozhodli přečíst" (s. 54).

Není nezbytné znát vše, ale je třeba vědět, kde informace najít. Nezaniká tím samozřejmě povinnost znát, to co potřebujeme. Musíme denně cvičit biologickou paměť a tím i svou inteligenci (s. 58-59). Carriere doplňuje, že ve francouzštině je rozdíl mezi věděním a poznáním, jenž umožňuje zachytit významový posun mezi „přeplněním informacemi“ a jejich transformací na „životní zkušenost“ (s. 61). Aktuální se tak stává problém tzv. filtrace, kdy zejména věda dokáže být ke své minulosti vražedná. Ocituji svou oblíbenou pasáž, kdy Eco upozorňuje, že humanitní vědy na svou tradici zapomínat nesmějí:

Jednou se mě jeden analytický filozof zeptal, proč by se měl zatěžovat tím, co o určitém problému řekli stoikové. Neboli buď je to hloupost a nezajímá nás to, nebo jde o závažnou myšlenku a pak je málo pravděpodobné, že ji dříve či později neformuluje někdo z nás. Odpověděl jsem mu, že stoikové možná nadhodili zajímavé problémy, později zapomenuté, ale že je teď bez prodlení musíme všechny znovu otevřít. Pokud na ně nahlíželi správně, pak nevidím důvod, proč bychom měli čekat, až nějaký americký génius tu prastarou myšlenku znovu objeví, když ji už zná každý evropský imbecil. Anebo pokud vývoj takové kdysi předložené myšlenky vedl do slepé uličky, sluší se to vědět, aby se už příště nikdo znovu nevydával po cestě, která nikam nevede. (s. 70)

Tím se otevírá cesta k tzv. dějinám hlouposti, které oba autory fascinují. Carriere říká, že "velká část našich znalostí minulosti, jež jsme nejčastěji získali z knih, je (…) dílem kreténů, hlupáků nebo fanatických odpůrců" (s. 134). To vede nejen k debatě o vědcích a myslitelích (např. Athanasiu Kircherovi), ale i o amerických televizních evangelistech, konfliktu evolucionizmu/kreacionizmu, vanity press, čtení z recenzních posudků slavných knih. Jiným typem hlouposti lidstva je pak cenzura, která se táhne hluboko do minulosti (obliba cenzury ohněm ale vydržela dodnes) a mrazí zejména u debaty o likvidaci indiánské kultury (s.176-178). Problém cenzury se ovšem pojí i s internetem a globální informovaností; Eco se třeba ptá, jestli by mohlo dojít k holocaustu, kdyby existoval internet - a není si tím jist. Všichni by se dozvěděli, co se děje… (s. 167)

Kniha se opakovaně vrací k bibliofilnímu sběratelství, jež je zábavně konfrontováno i s novými vynálezy, otázkami prostoru domácí knihovny, vzácnosti knih či sběratelstvím jiných artefaktů. Téma knih se pak přirozeně a nutně prolíná i s oblastmi psaní a čtení, autorství nebo problematikou chápání mistrovských děl (viz s. 117-122). Člověk si nezřídka vzpomene na inspirativní esejistické knihy Alberta Manguela Dějiny čtení a Knihovna v noci. Eco s Carrierem se například s lehkou nadsázkou zabývají knihami a filmy, které nikdy nečetli/neviděli. Eco mluví o tom, že svět je plný knih, které jsme nečetli, ale o nichž víme přibližně všechno. Carriere uvádí lehce šokující statistiku, že "existují dva miliony titulů, které mezi ustavením [francouzské] Národní knihovny po revoluci a dnešní dobou, tedy řekněme od roku 1820, nebyly nikdy vypůjčeny. Ani jednou" (s. 195-196).

Předkládaná kniha rozhovorů je velmi záslužný počin (ačkoli řada překlepů a nepřesných českých názvů děl – např. Válka a mír na s. 191 – dost otravuje), ale musím se svěřit s jedním osobním a čistě subjektivním dilematem. Umberto Eco je především vlivný vědec a až poté umělec, přičemž jeho romány jsou metodicky precizní a založené na mnohaletém výzkumu. Jean-Claude Carriere ale není vědec, nýbrž – a to především – umělec, především pak filmový scenárista, který spolupracoval s řadou důležitých režisérů. Jeho faktografické knihy nejsou vědecké práce a i monografie o vyprávění příběhů vychází hlavně ze scenáristické praxe. Ačkoli je tedy velmi vzdělaný, nemyslí systematicky a nedrží se struktury argumentace. Utíká se k rozsáhlým exkurzům (často právě k filmu) bez přímé návaznosti na téma dané diskuze a má tendenci k neodůvodněným zobecněním: např. lidé už nekoukají na staré filmy.

Vlastně se značná část rozhovorů odehrává na základě Ecova modelu „apokalyptiků“ a „integrovaných“ (skeptiků a těšitelů). Carriere je apokalyptik, podléhá negativistickému pohledu na současnost. Eco naopak reaguje jako uvědomělý integrovaný – tedy ne slepě věřící, ale kriticky zhodnocující obě strany mince a docházející k názoru, že apokalyptická zobecnění jsou nepřesná.

U Eca je jiný problém: už toho v životě hodně napsal. A kdo četl a důvěrně zná většinu jeho díla, mohl by si k nějakým 60-70 % odpovědí přiřadit bibliografický zdroj. Carrierovo časté „myšlenkové utržení ze řetězu“ ho však nutí improvizovat. Ačkoli mě tedy Carriere nezřídka aktivně štval – což ani v nejmenším nemusí být tvůj případ, milý čtenáři! – jeho přítomnost je plodná, protože Eco v konfrontaci s ním zůstává stále ve střehu. Jde ve výsledku o velmi vzrušující čtení, k němuž se lze opakovaně vracet.