Čistě pro pořádek: Hobit není jako
Pán prstenů, neměl být jako Pán prstenů a bylo by dost otravné, kdyby byl jako
Pán prstenů. Tato věta platí, přestože budu dokazovat, že s Pánem prstenů
nejnovější filmový výlet do Středozemě pojí řada podobností či naopak odůvodněných rozdílností.
Rozporuplná hodnocení Hobita dílem vyplývají z vnitřně poněkud nesourodého spojení (zrádné) nostalgie s touhou po překvapení a ozvláštnění… ale jen do té
míry, aby nebyla narušena nostalgie.
Diváci chtějí dalšího Pána
prstenů a vyčítají Hobitovi lehčí atmosféru a menší míru osudovosti vyprávěných
událostí. Zároveň však nechtějí Pána prstenů a spílají Hobitovi za to, že se
filmaři údajně vykrádají a pracují se stejnými postupy. Jenže Pán prstenů je
fenomén starý jednu dekádu a je nabíledni připomenout pár věcí: Za prvé zdaleka
nebyl přijímaný bezvýhradně. Za druhé nabídl nový pohled na fantasy, jenž byl
alternativní k chladnější a industriálnější sci-fi estetice filmů osmdesátých a
devadesátých let. Za třetí na něj navázaly epigonské projekty o nenápadných
hrdinech z prostého lidu vstupujících do konfliktu, ve kterém jde
přinejmenším o osud celé země/království a přinejhorším o osud celého světa – od
Eragona přes Sněhurku a lovce po pozdější díly Harryho Pottera).
Jinými slovy, Hobit vstupuje
do obecněji kulturních i specifičtěji estetických souvislostí, ve kterých už filmová
trilogie Pána prstenů jakožto kulturní artefakt i estetický objekt představuje automatickou
součást kulturní encyklopedie, jedno její heslo. S tímto heslem je Hobit srovnáván,
přičemž z tohoto srovnání často vychází jako poražený. Následující text se
pokusí vysvětlit, která z těchto srovnání jsou na místě, která jsou podle
mého nepatřičná a proč je Hobit vynikající, promyšlený a možná vlastně překvapivě
důležitý film. Pokud si nechcete kazit zážitek a chcete jasné doporučení,
přečtěte si jen poslední odstavce tohoto textu a běžte do kina, pokud vás
zajímá víc nebo už jste film viděli, snad vám moje uvažování nějak napomůže.
Román vs. román
Důležitou úroveň debaty o filmovém
Hobitovi tvoří samotná jeho předloha, román J. R. R. Tolkiena otevřeně navazující
na rétoriku dětské literatury: neustálé oslovování čtenáře, přepálená
přirovnání fantastického světa k prvkům každodenní reality („trpaslíci
totiž neznali sirky“) a kombinace na jedné straně slovních spojení odkazujících
k fantastickému světu a na druhé straně zcela nevznešených slovních
spojení referujících ke každodennímu jazyku („prostě komfort“). Protagonistou
Hobita nebyl hrdina, nýbrž poněkud otravný chlapík reprezentující neduhy
zpohodlněného maloměšťáka, který se dostane mezi trpaslíky a jízlivého
čaroděje.
Ovšem kromě těchto prvků byl
románový Hobit ze všeho nejvíc dobrodružným příběhem v dobrém navazujícím (a)
na mytické tradice, (b) na klasickou literaturu (třeba na legendárního Beowulfa,
vyšel i česky a doporučuji si ho přečíst, zejména pasáže s drakem pro vás nabydou
na nových významech) a (c) na žánrovou literaturu devatenáctého století. Poslední
jmenovaná nezřídka vycházela na pokračování a i ústřední postavy v Hobitovi
jdou v duchu norem fikce na pokračování – nezraněni, trvale nepoznamenání,
vždy připraveni na nová úskalí – z jedné šílené situace do druhé,
z jednoho bezvýchodného nebezpečenství do jiného, od monstra k monstru,
od jedné podivuhodné vědoucí postavy k podivuhodné vědoucí postavě odlišné.
ZÁROVEŇ je však třeba si
uvědomit, že první kniha Pána prstenů: Společenstva prstenů (tedy než Frodo s přáteli
dojdou do Roklinky) se od tohoto pojetí dějové konstrukce příliš nevzdálila a
pouze se posunula vyprávěcí rétorika: vypadl dětsky přepálený hrdina, zmizely
bodré příměry a vědomě sebeironický jazyk dětské literatury nahradila letora dobrodružné
literatury pro dospělé.
Výchozí očekávání
Popsané rámce je podle mého
třeba mít na vědomí, když půjdete na Hobita – ale zároveň vám nemohu zaručit,
že se vám film bude líbit, že se nebudete nudit a že si nebudete připadat jako
na horské dráze, která neskrývá svou povahu poněkud přímočaré atrakce vedoucí
vás sebejistě od ďábelských zatáček k závratným pádům. Hobit nepřekvapivě,
ba zcela očekávatelně postrádá fatálnost Pána prstenů, ve které malý a zpočátku
zcela bezvýznamný hobit nese osud celého světa. Světa, který se změnil a
dramatický hlas vyprávějící ženy to cítí ve vodě, v půdě a ve vzduchu.
Románový a dílem i filmový Hobit
je zkrátka epizodicky pojatý dobrodružný příběh. Zdánlivě nesmrtelní hrdinové v něm
procházejí, jak bylo řečeno, z nebezpečí do nebezpečí, od monstra k
monstru, od atrakce k atrakci – a to film na rozdíl od románu navíc naznačuje,
že celý ten příběh vyústí v mnohem tragičtější události. Filmová adaptace
Hobita zbavuje přitom vyprávění až na odkazy (golf, kapesník) rétoriky fikce
pro děti, a zároveň produktivně posouvá vyznění dvou klíčových postav směrem
k dramaticky sevřenější struktuře (v kontrastu k rozvolněné epizodické
struktuře celku).
Pro neznalé zápletky – usedlý představitel
hobití honorace Bilbo Pytlík je ze svého nudnéhjo života vytržen návštěvou
čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků. Ti mu vybílí dům od zásob a vytáhnou ho
coby lupiče na dobrodružnou výpravu k Osamělé hoře, velkolepému trpasličímu
sídlu plnému pokladů, jež bylo před drahnou dobou násilně zabráno drakem
Šmakem. Na cestě je čekají mnohá úskalí a Bilbo v sobě objevuje schopnosti
i potenciál, které sice tušil čaroděj Gandalf, ale rozhodně je příliš nepozorují
trpaslíci a úplně-jakože fakt úplně nejvíc o nich na počátku pochybuje sám
Bilbo.
Bilbo a Thorin jakožto hrdinské figury
Zatímco v předloze je Bilbo
dost dlouho (skoro celou dobu) intelektuálně nesmělý, hysterický a ufňukaný
trouba, kterému jen občas něco zázračně vyjde (takže se chová jako skoro
kdokoli, koho byste od jeho pohodlného života vytáhli na výpravu plnou
nebezpečí), ve filmové podobě učinili tvůrci chytrý adaptační posun. Vytvořili
z Bilba a šéfa trpaslíků Thorina Pavézy dvě paralelně se rozvíjející
hrdinské figury, které dodávají v duchu vlastních tradic epizodicky
uspořádanému filmovému vyprávění překvapivý dramatický rámec táhnoucí příběh
kupředu mnohem jednotněji než vrstvící se série nesnází v předloze.
Bilbo se jako postava pravda
vzdaluje konceptu „úplně běžný člověk jako každý z nás se vyrovnává
s úplně neběžnými úskalími světa, o kterém všichni rádi čteme, ale jeho
návštěvu bychom si v klíčové chvíli pravděpodobně rozmysleli“. Gandalf
jasně naznačuje, že v Bilbovi jeho hrdinský potenciál dřímal už
v jeho dětství, každodenní rutina ho v něm jen ubila a je načase
nechat jej zase vybublat na povrch: Bilbo není blb a karikaturní figurka, ale
v průběhu filmu se coby hrdinský charakter rozvíjí až do samotného
velkolepého finále, kde jeho jednání (už zcela nezávisle na předloze) nepůsobí
jako náhlý a nepřirozený zlom, nýbrž pochopitelný důsledek předchozích událostí
a jeho reakcí na ně.
Kupříkladu je to Bilbo, a
nikoli Gandalf, kdo při setkání se zlobry bojuje o čas, čímž se trochu umenšuje
Gandalfova románová funkce všudypřítomného deus
ex machina – a koneckonců nejzásadnější změna Bilbova charakteru na ose
román-film je přítomná hned v úvodu snímku, kdy Bilbo není na dobrodružnou
cestu proti své vůli vytažen, nýbrž se pro ni svobodně rozhodne.
V paralele k Bilbovi
se pak rozvíjí hlavní trpaslík Thorin Pavéza, jenž se od předlohy posouvá
podobně signifikantně – a zároveň jsou nepatřičné výtky, že z něho tvůrci
dělají druhého Aragorna. Filmový Aragorn totiž byl (nebo spíš bude) vyvolený
vůdce, který se celý svůj život skrýval, prchal před osudem a odmítal přijmout
zodpovědnost z obavy z možného selhání. Thorin Pavéza je ve filmovém
Hobitovi rozený vojevůdce, který sveřepě bojoval při zkáze Ereboru (sídla
napadaného Šmakem, k němuž se nyní hrdinové vracejí), ještě sveřepěji válčil
při pozdějších střetech se skřety a zůstával hrdým vojevůdcem i ve chvílích,
kdy přijímal běžné řemeslnické práce v lidských městech.
Do Dna pytle v Hobitíně Thorin
dorazí později, protože domlouvá (neúspěšně) spojenectví s trpaslíky po
celé Středozemi… a elfy se o pomoc nikdy neprosí, naopak je nenávidí za jejich
neochotu vyjít na pomoc během útoku Šmaka i během dalších trpasličích bojů.
Thorin je vojevůdcem i ve světě zdánlivého míru, spojuje v sobě hrdost
s ješitností i schopností uznat vlastní chybu – a ve svém zápalu se samozřejmě
nehodí politikařícímu Sarumanovi.
K sobě vzájemně paralelní
vývoj Bilba i Thorina je logicky rozpracovaný. Oba ve vzájemné konfrontaci a
v konfrontaci s událostmi na jejich daleké cestě reprezentují
z různých perspektiv tytéž hodnoty (domov, touha někam patřit a
pochybnosti o sobě samém), díky čemuž se mohou nejproduktivněji ovlivňovat a
vést pozornost napříč skrze vědomě skokové vyprávění v duchu dobrodružné
školy staré školy.
 |
| Bilbo, Thorin... v pozadí Kili (k jeho důležitosti viz dále) |
Společenstvo individualit vs. trpasličí kolektiv
Výtky proti filmovému
Hobitovi, se kterými se setkávám, jsou poněkud paradoxního charakteru. Na jedné
straně některým kritikům vadí přílišná přímočarost a mechaničnost dominového
vyprávění (od atrakce k atrakci, od nepřítele k nepříteli). Na druhé
straně ale vyčítají přítomnost čaroděje Radagasta (jehož prostřednictvím se
tento princip alespoň částečně narušuje: předznamenává a zavádí zdroje
budoucího nebezpečí – nekromanta, obří pavouky, proměnu lesa) a sněmu
v Roklince (vytvářející širší společenský rámec, který se vyjadřuje
k Thorinově výpravě nikoli jako k jednorázovému dobrodružství jako
v knize, ale jako k politicky značně problematickému aktu).
Toto kritické hledisko má přitom
mnohé společného s druhou vnitřně rozpornou rovinou kritiky: Hobit je
špatný, protože není jako Pán prstenů, a zároveň je Hobit špatný, protože je
příliš jako Pán prstenů.
Hobit ale nemůže být
z principu významově uspořádán jako Pán prstenů, protože Pán prstenů šel
od globální perspektivy k jednotlivcům, zatímco Hobit jde od jednotlivců
ke globální perspektivě. Jak už jsem naznačil výše, film se zároveň od Pána
prstenů zásadně liší v tom, co se mu vyčítá jako největší podobnost: Bilbo není Frodo a Thorin
není Aragorn. Frodo i Aragorn byli pasivní hrdinové dotlačení k činům
okolnostmi vyššího zájmu většiny, Bilbo i Thorin jsou aktivní hrdinové
sledující vlastní zájmy a i přes počáteční zarputilost postupně hledající
konsenzus napříč těmito zájmy a hodnotami na vyšší úrovni.
Systémově (z hlediska celku filmové
formy Hobita) ještě odůvodněnější je pak aspekt, který se naopak vyčítá jako
nejpalčivější rozdíl mezi Hobitem a
Pánem prstenů: v porovnání se Společenstvem výjimečných osobností
relativní zaměnitelnost trpaslíků. Pojďme si ale tyhle dvě „grupy“ srovnat:
Každý člen Společenstva prstenu
reprezentoval složku globální perspektivy (lidé, elfové, trpaslíci, čaroděj). Ve
větším zastoupení byli jen hobiti, kteří právě svou nenávazností na ustavené
reprezentanty středozemského konfliktu umožňovali vyprávění oslovovat jiné
nezúčastněné skupiny (enty) či sloužit jako pozorovatelé uvnitř uzavřených
elitních skupin (Denethor a jeho rodina). Trpaslíci v Hobitovi ale naopak představují
vzorek jednoho národa v jeho
různorodosti i podobnosti. Jde o průměrné zástupce trpasličí společnosti
různého věku, tříd i profesí, které definuje jako výjimečné pouze to, že se
s Thorinem rozhodli do nejistého podniku jít. Kdyby zastupovali elitu,
něco mezi Expendables a Avengers, byl by to jaksi úplně jiný film.
Jinak řečeno, dominantní
vlastností trpaslíků v Hobitovi je a funkčně i musí být právě jejich
zaměnitelnost a průměrnost, kdy se jako osobnosti – drobně a v rovině
každodenního hrdinství – profilují jen na základě dílčích činů či vyprávěcích
funkcí.
 |
| Trailer na Společenstvo prstenu: i ve vzdáleném rámování lze jasně rozpoznat jednotlivé členy Společenstva, kteří tvoří soubor individualit, z nějž každý člen je představen i v samostatné akci. V traileru je i dlouhé představení jednotlivých členů Společenstva, kdy ve zpomaleném pohybu kráčejí kolem kamery doprava. Viz čtyři okénka dále: |
 |
| Trailer na Hobita - okénka výše a níže: vzdálená rámování tentokrát představují družinu v záběrech jakožto kolektiv |
To se dá dobře ukázat na dvou dvojicích
bratrů. Nejdříve jsou to Dvalin a Balin, kteří tvoří rámec umožňující formovat
Thorinův charakter: Dvalin jako nejdrsnější bojovník a první představený
trpaslík s nejvýraznější vizáží obličeje a starý Balin coby nositel
historického vědění, který je jako rozpoznatelná postava určen už prologem a ve
tři čtvrtě hodině filmu slouží ke konkrétnímu vymezení Thorinovy vůdčí osobnosti.
Posléze jde o nejmladší trpaslíky Filiho a Kiliho, kteří zase svou naivitou,
zápalem a relativním vydělením ze skupiny tvoří rámec pro bližší charakterizaci
Bilba.
Když si vezmeme, že první film
relativně rozpoznatelně a především přísně funkčně vymezil čtyři ze dvanácti
běžných trpaslíků (tedy mimo Thorina), připadá mi oprávněné předpokládat jako možný (nikoli nutný) podobný postup
i v případě dalších dvou filmů (čtyři a čtyři) - plus už tady se očividně akcentuje Bofur jako postava, která bude dále rozvíjena. Podívejme se koneckonců na následující plakát:
 |
| V popředí Kili, Thorin, Dvalin, Balin a úplně vpravo Bofur, který bude jistě rozvíjen v dalších dílech a je na něj kladen důraz už tady (a proto Fili zůstal v pozadí... ovšem uprostřed, takže rozpoznatelně): hraje ho známý J. Nesbitt, pronáší důležité repliky v úvodu a drží hlídku při Bilbově pokusu o opuštění družiny. |
Jde podle mého o scenáristicky značně důmyslný postup, jak efektivně využít možností
předlohy pro její strukturované rozvíjení nad rámec prostého řetězení příhod,
jaké představuje epizodický Tolkienův román. A to aniž by se tato epizodická
povaha na globální úrovni opouštěla…
Epizodická povaha vyprávění
Epizodicky řízené vyprávění
není pro epické velkofilmy běžné, a třebaže Hobit souběžně rozvíjí dvě hrdinské
osobnosti, chápu znepokojení v řadách filmových diváků. Zatímco
v mytické či pohádkové literatuře je tento model běžný, v dějinách
kinematografického vyprávění se tvůrci vždycky pokoušeli tyto skloubit do
jednoho komplexně propojeného vzorce. Z nedávné doby představují dobrý
příklad například Piráti z Karibiku, jejichž tvůrci se z řetězce jednoduchých
pirátských historek pokoušeli udělat mnohovrstevnaté a vnitřně provázané univerzum
všeho souvisejícího se vším.
Problematicky přijímané
dobrodružné filmy byly ale obvykle právě ty otevřeněji epizodické: například původní
Souboj Titánů, byť svou epizodičnost maskoval za dvě po sobě jdoucí zápletky,
Indiana Jones a Chrám zkázy nebo Jacksonův ambiciózní King Kong, který podobně
jako Hobit stavěl do kontrastu sérii samostatných epizod a vnitřní vývoj Jacka
Driscolla od plachého dramatika k akčnímu hrdinovi.
Vyčítat to Hobitovi však shledávám
podobně ošemetným jako vyčítat klasickým detektivkám, že se v nich vlastně
nic neděje, forma sleduje pouze řetězec výpovědí svědků a až na konci je
odhalena odkládaná identita vraha. Epizodické dobrodružné vyprávění zkrátka je
určitou alternativou jízdy na horské dráze, ve které mají hrdinové tuhý kořínek
a nepravděpodobnost událostí je výraznější než při klasicky uspořádaném
příběhu, a zároveň nutně vyžaduje menší flexibilitu v psychologické
bohatosti postav.
Jinými slovy, Hobit na tuto
tradici podobně jako King Kong vědomě navazuje a pokud vám epizodické vyprávění
vadí, bude vám vadit i on – a to přestože podobně jako King Kong tuto tradici
ozvláštňuje o zapuštěný vývojový vzorec vývoje hrdiny, který probíhá nejen na
akční rovině (což je běžné i v mýtech, hrdina si je uvědomuje své
schopnosti, což je posilováno tím, že musí mizet mentorské figury: Gandalf,
Obi-Wan, Brumbál), ale i v rovině psychologicky kontinuálně rozpracovávaných
motivací (v tomto případě vědomá paralela s Thorinem, významově
produktivní srovnání jejich cílů).
Jiné tempo, jiný rytmus…?
Co mě ale zaráží, jsou výtky
směrem k rytmu filmu – a to opět ve srovnání s Pánem prstenů,
konkrétně úvodním Společenstvem prstenu. Ironické totiž je, že první kniha
Společenstva prstenu je Hobitovi strukturně velmi podobná a až od Roklinky dál
se Tolkien vydal cestou ambicióznějšího a významově vrstevnatějšího díla (taky
navázal po dlouhé autorské přestávce). Chápal bych, pokud by se Hobitovi
vyčítala na základě srovnání s Pánem prstenů druhá půlka od Roklinky dál,
ale příliš nerozumím tomu, že právě první půlka z tohoto „souboje vychází“
jako zdlouhavá a slabší.
Nechám mluvit fakta: prolog ve
Společenstvu (kinoverze) má 7 minut, prolog v Hobitovi přes 7 minut; rozpustilá
hobitínská část ve Společenstvu končí Bilbovým odchodem v 0:23 a Gandalf poprvé
pojme podezření o Prstenu a začne se rozvíjet zápletka v 0:24; rozpustilá část
v Hobitovi končí v 0:23, přičemž v 0:24 přijde Thorin a začne se rozvíjet
zápletka; z Hobitína se ve Společenstvu odchází v 0:35; v Hobitovi v 0:37; útok
na Větrově nastane v 0:59, zlobří epizoda začne v 0:59; Roklinka ve
Společenstvu zabírá čas 1:10-31, v Hobitovi 1:21-1:41 (předchází jí ještě útok
skřetů na vrrcích).
Podobné srovnání lze z adaptačního
hlediska snadno napadnout – třeba na základě toho, že u Hobita do Roklinky přicházejí
po 45 stranách (Mladá fronta, 2002), kdežto ve Společenstvu po 204 stranách
(Mladá fronta, 2002). Jenže v Hobitovi je řada motivů dodaných – politicky
nežádoucí status výpravy, vyjednávání s jinými trpaslíky, rekapitulace Thorinovy
životní dráhy, linie konfliktu mezi Thorinem a Azogem, konflikt mezi Thorinem a
elfy, Radagastova předzvěst věcí příštích, jeho cesta k Dol Guldoru a
setkání s Nekromantem, střet mezi trpaslíky a skřety na vrrcích před vstupem do
Roklinky.
Tato konfliktní místa popisující
věci dávné, naznačující věci příští a přinášející do zdánlivě bezstarostné
cesty temné motivy nad rámec přímočarého dobrodružství, jsou ale právě na
místech, kde ve Společenstvu prstenu figurují Nazgûlové, konflikt Gandalfa a
Sarumana či zapojení rozšiřujících motivů (Aragorn a jeho pozice):
(a) rekapitulace osudu Ereboru a politické neochoty pomoci Thorinovi během druhé
půli úvodu (27-35);
(b) při
první zastávce v horách Balin vypráví o Azogovi, setnutí hlavy Thorinova otce a Thorinově nelítostném střetu se skřety během bitvy o Morii, načež vidíme Azogovy špehy sledovat družinu během táboření (44-48);
(c) podobně
jako tvořila Gandalfova cesta k Sarumanovi paralelu k Frodově a
Samově cestě, vstupuje v Hobitově do příběhu družiny Radagastova linie
(49-54);
(d) první
větší akční scéna je rytmicky souměřitelná v obou filmech, i když v Hobitovi
nemá na rozdíl od Společenstva fatální důsledky (Větrov vs. zlobří);
(e) tuto
čistě dobrodružně-zábavnou pasáž posléze vyvažuje temný motiv s mečem z Dol
guldoru (72-74), který je
(f) následovaný
útokem skřetů vrrků (74-80), v němž ale opět nastává střet tragického (Thorinovo
zarputilé odmítání elfí pomoci) s komicky-dobrodružným (únik Radagasta na
králičím spřežení).
Ačkoli tedy v románu jsou
obě filmové pasáže neporovnatelné, co do hustoty a uspořádání motivů je na
jedné straně důmyslné kombinování Hobita s dodatky Pána prstenů,
Nedokončenými příběhy a Silmarillionem zcela srovnatelné s účelným prořezáváním
či pře uspořádáváním dějového sledu literárního Společenstva prstenu do jeho
filmové adaptace (radikální zkrácení času děje o desítky let, vyhození řady
zastávek na hobití cestě do Hůrky a posléze do Roklinky… a to včetně často vzpomínaného Toma Bombadila atp.).
Je pochopitelně možné a
oprávněné tvůrčí tým esteticky napadnout za to, že de facto replikoval uspořádání zápletky a sledu motivů v čase projekce
ze Společenstva prstenu v Hobitovi. Ovšem za prvé tu vidím zásadní
ozvláštnění při srovnání povrchové a hlubinné struktury díla (funkce motivů se
mění a filmový Hobit je mnohem dynamičtějším dílem), za druhé podle mého padá
argument o neadekvátnosti srovnání na základě počtu stran předlohy a počtu
minut: rytmicky jsou srovnatelné.
A navíc – ačkoli fanoušci či
kritici hovoří o první polovině filmového Hobita, ať už vědomě či nevědomě, jako
o rytmicky nesrovnatelné se Společenstvem prstenu, důvodem jejich nespokojenosti podle mého ve skutečnosti není rytmická
odlišnost filmů, nýbrž aspekt očekávání. Společenstvo vyvolává dojem, že
jde o vše a buduje se základ věcí příštích, Hobit je dobrodružství a ačkoli se
buduje základ věcí příštích (pavouci, nekromant), není navázán na něco tak
konkrétního jako Prsten, který vládne všem.
Nejlépe dvojí zhlédnutí
Jelikož jsem viděl Hobita
dvakrát, mohu potvrdit, že napoprvé je dojem jisté přímočarosti bez silného
osudového motivu o něco vtíravější, zatímco napodruhé plně vyplyne sevřenost a
promyšlenost Hobita i jako (překvapivě) samostatného filmu s precizním
načasováním událostí, budováním dílčích a postupně rozvíjených motivů (například
konflikt Azog vs. Thorin), vynikajícím kontrastem dvoufázového finále (intimní
scéna plná intenzivního napětí Bilba a Gluma vs. následný velkolepý souboj na
okraji útesu) a mnohé slibujícího poetického epilogu.
Nepřítelem Hobita jsou kupodivu
tytéž důvody, kvůli nimž zřejmě půjde úspěšný film: takřka dekádu budovaná
očekávání, jež jsou sama o sobě zakotvena v nejistotě, co čekat… prostě něco, ale toto neurčité něco v případě mnoha milionů diváků
nemůže být naplněno. Pochopitelným prvním dojmem bude rozpačitost, že jste
viděli cosi jiného než ono něco – a
přesně to je chvíle, kdy je vhodné jít podruhé. Tehdy jsem třeba já seznal, že
na poli starosvětských dobrodružství jde možná o podobně zásadní událost, jakou
byla kdysi premiéra Společenstva prstenu na poli ambiciózních fantasy.
Text vznikl přepracováním a výrazným rozšířením recenze vydané na Aktuálně.cz.
Text vznikl přepracováním a výrazným rozšířením recenze vydané na Aktuálně.cz.
