Sex noci svatojánské se na první pohled jeví jen jako rozpustilá letní komedie, kterou Allen natočil po rozpačitě přijatých Vzpomínkách na Hvězdný prach. Má jednoduchý námět o milostných pletkách tří párů na venkovském sídle a odehrává se během velmi krátké doby. Navzdory tomu však jde o esteticky velmi pozoruhodný film. Jestli se totiž průměrná délka záběru Allenových snímků od osmdesátých let oproti šedesátým a osmdesátým létům výrazně zpomalovala, v Sexu noci svatojánské je to zřetelnější než jinde, protože dlouhé jednozáběrové kompozice na sebe poutají velkou pozornost. Současně Allen na půdorysu shakespearovské pocty vybudoval okouzlující vypravěčskou hříčku s šesti postavami, sílícím erotickým napětím, špetkou nadpřirozena a všudypřítomnou atmosférou letní přírody na začátku minulého století.
Andrew je zaměstnanec na Wall Street, ale nyní tráví čas ve venkovském domě se svou manželkou Adrian, a protože Adrian s ním už notnou dobu nechce spát, uvolňuje sexuální napětí zuřivým vynalézáním: létajících strojů, loupačů jablek, strojů na vnímání nadpřirozených úrovní světa atp. Leopold je uznávaný vysokoškolský profesor a zapřisáhlý racionální empirik. I přes svůj vyšší věk se má následujícího dne ženit s krásnou Ariel – s níž měl kdysi Andrew čistě platonický poměr, nikdy nepřestal litovat promarněné šance a nyní je s dávnou osudovou ženou opět konfrontován. Andrewův kamarád Maxwell platí za notorického sukničkáře, a tak na venkov přijíždí se svým nejnovějším „objevem“ – emancipovanou zdravotní sestrou Dulcy. Všichni spolu chtějí strávit uvolněný letní den a romantickou letní noc, během nichž se ale stane mnohem více, než by kdokoli čekal.
Vyprávěcí dynamika filmu vlastně stojí na střetu několika banálních opozic: muži x ženy, přísná racionalita x ochota uvěřit nadpřirozenému, puritánství x sexuální otevřenost. Každý je do těchto „sporů“ zatažen, přičemž žádná z postav neví něco, co ví některá další. Divák zná ale mnohem víc, a tak sleduje roztomile fraškovitou síť nedorozumění a vzájemných podvůdků postav: Maxwell se bláznivě zamiluje do Ariel, Leopold se chce vyspat s Dulcy, Adrian se trápí svou frigiditou – a Andrew po ničem netouží víc, než aby se přestala trápit a překonala ji.
Allen s kameramanem Gordonem Willisem volili vedle dlouhých záběrů i důmyslná filmařská řešení v podobě montážních sekvencí. Tyto buď čas během dne sofistikovaně zkracují, když během vycházky do lesa ukazují kromě neustále se přesouvající skupinky hrdinů i záměrně kýčovité záběry prosluněné přírody a zvířat v trávě, nebo ho naopak prodlužují. Ve filmu jsou dvě velké scény, během nichž skoro každá z postav dělá něco, o čem nechce, aby to věděla některá z postav dalších. Film ale musí udržet přehled o jednání všech z nich, a tak promyšleně a přehledně přesouvá svou pozornost, když sérií přestříhávaných záběrů ukazuje, co ve stejné době dělá ten či onen (přičemž napálit se navzájem chtějí všichni). Celý film působí velmi lehce, i když to občas musela být strašná dřina.
Některé momenty otevřeně citují impresionistické obrazy (např. Snídani v trávě), jiné nabízejí komplikované jízdy kamerou – třeba když postavy vejdou do jiné místnosti a divák vidí jejich dialog pouze v zrcadle na stěně, než zase z místnosti vyjdou a kamera s nimi dále putuje domem. Jindy se obraz úplně vyprázdní a divák slyší jen dialog mimo rám. V další scéně se zase nepřestříhává při dialogu dvou postav a celou dobu je vidět pouze jedna, zatímco druhá mluví mimo obraz. A to nemluvím o hře s hledisky (pohledy dalekohledem), o rozdělování prostoru a zvuku (vzdálené záběry a blízké dialogy, jak kdyby postavy stály hned u kamery) nebo o blbnutí se zvukovými perspektivami ve scéně s Leopoldovým operním výstupem.
Je až s podivem, kolik tvůrčí energie bylo vloženo do tak malého a nenápadného filmu, který vznikal souběžně s naopak produkčně komplikovaným Zeligem. Nechybí přitom ani klasické allenovské glosy, ironické intelektuální dialogy plné odkazů nebo lehce absurdní situace. Celou dobu ve filmu vládne lehce nostalgická atmosféra zašlých časů, výrazně podporovaná měkkým svícením a užitím Mendelssohnovy hudby. Ve snímku se kromě Woodyho Allena objevil jeho dlouholetý spolupracovník a kamarád Tony Roberts, Dulcy si zahrála Julie Hagartyová, Adrian vynikající Mary Steenburgenová a Leopolda José Ferrer. Pro samotného Allena bylo ale nejdůležitější vůbec první obsazení Mii Farrowové do role Ariel. Farrowová se na dlouhá léta stala jeho partnerkou, manželkou, herečkou, múzou – a nakonec mu ironií osudu skoro zničila kariéru, ale to už je jiný příběh.
Sex noci svatojánské sice ve své době trochu zapadl a byla mu vyčítána námětová triviálnost, ale v kariéře Woodyho Allena jde vlastně o jediný prosluněný film, který je navíc jedním z mála jeho děl skutečně skrznaskrz optimistických. Pro současného diváka se nabízí srovnání s „provensálským“ snímkem Dobrý ročník Ridleyho Scotta, který také jednoduchý letní příběh o lásce vyprávěl pomocí překvapivě komplikovaných a propracovaných filmařských postupů. Svatojánský snímek představuje ideální program zejména v případě, kdy máte chuť na allenovskou poetiku, ale kanonáda fórů v bláznivých komediích by vám spustila migrénu a depresivní díla donutila sáhnout po pistoli. Koneckonců, nepovedené sebevraždy a „šťastná“ úmrtí jsou v Sexu noci svatojánské taky.
