Literární vědec Jiří Trávníček dnes slaví šedesát let. Zatímco pro mnohé akademiky představuje toto jubileum signál k odškrtávání roků do důchodu, Jiří mezi ně určitě nepatří - a tak je tento den ideální příležitostí k osobně pojaté narozeninové zdravici, jakési bilanci věcí hotových v očekávání věcí příštích.
Jiřího Trávníčka totiž považuji za jednoho z nejinspirativnějších badatelů, s nimiž jsem se kdy setkal. Proč že tomu tak je? Dalo by se jistě říci, že pociťuji hluboký respekt k jeho práci. Dalo by se říci i to, že snad ještě hlubší respekt pociťuji k jeho dlouhodobě nejen zodpovědnému, ale i neúnavně důslednému přístupu k práci. Leč vzdor jejich upřímnosti i pravdivosti ani jeden z těchto výroků nevystihuje skutečné důvody výchozího tvrzení. Jiří mi jednou během poplkávání u táborového ohně pověděl, že na českém literárněvědném akademickém prostředí je zarážející, jak málo se v něm diskutuje o literatuře. Občas se povídá o grantových projektech, častěji o vědeckých hodnostech, nejčastěji o jiných akademicích, ale o literatuře? E-e. Často na tento mimoděk pronesený povzdech vzpomínám. Nikoli proto, abych jej snad aplikoval na české filmovědné prostředí, nýbrž ve vztahu k tomu, co pro mě Jiří coby badatel reprezentuje: Vzdor všem realizovaným výzkumným plánům, odučeným hodinám a napsaným kritikám nejenže nikdy nepřestal literaturu milovat jako čtenář, ale zejména nikdy nepřestal usilovat o porozumění literatuře jako komplexnímu fenoménu, který existuje na mnoho způsobů. Jistě, jistě, účastnil se oněch grantových projektů, dosáhl oněch vědeckých hodností, ba jistě figuruje i v nespočtu akademických historek a nespočet jiných je s to odvyprávět, ale napříč desítkami let jeho kariéry vždycky stála v centru veškerého dění stará dobrá touha řešit problémy spojené s literaturou.
Přes jistou posmutnělost citovaného tvrzení od táborového ohně zůstává jistě mnoho literárních badatelů s vášní pro diskuze o básních, o povídkách, o románech, o dramatech a tak dál. Někteří je budou hodnotit, jiní spíše interpretovat, další raději analyzovat, onačejší pak z těchto děl čerpat podněty pro více či méně abstraktní teoretické koncepce. Jak jsem však naznačil, Jiřího chápání i uchopování literatury spočívá v její komplexnosti. Vášnivě čte, je literárním kritikem, nemá problém s interpretací, je schopen velmi soustavné analýzy a suverénně plachtí ve vodách literárních teorií. Literatura je však pro něj stejně tak nedílnou součástí společnosti, a to opět na několik způsobů: čtenářství jako nástroj rozumění světu, čtenářství jako kvantifikovatelný sociální jev, čtenářství jako kvalitativně analyzovatelná zkušenosti jedince, kolektivů i generací, čtenářství jako obchodovatelný fenomén. A protože je hnán onou touhou porozumět, o všech těchto aspektech literatury napsal nejméně jednu ambiciózní knihu! Vydal dvě knihy o poezii (Poezie poslední možnosti, Na tvrdém loži z psího vína). Napsal fenomenologickou knihu o příběhu (v) románu (Příběh je mrtev?). Napsal (v tandemu) knihu o dějinách obchodování s knihami (Knihy kupovati). Napsal knihu o vývojové roli narativity (Vyprávěj mi něco... Jak si děti osvojují příběhy). Napsal (zatím) čtyři knihy o roli čtenářství v současné české společnosti (Čteme?; Čtenáři a internauti; Překnížkováno; Rodina, škola, knihovna): čtyři monumentální kvantitativní výzkumy, čtyři řezy, čtyři perspektivy. A především, napsal krásnou knihu o roli čtenářství pro mnoho desítek jednotlivců a čtyři generace (Česká čtenářská republika). Ostatně čtení se bude týkat i jeho příští kniha Kulturní vetřelec.
Přes jistou posmutnělost citovaného tvrzení od táborového ohně zůstává jistě mnoho literárních badatelů s vášní pro diskuze o básních, o povídkách, o románech, o dramatech a tak dál. Někteří je budou hodnotit, jiní spíše interpretovat, další raději analyzovat, onačejší pak z těchto děl čerpat podněty pro více či méně abstraktní teoretické koncepce. Jak jsem však naznačil, Jiřího chápání i uchopování literatury spočívá v její komplexnosti. Vášnivě čte, je literárním kritikem, nemá problém s interpretací, je schopen velmi soustavné analýzy a suverénně plachtí ve vodách literárních teorií. Literatura je však pro něj stejně tak nedílnou součástí společnosti, a to opět na několik způsobů: čtenářství jako nástroj rozumění světu, čtenářství jako kvantifikovatelný sociální jev, čtenářství jako kvalitativně analyzovatelná zkušenosti jedince, kolektivů i generací, čtenářství jako obchodovatelný fenomén. A protože je hnán onou touhou porozumět, o všech těchto aspektech literatury napsal nejméně jednu ambiciózní knihu! Vydal dvě knihy o poezii (Poezie poslední možnosti, Na tvrdém loži z psího vína). Napsal fenomenologickou knihu o příběhu (v) románu (Příběh je mrtev?). Napsal (v tandemu) knihu o dějinách obchodování s knihami (Knihy kupovati). Napsal knihu o vývojové roli narativity (Vyprávěj mi něco... Jak si děti osvojují příběhy). Napsal (zatím) čtyři knihy o roli čtenářství v současné české společnosti (Čteme?; Čtenáři a internauti; Překnížkováno; Rodina, škola, knihovna): čtyři monumentální kvantitativní výzkumy, čtyři řezy, čtyři perspektivy. A především, napsal krásnou knihu o roli čtenářství pro mnoho desítek jednotlivců a čtyři generace (Česká čtenářská republika). Ostatně čtení se bude týkat i jeho příští kniha Kulturní vetřelec.
A to jsem vynechal (pravděpodobně) stovky jeho nesmírně citlivých literárních kritik bez elitářských tendencí i (pravděpodobně) tisíce jeho nesmírně tvrdých diskuzí o tom, jak literaturu zkoumat a nezkoumat, abychom dospěli k hodnotnému poznání. Nezohlednil jsem ani několik jeho reprezentativních sborníků a desítky jím editovaných knih ve dvou řadách, které hluboce ovlivnily nejen mě, ale i řadu mých přátel. A už vůbec jsem nevzal v potaz jeho podmanivé pedagogické schopnosti, s nimiž vlastní vášní pro literaturu ve všech načrtnutých oblastech infikoval desítky generací studentů. Vezmu-li v tedy potaz tohle všechno a vezmu-li v potaz i to, že věda je pro mě řešením problémů, zodpovídáním otázek a nekonečnou diskuzí, Jiří Trávníček je pro mě ztělesněním vědce, s nímž nemusím sdílet představy o optimálních východiscích, cestách, cílech i hodnotách, abych jej považoval za v jakémkoli smyslu slova inspirujícího. Všechno nejlepší, Jiří!
