Stručně řečeno, na sklonku loňského roku vydaná publikace
Kateřiny Boušové Než film promluvil: němý
film 1896-1930, jejíž obálka láká na „vzrušující výlet do počátků české
kinematografie“, bezesporu patří mezi nejobskurnější knihy o filmu, které se mi
kdy dostaly do rukou.
Ačkoli za ní stojí rozsáhlá rešeršní
práce, více než 360 stránkový výsledek nakonec není právě ničím jiným než (pravděpodobně) narychlo
a (bezpochyby) nesystematicky pospojovanou excerpcí různorodých materiálů. Prvních
229 stran má charakter jakéhosi historického přehledu v podobě velkého
příběhu o průkopnících, kteří na své cestě museli překonat mnohá protivenství, byli
tak trochu ve svém nadšení blázni, realizovali kuriózní nápady a někdy se jim
dařilo lépe, jindy hůře. Boušová nejdříve poskytuje příběh kinematografistů a
kinomajitelů, načež se přesouvá k prvním i pozdějším filmařům, jejichž
filmy – i ty dochované – velmi pravděpodobně vůbec neviděla a čerpá v lepším případě z dobových
reklam, tiskových zpráv, recenzí či ze vzpomínek účastníků (nic z toho není zdrojováno, případně jen velmi vágně), v horším pak z Branaldovy spíše beletristické knihy My od filmu.
Kniha Než film promluvil není v žádném seriózním smyslu slova
historická, ale nutno přiznat, že o to se ani nesnaží. Mnohem větší problém ale
vidím v tom, že pokud má i třeba laickému čtenáři předat alespoň nějaký
obraz o dějinách české kinematografie, bude to obraz palčivě zkreslený, v lepším
případě mytický, v horším vysloveně lživý. Nevím, do jaké míry to vychází
z lajdáctví, do jaké z naivity a do jaké z diletantismu. Publikace
každopádně neprošla žádnou odbornou redakcí a její struktura sama o sobě působí
jako vtip, protože jen necelé dvě třetiny tvoří souvislý text, zatímco zbytek
je doplněn o různé doprovodné materiály bez jakékoli vypovídací hodnoty (třeba
proto, že u kapitoly tvořené dopisy čtenářů někdo zapomněl napsat, do jakého
periodika vlastně tito své listy psali).
Není v silách mých ani
čtenářových, abych procházel kontinuálně celou knihu a uváděl na pravou míru
desítky a desítky faktických nepřesností, vyslovených nesmyslů či redakčních prohřešků.
Abych ale ukázal koncentrovanost těchto nedostatků, zaměřím se na několik málo z těch,
které jsem našel na pouhých deseti stranách 32-42.
Dočteme se, že „Antonín Pech a
Jan Kříženecký začali v roce 1910 natáčet film Sen starého mládence“ (s.
32), přičemž o dvě stránky dál autorka píše, že „titulní role starého mládence
Tobiáše se ujal sám autor námětu a režisér filmu. Dlouhá léta byl za tohoto
muže označován architekt Jan Kříženecký […], později se ukázalo, že jím byl
Josef Křičenský, moravský fotograf a ochotník. […] Chybný údaj opravil
spisovatel Adolf Branald v knize My od filmu. […] Dodejme, že i Berta
Friedrichová v roce 1935 vzpomínala na Kříženeckého jako na představitele
starého mládence Tobiáše“ (s. 34; svědectví Friedrichové je samozřejmě
nezdrojováno).
Za prvé z textu nevyplývá,
kterým mužem byl Kříženecký označován
a nebyl jím. Představitelem starého mládence? Autorem námětu? Režisérem? Za
druhé, pokud budeme na základě textu předpokládat třeba to, že Kříženecký nebyl
autorem námětu a režisérem tohoto filmu, proč potom Boušová o dvě stránky dřív
mluví o filmu od Kříženeckého a Pecha (dobře, oba se podíleli na výrobě), ale
Křičenského zamlčuje, a tak čtenáře vysloveně mate? A za třetí, proč by mělo
být svědectví spisovatele Branalda historicky věrohodnější než vzpomínka přímé
účastnice natáčení, ať už ji autorka knihy převzala odkudkoli?
Hned na následující straně Boušová
píše o sérii Pechových filmů o mládenci Rudim: „Filmové materiály se většinou [?]
nezachovaly, takže si představu o obsahu můžeme udělat jen podle názvů, které
výstižně pojmenovávají situaci, v níž se hlavní hrdina vyskytuje. Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se
žení, Rudi sportsman“ (s. 35).
Jelikož jsem Rudiho na záletech i Rudiho sportsmanem viděl, nemohu souhlasit.
Zvláště mi pak zůstává utajen smysl věty na další stránce: „Natočilo se jen
několik scén a veselý pražský mládenec Rudi se na plátně kin vůbec neobjevil“
(s. 36). Jakkoli je pravda, že na plátna kin se nedostaly, prokazatelně vznikly
dva celé filmy – tak proč jen několik scén?
 |
| Dva záběry z filmu Rudi na záletech (1911) |
A nakonec se dozvíme, že „na
konci února vstoupila ASUM do kin se snímkem Dáma s barzojem […]. Krásný
ruský chrt se však premiéry nedočkal a svým nečekaným skonem tvůrcům zřejmě [zvýraznil RDK] způsobil problémy
před dokončením filmu“ (s. 41-42, zdroj chybí). V knize Václav Wasserman vypráví o starých českých
filmařích (Orbis, 1958) se ale píše, že pes „před dokončením zahynul, a tak
film nevyšel“ (s. 52). V Českém hraném
filmu I (NFA, 1995) se sice premiéra 28. února 1913 uvádí (s. 45), ovšem jakékoli
další informace chybí. A na základě – jakkoli nevěrohodné – Branaldovy knihy
My od filmu (Mladá fronta, 1988) se
lze domnívat, že ještě v roce 1914 nebyla Dáma s barzojem dokončená (např. strany 347 a 362), což by
potvrzovalo Wassermanovu verzi. A protože Wasserman a pravděpodobně i Branald
režiséra Dámy s barzojem Maxe
Urbana znali, věřil bych spíše jim.
Už tyto příklady z několika
málo po sobě následujících stran knihy Než
film promluvil naznačují, jak moc je vlastně celý ten vzrušující výlet do
počátků české kinematografie nespolehlivý, čemuž Boušová nenapomáhá ani podivně
úhybnými formulacemi typu „podle vzpomínek pamětníků byl film Pan profesor, nepřítel žen kolorován
ručně“ (s. 39), aniž by třeba jen naznačila, kdo ti tajemní pamětníci jsou a
komu se s tím svěřili.
Kniha tak maximálně plní svého
druhu vysoce žurnalistickou funkci jakéhosi souboru zábavných historek a
kuriozit o konkrétních tvůrcích a filmových hvězdách. Aby ale plnila tuto
funkci uspokojivě, musela by být napsaná zásadně odlišným způsobem a ne
krkolomným jazykem se značně nesjednoceným stylem (a to nemluvím jen o střídání
hutných pasáží plných jmen či dat a rozvleklého vyprávění veselých příhod z natáčení).
Tento efekt je navíc mnohonásobně posílený mnoha a mnoha desítkami stran značně
rozsáhlých citací, z nichž každá byla psaná zásadně odlišným způsobem, pro
různé čtenáře a v jiné době. Jestli je tohle podle autorky „vzrušující
výlet“, bál bych se s ní někam cestovat, protože číst podobně nesourodý
text je z čistě praktického pohledu vysoce nekomfortní.
 |
| Otrávené světlo (1921) |
Pokud se čtenář rozhodně celou
knihu absolvovat, což bych mu vskutku nedoporučoval, odnese si z jejího nespolehlivého,
převážně „nevyzdrojovaného“ (u časopisů je vrcholem informativnosti, když se
uvede rok vydání) a stylově extrémně různorodého obsahu jen velmi hrubou
představu o chronologii a dobové recepci české němé kinematografie, plus dostane
několik rozsáhlejších a podobně nespolehlivých medialonů (Anny Ondráková, Karel
Lamač, Otto Heller, Theodor Pištěk, Mac Frič). Víceméně bez jakékoli historické
validity zůstává „příloha“ K historii prvních biografů, což už je opravdu
spíš soubor náhodně sebraných výpisků o kinech v různých městech, které se
autorce podařilo najít. (Nehledě na to, že období němého filmu dalece přesahuje
a dostává se až do 70. let.)
Upřímně řečeno, vůbec netuším,
co mohlo vést nakladatelství XYZ k tomu, že podobný s prominutím paskvil
vůbec pustilo ven, protože prodejní hit to nikdy nebude a z hlediska užitečnosti
pro jakýkoli serióznější text je kniha naprosto nepoužitelná. Navzdory
úctyhodnému množství sesbíraného materiálu ke všemu stejně nakonec čtenáře nutí
jít si konkrétní data do databází a knihoven znovu vyhledat, přičemž absence
přesných zdrojů mu to ani nijak neusnadní. Ale pravda, to mluvím o trochu jiném
čtenáři, než se snaží oslovovat Boušová. Takže jinak, pokud se chce laický čtenář
něco o období české němé kinematografie dovědět, měl by se obrátit ke starším publikacím
– a nejlépe si počkat na soubor studií Ivana Klimeše KINEMATOGRAF!, který by
měl vyjít letos v nakladatelství Casablanca.
