Mockumentárního Zeliga natočil Woody Allen v roce 1983 a jde o jedno z jeho nejnetradičnějších, a současně nejlepších děl. Hlavní hrdina Leonard Zelig je zcela nenápadný člověk, který pokud už se dá s někým do řeči, chce být bez výjimky oblíbený a přistupuje na cokoli. Ovšem Zeligovy schopnosti nekončí u elastické charakterové a názorové přizpůsobivosti okolí, ale dokáže se měnit tak nějak „esenciálně“, včetně barvy kůže, oblečení, profese i jazyka. Jde o lidského chameleona…
Když jsem Zeliga označil za mockument, nešlo o nějakou pojmovou svévoli, protože Allen skutečně natočil stylisticky precizní historicky kontrafaktuální dokument o nikdy neexistujícím člověku, který zásadně ovlivnil Ameriku dvacátých a třicátých let minulého století. Film využívá technik dokumentárního filmu, zapojuje lakonický komentář mimo obraz a vzpomínky „pamětníků“ střídají výpovědi skutečně existujících odborníků. Do kamery o Zeligovi vyprávějí lidé jako vlivná teoretička Susan Sontagová, laureát Nobelovy ceny za literaturu Saul Bellow nebo slavný psychoanalytik Bruno Bettelheim. Esteticky Zelig kombinuje historické záběry s nově natočenými, které byly postprodukčně detailně upravovány tak, aby zapadly do stylu původních „filmových týdeníků“.
Allen jde však ve své mediální ironii ještě mnohem dál. Hrdinu trikově zapojuje do skutečných historických záznamů a kombinuje tok reprezentace svého filmu s falešnou hollywoodskou adaptací Zeligova života, kteréžto záběry natočil s jinými herci, lépe odpovídajícími klišé o krásných hereckých hvězdách v klasické kinematografii. A právě zde se vyjevuje, že navzdory dokumentárnímu rámování jde o úžasně odvyprávěný příběh o nejneviditelnějším člověku na světě, který se díky jedné neústupné psychoanalytičce stane nejviditelnějším a nejmilovanějším člověkem v Americe. Náklonnost davů je však vrtkavá. Komentář mimo obraz, vkládané historické záběry, falešný hollywoodský film i rozhovory do kamery – to vše především pomáhá pečlivě rytmizovat divákův zážitek.
Divák je tudíž konfrontován s propracovaným filmovým systémem, který se ale paradoxně celou dobu jeví být dokumentárně rozvolněný, jako by technické nástroje „dokumentaristovi“ sloužily jen k tomu, aby co nejjednodušeji představil centrum zájmu. Navíc zapojením hollywoodského životopisného bijáku o Zeligově životě se Allenovi povedl husarský kousek, že jeho dokument působí mnohem autentičtěji než by působil bez přepálených kýčovitých záběrů na líbající se pár hollywoodských hvězd během nacistického sjezdu. „Takhle to vůbec nebylo,“ komentuje romantické finále Zeligova partnerka Eudora, která byla ve fikčním světě reálným předobrazem ženy na plátně. Jistěže nebylo, ale zakrývá se tím pro naivnější diváky především fakt, že i původní Zeligův příběh je vlastně klasickou hollywoodskou story o zápasu malého člověka se světem.
Allen nicméně v Zeligovi rozhodně nezůstává nepokrytě optimistický jako třeba Frank Capra ve svých filmech o idealistických hrdinech v boji s nelítostným systémem (Pan Smith přichází, Úžasná událost). Spíše naopak, nabízí hořce satirický pohled na svět, manipulovatelnost davů, iluzornost médií nebo podivnost zuřivých intelektuálních interpretací. Ostatně zřejmě ne náhodou si do filmu vybral ze skutečně existujících osob Susan Sontagovou, která proti interpretační posedlosti intelektuálů sedmdesátých a osmdesátých let bojovala. Především ale Woody Allen v osobě Zeliga varuje, kam až může dojít snaha člověka být co nejpřizpůsobivější a nejneviditelnější, a sice k falši a fašismu.
Něco z Leonarda Zeliga v sobě má každý člověk, protože kdo občas nezalhal, aby se před ostatními udělal lepším? A je jedno, jestli prostě jen kývl na něco, s čím vlastně nesouhlasil, nebo říkal, že přece samozřejmě četl román XY z povinné literatury, kterýžto ve skutečnosti nikdy ani neotevřel. Leonard Zelig tento princip dovedl k absurdnosti, postupně zcela pozbyl vlastní identitu i smysl pro vnímání hodnotových systémů – a nakonec skončil za Adolfem Hitlerem v nacistické uniformě na sjezdu Národních socialistů. Tento fakt je o to ironičtější, že Zeliga si zahrál sám Allen coby přední americký židovský umělec.
Zelig zůstává i po několika desítkách let jedním z Allenových nejpromyšlenějších a nejlepších filmů. Současně tvoří Zelig skvěle se významově doplňující „trio“ s jeho podobně cinefilní i sarkastickou Purpurovou růží z Káhiry a se smutným filmem o slávě Vzpomínky na Hvězdný prach. Anonymní dav diváků a hvězdný systém však v Purpurové růži zaměnil za konkrétní divačku a konkrétní hvězdu, takže nabídl jiný pohled na stejný problém. Určitě stojí za to zmíněné filmy srovnávat. Ve všech se totiž zaměřil na problematiku kinematografie a diváctví, což učinil tak nadčasovým způsobem, že dodnes neztratily nic ze své aktuálnosti a výpovědní síly.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 14. 3. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.
