Navzdory rozporuplnému přijetí vidím JURSKÝ SVĚT: ZNOVUZROZENÍ jako překvapivě promyšlený příspěvek k dobrodružnému žánru - a koneckonců i ke své vlastní sérii, jakkoli tu se analyzovat nechystám. Mých několik analytických poznámek níže se totiž věnuje především tomu, jak důmyslně film pracuje s vlastním vyprávěním, různými svými prostředími, rytmem... a především jednotlivými postavami. Jak totiž ukážu, jejich vývoj podle mě není veden tradiční transformací, nýbrž spíše proměnou pohledu na ně, jejich i našeho.
Ano, mám ten film rád.
Mám jej rád i proto, že je jiný než předchozí jurské příspěvky. Ne zcela, protože se blíží ZTRACENÉMU SVĚTU (1997): pracuje s několika zaostřenými centry vyprávění, několika žánrovými modely a několika perspektivami, kdy dinosauři jsou vlastně pozadím soukromých příběhů postav. Není divu, oba filmy sdílejí scenáristu Davida Koeppa. Ten ale tentokrát vykročil mnohem dále v rozčlenění vyprávění do značně odlišujících se částí a využil toho jako východiska k dalším postupům. Ty části jsou čtyři: úvod a tři následující narativní bloky, které se navíc odehrávají v různých prostředích: na vodě, v džungli a v industriálně-laboratorním komplexu. A co dál?
Jak jsem naznačil, film v rámci těchto linií pracuje s několika zaostřenými skupinami postav, konkrétně se dvěma: týmem (žoldáků a vědců) a rodinou civilistů: Ty ve vojensko-vědecké linii mají jasně daný cíl: získat lékařské vzorky ze tří velkých živých dinosaurů, což společnými silami umožní vytvořit superlék - a dostanou za to od farmaceutické firmy opravdu hodně peněz. Ale vlastně žádná z hlavních kladných postav není skutečně motivována tím, čím se jeví být motivována. Sehraná dvojice Zora a Kincaid se vyrovnávají s naznačenými traumaty: ztráta parťáka (Zora) a ztráta dítěte (Kincaid), kdy postupně zjišťují, že finanční odměna je možná zas až tak nezajímá. Paleontolog Loomis naráží na to, co říkal už jeho PhD školitel Alan Grant v roce 1993: "Obávám se, že přijdeme o práci." Loomisovi sice bezprostřední ztráta jeho pozice nehrozí, ale hledá smysluplné využití odbornosti - a to mu dává spíše Zora než nechutně bohatý zaměstnavatel Krebs, přičemž se mi líbí, jak se vlastně celý film potlačuje nabízející se milostný motiv. A jak vysvětlím níže, podobně překvapivý posun obvyklého těžiště je i v druhé hlavní dějové linii, konkrétněji rodinné linii s civilisty, v níž otec nehledá vztah ani k jednomu ze svých dětí, nýbrž ke svému potenciálnímu zeťovi Xavierovi - respektive se snaží pochopit, co na něm jeho dcera proboha vidí.
Jak se ovšem do této dynamiky promítá ona kompozitní struktura filmu o úvodu a třech blocích? V úvodu (25 minut) se představí první skupina postav - zatímco druhá až v prvním bloku, který se odehrává na vodě, kde rodina ztroskotá a je zachráněna naším týmem. Obě skupiny se tedy spojí a čelí koordinovanému vodnímu útoku, při němž sice získají vzorek, leč narazí na ostrov. Každá skupina v jiný moment a na jiném místě, ačkoli směřují ke stejnému místu: komplexu na druhé straně. To už je ovšem druhý blok: džungle. Každá ze skupin prochází jinými jejími částmi, potkává jiné dinosaury, a tak aktivizuje jiné dobrodružné žánrové vzorce. A jestliže v prvním bloku (26 minut) se skupiny spojily a ve druhém rozdělily (47 minut), ve třetím (25 minut) se v rámci komplexu přerozdělí: jedna skupina jde po zemi, druhá pod zemí a přidá se skupina třetí ve vzduchu - zatímco všechny míří k vodě. Podobna jako Edwardsova GODZILLA jde přitom o překvapivě pomalý film, ve kterém klasičtí dinosauři lidské hrdiny vlastně jen stěží reflektují jinak než coby potravu. Už nejsou atrakcí, ekologickou hrozbou nebo zlovolnými monstry, stávají se součástí krajiny, běžné ekologie světa, což je pozoruhodný posun. Tato role se mění až s lidmi vytvořenými mutanty ve finále, sloužícími variaci schématu "jeden velký" a "více malých" (a žel se až moc cituje první film), kdy ale opět nejdůležitějšími jsou rozhodnutí postav.
Jak vidno, (výborný) scenárista David Koepp v kooperaci Garethem Edwardsem pracují s velmi vyrovnaným rytmem suprasegmentů dějové osnovy: 25 minut úvod, 26 minut voda, 47 minut džungle, kde sledujeme dvě vyrovnané paralelní linie - a nakonec opět pětadvacet minut laboratorně-industriální vyvrcholení, kde je paralelně uspořádaný blok nahrazený křížově uspořádaným blokem. Pravidelnost rytmu na úrovni délky jednotlivých filmových částí je ovšem vyvažována překvapivou různorodostí střihového rytmu. Zatímco úvod má standardní 3,8 sekundy na záběr, následující vodní část je nečekaně zrychlená na 2,7 sekundy na záběr. To nezní tak moc, ale při prakticky stejném trvání je to bezmála 400 záběrů na jedné straně a bezmála 600 záběrů na straně druhé! Naopak v džungli se do hry dostávají velké celky, přesuny v prostoru, relativně pomalu stříhané intimní dialogy - a tendence inscenovat v hloubce prostoru, tj. aktivizovat zadní plány při větší preferenci širších objektivů. To vede k extrémnímu zpomalení na 5,2 sekundy na záběr, kdy má třetí část o bezmála padesát záběrů méně než skoro dvakrát kratší druhá část. A zajímavé je, že ačkoli je čtvrtá část filmu tvořena hlavně sérií akčních scén s několika centry, zrychlí oproti předchozímu bloku jen málo, na 4,8 sekundy na záběr a má o skoro osmdesát střihů méně než stejně dlouhá úvodní část. I v tom se ovšem Edwardsův film blíží jeho GODZILLE (2014), která měla celkově 4,7 sekundy na záběr.
Edwardsovu GODZILLU dodnes považuji za vynikající film (a jeden ze tří vůbec nejlepších godzillovských filmů, vedle prvního filmu a předloňského GODZILLA -1.0; 2023) a velmi vysoko si cením i podobně pojatého JURSKÉHO SVĚTA: ZNOVUZROZENÍ, ačkoli se v jednom ohledu podstatně liší. V případě GODZILLY byla vlastně antropocentrická perspektiva zpochybňována a její hrdinové pojatí jako překvapivě málo sympatičtí a takřka neschopní vykonat cokoli smysluplného. Oproti tomu v JURSKÉM SVĚTĚ jsou zprvu zdánlivě nesympatičtí hrdinové (pragmatičtí žoldáci, sebestředný vědec, líný a nebystrý "zhulenec") postupně odhalováni jako citovější, komplexnější, obětavější a vnímavější postavy, přičemž skoro nikdy nejde o to, že by se změnili - ale změní se náš pohled na ně skrze někoho dalšího. Vezměme si vyhuleného a líného Xaviera, kterého jsme hned od začátku motivováni nenávidět a očekáváme jeho brzkou smrt. A nikdo by s námi v tu chvíli nesouhlasil víc než jeho tchán. A právě spolu s ním se učíme mít Xaviera rádi, aniž by se on sám v čemkoli měnil - a i jeho hrdinský čin je nakonec stejně impulsivní a nepromyšlený krok jako vše, co v životě dělá. Mění se tedy spíše hodnotové hledisko než postava jako taková, což v nějaké míře nakonec platí u všech: Loomis mění svůj pohled na Zoru, Zora na Loomise, Kincaid tak trochu sám na sebe.
JURSKÝ PARK: ZNOVUZROZENÍ tak díky Koeppovu a Edwardsovu přístupu provádí ve vztahu k dobrodružnému žánru překvapivě sofistikovaný krok, jakkoli jiné jeho postavy dělají řadu divných a nesofistikovaných věcí (většinou ty, které jsou poměrně transparentně určeny k úmrtí). Upřímně s tím ale nemám nejmenší problém, protože už jsem se naučil, že lidi obecně dost často dělají divné a nesofistikované věci... v čele se mnou, a tak nevím, proč bych se to měl vyčítat filmovým postavám. Naopak mě překvapovalo, jak moc jsem si nakonec všechny postavy oblíbil. Zejména Scarlett Johansson hraje Zoru co nejcivilněji, nesuperhrdinsky a nezavile, a díky tomu bylo snadné akceptovat hodnotový posun, kterým projde. Její Zora totiž na začátku nevypadá jako někdo, komu jde jen o peníze a pro koho je post-traumatický stres jen cosi vnějšího, obtěžujícího... jako přechozená rýma, nýbrž jako někdo, kdo se tak pouze snaží vypadat - a hrát podobně dobře postavu, která špatně hraje, že je někým jiným, načež tuto nepadnoucí roli postupně opouští, aniž by to působilo v podobně žánrovém filmu nepatřičně, je docela frajeřina a mrzí mě, že kritici mezi těmi dvěma rolemi nevidí rozdíl.
S ohledem na řečené se přitom mohu vrátit k tomu, čím jsem začal. Mám JURSKÝ SVĚT: ZNOVUZROZENÍ nakonec překvapivě hodně rád - leč k tomuto postoji jsem dospíval až s tím, jak se v průběhu sledování měnil můj pohled na něj.
PS: O JURSKÉM PARKU (1993) jsem psal detailněji zde, o GODZILLE tady.
