Filmová Twilight sága stojí trochu mimo
tradiční hodnotící kategorie, protože de facto cílí na úplně jiné publikum,
respektive jiný způsob vnímání a posuzování hodnot, než je v mainstreamové
kinematografii obvyklé. Reprezentuje totiž pravděpodobně (!) romantické sny
dospívajících dívek či dospělých žen, které vzpomínají na sny, jež měly jako
dospívající dívky. Jakožto třicetiletý muž můžu jen těžko posuzovat, nakolik se
to Stmívání skutečně daří, ale přinejmenším lze reflektovat, s jakou
systematičností tato filmová série - tedy její finální část, která jde právě do
kin - nabourává zavedené způsoby hollywoodského vyprávění, a to s jasně
rozpoznatelným uplatňováním určitých strategií.
Mladá Bella je na začátku filmu už
upírka, objevuje svoje nové schopnostmi, sžívá se s rodinou Cullenů „z druhé strany",
zatímco vlkodlak Jacob dohlíží jako bodyguard na to, aby se nestalo nic ani
Belle ani její podezřele rychle rostoucí upírsko-lidské dceři Renesmé. Jenže
právě Bellu s dcerou a s vlkodlakem zahlédne jedna upírka z jiné rodiny,
interpretuje si to nešťastným způsobem (který nechci prozrazovat, ale je v
upírském světě trestný… smrtí) a práskne Cullenovic prastaré italské rodině. Ta
se vydá i s patřičnou armádou do Cullenovic revíru, aby všechny popravila - obě
strany nabírají své věrné a finální bitva se blíží. Zápletka filmu však podobně
jako v předchozích dílech plní jen funkci motoru, který za sebe umožňuje
řetězit soukromé scény.
 |
| Bella dokazuje, že je silnější než muži, kteří svou sílu (fyzickou, nikoli mentální) od pohledu dokazovat nemusí. |
Celý Twilight totiž stojí na jednom
vyprávěcím triku, který jde dokonce ještě mnohem dál než v případě tzv.
harlekýnů či dívčích románů, které přece jen otevřeněji pracují s komplikacemi,
konflikty a střety zájmů. Hollywoodské vyprávění totiž obvykle stojí na dvou
liniích dějové akce: pracovní a soukromé. Hrdinové mají nějaké pracovní
cíle/poslání, a zároveň musí vyřešit nějaké soukromé problémy (dát dohromady
rodinu) či výzvy (založit rodiny či aspoň vztah). Jednotlivé linie se většinou
logicky střídají, každá chvilku tahá pilku a film svižně plyne do finále, v
němž jedna linie akce obvykle umožní vyvrcholení té druhé: někde se dá
pár/rodina dohromady, aby mohli splnit pracovní cíl, jindy se splní pracovní
cíl, což usnadní dát dohromady pár/rodinu.
Ovšem Twilight využívá pracovní linie k
tomu, aby pouze zdržoval rozvíjení soukromých linií, případně maskoval absenci
potřeby jakéhokoli rozvíjení, protože Bella s Edwardem se přece milují
automaticky, čehož jsou si vědomí, je to osudové a navěky (než se stala Bella
upírkou, tak navěky = do její smrti). Vrcholem krize jsou žárlivé scény na
zamilovaného vlkodlaka, ale to je dobře, protože Bella se může ve své zdánlivé
naštvanosti ukájet představou, jak moc ji Edward miluje a svou žárlivostí ji o
tom opakovaně přesvědčuje. Milostné dialogy, tokání v trávě, chytání se za
ruce, zamilované kukuče, nadrženě pootevřená ústa, běh lesem s větrem o závod
(během něhož to nikdo nikdy nenapálí do stromu) a veverkovité šplhání po
stromech - to vše je dokonale nedějové.
 |
| Rodina je základ... boje na "život" a na "smrt" |
Jde o status quo, který se opakovaně
navrací a počítá s tím, že divačky to tak chtějí, protože na jednotlivé filmy
pravděpodobně nechodí kvůli vyprávění, ale kvůli přestávkám ve vyprávění, oněm
časově unikavým romantickým momentům, kdy vládnou jen emoce a milostné kecy.
Poslední Twilight je v tomto ohledu o něco méně „autistický", protože
pozornost se z Edwarda a Belly přesunula na Edwarda a Bellu v kruhu rodinném
(sami totiž založili rodinu). Nedějové ukázky rodinného štěstí, porozumění a
pohody jsou však stále okázale dominantní a zápletka stále slouží k tomu, aby
se mohly jen na chvíli přerušit a následně vrátit, případně se mohli mužští
reprezentanti rodin(y) prsit odvahou před svými partnerkami (otec Cullen má
proslov, Edward má proslov).
Podívejme se koneckonců na strukturu
filmu: hollywoodský film má obvykle vyrovnanou čtyřaktovou strukturu vyprávění
po dvaceti až třicetiminutových blocích, kdy prvních pětadvacet minut tvoří
„úvod", následuje „komplikace děje", po ní „vývoj", a nakonec
obvykle o něco kratší „vyvrcholení". Jádro dějové akce ale tkví v
komplikaci děje a tuto rozvíjejícím vývoji, kdy se vše vyřeší ve vyvrcholení…
ne tak v Twilightu, který má více než dlouhých třicet minut dlouhý úvod, ve
kterém se striktně vzato nic nestane a jen se upevňuje iluze rodinného štěstí,
jakákoli nedorozumění jsou promptně vyřešena a idylický status quo je pořád
dokola potvrzován.
Následuje asi dvacet minut komplikace
děje (upírka vidí Bellu s dcerou a s vlkodlakem, z čehož vyvodí důsledky a
strany začnou verbovat), asi desetiminutový vývoj (který je zcela iluzivní,
odbočka nemá žádný dopad na stav věcí v příběhu) a pak zhruba třicetiminutové
vyvrcholení (které je v mnoha ohledech iluzivnější než ten vývoj, ale to
uvidíte sami, jestli to uvidíte). Úvod nic neproblematizuje, vyvrcholení je
jeden velký výsměch (byť ta bitva je relativně prďácká) a na konci je - SPOILER
- vše jako na začátku, status quo je zachován, štěstí je totální a ve vztahu k
začátku se nic nezměnilo. Twilight zkrátka naplnil předpokládané očekávání
publika, které nechce děj, chce přestávky v něm…
Kdybych měl shrnout všechny scény, ve
kterých se skutečně a signifikantně něco příčinně rozvíjí (tedy… buduje se
vyprávění) a toto rozvíjení má skutečný a signifikantní dopad na stav věcí na
konci, dostal bych se přinejlepším na nějakých deset až patnáct minut! Twilight
představuje dokonalé zpřítomnění vyprávěcího času i času vnímání: je vlastně
zcela nepodstatné, co se stalo předtím a co se stane později, ale důležité je,
co se „děje" teď. S výjimkou Bellina otce jsou běžné lidé z tohoto světa
úplně vyčleněni, takže se jen řetězí série scén, ve kterých se upíři (potažmo
vlkodlaci) milují, usmívají, trumfují, běhají, mračí a trénují - pak chvíli
bojují, ovšem… no uvidíte.
 |
| Do lítého boje s rozběhem |
Je to možné i kvůli tomu, že třeba Bella
zůstává stále stejně prázdnou osobností bez zájmů a ambic, která je definována
pouze svým vztahem k Edwardovi (miluje ho), k dceři (asi ji miluje) a k vlkodlakovi
(má ho jakože ráda, ale je to de facto sluha). Ať se stane či nestane cokoli,
zůstane tomu tak i nadále, protože Cullenovi jsou věrně usměvaví rodinní
příslušníci, otec je věrně obětavý táta, Jacob je věrně sloužící zvířátko
imitující dílčí odpor a Edward je prostě pořád tentýž napudrovaný Edward, což
se ozvláštňuje scénami jako z X-Men (fyzikálně nevysvětlitelné superschopnosti)
a z Harryho Pottera (padoušský patos, fetiš na dlouhé pláště s kapucemi,
příslušnost k nadřazené komunitě).
Odpoutání se od nekonečně rozvíjeného
motivu „Bella chce být upírkou, ale Edward nechce Bellu upírkou" kupodivu
film značně osvobodilo a z těch čtyř filmů, co jsem měl možnost vidět, byl
Rozbřesk - 2. část jednoznačně nejsvižnější. A to přes svou iluzivně-konfliktní
povahu, která sice nikdy k žádnému konfliktu nevede, ale aspoň ozvláštňuje chod
každodenního štěstí, který se Twilight od prvního dílu snaží budovat. Pořád je
to repetitivní, Renesmé co chvíli někomu sahá na obličej, upírka co chvíli
někoho nabíjí elektřinou a přepudrovaný Sheen jako ďábelský upír co chvílí děsí
svými škleby, ale variování schématu u tolika postav vede aspoň pozornost od
jedné k druhé.
To stačí, protože ačkoli má film
oficiálně 115 minut, víceméně 20 minut z toho tvoří úvodní a hlavně závěrečné
titulky. Máme tu tedy hodinu a půl dlouhý film, z něhož přes třetinu zabírá
úvod (na který se všechny dívky těšily) a takřka třetinu vyvrcholení (na které
se těšili chlapci… ale film jim neopomene dát sežrat, že oni jsou tu jen jako
doprovod). Jde o mnohem kratší stopáž s větším množstvím akce (byť spíše
fyzické, ne příčinné) než u předchozích dílů.
Twilight sága: Rozbřesk - 2. část se tak
stává otevřeněji přístupnou i návštěvníkům ze světa mimo fanfiction, často romantických fikcí psaných dívkami v (pre)pubertálním věku, ve kterých děj je podružný a postavy si dlouze, dlouze a dlouze vyznávají
lásku. Ano, to i tady, ale ty utrhané hlavy a machrování se superschopnostmi
drtivou údernost tsunami milostného cvrlikání relativně úspěšně rozbíjejí a
dodávají filmu potřebný rytmus. Už nikdy - pro jistotu to zopakuji
velkými písmeny - NIKDY to nechci vidět znovu, jinak budu krvácet z očí i z uší
a imploduje mi pod návalem iracionálna mozek. Jako exkurz do dívčího snění o
romantické lásce, která vlastně nevyžaduje žádné skutečné oběti a překoná
jakákoli nebezpečenství, to však bylo přežitelnější dokonce víc, než bych si
byl odvažoval přát.
PS: Omlouvám se za genderově poněkud
nekorektní tón recenze, byť je jen záměrnou reakcí na celosvětový boom Twilight
ságy právě coby genderově rozdělujícího fenoménu. Považuji za vhodné
poznamenat, že například drtivá většina žen v mém okolí má k Twilight sáze
převážně zdrženlivý až výsměšný postoj.
PPS: Digitální nemluvně Renesmé je to
nejstrašidelnější a nejvíc zneklidňující stvoření, jaké jsem za posledních
několik let v kině viděl, libovolná monstra z libovolného hororu to
nemohou trumfnout.
