Austrálie se vzpouzí jednoduchému a elegantnímu uchopení. Neustále totiž působí jako velmi sourodý i různorodý celek. Film pracuje s rozpory na několika úrovních, které postupně dovádí do ideálního vyváženého stavu. Může se zdát na první pohled ideologicky neúnosné, když kombinuje hru s konvencemi klasických hollywoodských filmů a zdánlivě seriózní výpověď o křivdách na původním australském obyvatelstvu. Snímek však nastoluje promyšlený systém, který se vyjevuje ve chvíli, kdy je analyzován po jednotlivých úrovních ve složitějších vazbách, ne jako jednolitý celek.
Na rozdíl od klasických hollywoodských filmů je i nejnaivnější divák nucen vyrovnávat se s tím, že se neobejde bez zapojení alespoň nejjednodušší možné formy dvojího čtení (tedy uvědomění si, že vyprávění nějak funguje). Například hned úvodních dvacet minut otevřeně problematizuje pozici malého chlapce jako vypravěče, když se časový úsek vyprávěný z jeho pohledu vzápětí vrátí o značný čas zpět. Ve větším časovém záběru se dosavadní příběh do stejného bodu odvypráví z pozice vypravěče vševědoucího – a na konci propojí detaily chlapcova vyprávění s vyprávěním ‚objektivním‘ (a divák může sestavit s předstihem to, co dojde postavám až o chvíli později).
Film si cíleně hraje s konvencemi hollywoodského vyprávění, když střídá vysoce sebereflexivní sekvence (animované vsuvky, extrémní odjezdy kamery, proměny hledisek vyprávění) s vysoce pohlcujícími (splašené stádo, záchrana misie). Oslovuje zasvěcené znalce americké kinematografie stylistickými i narativními odkazy na jiné filmy (např. siluety postav na obzoru s oranžovým nebem á la Jih proti Severu). Ironizuje sám sebe momenty extrémního zobrazování maskulinity (muž jako živočišný drsňák, muž jako elegán, muž jako zodpovědný otec). Do klasického vyprávění, závislého na přísné kauzalitě, vsouvá momenty náhodného řešení (objevující se šaman), případně precizně inscenuje zavedené konvence, které následně vícenásobně převrátí (závěrečná scéna padouchova výstřelu, kdy se několikrát zdá, že někdo zemřel).
Jako dominantní konflikt Austrálie, kterému je asi třeba se věnovat především, lze přijímat dvojí roli filmu: 1) jako precizní formální hry s dějinami filmu a filmové formy; 2) jako nositele významů o kolonizaci, zjednodušování hodnot australské kultury a křivdě na původním obyvatelstvu. Problém i klíč k problému spočívá v tom, že ideologická rovina filmu je zprostředkována skrze tu formálně hravou.
Austrálie obsahuje vazby na americké žánry (western, válečný film, melodrama, bláznivá komedie) a konkrétní skupinu amerických filmů: Jih proti Severu, Africká královna, Casablanca, Tenkrát na Západě, Jak byl dobyt Západ, Podzim Čejenů, Zlomený šíp, Shenandoah, Gigant a zejména Čaroděj ze země Oz. Africká královna, Jih proti Severu a Casablanca pomáhají uchopovat vztah dvou hlavních hrdinů. Další čtyři nabízejí podobně naivně zjednodušující pohled na problém kolonizace indiánského či černošského obyvatelstva (a na roli rodiny), Tenkrát na Západě definuje výchozí bod příběhu (silná žena putuje na ‚Západ‘ za manželem, který ale zemře těsně před jejím příjezdem), Gigant rámuje příběh jako špinavý konflikt obchodníků.
Obrázek z filmu Jih proti SeveruNejdůležitější je ale Čaroděj ze země Oz, kterého postavy Austrálie přijímají jako interpretaci vlastního světa coby pohádkového příběhu o návratu ze země Oz (vnitrozemská Austrálie, foneticky ‚Oz-trelia‘) s čaroději (šaman) a svéráznými průvodci hlavní hrdinky, kteří se jí snaží pomoci dostat se (se stádem) domů (přístav Darwin, pak Londýn). Slavná píseň Somewhere over the Rainbow postupně přestává být motivovaná jen transtextuálně coby citace z fikčního světa Čaroděje ze země Oz a stává se kompozičně motivovanou součástí fikčního světa Austrálie, když získává pro postavy samostatný význam nezávislý na původním textu.
Komplikovaný je však v Austrálii vztah mezi filmovou fikcí a ideologickou reflexí. Stejně jako chce epicky vyprávět, má působit i jako platný příspěvek k diskuzi o kolonizaci domorodých Austrálců, probíhající ne ve světě filmu, ale v tom našem světě aktuálním. Mantinely fikce jsou jasně vymezené pastišem konvencí klasické hollywoodské éry, jejichž narušení by rozbouralo výstavbu filmu. Austrálie ale v dialozích postav nabízí k tomuto problému klíč, když zmnožuje pole významů pojmu příběh. Tradiční chápání příběhu jako fikce doplňuje otevřeně o význam příběhu jako života člověka a nepřímo pak o význam příběhu jako historie (země/národa).
Divákovi zprostředkovaná fikce coby pastiš je nucena s klasickým hollywoodským filmem přebírat i jeho způsoby zobrazování vztahu mezi bílými „dobyvateli“, zneužívanými černochy a kolonizovanými indiány. Filmy této éry se i přes snahu relativizovat zažité vidění problému nevyhnuly nahrazení negativního ‚plakátu‘ pozitivním, ale i nadále naivním. I Austrálie je tedy nucena v rámci ideologického čtení zobrazovat domorodou australskou kulturu jako ‚plakát‘. Příběh jako historie je tvořený naším aktuálním světem, je to australská minulost z encyklopedií a historických publikací. Při otevřené konfrontaci se světem idealizované minulosti v rámci fikce by nutně naboural jeho celistvost. Austrálie proto sama definuje příběh jako život člověka a rovnou nabízí tři životy hlavních postav, do kterých historii vkládá v podobě jasně čitelných ideologických konfliktů.
Malý chlapec je míšenec a nepatří ani do bílé, ani do černé kultury. Hlavní hrdinka je Angličanka, která k chlapci přilne, ale nakonec jen jednu formu kolonizace nahrazuje jinou. Hlavní hrdina se tak začlenil do kultury původního obyvatelstva, že jen obtížně komunikuje se světem západní kultury. Třebaže tedy historie nemůže otázku plnohodnotně vyřešit, protože je omezována formálním konceptem, příběh jako život postav prostřednictvím nalezené rovnováhy u všech tří hlavních hrdinů (zatímco domorodecký šaman zůstává fotkou z obálky National Geographic) nabízí řešení. Částečné, nikoli celkové, protože ho definuje pouze v případě několika málo postav, ale přesto řešení v rámci filmu, který nakonec nezůstává jen u sofistikovaného vyprávění o jiných filmech.
Recenze byla psána pro časopis Cinepur (č. 61, leden/2009) a je přetištěna s povolením redakce.
